Země bývalé Jugoslávie

ÚZEMÍ, kterému se dříve říkalo Jugoslávie, sousedí na severu se střední a východní Evropou, na jihu s Řeckem a na západě s Itálií. Díky tomu se zde mísí kultury, jazyky a náboženství. Slovo Jugoslávie však v mnoha lidech vyvolává obraz násilí a válek. Od atentátu na arcivévodu Františka Ferdinanda v roce 1914 až do etnických čistek v nedávné minulosti se v této části Balkánského poloostrova jen málokdy nebojovalo. Národy, které zde žily, chtěly získat samostatnost. Po vzájemných střetech se ze svazových republik stávaly státy, takže se Jugoslávie nakonec rozpadla. Dnes jsou na tomto území Bosna a Hercegovina, Černá Hora, Chorvatsko, Makedonie, Slovinsko a Srbsko.

Navzdory politickým, etnickým a náboženským svárům však dějiny Jugoslávie vypovídají i o pozoruhodné lásce, jednotě a důvěře. Místní svědkové Jehovovi totiž překonali předsudky a nepřátelství, které v této části Balkánského poloostrova způsobily tolik utrpení. Ačkoli pocházejí z různých kultur, jsou jednotní, protože jsou věrně oddaní té nejvyšší vládě, Božímu Království.

POČÁTKY DÍLA

Jak činnost svědků Jehovových na tomto území začala? U počátků díla stál mladý holič Franz Brand, který se narodil na severu Jugoslávie v oblasti zvané Vojvodina. Pravdu poznal v Rakousku, kam odjel za prací. V roce 1925 se vrátil domů a připojil se ke skupince lidí, kteří  společně četli a rozebírali Studies in the Scriptures (Studie Písem). Tuto několikadílnou studijní pomůcku dostali od příbuzných ze Spojených států.

Pochopili, že je nutné kázat, a proto přeložili do srbštiny dvě brožury, které vysvětlovaly biblické nauky. Než je však mohli začít používat ve službě, navštívil skupinu jeden významný bratr, který se však už tehdy stavěl proti organizaci a vedl svou vlastní sektu. S výjimkou Franze přesvědčil všechny členy skupinky, aby od badatelů Bible odešli.

Franz se pak přestěhoval do Mariboru ve Slovinsku a našel si tam práci v holičství, jehož majitelem byl Richard Tautz. Franz mu vydal svědectví a Richard pravdu přijal. Brzy se mezi lidmi rozkřiklo, že ti dva holiči věří tomu, co je v Bibli. Franz a Richard totiž přímo v holičství vydávali svědectví. A zákazníci pozorně naslouchali — když je bratři holili břitvou, neodvážili se ani pohnout nebo promluvit. K jejich zákazníkům patřil politik Ðuro Džamonja a majitel opravny psacích strojů Rudolf Kalle. Oba dělali rychlé pokroky a brzy byli pokřtěni. Ðuro se vzdal politické kariéry a pomohl založit Maják — Společnost badatelů Bible v jugoslávském království. Díky tomuto právnímu nástroji mohli bratři svobodně kázat a pořádat shromáždění.

„FOTODRAMA“ PODNĚCUJE ZÁJEM

V roce 1931 odbočka svědků Jehovových ve Švýcarsku poslala dva bratry, aby ve velkých městech po celé  Jugoslávii promítali „Fotodrama Stvoření“. Sály byly zaplněné do posledního místa a všichni pozorně naslouchali Ðurovi, který obstarával mluvené slovo. „Fotodrama“ vzbudilo v celé zemi zájem o biblickou pravdu. V té době už bratři v Mariboru pořádali shromáždění ve slovinštině a němčině. A v Záhřebu a okolí se ve skupinách probíraly publikace, které byly přeložené do chorvatštiny.

Bratři potom rozhodli, že do slovinštiny a chorvatštiny začnou překládat Strážnou věž. To byl tehdy velmi obtížný úkol. Když byl překlad hotový, jedna sestra celý časopis přepisovala přes kopírovací papír na stroji. Touto metodou se vyrobilo pouhých 20 výtisků. Později svědkové začali používat cyklostyl, a díky tomu se dalo najednou vytisknout 200 kusů.

S těmito časopisy bratři a sestry cestovali vlakem do různých částí Jugoslávie a kázali tam. Zvěstovatelé ve Slovinsku si někdy pronajali nákladní auto i s řidičem, který nebyl svědek. Odvezl je tam, kde chtěli  kázat, a celý den pak na ně čekal. V té době hlasatelé Království nedostávali téměř žádné školení, takže své poselství někdy předkládali netaktně. Jehova však jejich úsilí i přesto žehnal a pomáhal jim najít ty, „kdo byli správně nakloněni k věčnému životu“. (Sk. 13:48)

Franc Sagmeister vzpomíná: „O pravdě jsem poprvé slyšel v roce 1931 od své tety Terezije Gradičové a jejího manžela France. Ten patřil k prvním zvěstovatelům ve Slovinsku. Kdysi byl zapřisáhlým odpůrcem náboženství, ale pak začal s velkým zájmem číst Bibli. To na mě hodně zapůsobilo, a tak jsem se k němu ve studiu Písma připojil. V rodině jsem se setkal s odporem, ale přesto jsem se o své nové vědomosti chtěl dělit s druhými. Když se to dozvěděl kněz v naší farnosti, hned si mě k sobě zavolal. Řekl mi, že Bibli mít nesmím, protože jí nemůžu porozumět. Já jsem mu ale svoji Bibli odmítl dát. Později, po smrti mého tatínka,  mě kněz zastavil na ulici a byl zlostí bez sebe. Vytýkal mi, že jsem za tatínka nezaplatil ani jedinou mši. Odpověděl jsem: ‚Kdyby to tatínkovi pomohlo, klidně bych za něj zaplatil sto, nebo i tisíc mší.‘

‚Pomůže mu to, pomůže mu to!‘ opakoval kněz.

Na to jsem mu řekl: ‚Jestli je v nebi, pak vaši mši nepotřebuje, a jestli je v pekle, pak by mu taky byla k ničemu.‘

‚Ale co když je v očistci?‘ namítl kněz.

Odpověděl jsem: ‚Pane faráři, dobře víte, že mám velký majetek. Hned teď s vámi půjdu k notáři a nechám všechno přepsat na vás, pokud mi z Bible dokážete, že člověk má nesmrtelnou duši, že existuje peklo a očistec a že Bůh je Trojice.‘

Kněz mě probodl pohledem, zapálil si cigaretu a odešel.“

PRVNÍ PRŮKOPNÍCI

Ve 30. letech se horliví muži a ženy přičinili o to, aby v Jugoslávii svítilo světlo pravdy ještě jasněji. Například ve slovinském Mariboru se Grete Staudingerová, Katarina Konečniková a později Karolina Stropniková zapojily do takzvané prázdninové průkopnické služby. Dále na jih v Mostaru, významném městě Hercegoviny, rozeznal zvuk pravdy dirigent Alfred Tuček a stal se průkopníkem. Dušan Mikić, 23letý mladík ze Záhřebu v Chorvatsku, dostal brožuru Kde jsou mrtví? I on dělal rychlé pokroky, dal se pokřtít a začal s průkopnickou službou. Řady průkopníků zakrátko posílili horliví bratři a sestry z Německa.

Zatímco v Jugoslávii pravda zapouštěla kořeny, v Německu začalo být dílo zakazováno. Odbočka ve  Švýcarsku zařídila, aby do Jugoslávie přijelo asi 20 zkušených průkopníků, například Martin Poetzinger, Alfred Schmidt, Vinko a Josephine Platajsovi a Willi a Elisabeth Wilkeovi. Tito obětaví průkopníci sice neuměli slovinsky ani srbochorvatsky, ale odvážně kázali pomocí karty se svědectvím a tak přispěli k budoucímu pokroku díla.

PŘED PRŮKOPNÍKY STOJÍ PŘEKÁŽKY

Horlivost pro Jehovu a láska k lidem pomáhaly průkopníkům překonávat jazykové i finanční problémy. Náročné bylo také cestování. Do vzdálených vesnic zvěstovatelé museli často jít pěšky až 40 kilometrů a někdy i těžkým terénem a v nepříznivém počasí. Jedna průkopnice si na cestu mezi vesnicemi vždy zouvala boty, aby jí vydržely co nejdéle. Martin Poetzinger, který byl později členem vedoucího sboru, s láskou vzpomínal na to, jak chodíval po venkově s batohem plným literatury a vydával svědectví každému, kdo byl ochoten naslouchat.

Cestování se zjednodušilo, když jeden bratr ve Švýcarsku nakoupil jízdní kola a věrným průkopníkům v Jugoslávii je daroval. Ve službě se tato kola používala desítky let.

Lidé v Jugoslávii sice byli známí svou pohostinností, ale kvůli náboženskému odporu průkopníci zažili mnoho pronásledování. Zvláště v malých vesnicích měli kněží nad svými farníky velkou moc. Někdy naváděli děti, aby chodily za průkopníky a házely po nich kameny. Duchovní také podněcovali úředníky, aby průkopníkům dělali problémy, zabavovali jim literaturu a zatýkali je.

 Willi Wilke s manželkou a s další průkopnicí Gretou Staudingerovou nabízeli v jedné odlehlé vesnici v Chorvatsku brožuru Spravedlivý panovník, která měla na titulní straně obrázek Ježíše Krista. Willi najednou zaslechl, jak se z návsi ozývá hněvivý křik mnoha lidí. Vypráví: „S hrůzou jsem sledoval, že moje manželka je obklopená davem asi 20 rozzlobených lidí, kteří mávali srpy. Jiná skupina venkovanů nedaleko pálila naše brožury.“

Průkopníci netušili, proč se tito pokorní lidé tak rozhněvali, a sestra Wilkeová neuměla místní jazyk natolik, aby se mohla zeptat. Grete však mluvila plynně německy i chorvatsky, a tak řekla: „Dámy a pánové, co to děláte?“

Téměř jednohlasně odpověděli: „Nechceme krále Petra!“

„Ani my ne,“ reagovala na to Grete.

