Den, který Bůh vyhradil jako den odpočinku od běžných prací; Jehova dal Sabat jako znamení mezi sebou a syny Izraele. (2Mo 31:16, 17) Hebrejské vyjádření jóm haš·šab·bathʹ je odvozeno ze slovesa ša·vathʹ, jehož význam je „odpočinout, přestat“. (1Mo 2:2; 8:22) V řečtině je „sabatní den“ vyjádřen výrazem he he·meʹra tou sab·baʹtou.

Dějiny zachovávání týdenního sabatu o 24 hodinách začínají v pustině v roce 1513 př. n. l., druhý měsíc potom, co Izraelité vyšli z Egypta. (2Mo 16:1) Jehova řekl Mojžíšovi, že mannu, kterou jim zázračně opatřoval, budou mít šestý den ve dvojnásobném množství. Když se to skutečně stalo, náčelníci shromáždění o tom Mojžíšovi podali zprávu; ten potom Izraelity seznámil  s opatřením týdenního Sabatu. (2Mo 16:22, 23) To, že byl od této doby Izrael povinen Sabat zachovávat, ukazují Jehovova slova zapsaná ve 2. Mojžíšově 16:28, 29.

Když nedlouho potom byla na hoře Sinaj oficiálně uvedena v platnost smlouva Zákona, stal se týdenní Sabat nedílnou součástí systému sabatů. (2Mo 19:1; 20:8–10; 24:5–8) Do tohoto systému patřilo mnoho typů sabatů: sedmý den, sedmý rok, padesátý rok (Jubilejní rok), 14. nisan (Pasach), 15. nisan, 21. nisan, 6. sivan (Letnice), 1. etanim, 10. etanim (Den smíření), 15. etanim a 22. etanim.

To, že zachovávání Sabatu nebylo před exodem uloženo žádnému z Božích služebníků, je jasně patrné ze slov v 5. Mojžíšově 5:2, 3 a ve 2. Mojžíšově 31:16, 17: „Ne s našimi praotci uzavřel Jehova tuto smlouvu, ale s námi.“ „Izraelští synové budou dodržovat sabat . . . během jejich generací. . . . Mezi mnou a izraelskými syny je to znamení na neurčitý čas.“ Kdyby Izraelité v té době Sabat už dodržovali, nemohlo by to sloužit jako připomínka toho, že je Jehova vysvobodil z Egypta, jak to ukazují slova v 5. Mojžíšově 5:15. To, že zachovávání Sabatu bylo pro Izraelity něčím novým, je vidět také z toho, že někteří z nich vyšli sbírat mannu sedmý den, i když dostali příkaz, aby to nedělali. (2Mo 16:11–30) Také z nejistoty, která se projevila při projednávání prvního zaznamenaného případu porušení Sabatu potom, co Izraelité dostali na Sinaji Zákon, je patrné, že Sabat byl zaveden teprve nedávno. (4Mo 15:32–36) V době otroctví v Egyptě Izraelité Sabat dodržovat nemohli, i kdyby tehdy pod takovým zákonem byli. Faraón si stěžoval, že Mojžíš obtěžuje už jen tím, že žádá, aby mohli na tři dny odejít a přinášet oběti Bohu. Oč více by byl faraón nespokojen, kdyby se Izraelité snažili každý sedmý den odpočívat. (2Mo 5:1–5) Neexistuje ani žádný důkaz, že by sedmému dni připisovali nějaký zvláštní význam patriarchové, přestože čas počítali na týdny o sedmi dnech. Sedmička však jako číslo význam měla; často znamenala úplnost. (1Mo 4:15, 23, 24; 21:28–32) Hebrejské slovo „přísahat“ (ša·vaʽʹ) je velmi pravděpodobně odvozeno z téhož kořene jako slovo, jehož význam je „sedm“.

