V původních jazycích se slova, která se překládají výrazy „otrok“ nebo „sluha“, nevztahují jen na osoby, které mají svého majitele. Hebrejské slovo ʽeʹvedh se sice může vztahovat na osoby, které má nějaký jiný člověk ve vlastnictví (1Mo 12:16; 2Mo 20:17), ale tento výraz může také označovat poddané nějakého krále (2Sa 11:21; 2Pa 10:7), podmaněné lidi, kteří platí tribut (2Sa 8:2, 6), a osoby v královské službě, například číšníky, pekaře, námořníky, důstojníky, rádce a osoby podobného postavení, bez ohledu na to, zda byli vlastnictvím nějakých jiných lidí, nebo ne. (1Mo 40:20; 1Sa 29:3; 1Kr 9:27; 2Pa 8:18; 9:10; 32:9) Když se Hebrejec na někoho obracel s uctivým oslovením, v některých případech sám na sebe nepoužíval zájmeno v první osobě, ale mluvil o sobě jako o služebníkovi (eʹvedh) toho, k němuž promlouval. (1Mo 33:5, 14; 42:10, 11, 13; 1Sa 20:7, 8) Slovem eʹvedh byli označováni Jehovovi služebníci nebo ctitelé všeobecně (1Kr 8:36; 2Kr 10:23) a konkrétněji Boží zvláštní představitelé, jakým byl například Mojžíš. (Joz 1:1, 2; 24:29; 2Kr 21:10) Pokud někdo vykonával službu, která odpovídala božské vůli, pak i když nebyl ctitelem Jehovy, mohl být právem označován jako Boží služebník; to platí například na krále Nebukadnecara. (Jer 27:6)

Řecký výraz douʹlos odpovídá hebrejskému slovu ʽeʹvedh. Používá se na osoby, které jsou ve vlastnictví jiných lidí (Mt 8:9; 10:24, 25; 13:27); na oddané služebníky Boha a jeho Syna Ježíše Krista — jak na lidi (Sk 2:18; 4:29; Ří 1:1; Ga 1:10), tak na anděly (Zj 19:10, kde je použito slovo synʹdou·los [spoluotrok]) — a v obrazném smyslu na osoby, které jsou v otroctví hříchu (Jan 8:34; Ří 6:16–20) nebo zkaženosti (2Pe 2:19).

Hebrejské slovo naʹʽar, podobně jako řecký výraz pais, se v podstatě vztahuje na chlapce nebo mládence a může označovat také sluhu nebo sloužícího. (1Sa 1:24; 4:21; 30:17; 2Kr 5:20; Mt 2:16; 8:6; 17:18; 21:15; Sk 20:12) Řecký výraz oi·keʹtes označuje domácího sluhu nebo otroka (Lk 16:13), a otrokyně nebo služka je označena řeckým slovem pai·diʹske. (Lk 12:45) Participiální tvar hebrejského kořene ša·rathʹ se může překládat například výrazy „služebník“ (2Mo 33:11) nebo „obsluhující“. (2Sa 13:18) Řecké slovo hy·pe·reʹtes se může překládat jako „sloužící“, „soudní sluha“ nebo „domácí sloužící“. (Mt 26:58; Mr 14:54, 65; Jan 18:36) Řecký výraz the·raʹpon se vyskytuje pouze v Hebrejcům 3:5 a znamená podřízený nebo sloužící.

Před naším letopočtem. Válka, chudoba a zločiny — to byly hlavní příčiny, které měly za následek to, že se člověk dostal do stavu, v němž byl povinen někomu sloužit. Váleční zajatci se často stávali otroky těch, kdo je zajali, nebo byli do otroctví prodáni. (Srovnej 2Kr 5:2; Joe 3:6.) Jestliže někdo v izraelské společnosti zchudl, mohl sám sebe nebo své děti prodat do otroctví, a tak vyrovnat své dluhy. (2Mo 21:7; 3Mo 25:39, 47; 2Kr 4:1) Jestliže se někdo dopustil krádeže, ale nebyl schopen dát náhradu, byl za věci, které ukradl, prodán, a svobodu patrně nabyl zpět teprve tehdy, když byly napraveny všechny škody, které způsobil. (2Mo 22:3)

 Otroci někdy mívali v domácnosti postavení, v němž jim byla projevena velká důvěra a čest. Patriarcha Abraham měl sluhu (pravděpodobně Eliezera), který již byl v pokročilém věku a spravoval veškerý majetek svého pána. (1Mo 24:2; 15:2, 3) Abrahamův potomek Josef jako otrok v Egyptě dostal na starost veškerý majetek Potifara, faraónova dvorního úředníka. (1Mo 39:1, 5, 6) V Izraeli mohl otrok zbohatnout a vykoupit se. (3Mo 25:49)

Pokud jde o povolávání pracovníků k nucené práci, viz hesla NUCENÁ PRÁCE; POVINNÁ SLUŽBA.