Lidé překvapeně ukázali na obrázek na brožuře a řekli: „Tak proč pro něj agitujete?“

Až teď to Grete pochopila. Před rokem, tedy v roce 1934, byl zavražděn jugoslávský král Alexandr I. a na trůn měl po něm nastoupit jeho syn Petr. Vesničané však chtěli autonomii, a ne srbského monarchu. Mysleli si, že na brožuře je obrázek krále Petra.

Nedorozumění se vysvětlilo a průkopníci mohli vydat důkladné svědectví o Králi Ježíši Kristu. Někteří vesničané, kteří svou brožuru spálili, teď chtěli novou. Zvěstovatelé odcházeli z vesnice šťastní, protože cítili, že je Jehova ochránil.

Průkopníci také museli pamatovat na místní zvyky. Když v Bosně kázali ve vesnicích, které byly převážně  muslimské, museli dávat pozor zvláště na to, aby místní lidi neurazili. Například dívat se do očí vdané muslimské ženě mohlo rozzlobit jejího manžela.

V té době bylo v Jugoslávii jen velmi málo sborů a skupin. Po celodenní kazatelské službě ve vzdálené vesnici bylo někdy těžké najít na noc ubytování. Průkopníci měli málo peněz, a tak si nemohli zaplatit pokoj v hostinci. Josephine Platajsová vzpomíná: „V jedné vesnici nás nikdo nechtěl ubytovat, protože se všichni báli katolického kněze. Když jsme se chystali z vesnice odejít, byla už tma. Cestou jsme si všimli velkého stromu, pod kterým byla spousta spadaného listí — a hned jsme měli nocleh. Místo polštáře jsme si dali pod hlavu tašku s oblečením. Jízdní kolo si manžel přivázal  provazem ke kotníku. Ráno jsme zjistili, že jsme spali blízko studny, takže jsme se měli i kde umýt. Jehova nás nejen ochránil, ale také nám opatřil to, co jsme potřebovali.“

Tito průkopníci zažili, jak se o ně Jehova staral i v maličkostech. Jejich hlavním zájmem bylo kázání dobré zprávy, a ne osobní pohodlí.

SLUŽBA V MAKEDONII

Průkopníci Alfred a Frida Tučkovi jeli ze Slovinska do Bulharska a cestou kázali poselství o Království. V makedonském městě Strumica vydali svědectví majiteli obchodu Dimitaru Jovanovičovi a půjčili mu nějakou literaturu. Když se o měsíc později z Bulharska vraceli, znovu se u něj zastavili. Zjistili však, že si literaturu nepřečetl. Požádali ho tedy o vrácení, aby ji mohli dát někomu, kdo si jí bude více vážit. To vzbudilo  Dimitarovu zvědavost. Prosil je, aby mu dali ještě jednu možnost si literaturu přečíst. To, co se z ní dozvěděl, ho přesvědčilo, že našel pravdu. Dal se pak pokřtít a stal se prvním svědkem Jehovovým v Makedonii.

Dimitar potom vydal svědectví dvěma bratrům, Aleksovi a Kostovi Arsovovým. V Makedonii tak zakrátko byli už tři svědkové. Do služby s sebou nosili gramofon, desky s kázáním a časopisy. Jeden časopis se dostal do rukou metodistického pastora. Ten ho předal bystrému mladému muži ze své farnosti, který se jmenoval Tušo Carčev. Tušovi se časopis líbil, a proto pastora přesvědčil, aby mu jich sehnal víc. Tušo brzy pochopil, že není správné, aby člověk byl za kázání dobré zprávy placen. Touto myšlenkou byl nadšený, a tak se o ni s pastorem podělil. Ten reagoval tím, že už mu žádný časopis nedal. Tušo však v jednom z nich našel adresu mariborské odbočky a napsal si o další časopisy. Odbočka se obrátila na Dimitara, Aleksu a Kostu a požádala je, aby Tuša navštívili. Netrvalo dlouho a vytvořila se skupina.

V roce 1935 bratři přestěhovali odbočku z Mariboru ve Slovinsku do hlavního města Jugoslávie, do Bělehradu v Srbsku. Dohled nad činností odbočky měli na starosti Franz Brand a Rudolf Kalle.

 DÍLO JE ZAKÁZÁNO

O horlivosti našich bratrů svědčila brožura, kterou v roce 1933 vydala katolická církev. Velmi podrobně popisovala naši kazatelskou činnost. Církev předpovídala, že s kázáním bude brzy konec, ale v tom se velmi mýlila.

Duchovní v severní Jugoslávii byli horlivým kázáním malé skupiny průkopníků rozhněváni. A ještě víc je podráždilo, když soudy zabránily jejich snahám omezit kazatelskou činnost. Pak byl ale ministrem vnitra jmenován jezuitský kněz ze Slovinska. Jedním z jeho prvních rozhodnutí bylo rozpustit společnost Maják. V srpnu 1936 potom úřady naše dílo zakázaly. Nechaly zapečetit sály Království a zabavit naši literaturu. Sbory se však o těchto krocích předem dozvěděly, takže literatury bylo zabaveno jen málo. Bratři chtěli, aby dílo pokračovalo, a proto v Bělehradu založili malé nakladatelství Kula stražara (Strážná věž). Shromáždění se konala i nadále, ale v soukromých domech.

Po vydání úředního zákazu se vláda o to více snažila kazatelskou činnost zastavit. Zaměřila se především na celodobé služebníky a to znamenalo rostoucí problémy pro německy mluvící bratry. Mnozí z těchto průkopníků přijeli do Jugoslávie proto, že v jiných evropských zemích už byla naše činnost zakázána. Nyní zákaz platil i zde. Průkopníci byli zatýkáni a vězněni, ale jejich horlivost neochladla. Jedna sestra řekla: „Když jsme byli ve vězení, někdy k nám nechtěli pouštět návštěvy. Jehova nás přesto neopustil. Jednou za námi přišel jistý bratr, ale návštěva byla zamítnuta. Začal s dozorcem mluvit tak nahlas, že jsme ho mohli slyšet. Už jen to nás velmi povzbudilo.“

 V té neklidné době svědkové potřebovali hodně odvahy, aby přeložili a rozšířili brožuru Judge Rutherford Uncovers Fifth Column (Soudce Rutherford odhaluje pátou kolonu). Brožura popisovala to, jak katolická církev podporuje politické cíle nacistické vlády. Tato publikace byla přeložena do srbštiny, chorvatštiny a slovinštiny a v každém z těchto jazyků se vyrobilo 20 000 výtisků. Brožura byla okamžitě zakázána a její uveřejnění vedlo k tomu, že ze země byli vypovězeni zahraniční průkopníci a že generální prokurátor požadoval, aby vydavatelé byli uvězněni na 10 až 15 let. Navzdory tomu hrstka zvěstovatelů v Jugoslávii rychle rozšířila všech 60 000 výtisků.

Lina Babićová, která poznala pravdu ke konci druhé světové války a osobně se s těmito věrnými bratry a sestrami znala, vypráví: „Lidé tehdy vyhledávali psané slovo a rádi četli. Jelikož jsme neustále museli být opatrní, rozhodla jsem se, že si budu publikace ručně opisovat do sešitu. Kdyby mě pak někdo prohledával a sešit našel, myslel by si, že to jsou jen nějaké osobní poznámky.“

TOLSTOJ, NEBO JEHOVA?

V té době, kdy byl svět na pokraji války, došlo v jednom z největších jugoslávských sborů k rozdělení. Někteří jeho členové se totiž začali přiklánět k názorům, které zastával ruský spisovatel a náboženský filozof Lev Nikolajevič Tolstoj. Dříve byl členem ruské pravoslavné církve, ale došel k závěru, že všechny křesťanské církve jsou zkažené a pravému křesťanství se zpronevěřují. Někteří bratři jeho nedůvěru k náboženským organizacím přejali a začali být nespokojení i s Jehovovou organizací. Bratr, který v záhřebském sboru dílo vedl,  zneužil důvěru, která mu byla svěřena, a většinu zvěstovatelů přesvědčil, aby názory Tolstého přijali také. Měl na druhé tak silný vliv, že přes 60 zvěstovatelů, tedy převážná část sboru, přijalo rezoluci, ve které odmítlo učení Jehovovy organizace.

Když se to dozvěděl Rudolf Kalle, okamžitě jel z Bělehradu do Záhřebu, aby se s celým sborem sešel. Na shromáždění bratrům připomněl základní biblické nauky, které Jehova zjevil prostřednictvím třídy věrného a rozvážného otroka. (Mat. 24:45–47) Potom se zeptal: „Od koho jste se tyto pravdy dozvěděli? Od Tolstého, nebo od Jehovovy organizace?“ Pak citoval slova z Jozua 24:15 a vyzval ty, kdo chtějí v Jehovově organizaci zůstat, aby zvedli ruku. Udělali to jen dva.

„Něco tak smutného jsem nikdy nezažil,“ vzpomínal Rudolf.

Zdálo se, že všechno, čeho se ve sboru dosáhlo, bylo ztraceno.

Rudolf pozval oba věrné členy sboru na pódium a řekl: „Zůstali jsme jen tři. V tomto městě jsme teď zástupci Jehovova lidu my. Prosím všechny ostatní, aby nyní opustili tuto místnost a šli svou cestou. Prosím, nechte nás být. Chceme sloužit svému Bohu Jehovovi. Vy odejděte a služte svému Tolstému. Už s vámi nechceme mít nic společného.“

Několik vteřin bylo úplné ticho. Potom jeden po druhém začali i další členové sboru zvedat ruku a říkat: „Já chci také sloužit Jehovovi.“ Nakonec z místnosti odešel jen odpadlý služebník sboru a několik jeho příznivců. Tato zkouška věrnosti posílila Jehovovy oddané ctitele, aby mohli obstát v ještě těžších zkouškách, které měly zakrátko přijít.