Sabat byl slaven jako posvátný den (5Mo 5:12), jako den, kdy všichni — Izraelité, sluhové, cizí usedlíci a zvířata — odpočívali a radovali se a kdy se nevykonávala žádná práce. (Iz 58:13, 14; Oz 2:11; 2Mo 20:10; 34:21; 5Mo 5:12–15; Jer 17:21, 24) Kromě pravidelné každodenní ‚stálé zápalné oběti‘ se přinášela ještě zvláštní zápalná oběť a také obilná a tekutá oběť. (4Mo 28:9, 10) Ve svatyni byl vyměňován chléb vystavení a do služby nastupoval nový oddíl kněží. (3Mo 24:5–9; 1Pa 9:32; 2Pa 23:4) Kněžské povinnosti nebyly v Sabatu nijak omezeny (Mt 12:5); prováděla se dokonce obřízka malých chlapců, když se stalo, že na Sabat připadl osmý den jejich života. V pozdějších dobách měli Židé rčení: „Ve svatyni není sabat nikdy.“ To znamenalo, že kněží svoje povinnosti vykonávali stále. (Jan 7:22; 3Mo 12:2, 3; The Temple, A. Edersheim, 1874, s. 152)

Z rabínských pramenů vyplývá, že v době, kdy byl Ježíš na zemi, byl příchod Sabatního dne oznamován v pátek kolem deváté hodiny čili kolem 15. hodiny třemi zatroubeními na trubku. V tu chvíli měla být ukončena všechna práce a obchodování, byla zapálena sabatní lampa a lidé si oblékli slavnostní oděvy. Další tři zatroubení potom oznámila, že Sabatní den skutečně začal. Oddíl kněží, který svou službu končil, obětoval v Sabatu ranní oběť, a oddíl, který do služby nastupoval, přinesl večerní oběť; oba oddíly strávily Sabat ve svatyni. Každý oddíl měl dát veleknězi polovinu svého podílu chleba. Ten v Sabatu jedli v chrámu ti kněží, kteří byli čistí. Hlavy rodin jednotlivých oddílů, které nastupovaly do služby, určily losem, která z rodin bude sloužit v konkrétní den jejich týdenní služby a kdo bude vykonávat kněžské služby v Sabatu. (3Mo 24:8, 9; Mr 2:26, 27; The Temple, s. 151, 152, 156–158)

Pro pravidelný každotýdenní Sabat a pro Sabaty nebo ‚svatá shromáždění‘, které souvisely se svátky, byly stanoveny různé požadavky. (3Mo 23:2) Obecně se dá říci, že pro každotýdenní Sabat platilo více omezení; nemohla se (s výjimkou svatyně) vykonávat žádná práce, ať už byla, či nebyla namáhavá. Bylo dokonce zakázáno sbírat dřevo nebo rozdělávat oheň. (4Mo 15:32–36; 2Mo 35:3) Omezeno bylo i cestování; to zřejmě vyplývá ze slov ve 2. Mojžíšově 16:29. Dobou odpočinku od práce všeho druhu byl také Den smíření. (3Mo 16:29–31; 23:28–31) Ani ve dnech svatého shromáždění během svátků se nesměla vykonávat žádná namáhavá práce, nesmělo se provozovat žádné řemeslo nebo  obchodovat, ale bylo dovoleno vařit, konat přípravy na svátek atd. (2Mo 12:16; 3Mo 23:7, 8, 21, 35, 36)

Na jeden den o 24 hodinách připadly někdy dva zákonné Sabaty; takovému dni se pak říkalo „velký“ Sabat, jako to bylo například tehdy, když se 15. nisan (sabatní den) překrýval s běžným Sabatem. (Jan 19:31)

Užitek ze Sabatu a jeho význam. To, že se přestala vykonávat veškerá práce a že se dodržovala i jiná ustanovení, která Bůh pro Sabatní den předepsal, dávalo každému jednotlivci nejen možnost, aby si tělesně odpočinul, ale — a to bylo mnohem důležitější — poskytlo mu to příležitost projevit svou víru a poslušnost tím, že Sabat dodržel. Rodičům to umožňovalo vštěpovat Boží zákony a přikázání do mysli a srdce svých dětí. (5Mo 6:4–9) Izraelité Sabat obvykle využívali k získávání poznání o Bohu a k uspokojování svých duchovních potřeb; ukazují to slova, kterými Šunemance odpověděl její manžel, když ho žádala o dovolení setkat se s Elišou, mužem Božím. Jeho odpověď byla: „Proč k němu jdeš dnes? Není novoluní ani sabat.“ (2Kr 4:22, 23) A výhod Sabatu jistě využívali i Levité rozptýlení po celé zemi, aby lid Izraele vyučovali Zákonu. (5Mo 33:8, 10; 3Mo 10:11)