Zákony určující vztahy mezi otrokem a pánem. Mezi Izraelity měl hebrejský otrok jiné postavení než otrok, který byl cizincem, cizím usedlíkem nebo osadníkem. Nehebrejský otrok zůstával ve vlastnictví svého majitele, jehož syn ho mohl po svém otci převzít jako dědictví (3Mo 25:44–46), zatímco hebrejský otrok měl být propuštěn buď v sedmém roce své služby, nebo v Jubilejním roce, podle toho, který rok přišel dřív. S hebrejským otrokem se po dobu jeho služby mělo zacházet jako s námezdným dělníkem. (2Mo 21:2; 3Mo 25:10; 5Mo 15:12) Hebrejec, který se prodal do otroctví cizímu usedlíkovi, členu rodiny cizího usedlíka nebo osadníkovi, mohl být kdykoli vykoupen; buď se mohl vykoupit sám, nebo ho mohl vykoupit ten, kdo měl výkupní právo. Výplatní cena byla založena na počtu let, která zbývala do Jubilejního roku nebo do sedmého roku služby. (3Mo 25:47–52; 5Mo 15:12) Když byl hebrejský otrok propouštěn na svobodu, jeho pán mu měl dát dar, a tak mu pomoci, aby měl jako svobodný člověk něco do začátku. (5Mo 15:13–15) Jestliže byl někdo přijat jako otrok společně se svou manželkou, byla s ním propuštěna i manželka. Jestliže mu však dal manželku jeho pán (patrně cizinku, která neměla právo být po sedmi letech služby propuštěna), zůstala ona a její děti majetkem svého pána. V takovém případě se mohl hebrejský otrok rozhodnout, že u svého pána zůstane. Na důkaz toho, že bude ve své službě pokračovat na neurčitý čas, mu pak bylo šídlem probodnuto ucho. (2Mo 21:2–6; 5Mo 15:16, 17)

Hebrejské otrokyně. Na hebrejskou otrokyni se vztahovaly zvláštní předpisy. Její pán si ji mohl vzít jako konkubínu nebo mohl určit, že se stane manželkou jeho syna. Pokud byla Hebrejka určena za manželku pro pánova syna, mělo se s ní jednat podle příslušného práva dcer. I kdyby si syn vzal ještě další manželku, neměla být zkrácena na obživě, oblečení ani na tom, co jí v manželství patří. Pokud by jí syn tyto věci neposkytl, měla žena právo vyjít na svobodu, aniž musela být vyplacena. Pán, který chtěl, aby Hebrejka byla vyplacena, nesměl toho dosáhnout tím, že by ji prodal cizincům. (2Mo 21:7–11)

Ochrana a výsady. Zákon chránil otroky před brutálním zacházením. Otrok měl být propuštěn na svobodu, jestliže s ním jeho pán zacházel tak špatně, že otrok přišel o zub nebo o oko. Vzhledem k tomu, že za otroka se obvykle platilo 30 šekelů (srovnej 2Mo 21:32), jeho pán by utrpěl značnou škodu, kdyby ho musel propustit na svobodu; toto ustanovení tedy sloužilo jako účinný varovný prostředek, aby se s otroky nezacházelo špatně. Pán sice směl otroka bít, ale kdyby otrok následkem tohoto bití zemřel, měl být na základě rozhodnutí soudců pomstěn. Jestliže však otrok zemřel teprve o jeden nebo dva dny později — což svědčilo o tom, že pán svého otroka nechtěl zabít, ale chtěl ho jen ukáznit —, pak neměl být pomstěn. (2Mo 21:20, 21, 26, 27; 3Mo 24:17) Zdá se také, že pán mohl být považován za nevinného jen tehdy, jestliže otroka nebil něčím, čím by ho mohl usmrtit, protože z toho by bylo patrné, že měl v úmyslu ho zabít. (Srovnej 4Mo 35:16–18.) Jestliže tedy otrok zemřel teprve za jeden nebo za dva dny, byla na místě otázka, zda zemřel následkem tělesného trestu. Například bití prutem normálně nevedlo k usmrcení, což je patrné z výroku v knize Přísloví 23:13: „Nezadržuj ukázňování vůči pouhému chlapci. Biješ-li jej prutem, nezemře.“

Zákon otrokům uděloval určitá práva. Všichni otroci mužského rodu byli obřezáni (2Mo 12:44; srovnej 1Mo 17:12), a proto mohli jíst Pasach a otroci kněze směli jíst svaté věci. (2Mo 12:43, 44; 3Mo 22:10, 11) V Sabatu byli otroci zproštěni práce. (2Mo 20:10; 5Mo 5:14) V Sabatním roce měli právo jíst z toho, co vyrostlo z roztroušených jader a z neprořezávané révy. (3Mo 25:5, 6) Měli se podílet na radování, které bylo spojeno s obětováním ve svatyni a se slavením svátků. (5Mo 12:12; 16:11, 14)