 VÁLEČNÉ ÚTRAPY

Dne 6. dubna 1941 vtrhla do Jugoslávie německá armáda. Při mohutných náletech na Bělehrad byla těžce poškozena odbočka. Německé jednotky Jugoslávii rozdělily a kvůli bojům se nakrátko přerušilo spojení mezi srbským betelem a bratry ve Slovinsku, Chorvatsku a Makedonii. Svědkové v nejjižnějším cípu Makedonie na tom byli ještě hůř. Kontakt s odbočkou se jim podařilo navázat až po válce.

Bratři se náhle museli vyrovnávat s novými a náročnými okolnostmi. Svět se vrhl do mezinárodního konfliktu, který našim drahým spoluvěřícím přinesl časy zkoušek a prosévání. Měla být vyzkoušena jejich víra a láska k Jehovovi a jeho organizaci.

Kancelář v Bělehradu byla uzavřena a rozdělování duchovního pokrmu se organizovalo ze Záhřebu v Chorvatsku. Místo pokut a věznění teď byly trestem koncentrační tábory a rozsudky smrti, takže bylo nanejvýš důležité postupovat obezřetně a nenápadně.

Jakmile německá vojska Jugoslávii obsadila a rozdělila, byly zřízeny koncentrační tábory. Tábory v Chorvatsku se používaly k izolaci a vyhlazování několika etnických a nekatolických menšin a také náboženských odpůrců nového režimu. V Srbsku Němci založili tábory koncentrační i pracovní. Například v táboře v Boru bylo kvůli otázce neutrality uvězněno více než 150 bratrů z Maďarska. Ale i jugoslávští svědkové Jehovovi se stali terčem nacistického režimu. Kazatelská služba se proto vykonávala především neformálně. Zvěstovatelé dostali pokyny, aby s sebou nosili pouze Bibli a jen jednu publikaci, a bylo jim také řečeno, co mají vypovídat v případě zatčení. Scházeli  se v malých skupinách a nevěděli, kde se konají jiná shromáždění.

Bylo nebezpečné dovážet literaturu ze zahraničí, a proto ji bratři s velkým úsilím tajně vyráběli přímo v Jugoslávii. Časopisy a brožury se tiskly v noci na různých místech. Svědkové také tvrdě pracovali, aby vydělali dost peněz a mohli pokrýt náklady na výrobu literatury. Díky různým obchodním kontaktům se jim vždy podařilo sehnat všechno, co bylo k tisku potřeba. Zatímco Jugoslávii ovládly národnostní a náboženské předsudky, mezi bratry panovala jednota. Dávali dohromady své prostředky, aby zajistili životodárný duchovní pokrm. Jak ale literaturu dopravovali odloučeným skupinám zvěstovatelů?

Stevan Stanković, který byl srbského původu a pracoval u železnice, ochotně pomáhal svým bratrům bez ohledu na jejich etnický původ. Navzdory nebezpečí se ujal úkolu tajně převážet literaturu z Chorvatska do okupovaného Srbska. Jednoho dne však policisté literaturu v jeho kufru našli. Ptali se ho, kde ji vzal. Stevan nechtěl bratry zradit, a tak odmítl cokoli říct. Policisté ho odvezli do vězení k výslechu a potom ho poslali do nedalekého koncentračního tábora v Jasenovaci. Tento tábor byl nechvalně známý brutálním zacházením s vězni. Náš věrný bratr tam přišel o život.

V těch těžkých časech pracoval v Chorvatsku jako instalatér Mihovil Balković. Byl to rozvážný a vynalézavý bratr. Kromě světské práce se věnoval také tomu, že  navštěvoval své spoluvěřící, aby je povzbudil a předal jim literaturu. Jeho vnuk vypráví: „Když jednou cestoval vlakem, dozvěděl se, že v příštím městě má být vlak prohledán. Vystoupil proto o stanici dřív, než plánoval. Téměř celé město bylo obehnáno ostnatým drátem, ale jemu se podařilo najít volnou cestu přes vinici. Vespod batohu měl literaturu a nahoře dvě láhve rakije a nějaké potraviny. Když opatrně procházel vinicí, dostal se až k vojenskému bunkru. Vojáci ho uviděli a jeden z nich křikl: ‚Stůj! Kdo jsi?‘ Když se k němu Mihovil přiblížil, voják se ho zeptal: ‚Co máš v batohu?‘

‚Trochu mouky, fazolí a brambor,‘ odpověděl.

Nato se voják zeptal, co je v těch láhvích. Mihovil řekl: ‚Čichni si a ochutnej.‘

Voják se napil a Mihovil pokračoval: ‚Tahle láhev je pro tebe, chlapče, a tu druhou si nechám já.‘

Voják byl spokojen s láhví rakije i s odpovědí a řekl: ‚Můžeš jít, dědo.‘“

Mihovilův vnuk dodává: „A tak se literatura v pořádku dostala na místo určení.“

Mihovil byl opravdu odvážný. Občas musel cestovat přes území, které ovládaly jednotlivé znepřátelené strany. Někdy se setkal s komunistickými partyzány, jindy s fašistickými ustašovci * nebo četniky. Nikdy se však nenechal zastrašit, ale tyto příležitosti naopak využil k tomu, aby vydal svědectví o naději do budoucnosti. To vyžadovalo velkou odvahu, protože svědkům neustále hrozilo, že přijdou o život. Mihovil byl několikrát zatčen, vyslýchán a uvězněn.

 Na sklonku války, v noci 9. listopadu 1944, vtrhli do jeho domu partyzáni. Zabavili literaturu a Mihovila odvedli. Domů se už nikdy nevrátil. Později se zjistilo, že byl sťat.

Josip Sabo byl ještě chlapec, když na kole rozvážel literaturu ve Slavonii, což je oblast v Chorvatsku. Udělal si krabici, kterou vozil na nosiči, a do ní literaturu ukládal. Nahoru dával hrušky. V té době byly na příjezdové cestě do většiny vesnic zátarasy, které hlídali vojáci.

„Co máš v té krabici?“ ptaly se stráže u každého zátarasu.

„Hrušky pro strejdu,“ říkával Josip a vojáci si často jednu nebo dvě hrušky vzali. Jak se blížil ke svému cíli, hrušek ubývalo. Někdy proto jezdíval nějakou opuštěnou stezkou, aby nepřišel o poslední hrušky a aby tak nevyšlo najevo, že se pod nimi ukrývá drahocenná literatura.

VĚRNÍ AŽ DO KONCE

Od Lestana Fabijana, zedníka ze Záhřebu, se o pravdě dozvěděli Ivan Sever, Franjo Dreven a Filip Huzek-Gumbazir. Během šesti měsíců se dali pokřtít a začali kázat a pořádat shromáždění. Večer 15. ledna 1943 přišli do domu Ivana Severa partyzáni. Kromě něj zatkli také Franja Drevena a ještě jednoho bratra, Filipa Iliće. Prohledali dům, zabavili literaturu a bratry odvedli.

Když se o tom Lestan dozvěděl, šel s Filipem Huzek-Gumbazirem utěšit Franjovu maminku a sestru. Partyzáni se však o tom dozvěděli a oba bratry zatkli také. Zatčení bratři jim na základě Bible vysvětlili, že slouží pouze Jehovovi a že jsou vojáky Ježíše Krista. Všech pět  bratrů odmítlo vzít do ruky zbraň a bojovat ve válce. Partyzáni je za to odsoudili k smrti a dál je věznili.

Jednou v noci bratry vzbudili, vzali jim oblečení a odvedli je do lesa. Cestou se snažili zvrátit jejich rozhodnutí tím, že se odvolávali na jejich lásku k rodině. Filipovi Huzek-Gumbazirovi připomínali, že má těhotnou manželku a čtyři děti. Filip řekl, že plně důvěřuje tomu, že se o ně Jehova postará. Franjo děti neměl ani nebyl ženatý, a tak se ho vojáci ptali, kdo se bude starat o jeho maminku a sestru.

Když dorazili na místo, vojáci nechali bratry stát na mrazu. Pak začali s popravou. Nejprve zastřelili Filipa Huzek-Gumbazira. Pak se ostatních bratrů zeptali, zda si to ještě nechtějí rozmyslet. Oni však odmítli. Vojáci tedy zastřelili Franja, pak Ivana a potom Lestana. Filip Ilić, který měl být popraven jako poslední, nakonec tlaku  podlehl a souhlasil s tím, že se k vojákům připojí. O tři měsíce později se však kvůli nemoci vrátil domů a vyprávěl, co se tehdy v noci stalo. Dopustil se kompromisu, aby si zachránil život, ale nakonec o něj stejně přišel, protože nemoci podlehl.

I ve Slovinsku mnozí bratři a sestry padli za oběť pronásledování. Například Franc Drozg, 38letý kovář, odmítl nastoupit do armády. Nacističtí vojáci ho za to v Mariboru 8. června 1942 zastřelili. Lidé, kteří byli u toho, pak říkali, že nacisté pověsili před popravou Francovi na krk ceduli s nápisem „Nejsem z tohoto světa“. (Jan 17:14) Jeho silná víra je patrná z dopisu, který napsal jen pár minut před popravou. Stojí v něm: „Drahý příteli! Ruperte, dnes jsem byl odsouzen k smrti. Netruchli pro mě. Tobě a všem v domě posílám láskyplné pozdravy. Na shledanou v Božím Království.“

Ve snaze zastavit kazatelské dílo byly úřady neúnavné. Jehova však ukázal, že je Bohem záchrany. To se projevovalo například tehdy, když policie pořádala zátahy. Při nich se všichni obyvatelé dané oblasti museli postavit do řady a policisté kontrolovali jejich doklady. Ten, kdo byl podezřelý, putoval do vězení. Další policisté mezitím prohledávali domy a byty. Bratři často cítili, že je Jehova chránil, protože policisté jejich domy vynechali. Zřejmě si mysleli, že tam už prohlídka proběhla. Nejméně při dvou příležitostech bylo v bytech bratrů velké množství literatury a také cyklostyly. Ti, kdo se v té nebezpečné době podíleli na kazatelské činnosti, se opakovaně přesvědčili o pravdivosti toho, co říká Bible: „Jehova je velmi něžný v náklonnosti a soucitný.“ (Jak. 5:11, poznámka pod čarou)

 ODSOUZENI K SMRTI

V roce 1945 skončila druhá světová válka a s ní i jedno z nejkrvavějších období lidských dějin. Hitler a jeho spojenci byli poraženi. Bratři doufali, že zákazy budou zrušeny a znovu bude možné svobodně kázat. Důvody k optimismu byly oprávněné, protože nově nastolená komunistická vláda slíbila svobodu tisku, slova a vyznání.