Bylo velmi důležité, aby každý jednotlivý Izraelita pamatoval na zachovávání Sabatu, protože porušení Sabatu bylo považováno za vzpouru proti Jehovovi a bylo trestáno smrtí. (2Mo 31:14, 15; 4Mo 15:32–36) Stejná zásada platila i pro národ jako celek. Jestliže upřímně dodržoval celý sabatní systém — dny i roky —, mělo to významný vliv na další existenci národa v zemi, kterou Bůh Izraelitům dal. To, že Izrael přestal ctít zákony týkající se Sabatu, velmi přispělo k jeho pádu a k 70 letům zpustošení judské země, což mělo být náhradou za všechny Sabaty, které Izraelité porušili. (3Mo 26:31–35; 2Pa 36:20, 21)

Rabínská sabatní omezení. Sabat měl být původně obdobím radosti a duchovního povzbuzení. Židovští náboženští vůdci z něj však ve své horlivosti, aby se co možná nejvíce odlišili od pohanů — zejména po návratu z vyhnanství v Babylóně —, postupně udělali břemeno; počet sabatních omezení totiž zvýšili na 39 a ještě k nim přidali nespočet menších omezení. Když se sepsala, tvořila dva velké svazky. Zakázáno bylo například chytání blechy, protože to bylo považováno za lov. Trpícímu člověku nesměla být poskytnuta pomoc, pokud nebyl ohrožen jeho život. Nesměla být napravena kost ani nesmělo být ovázáno podvrtnutí. Tito židovští náboženští vůdci tak zmařili pravý účel Sabatu, protože kvůli nim se lidé stali otroky tradice, místo aby Sabat byl pro ně příležitostí chválit Boha. (Mt 15:3, 6; 23:2–4; Mr 2:27) Když Ježíšovi učedníci sbírali klasy a mnuli je rukama, aby je mohli jíst, byli obviněni nepochybně ze dvou věcí — z toho, že o Sabatu sklízeli, a z toho, že mlátili. (Lk 6:1, 2) Rabíni měli pořekadlo: „Hříchy každého člověka, který striktně dodržuje všechny zákony týkající se Sabatu, jsou odpuštěny, i když ten člověk je modlář.“

Dodržování Sabatu není vyžadováno od křesťanů. Ježíš, který jakožto Žid byl pod Zákonem, zachovával Sabat, jak to přikazovalo Boží slovo (ne farizeové). Věděl, že je zákonné dělat v Sabatu něco znamenitého. (Mt 12:12) Inspirované křesťanské spisy však ukazují, že „Kristus je konec Zákona“ (Ří 10:4), a proto jsou křesťané „zproštěni Zákona“. (Ří 7:6) Ani Ježíš, ani jeho učedníci nerozlišovali mezi tzv. mravními a obřadními zákony. Citovali nejen z Deseti přikázání, ale také z ostatních částí Zákona a všechny jeho složky považovali pro lidi pod Zákonem za stejně závazné. (Mt 5:21–48; 22:37–40; Ří 13:8–10; Jk 2:10, 11) Písmo jasně ukazuje, že Kristova oběť ‚zrušila Zákon přikázání, který se skládal z výnosů,‘ a že Bůh „vymazal ručně psaný doklad proti nám, který se skládal z výnosů . . . a On jej odstranil z cesty tím, že jej přibil na mučednický kůl“. ‚Zrušen‘, ‚vymazán‘, ‚odstraněn z cesty‘ byl celý mojžíšský Zákon. (Ef 2:13–15; Kol 2:13, 14) Proto byl obětí Krista Ježíše ukončen celý systém Sabatů — jak Sabatních dnů, tak i roků — a také zbývající části Zákona. To vysvětluje, proč křesťané mohou beze strachu, že by je za to někdo odsoudil, pohlížet na ‚jeden den jako na všechny ostatní‘, ať už jde o sabat, nebo o jakýkoli jiný den. (Ří 14:4–6; Kol 2:16) Pavel se o puntičkářském zachovávání ‚dnů a měsíců a období a roků‘ vyjádřil takto: „Bojím se o vás, že jsem se vzhledem k vám lopotil nějak bezúčelně.“ (Ga 4:10, 11)