 Stanovisko křesťanů v prvním století. V Římské říši bylo velmi mnoho otroků; někteří majitelé měli stovky, a dokonce tisíce otroků. Otrokářství bylo pod ochranou vlády Římské říše. Křesťané v prvním století proti vládní autoritě v této věci nevystupovali a nezastávali se žádné vzpoury otroků. Uznávali, že druzí, včetně spolukřesťanů, mají zákonné právo být vlastníky otroků. Proto apoštol Pavel poslal uprchlého otroka Onesima zpět. Onesimos se stal křesťanem, a proto se dobrovolně vrátil ke svému pánovi a jako otrok se podřídil spolukřesťanovi. (Fm 10–17) Apoštol Pavel také vybídl křesťanské otroky, aby nechtěli ze svého vztahu k věřícím pánům neprávem těžit nějaké výhody. Řekl: „Ti, kdo mají věřící majitele, ať na ně nepohlížejí svrchu, protože jsou bratři. Ať jsou naopak tím pohotověji otroky, protože ti, kdo přijímají prospěch z jejich dobré služby, jsou věřící a milovaní.“ (1Ti 6:2) Mít křesťanského pána bylo pro otroka požehnáním, protože jeho majitel byl povinen jednat s ním spravedlivě a čestně. (Ef 6:9; Kol 4:1)

Otroci, kteří přijali křesťanství, měli povinnost být lepšími otroky, ‚neodmlouvat, nekrást, ale plně projevovat dobrou věrnost‘. (Tit 2:9, 10) I kdyby s nimi jejich pánové zacházeli nespravedlivě, oni neměli ve své službě polevovat. Tím, že trpěli pro spravedlnost, napodobovali příklad Ježíše Krista. (1Pe 2:18–25) „Otroci,“ napsal apoštol Pavel, „poslouchejte ve všem ty, kdo jsou v tělesném smyslu vašimi pány, ne službou naoko jako ti, kdo se chtějí zalíbit lidem, ale s upřímností srdce, s bázní před Jehovou. Ať děláte cokoli, pracujte na tom celou duší jako pro Jehovu, a ne pro lidi.“ (Kol 3:22, 23; Ef 6:5–8) Jestliže se ke svým pánům chovali takovým znamenitým způsobem, nemohlo být Boží jméno potupováno; nikdo totiž nemohl říci, že křesťanství vede otroky k lenosti a neužitečnému životu. (1Ti 6:1)

Otrok měl ‚poslouchat ve všem‘, což ale neznamenalo, že by měl přestat poslouchat Boží zákon, protože tím by dal najevo, že se bojí lidí více než Boha. Kdyby se otroci dopustili nějakého provinění, i kdyby to udělali na příkaz svého nadřízeného, ‚nezdobili by učení svého Zachránce, Boha‘, ale stavěli by toto učení do nesprávného světla a dělali by mu ostudu. (Tit 2:10) Měli se tedy řídit svým křesťanským svědomím.

V křesťanském sboru měli všichni, bez ohledu na svou společenskou situaci, stejné postavení. Všichni byli pomazáni týmž duchem a jako členové jednoho těla tedy všichni sdíleli tutéž naději. (1Ko 12:12, 13; Ga 3:28; Kol 3:11) Křesťan, který byl otrokem, se sice nemohl na šíření dobré zprávy podílet plně, ale neměl se kvůli tomu trápit. Jestliže se však mohl stát svobodným, měl se té příležitosti chopit a rozšířit tím svou křesťanskou činnost. (1Ko 7:21–23)

Zotročení hříchem. Když první člověk Adam přestoupil Boží zákon, vzdal se dokonalé vlády nad sebou samým a podlehl sobecké touze zůstat dále ve společnosti své hříšné manželky a líbit se jí. Tím, že se Adam této hříšné touze poddal, stala se tato touha a její konečný výsledek, totiž hřích, jeho pánem. (Srovnej Ří 6:16; Jk 1:14, 15; viz heslo HŘÍCH.) Tak se zaprodal hříchu. Všichni jeho potomci byli ještě v jeho bedrech, a tak i je Adam zaprodal hříchu. Proto apoštol Pavel napsal: „Jsem tělesný, zaprodaný hříchu.“ (Ří 7:14) Žádný z Adamových potomků se tedy nemohl stát spravedlivým, ani kdyby se snažil zachovávat mojžíšský Zákon. Apoštol Pavel o tom napsal: „A shledal jsem, že přikázání, které bylo k životu, je ke smrti.“ (Ří 7:10) Lidé nebyli schopni dokonale zachovávat Zákon, a z toho bylo patrné, že jsou otroky hříchu a že si zaslouží ne život, ale smrt. (Viz heslo SMRT.)

Jedině tehdy, jestliže lidé přijmou osvobození, které umožnil Ježíš Kristus, mohou být vymaněni neboli vysvobozeni z tohoto otroctví. (Srovnej Jana 8:31–34; Ří 7:21–25; Ga 4:1–7; Heb 2:14–16; viz heslo VÝKUPNÉ.) Křesťané byli koupeni za Ježíšovu drahocennou krev, a proto jsou otroky neboli služebníky Jehovy Boha a jeho Syna a jsou povinni zachovávat jejich přikázání. (1Ko 7:22, 23; 1Pe 1:18, 19; Zj 19:1, 2, 5; viz hesla PROPUŠTĚNEC, SVOBODNÝ; SVOBODA.)

Viz také heslo VĚRNÝ A ROZVÁŽNÝ OTROK.