Přesto bylo v září 1946 zatčeno 15 bratrů a tři sestry. Byli mezi nimi Rudolf Kalle, Dušan Mikić a Edmund Stropnik. Vyšetřování trvalo pět měsíců. Svědkové byli obviněni z protilidové a protistátní činnosti a z toho, že ohrožují samotnou existenci Jugoslávie. Podle obžaloby byla naše činnost řízena ze Spojených států a kázání o Božím Království bylo pouhou záminkou ke zničení socialismu a znovunastolení kapitalismu. Nejvíc proti bratrům vystupoval jeden katolický kněz, který je obviňoval z toho, že jsou američtí špioni a že se za náboženství jenom schovávají.

Před soudem se bratři odvážně hájili sami a vydali znamenité svědectví o Jehovovi a jeho Království. Jeden mladý bratr, Vjekoslav Kos, řekl: „Vážení soudci, toto náboženství, toto biblické učení, jsem přijal od své maminky a uctíval jsem Boha. V době německé okupace byla maminka uvězněna. Mé dvě sestry a bratr patřili ke stejnému náboženství. Němci je odvezli do Dachau a zastřelili, protože je považovali za komunisty, a to kvůli tomu, jak Boha uctívali. Za to, že se hlásím ke stejnému náboženství, teď stojím před tímto soudem a jsem obviněn z fašismu.“ Soud v jeho případě vynesl osvobozující rozsudek.

K ostatním obviněným už tak shovívavý nebyl. Tři svědkové byli odsouzeni k trestu smrti zastřelením  a ostatní k odnětí svobody v trvání od jednoho roku do patnácti let. Taková nespravedlnost však okamžitě vyvolala silnou reakci bratrů z celého světa. Svědkové ze Spojených států, Kanady, Británie i jiných evropských zemí napsali jugoslávské vládě tisíce protestních dopisů a stovky kabelogramů. Bratrů se písemně zastali i někteří vládní úředníci. Taková mohutná podpora způsobila, že tresty smrti byly zmírněny na 20 let vězení.

Pronásledování tím však neskončilo. Kvůli kazatelské činnosti byl o dva roky později slovinskými úřady zatčen Janez Robas, jeho manželka Marija a také svědkové Jože Marolt a Frančiška Verbecová. Obžaloba mimo jiné uvedla, že „‚jehovistická sekta‘ . . . získává nové členy, které podněcuje proti našemu současnému společenskému zřízení [a] proti vojenské službě“. Soud tvrdil, že bratři se snažili oslabit obranyschopnost země, a proto byli odsouzeni na tři až šest let nucených prací.

V roce 1952 se však vládní politika změnila. Všichni uvěznění svědkové byli propuštěni a poselství o Království se kázalo dál. Splnil se Jehovův slib: „Ať bude proti tobě vytvořena jakákoli zbraň, nebude mít úspěch, a každičký jazyk, který proti tobě povstane v soudu, odsoudíš.“ (Iz. 54:17)

Přesto se vláda i nadále snažila věrnost bratrů oslabit. V médiích byli označováni za „duševně choré“ nebo za „pomatené fanatiky“. Taková stálá negativní propaganda a také soustavný strach ze sledování začaly některé bratry znepokojovat. Když byl nějaký věrný svědek propuštěn z vězení, ostatní ve sboru se na něj dívali jako na donašeče. Jehova však sbory dál posiloval prostřednictvím věrných zkušených bratrů.

 Když se na konci druhé světové války dostal k moci Josip Broz Tito, bylo zřejmé, že významnou roli v Jugoslávii bude mít armáda. Ti, kdo z jakéhokoli důvodu odmítli nastoupit vojenskou službu, se tedy dostali do konfliktu s vládou.

ZKOUŠKY VĚRNOSTI

Za druhé světové války byl devítiletý Ladislav Foro z Chorvatska na povinném shromáždění občanů, kde k nim z pódia mluvil katolický farář. Když skončil svoje kázání a odešel za oponu, Ladislav se tam ze zvědavosti podíval. Uviděl, jak farář odložil své dlouhé kněžské roucho a pod ním měl ustašovskou uniformu a pás s náboji, na kterém byl i ruční granát. Vzal si šavli, venku nasedl na koně a vykřikl: „Bratři, pojďme a obracejme lidi na křesťanství! A když někdo nebude chtít, víte, co máte dělat!“

Ladislav věděl, že tak by Boží služebník jednat neměl. Krátce nato začal se svým strýcem chodit na tajná shromáždění svědků Jehovových. Rodiče se na něj kvůli tomu zlobili, ale Ladislav tam chodit nepřestal a dělal pěkné duchovní pokroky.

Když byl v roce 1952 povolán k vojenské službě, dal jasně najevo, že jako křesťan se bude držet své neutrality. Úředníci ho opakovaně vyslýchali a snažili se ho donutit, aby složil vojenskou přísahu. Jednou ho odvedli do kasáren, kde se ke složení přísahy shromáždilo 12 000 odvedenců. Vojáci před ně Ladislava postavili a dali mu na rameno pušku. Okamžitě ji shodil na zem. Do reproduktorů, tak aby to všichni mohli slyšet, vojáci řekli, že pokud to Ladislav udělá ještě jednou, bude zastřelen. Když zbraň odmítl i podruhé, odvedli ho ke kráteru po výbuchu bomby, který byl hluboký  několik metrů, a hodili ho do něj. Pak byl vydán rozkaz k popravě. Jeden voják do kráteru dvakrát vystřelil a potom všichni odešli. Střely však Ladislava nezasáhly.

V noci Ladislava z kráteru vytáhli a odvezli do vězení v Sarajevu. Tam mu předložili dopis, který uváděl, že jiní jeho spoluvěřící udělali určité ústupky, zatímco on hnije ve vězení se zločinci. V podobném duchu s ním úředníci vedli dlouhé rozhovory opakovaně a snažili se přimět ho ke kompromisu. Ladislav si však říkal: Začal jsem sloužit Jehovovi kvůli nějakému člověku? Ne. Jsem snad tady, abych se zalíbil lidem? Ne. Závisí můj život na tom, co jiní říkají, co si myslí, nebo co dělají? Ne.

Takové úvahy Ladislavovi pomohly, aby zůstal ryzí až do svého propuštění o čtyři a půl roku později. Časem se stal krajským dozorcem a ve službě ho podporovala jeho oddaná manželka Anica.

PRÁVNÍ UZNÁNÍ ZAJIŠŤUJE URČITOU MÍRU SVOBODY

V roce 1948 Tito přerušil úzké svazky se Sovětským svazem, decentralizoval vládu a postupně dával lidem více svobody. Vláda sice byla i nadále socialistická, ale k náboženství měla tolerantnější postoj.

Vládní představitelé pozvali zástupce svědků Jehovových na setkání, kde je vybídli, aby sepsali své stanovy, na základě kterých by pak jejich činnost mohla být legalizována. Bratři to udělali a 9. září 1953 byli svědkové v Jugoslávii znovu zákonně registrováni.

Zatímco v jiných komunistických zemích byli svědkové pronásledováni, v Jugoslávii měli takovou míru  svobody, že mohli konat shromáždění na místech, které úřady určily. Díky registraci také mohli naši bratři v Makedonii dostávat literaturu a znovu navázat kontakt s odbočkou v Záhřebu. I když ale byli svědkové Jehovovi v roce 1953 zákonně registrováni jako náboženská společnost, trvalo to dalších 38 let, než mohli legálně kázat dům od domu.

Registrací problémy neskončily. Bratři se drželi neutrality, a proto se úřady dívaly na kazatelské dílo jako na šíření propagandy. Kvůli síti tajné policie a donašečům byla kazatelská služba nebezpečná. Když byl při ní někdo přistižen, mohl být zatčen a pokutován. Jedna zpráva uváděla: „Zatýkání a soudní stíhání pokračují. Tak je to zvláště ve Slovinsku, kde je vliv katolické církve nejsilnější. Mnozí Jehovovi služebníci jsou tam sledováni policií a jejími agenty, kteří je chtějí přistihnout, jak se zájemci studují Boží Slovo. Bratři však dávají najevo, že jsou odhodláni nepodlehnout pronásledování a dál poslouchat Boha spíše než lidi.“

„OBEZŘETNÍ JAKO HADI“

Při službě na slovinském venkově se zvěstovatelé nejprve zeptali obyvatele domu, zda má na prodej nějaká vejce. Jestliže byla za dobrou cenu, zvěstovatelé je koupili, aby nevzbudili podezření. Když už měli nakoupeno dost vajec, v dalším domě se zeptali na dřevo na topení. Pokud se to zdálo vhodné, pokusili se převést takové „obchodní hovory“ na Bibli. (Mat. 10:16)

V oblasti kolem Záhřebu se bratři snažili sloužit systematicky, nicméně tak, aby to nevzbudilo nežádoucí pozornost. Zvonili například na každý desátý dům, takže zvěstovatel, který začal domem číslo 1, potom pokračoval domy číslo 11, 21, 31 a tak dále. Díky takovému  úsilí poznalo Jehovu mnoho lidí. Vzhledem k obtížím, které byly se službou dům od domu spojené, však bylo nejpoužívanější formou kazatelské služby neformální vydávání svědectví.