Když Ježíš zemřel, jeho apoštolové zachovávání Sabatu nikdy nepřikázali. Sabat nebyl zahrnut mezi ty křesťanské požadavky, které jsou  uvedeny ve Skutcích 15:28, 29, ani mezi ty, které byly stanoveny později. Apoštolové ani nezavedli nový sabat — „den Páně“. Ježíš byl vzkříšen v den, kterému se dnes říká neděle, a přesto Bible nikde nenaznačuje, že by se tento den Ježíšova vzkříšení měl slavit jako „nový“ sabat nebo nějak jinak. Za základ pro zachovávání neděle jako sabatu někteří lidé považují slova v 1. Korinťanům 16:2 a ve Skutcích 20:7. Nicméně ze slov v 1. Korinťanům vyplývá pouze to, že Pavel nabádal křesťany, aby si každý první den v týdnu dali ve svých domácnostech stranou určitou částku pro své bratry v Jeruzalémě, kteří byli v nouzi. Peníze neměli odvádět v místě shromažďování, ale měli si je do Pavlova příchodu nechat u sebe. Pokud jde o text ve Skutcích, je zcela pochopitelné, že se Pavel chtěl s bratry v Troadě sejít první den v týdnu, protože hned příští den odjížděl.

Z toho, co už bylo uvedeno, jasně vyplývá, že doslovné zachovávání Sabatních dnů a let nebylo v 1. století součástí křesťanství. Teprve až v roce 321 n. l. nařídil Konstantin, aby se neděle (lat. dies Solis, starý název, který byl spojován s astrologií a uctíváním slunce, tedy ne Sabbatum [Sabat] nebo dies Domini [den Páně]) stala dnem, kdy všichni kromě zemědělců mají odpočívat.

‚Vstoupit do Božího odpočinku.‘ Podle 1. Mojžíšovy 2:2, 3 Bůh po uplynutí šestého stvořitelského dne neboli šestého stvořitelského období ‚přistoupil sedmý den k tomu, aby odpočinul‘, to znamená, že přestal se stvořitelskými díly vzhledem k zemi, jak je popisuje 1. kapitola 1. Mojžíšovy.

V Hebrejcům ve 3. a 4. kapitole apoštol Pavel ukazuje, že Židům v pustině se kvůli neposlušnosti a nedostatku víry nepodařilo vstoupit do Božího odpočinku neboli sabatu. (Heb 3:18, 19; Ža 95:7–11; 4Mo 14:28–35) Ti, kdo pod Jozuovým vedením vešli do Zaslíbené země, zažili určitý odpočinek, ale nebyl to plný odpočinek, jaký lidé zažijí pod vládou Mesiáše. Byl to pouze předobrazný odpočinek neboli stín skutečnosti. (Joz 21:44; Heb 4:8; 10:1) Pavel však vysvětluje, že „pro Boží lid . . . zůstává sabatní odpočinek“. (Heb 4:9) Ti, kdo jsou poslušní a projevují víru v Krista, tedy zažívají „sabatní odpočinek“ od svých „vlastních děl“, děl, jejichž prostřednictvím se dříve snažili prokázat, že jsou spravedliví. (Srovnej Ří 10:3.) Pavel tedy ukazuje, že za jeho dnů Boží sabat neboli odpočinek stále ještě pokračoval a že křesťané do tohoto odpočinku vstupovali; z toho vyplývá, že Boží den odpočinku trvá tisíce let. (Heb 4:3, 6, 10)

‚Pán sabatu.‘ Když byl Ježíš Kristus na zemi, řekl o sobě, že je „Pánem sabatu“. (Mt 12:8) Doslovný Sabatní den, který měl Izraelitům přinést úlevu od jejich namáhavých prací, byl „stínem budoucích věcí, ale skutečnost patří Kristu“. (Kol 2:16, 17) V souvislosti s těmi ‚budoucími věcmi‘ existuje sabat, jehož Pánem má být Ježíš. Jako Pán pánů bude Kristus vládnout nad celou zemí po tisíc let. (Zj 19:16; 20:6) Právě v Sabatu vykonal Ježíš v době své pozemské služby některé ze svých nejvýznačnějších zázračných skutků. (Lk 13:10–13; Jan 5:5–9; 9:1–14) Tím je nepochybně ukázáno, jaký druh úlevy poskytne, když pozvedne lidstvo k duchovní a tělesné dokonalosti v době svého přicházejícího Tisíciletého panství, které se tak stane obdobím sabatního odpočinku pro zemi a lidstvo. (Zj 21:1–4)