V Srbsku se bratři scházeli v soukromých domech. Damir Porobić vzpomíná, jak po druhé světové válce probíhala shromáždění v domě jeho babičky. Vypráví: „Bývalo tam pět až deset lidí. Babiččin dům byl ideálním místem, protože byl přístupný ze dvou ulic. Díky tomu mohli všichni přijít a odejít nenápadně, aniž vzbudili podezření.“

Veronika Babićová se narodila v Chorvatsku. Její rodina začala studovat Bibli v polovině 50. let a Veronika byla pokřtěná v roce 1957. Potom se s manželem přestěhovali do Sarajeva v Bosně. Milica Radišićová ze Slavonie v Chorvatsku byla pokřtěná v roce 1950. I její rodina se přestěhovala do Bosny. Tyto dvě rodiny tam společně začaly šířit pravdu o Království. Stejně jako v jiných částech Jugoslávie, i tady si museli počínat opatrně. Veronika vypráví: „Někdo nás udal na policii. Byli jsme zatčeni a zabavili nám literaturu. Při výslechu nám vyhrožovali vězením a dostali jsme pokutu. Nic z toho nás ale nezastrašilo. Naopak to posílilo naši víru v Jehovu.“

Milica vzpomíná: „Jednoho dne přišel do sálu Království nějaký muž a projevil zájem o pravdu. Hezky jsme ho přijali a nějakou dobu dokonce bydlel u několika bratrů. Na shromážděních horlivě podával komentáře. Pak se ale stalo, že u naší dcery v práci měla schůzku tajná policie a dcera tam toho muže zahlédla. Pochopili jsme, že ho policie poslala, aby o nás získával informace. Když to vyšlo najevo, už se neukázal.“

 PRVNÍ SÁLY KRÁLOVSTVÍ

Před registrací bylo protizákonné, aby se svědkové Jehovovi scházeli. Při každém shromáždění, která se tehdy pořádala v soukromých domech, tedy hrozilo nebezpečí, že budou všichni zatčeni. Problémy ale neskončily ani potom, co bylo možné scházet se veřejně. Nebylo totiž jednoduché najít pro shromáždění vhodné prostory. Mnozí lidé neměli svědky Jehovovy rádi a nechtěli jim místa pronajímat. Bratři se proto rozhodli, že si vhodné budovy koupí.

Brzy našli jednu dílnu v centru Záhřebu, ze které udělali krásný sál Království s asi 160 místy. Přistavěli také malou kancelář, kde se mohla tisknout literatura. V tomto sále Království se pořádaly i krajské a oblastní sjezdy. Používat se začal v roce 1957, kdy se tam konal první oblastní sjezd pro svědky z celé Jugoslávie. O několik let později bratři získali dům v centru Záhřebu v ulici Kamaufova. Rodina betel ho používala až do roku 1998.

V roce 1957 bratři koupili dům v Bělehradu, který pak sloužil jako sál Království i jako betel. Potom se podařilo na sál Království přestavět stáj v Lublani ve Slovinsku. V roce 1963 bratři v Sarajevu koupili garáž a udělali z ní sál Království, ve kterém se začal scházet první sbor v Bosně a Hercegovině. Na některých z těchto budov se muselo vykonat mnoho práce, ale bratři ochotně dávali k dispozici své síly i prostředky a Jehova jejich úsilí žehnal.

CESTUJÍCÍ DOZORCI PŘISPÍVAJÍ K DUCHOVNÍMU RŮSTU

V roce 1960 byli jmenováni první cestující dozorci. Měli navštěvovat sbory, pomáhat zvěstovatelům  a povzbuzovat je. Někteří bratři byli požádáni, aby sloužili jako „víkendoví“ krajští dozorci. Během volných dnů, kdy nemuseli do práce, ochotně povzbuzovali své spoluvěřící a podporovali jednotu ve sborech.

Henrik Kovačić, člen výboru chorvatské odbočky, vzpomíná: „Asi rok jsem s manželkou sloužil jako víkendový krajský dozorce a později jako celodobý cestující dozorce. Bratři tehdy žili ve velmi skromných podmínkách, takže jsme často bydleli u někoho, kdo neměl tekoucí vodu ani splachovací záchod. Všichni ale byli za naše návštěvy moc vděční a projevovali nám mimořádnou lásku a pohostinnost. Bylo běžné, že nás nechali spát ve své posteli a dali nám najíst, i když sami  toho měli velmi málo. V některých sborech jsme každou noc spali u někoho jiného, abychom příliš nezatížili jednu rodinu.“

Šandor Palfi, který v současnosti slouží jako člen zemského výboru v Srbsku, vypráví: „To, že jsem mohl sloužit jako víkendový dozorce, pro mě byla úžasná zkušenost, i když to bylo náročné. Bratři se nemohli dočkat, až přijedeme. Byli chudí, ale dělali všechno proto, aby nám dali to nejlepší, co měli. Návštěva krajského dozorce pro ně vždy byla slavnostní událostí.“

Miloš Knežević sloužil jako krajský dozorce a současně měl na starosti činnost jugoslávské odbočky. Během desetiletí komunistické vlády pomohl při řešení mnoha právních stížností, které tehdy byly proti našim bratrům vzneseny.

POVZBUZUJÍCÍ POKROK V MAKEDONII

V roce 1968 chodil na vysokou školu v Záhřebu jeden mladý muž z makedonského města Kočani. Během studií se setkal s pravdou, a když přijel na návštěvu domů, mluvil o dobré zprávě s příbuznými a přáteli.

Prvním, kdo byl v Kočani pokřtěn, byl Stojan Bogatinov. Vypráví: „Ten mladý muž byl můj bratranec. Pracoval jsem jako číšník a někdy jsem si se spolupracovníky povídal o náboženství. Po jednom takovém rozhovoru se k nám přišel najíst člen pravoslavné církve. Když jsem ho obsluhoval, zeptal jsem se, jestli by mi mohl u své církve sehnat Bibli. Opravdu jsem se totiž chtěl dozvědět něco o Bohu. Řekl, že se o to pokusí. Netrvalo dlouho a měl jsem svůj vlastní Nový zákon. Byl jsem tak nadšený, že jsem hned z práce spěchal domů, abych se mohl pustit do čtení.

 Cestou jsem ke svému překvapení potkal bratrance, který přijel ze Záhřebu. Zval mě k sobě, ale já jsem mu řekl, že nemám čas, protože se už nemohu dočkat, až si doma budu číst Bibli. Bratranec na to reagoval slovy: ‚Mám něco, co tě bude zajímat. Mám doma knihy, které ti pomohou Bibli rozumět.‘ Šel jsem tedy s ním a ke své radosti jsem zjistil, že má celou Bibli a také nějaké brožury a Strážné věže v chorvatštině. Publikace mi nabídl a já jsem si je hned začal číst. Okamžitě jsem pochopil, že je to něco výjimečného. Žádné svědky Jehovovy jsem neznal, ale chtěl jsem se s nimi seznámit.

Když se bratranec vracel do Záhřebu, jel jsem s ním. Tam mě k sobě domů pozval jeden pohostinný svědek, který se jmenoval Ivica Pavlaković. Zůstal jsem u něj tři dny a ptal jsem se na hodně věcí. Udělalo na mě velký dojem, že Ivica při odpovědích vždycky používal Bibli. Byl jsem i na shromáždění, kde na mě zapůsobilo, jak hezké vztahy mezi sebou svědkové mají.

Ivica mě také vzal do záhřebského betelu. Po několika nezapomenutelných dnech jsem odjížděl domů šťastný a s plnou náručí literatury. Do Kočani jsem se vracel s duchovním pokladem. V okolí žádní svědkové nebyli, a tak jsem si s Ivicou pravidelně dopisoval. Psal jsem mu spoustu otázek a on mi posílal odpovědi. To,  co jsem se dozvídal, jsem si nenechával pro sebe a moje manželka a děti se o dobrou zprávu začaly také zajímat. Brzy byla naše rodina sjednocená v pravdě a o Bibli jsme toho už hodně věděli. Byli jsme šťastní a horlivě jsme o dobré zprávě začali mluvit s příbuznými a přáteli. Mnozí nám naslouchali. Kázání však vyvolalo i pronásledování.“

JEDNOTNÝ LID NA SJEZDU V NĚMECKU

Svědkové v Jugoslávii sice nebyli v takové izolaci jako svědkové v jiných komunistických zemích, ale protože jich bylo málo, toužili pocítit lásku mezinárodního společenství bratrů. Když se tedy dozvěděli, že v roce 1969 se má v Německu konat mezinárodní sjezd „Mír na zemi“, snažili se získat úřední povolení, aby tam mohli odcestovat. Jistě si umíte představit, jakou měli radost, když povolení dostali.

Sjezd se konal na velkém stadionu v Norimberku, kde jen několik desítek let předtím pořádal vojenské přehlídky Hitler, který chtěl svědky Jehovovy vyhladit. Program probíhal v několika jazycích. Delegáti z Jugoslávie měli velkou radost, když se dozvěděli, že na hřišti v lesíku nedaleko hlavního stadionu budou moci naslouchat sjezdovému programu ve svém rodném jazyce. Velké pódium rozdělovalo hřiště na dvě části. Na jedné straně hřiště delegáti poslouchali program v srbochorvatštině a na druhé straně ve slovinštině. Osmidenní sjezd velmi prohloubil jejich poznání a posílil jejich víru.

Do Německa se delegáti ze všech částí Jugoslávie sjížděli zvláštními autobusy a vlaky. Jeden bratr, který cestoval z Chorvatska, vzpomíná: „Byli jsme nadšení z toho, že jsme jeli společně s dalšími bratry a sestrami,  a tak jsme v oknech našeho vagonu hrdě vystavili nápisy, které oznamovaly, že míříme na sjezd.“

Delegáti měli velkou radost, že viděli a slyšeli Nathana Knorra a Fredericka Franze ze světového ústředí. Jeden bratr říká: „Byli jsme nadšení, když nás oba přišli pozdravit do našeho sektoru.“ Užitek, který jugoslávští delegáti z tohoto sjezdu měli, mnohonásobně převýšil velké oběti, které museli přinést, aby se ho mohli zúčastnit. Milosija Simićová, která jela ze Srbska, vypráví: „Za cestu na sjezd jsem dala dva měsíční platy a bylo těžké dostat deset dní volna. Nevěděla jsem, jestli po návratu ještě budu mít práci, ale byla jsem rozhodnutá jet. Byl to úžasný zážitek. Od té doby už uplynulo asi 40 let,  ale pořád mám slzy v očích, když si na sjezd vzpomenu.“ Svědkové z celé Jugoslávie mohli být spolu a také mohli zažít jednotu mezinárodního společenství bratrů a sester. Sjezd je posílil, aby obstáli ve zkouškách, které je čekaly.

PŘIBÝVÁ MÍSTNÍCH PRŮKOPNÍKŮ

Němečtí průkopníci, kteří do Jugoslávie přijeli počátkem 30. let, velmi přispěli k šíření dobré zprávy. Jak nyní přibývalo zvěstovatelů, zapojovalo se do průkopnické služby čím dál víc místních bratrů a sester. Například ve Slovinsku jich bylo tolik, že mohli být posíláni do vzdálenějších částí Jugoslávie, kde bylo zvěstovatelů málo. Tito zkušení průkopníci se odvážně pustili do náročného úkolu naučit se nový jazyk a přizpůsobit se jiné kultuře.

 Jolanda Kocjančičová vzpomíná: „Přijela jsem do Prištiny, největšího města v Kosovu, kde se mluví albánsky a srbsky. Ani já, ani Minka Karlovšeková jsme těmito jazyky nemluvily, ale rozhodly jsme se, že začneme kázat a tak se je naučíme. V prvním domě jsme se setkaly s nejstarším synem jedné vdovy, která byla českého původu. Naše první věta byla směsicí slovinštiny a srbštiny a zněla: ‚Rádi bychom s vaší rodinou mluvily o dobré zprávě z Bible.‘

‚Pojďte dál,‘ odpověděl muž. ‚Maminka vás už čeká.‘

Když jsme vešly dovnitř, maminka, která se jmenovala Ružica, nám spěchala vstříc. Řekla nám, že před 14 dny se modlila k Jehovovi a prosila ho, aby poslal někoho, kdo by ji o něm učil. Její sestra, která žila v tehdejším Československu, byla svědkem Jehovovým a opakovaně ji povzbuzovala, aby se k Jehovovi modlila o pomoc. Ružica si byla jistá, že naše návštěva byla odpovědí na její modlitby. A tak jsme ji učily biblickou pravdu a ona nás učila srbsky. V podnájmu u ní bydleli studenti, kteří se ke studiu také připojili. Jeden z nich nám dal albánský slovník, díky kterému jsme se naučily albánsky.“

Zoran Lalović z Černé Hory byl ještě malý, když od jednoho průkopníka ze Záhřebu dostal Bibli. O pět let později, v roce 1980, přijel ze Srbska zvláštní průkopník a začal s ním studovat. Zoran říká: „Bylo pro mě těžké přerušit kontakty s kamarády, se kterými jsem chodil na diskotéky. Když jsem to ale nakonec dokázal, dělal jsem rychlé pokroky a o pár měsíců později jsem byl v Bělehradu pokřtěn. Tehdy bylo málo bratrů, takže jsem hned dostal za úkol mít veřejnou přednášku. Ve městě Podgorica jsme také začali pořádat všechna shromáždění.“

 KŘTY NA RÝŽOVÝCH POLÍCH

„Když byli lidé připravení ke křtu, tak jsem je pokřtil,“ vypráví Stojan Bogatinov z Makedonie. „Vanu jsme neměli a místní řeka byla příliš mělká. V okolí však bylo mnoho rýžových polí se zavodňovacími kanály. Některé byly dostatečně hluboké a čisté, aby se daly použít ke křtu. Vzpomínám si na první křest, který se na rýžovém poli konal. Když jsme šli přes pole ke kanálu, kdosi na mě zavolal: ‚Stojane, tak jsi sehnal nové pracovníky?‘

‚Ano, sehnal,‘ odpověděl jsem. ‚Práce je hodně.‘ Ti lidé netušili, že mluvím o duchovní žni, která v Makedonii probíhala.“

Makedonští bratři měli jen omezený kontakt s odbočkou a museli se ještě hodně naučit o teokratických postupech. Do Makedonie se tehdy vrátil Stojan Stojmilov, který v Německu začal chodit na shromáždění. Byl nadšený, když zjistil, že v Kočani jsou svědkové Jehovovi. Vypráví: „Když jsem přijel a řekl bratrům, jak shromáždění probíhají v Německu, hned mě požádali, abych vedl studium Strážné věže a abych měl veřejnou přednášku. Vysvětloval jsem jim, že ještě nejsem pokřtěný, ale oni dál naléhali a říkali, že jsem ten nejzpůsobilejší. A tak jsem jim nakonec vyhověl. S manželkou jsme dělali duchovní pokroky a i my jsme pak byli pokřtěni na rýžových polích.“

Veselin Iliev, který ve sboru v Kočani slouží jako starší, říká: „O teokratické organizaci jsme toho věděli málo, ale měli jsme velkou lásku k pravdě.“ Jehova se časem postaral o to, aby se věci napravily. V makedonštině začalo být k dispozici více literatury, což přispělo k tomu, že dílo postupovalo kupředu a sbory duchovně sílily.

 BRATŘI MOUDŘE VYUŽÍVAJÍ VÍCE SVOBODY

Jelikož Jugoslávie nebyla pod mocenským vlivem Ruska, lidé tam měli více svobody než ti, kdo žili za železnou oponou. Koncem 60. let Jugoslávie jako první komunistická země zrušila víza a usnadnila cestování do zahraničí. Díky tomu se naši bratři v severní Jugoslávii ujali úkolu dopravovat literaturu do zemí sousedících se Sovětským svazem, ve kterých byla naše činnost stále zakázána.

V dodávkovém autě nejprve převezli literaturu z Německa do Jugoslávie. V domě Ðura Landiće, který slouží ve výboru chorvatské odbočky, byl sklad literatury až do pádu Sovětského svazu. Ðuro vypráví: „Naše soukromá auta měla dvojitou podlahu a tajné přihrádky v palubní desce. Věděli jsme, že když nás chytí, asi přijdeme o auto a možná půjdeme do vězení. Ale radost bratrů, kterým jsme literaturu dovezli, stála za to riziko.“

Sestra Milosija Simićová dopravovala literaturu ze Srbska do Bulharska. Vypráví o tom: „Nikdy jsem nevěděla, komu je literatura určená. Dostávala jsem jen adresu. Jednou jsem vystoupila z autobusu, našla dům, ale nikdo tam nebyl. Obešla jsem blok, přišla k domu z jiné strany a znovu zazvonila. Opět mi nikdo neotevřel. Tak jsem to během toho dne udělala asi desetkrát, přičemž jsem dávala pozor, aby si mě nikdo nevšiml. Přesto jsem v domě nikoho nezastihla. Až později se ukázalo, že to bylo dobře, protože jsem neměla správnou adresu.

Dalo mi hodně práce, než jsem literaturu přepsala na stroji, takže jsem ji teď nechtěla jen tak vyhodit. Rozhodla  jsem se odvézt ji zpátky do Srbska, kde bude možné ji využít. Měla jsem sice zpáteční jízdenku domů, ale potřebovala jsem ještě jednu jízdenku, abych se dostala do stanice, odkud mi jel spoj do Srbska. Do Bulharska jsme mohli přivézt jen omezené množství peněz, a proto mi místní bratři po předání literatury potřebnou jízdenku vždycky koupili sami. Bez peněz jsem tedy šla k pokladně a modlila jsem se, aby tam byla žena. Ve chvíli, kdy jsem tam přišla, odešel muž, který tam seděl, a jeho místo zaujala žena. Výměnou za jízdenku jsem jí nabídla oblečení, do kterého jsem měla zabalenou literaturu. Žena souhlasila a jízdenku mi dala.“

Počátkem 80. let bratři překládali literaturu do albánštiny a makedonštiny a ručně psaný text potom posílali do malé kanceláře v Bělehradu. Tam ho Milosija přepisovala na stroji. Přes kopírovací papír vyrobila osm kopií najednou. Byl to však náročný úkol, protože text byl psaný ručně a navíc v jazycích, které Milosija neuměla.

MLADÍ BRATŘI SE PEVNĚ DRŽÍ SVÉ VÍRY

Svědkové v Jugoslávii sice oficiálně měli náboženskou svobodu, ale jejich neutrální postoj vláda považovala za hrozbu pro jednotu země. Z tohoto důvodu se bratři setkávali s odporem. Během druhé světové války mnozí zůstali v otázce neutrality věrní, i když je to stálo život. V průběhu následujících tří desetiletí však někteří bratři tak silnou víru neprojevili. Chodili sice na křesťanská shromáždění a podíleli se na kazatelské službě, ale když byli povoláni k vojenské službě, dokázali si zdůvodnit, proč se jí mohou zúčastnit.

Mladí bratři, kteří zaujali neutrální postoj, mohli být odsouzeni do vězení až na deset let. Navíc mohli být do  svých třiceti let odsouzeni několikrát. Někteří z těch, kdo se do takové zkoušky ryzosti dostali a odmítli udělat kompromis, byli noví v pravdě. Mnozí z nich dnes mají odpovědná postavení ve sboru.

BURCUJÍCÍ MEZINÁRODNÍ SJEZD

Svědkové Jehovovi v Jugoslávii ještě nikdy neměli příležitost uspořádat mezinárodní sjezd a zažít radost, která z toho vyplývá. Jistě si tedy umíte představit, jak byli nadšení, když vedoucí sbor oznámil, že jeden z mezinárodních sjezdů „Lid milující svobodu“ se bude v roce 1991 konat v Záhřebu v Chorvatsku.

Objevily se však problémy. Chorvatsko vyhlásilo nezávislost na Jugoslávii, a kvůli tomu se schylovalo k válce. Bylo by moudré v takové situaci pořádat sjezd? Na prvním místě byla bezpečnost zahraničních i domácích delegátů. Po mnoha modlitbách a důkladném zvažování se bratři rozhodli, že s přípravami sjezdu začnou.

Theodore Jaracz, člen vedoucího sboru, přijel do Chorvatska několik týdnů před začátkem sjezdu, aby pomohl s jeho přípravou. Všechny ostatní veřejné akce v Záhřebu byly zrušeny, takže pozornost lidí se soustředila na to, co se bude dít na stadionu Dinama. Jak se termín sjezdu blížil, situace v zemi se zhoršovala. Bratři denně zvažovali rizika a znovu a znovu probírali otázku, zda pokračovat s přípravami nebo zda sjezd zrušit. Stále se k Jehovovi modlili a prosili ho o vedení. K všeobecnému překvapení se však politická situace stabilizovala a ve dnech 16. až 18. srpna 1991 se sjezd mohl konat.

Sotva si lze představit větší kontrast. Zatímco okolní země byly připravené pustit se do ozbrojeného konfliktu,  svědkové Jehovovi v Chorvatsku vítali tisíce hostů, kteří přijeli na mezinárodní sjezd „Lid milující božskou svobodu“ *. Mnozí Chorvaté ze země utíkali, ale bratři a sestry z 15 zemí se sem sjížděli, aby se společně radovali z lásky a svobody. Mnoho delegátů přiletělo ze Spojených států, Kanady a dalších západních zemí. Kvůli válečné hrozbě bylo letiště v Záhřebu zavřené, takže letadla musela přistávat v Lublani ve Slovinsku. Do Záhřebu pak delegáti jeli autobusem. Svou odvahou vydali vynikající svědectví místním obyvatelům a jejich přítomnost velmi povzbudila jugoslávské bratry. Nejvíce delegátů přijelo z Itálie. Byly jich asi 3 000 a jejich vřelost a nadšení se přenesly i na ostatní. (1. Tes. 5:19)

Víru všech přítomných posílilo zvláště to, že do Záhřebu přijelo pět členů vedoucího sboru. Mnozí účastníci sjezdu dodnes vzpomínají na proslovy, které přednesl Carey Barber, Lloyd Barry, Milton Henschel, Theodore Jaracz a Lyman Swingle. Tito zkušení bratři se nedali napjatou situací zastrašit, ale nebojácně přijeli, aby své spoluvěřící posílili povzbuzujícími proslovy.

Vzhledem k politickým nepokojům se úřady obávaly, aby mezi delegáty z různých částí Jugoslávie nedošlo k etnickým střetům. Pro odpovědné úředníky bylo velkou úlevou, když viděli, že delegáti se k sobě nechovají nepřátelsky, ale naopak si projevují vřelou bratrskou lásku. Každý den klesal počet policistů, kteří na stadionu měli službu.

Tento pamětihodný sjezd jasně ukázal, že svědkové Jehovovi jsou skutečně mezinárodním společenstvím  bratrů. Vzpomínky na sjezd pomáhaly místním bratrům, aby zůstali jednotní i během zkoušek, které pak přišly. Autobusy, které vezly delegáty ze Srbska a Makedonie domů, patřily k posledním vozidlům, kterým bylo dovoleno projet kontrolními stanovišti mezi Chorvatskem a Srbskem. Potom byly hranice uzavřeny. Mnozí lidé říkají, že právě tehdy začala válka.

V následujících měsících a letech se z republik bývalé Jugoslávie staly samostatné státy se svou vlastní vládou. Nepokoje, které to vyvolalo, připravily o život desetitisíce lidí a vedly k nepopsatelnému utrpení. Jak se během té doby dařilo našim spoluvěřícím? Jak Jehova žehnal kazatelské činnosti v nově vzniklých zemích? To se dočtete na následujících stránkách.

 Novodobé dějiny Bosny a Hercegoviny

„Bylo 16. května 1992. V bytě se nás tísnilo asi 13. Venku vybuchovaly minometné granáty a zasypávaly Sarajevo střepinami. Dva granáty zasáhly i dům, ve kterém jsme se ukrývali. Byli mezi námi Chorvati, Srbové i Bosňané, tedy příslušníci právě těch národů, které se venku zabíjely. My jsme však byli sjednoceni v uctívání pravého Boha. Za úsvitu střelba polevila, a tak jsme z bytu utekli, abychom našli bezpečnější úkryt. Stejně jako předcházející noc, i teď jsme nahlas volali k Jehovovi a on nás vyslyšel.“ (Halim Curi)

Sarajevo, kde žilo více než 400 000 lidí, tehdy zažívalo jedno z nejdelších a nejkrvavějších obléhání v novodobých dějinách. Jak se našim bratrům a sestrám dařilo v zemi, která byla rozvrácena etnickým a náboženským násilím? Než si na tuto otázku odpovíme, řekněme si o Bosně a Hercegovině něco bližšího.

Tato země leží uprostřed bývalé Jugoslávie — mezi Chorvatskem, Srbskem a Černou Horou. Lidé zde lpí na své kultuře, mají pevné rodinné svazky a kladou velký důraz na pohostinnost. Ve volném čase s oblibou popíjejí tureckou kávu u souseda nebo v kafići (kavárnách). Místní obyvatelstvo tvoří Bosňané, Srbové a Chorvati, ale na první pohled je od sebe nerozeznáte. Přestože se zde málokdo považuje za hluboce věřícího, bylo to právě náboženství, co lidi rozdělilo. Bosňané se  většinou hlásí k islámu, Srbové k srbské pravoslavné církvi a Chorvati k církvi římskokatolické.

Náboženská nesnášenlivost a etnická nenávist začaly počátkem 90. let sílit natolik, že vyústily v děsivé etnické čistky. Postupující vojáci vyháněli civilní obyvatelstvo z malých vesnic i velkých měst a vytvářeli etnicky čisté oblasti, kde měli žít pouze lidé jejich vyznání. To vyzkoušelo víru našich bratrů a sester. V Bosně i v ostatních zemích bývalé Jugoslávie většina lidí dědí své náboženství po rodičích. Z příjmení se proto dá často usoudit, k jakému náboženství se celá rodina hlásí. Když se nějaký upřímný člověk stane služebníkem Jehovy, ostatní ho někdy považují za zrádce rodiny i tradic. Naši bratři se však přesvědčili o tom, že věrnost Jehovovi je ochranou.

MĚSTO V OBKLÍČENÍ

Jak již bylo uvedeno, jugoslávské bratry velmi povzbudila láska a jednota, kterou v Záhřebu v roce 1991 zažili na sjezdu „Lid milující božskou svobodu“. Tento nezapomenutelný sjezd bratry posílil, aby vydrželi strádání, které je čekalo. V Sarajevu spolu pokojně žili Bosňané, Srbové i Chorvati, ale najednou město obklíčila armáda a všichni, včetně našich bratrů, se ocitli v pasti. Ačkoli politická situace byla bouřlivá, nikdo netušil, že boje potrvají tak dlouho.

Halim Curi, sborový starší ze Sarajeva, napsal: „Lidé hladoví. Měsíčně dostávají jenom kilogram mouky, 100 gramů cukru a půl litru oleje. Na každém volném kousku půdy ve městě se pěstuje zelenina. Lidé v Sarajevu kácí stromy, aby měli dříví na oheň. Když už nejsou stromy, vytrhávají v bytě parkety, aby měli na čem vařit a mohli se ohřát. Používají všechno, co hoří, dokonce i staré boty.“

 Když bylo Sarajevo obklíčeno, Ljiljana Ninkovićová a její manžel Nenad nejenže nemohli město opustit, ale byli také odděleni od svých dvou dcer. Ljiljana říká: „Žili jsme jako každá jiná rodina, měli jsme dvě děti, byt a auto. A najednou se všechno změnilo.“

S manželem však často cítili, že je Jehova chránil. Ljiljana dále vypráví: „Dvakrát se stalo, že jen co jsme vyšli z našeho bytu, byl zasažen při bombardování. Situace byla velmi náročná, ale dokázali jsme se radovat z drobností. Například jsme měli radost z toho, že jsme si v parku mohli natrhat pampeliškové listy na salát, abychom nemuseli jíst jenom samotnou rýži. Naučili jsme se být spokojeni s tím, co jsme měli, a nic nebrat jako samozřejmost.“

ZÍSKÁVAJÍ JÍDLO I DUCHOVNÍ POKRM

Jedním z největších problémů při obléhání byl nedostatek vody. V domech tekla jen málokdy. Lidé pro ni museli chodit i pět kilometrů daleko, a to přes místa, kde se stávali terčem odstřelovačů. Potom stáli několik hodin ve frontě a nakonec se museli i se zásobou vody zase dostat domů.

Halim vypráví: „Někdy jsme se dozvěděli, že v domech voda v určitou dobu nakrátko poteče. Každý se potřeboval osprchovat, vyprat si oblečení a naplnit vodou co nejvíce nádob. Co když ale měli vodu pustit v době, kdy se konalo shromáždění? To bylo opravdovou zkouškou. Museli jsme  se rozhodnout, jestli půjdeme na shromáždění, nebo zůstaneme doma, abychom si udělali zásobu vody.“

Vodu i jídlo bratři sice potřebovali, ale současně si uvědomovali, že bez duchovního pokrmu a společenství se spoluvěřícími se neobejdou. Na shromážděních se nejen duchovně posílili, ale také se dozvěděli, kdo byl uvězněn, zraněn, nebo dokonce zabit. Milutin Pajić, sborový starší, říká: „Byli jsme jako rodina. Po skončení shromáždění se nám ani nechtělo jít domů. Většinou jsme spolu zůstali ještě několik hodin a povídali si o pravdě.“

Situace byla složitá a bratři se často báli o život. Přesto dávali duchovní zájmy na první místo. Země byla rozervána válkou, ale Jehovovi služebníci se k sobě přimkli a jejich vztah k nebeskému Otci se ještě posílil. Děti viděly věrnost svých rodičů a samy si pěstovaly nezlomnou víru v Jehovu.

Město Bihać u chorvatské hranice bylo izolováno od okolního světa téměř čtyři roky. Nikdo se nemohl dostat ven a nebylo možné tam dopravit humanitární pomoc. Osman Šaćirbegović, jediný bratr, který tehdy v Bihaći žil, vypráví: „Nejhorší to bylo na začátku války. Ani ne tak kvůli obtížné situaci, ale kvůli tomu, že to bylo něco nového, co jsme do té doby nikdy nezažili. Když začala střelba z minometů, napětí se kupodivu uvolnilo. Brzy jsme si totiž uvědomili, že ne každý granát způsobuje smrt. A některé granáty dokonce ani nevybuchly.“

Když válka začala, nikdo netušil, jak dlouho bude trvat. Odbočky v Záhřebu a ve Vídni proto zařídily, aby se v sálech Království a domovech svědků v Sarajevu, Zenici, Tuzle, Mostaru, Travniku a Bihaći shromažďovala  humanitární pomoc. Jak boje pokračovaly, města se náhle ocitla v obklíčení a izolaci. Nečekané přerušení veškerých dodávek způsobilo, že všechny zásoby se rychle vyčerpaly. Různá města v Bosně sice byla odříznuta od světa, ale jednotu mezi svědky Jehovovými to nijak nenarušilo. Byl to pravý opak zuřivé etnické a náboženské nenávisti, která zachvátila celou zemi.

HORLIVÍ, ALE OBEZŘETNÍ

Získat základní věci k životu nebylo v Sarajevu jediným problémem. Kolem města byli rozmístěni odstřelovači, kteří zabíjeli i nevinné civilisty. O život lidi připravovala také minometná palba, která Sarajevo vytrvale zasypávala. V obležených městech někdy bylo nebezpečné vůbec vyjít z domu. Lidé žili v neustálém děsu. Naši bratři však byli odvážní a současně obezřetní a dál předávali dobrou zprávu o Království těm, kdo naléhavě potřebovali útěchu.

Jistý sborový starší vzpomíná: „Při jednom silném útoku na Sarajevo vybuchly během jediného dne tisíce  granátů. Toho sobotního rána bratři telefonovali starším a ptali se, kde bude schůzka před kazatelskou službou.“

Jedna sestra říká: „Uvědomovala jsem si, že lidé zoufale potřebují pravdu. Právě to mi pomáhalo tu těžkou dobu nejen přečkat, ale také neztratit radost.“

Mnozí lidé pochopili, že potřebují naději, o které se píše v Bibli. Jeden bratr řekl: „Místo abychom my hledali je, lidé vyhledávají nás, aby dostali duchovní pomoc. Přicházejí do sálu Království a žádají o studium.“

K úspěchu kazatelské činnosti v období války do značné míry přispěla nepřehlédnutelná jednota bratrů a sester. Nada Beškerová, která mnoho let sloužila jako zvláštní průkopnice, vzpomíná: „Bylo to velké svědectví. Mnozí viděli, jak spolu bosenští a srbští bratři chodí do služby. A když pozorovali, jak sestra chorvatského původu a sestra, která dříve byla muslimka, studují se Srbkou, bylo jim naprosto jasné, že jsme jiní.“

Výsledky, které horlivost bratrů a sester přinesla, jsou patrné až dodnes. Mnozí z těch, kdo nyní slouží Jehovovi, totiž přijali pravdu v době války. Například počet zvěstovatelů ve sboru ve městě Banja Luka se zdvojnásobil, přestože se asi sto svědků odstěhovalo do jiných sborů.

VĚRNÁ RODINA

I když naši bratři byli vždy velmi opatrní, některé postihl „čas a nepředvídaná událost“ — ocitli se ve špatnou dobu na špatném místě. (Kaz. 9:11) Božo Ðorem, který byl srbského původu, se dal pokřtít na mezinárodním  sjezdu v Záhřebu v roce 1991. Po návratu do Sarajeva byl několikrát ve vězení, kde s ním kvůli jeho neutrálnímu postoji špatně zacházeli. V roce 1994 ho odsoudili na 14 měsíců. Nejtěžší pro něj bylo, že nemohl být se svou manželkou Henou a pětiletou dcerou Magdalenou.

Krátce potom, co byl Božo propuštěn z vězení, došlo k tragédii. Jednoho klidného odpoledne šli všichni tři na biblické studium, které se konalo nedaleko jejich domova. Ticho najednou přerušil výbuch dělostřeleckého granátu. Hena s Magdalenou zahynuly na místě a Božo zemřel po převozu do nemocnice.

KŘESŤANSKÁ NEUTRALITA

Lidé byli silně ovlivněni předsudky a pro křesťanskou neutralitu neměli téměř žádné pochopení. Sbor v Banja Luce tvořili hlavně mladí bratři, které armáda chtěla zapojit do války. Kvůli své neutralitě byli biti.

Osman Šaćirbegović vzpomíná: „Policisté nás často vyslýchali a říkali nám, že jsme zbabělci, protože nechceme bránit své rodiny.“

Osman jim na to jednou řekl: „Vaše puška vás chrání, je to tak?“

„Samozřejmě,“ odpověděli policisté.

„Vyměnili byste pušku za dělo, které by vás chránilo líp?“

„Ano.“

„A vyměnili byste dělo za tank?“

„Určitě.“

Osman pak řekl: „To všechno byste udělali proto, abyste byli lépe chráněni. Mě chrání Jehova, všemohoucí Bůh a Stvořitel vesmíru. Copak bych mohl mít  nějakou lepší ochranu?“ To byla nevyvratitelná logika, a tak ho policisté propustili.

PŘIJÍŽDÍ HUMANITÁRNÍ POMOC

Bratři v okolních zemích věděli, že bosenští svědkové strádají, ale po nějakou dobu nebylo možné k nim humanitární pomoc dopravit. V říjnu 1993 však úřady oznámily, že by se to snad uskutečnit dalo. Navzdory nebezpečí se bratři rozhodli, že tuto příležitost plně využijí. A tak 26. října vyjelo z Vídně pět nákladních aut naložených 16 tunami potravin a palivového dříví. Cílem byla Bosna. Podaří se konvoji projet přes mnoho oblastí, kde stále probíhají těžké boje? *

Cestou byli bratři několikrát ve smrtelném nebezpečí. Jeden z řidičů vzpomíná: „To ráno jsem vyjel pozdě a přede mě se dostalo několik jiných aut s humanitární pomocí. Když jsem se přiblížil k jednomu kontrolnímu stanovišti, všechna auta tam stála a vojáci prověřovali dokumenty. Najednou se ozvala rána z pušky. Odstřelovač zasáhl jednoho řidiče, který nebyl svědek.“

Do Sarajeva směli vjet pouze řidiči. Ostatní bratři proto museli čekat mimo město. Chtěli však místní zvěstovatele povzbudit, a tak našli fungující telefon a navázali se svědky v Sarajevu spojení. Po telefonu dokonce přednesli velmi povzbuzující veřejnou přednášku. Cestující dozorci, betelité a členové zemského výboru během války mnohokrát riskovali život, aby svým bratrům pomohli přežít doslova i duchovně.

Téměř čtyři roky nebylo možné dodat humanitární pomoc našim spoluvěřícím v Bihaći. Ale i když barikády  bránily tomu, aby se ke zvěstovatelům dostalo doslovné jídlo, nezabránily tomu, aby se k nim dostal duchovní pokrm. Svědkové v Bihaći totiž získali přístup k telefonní lince a faxu, a tak pravidelně dostávali Naši službu Království a Strážnou věž. Publikace přepsali na stroji, aby každá rodina měla jeden výtisk. Když válka začala, byla v Bihaći malá skupinka složená ze tří svědků a 12 nepokřtěných zvěstovatelů. Ti museli dva roky trpělivě čekat na vhodnou příležitost, aby svým křtem dali najevo, že se zasvětili Jehovovi.

Přečkat tolik let izolace bylo velmi náročné. Osman vypráví: „Moji zájemci se nikdy nezúčastnili sjezdu ani nezažili návštěvu krajského dozorce. Často jsme si povídali o tom, jaká to bude radost, až se setkáme i s dalšími spoluvěřícími.“

Představte si, jak byli bratři v Bihaći nadšení, když tam 11. srpna 1995 přijela dvě auta s nápisem „Humanitární pomoc svědků Jehovových“. Byla to první soukromá vozidla, která do města přivezla humanitární pomoc od chvíle, kdy bylo město obklíčeno. Pomoc přijela v pravý čas. Místní bratři už totiž měli pocit, že se tělesně i duševně zhroutí.

Sousedé v Bihaći sledovali, jak se svědkové jeden o druhého starají. Například si pomáhali s opravou rozbitých oken. Osman říká: „Na naše sousedy to udělalo velký dojem, protože věděli, že si to nemůžeme finančně dovolit. Bylo to velké svědectví a oni o tom mluví dodnes.“ V Bihaći je v současnosti horlivý sbor, ve kterém slouží 34 zvěstovatelů a pět průkopníků.

NEZAPOMENUTELNÁ CESTA

Naši bratři opakovaně riskovali život, aby dopravili jídlo a literaturu do válkou sužovaných měst v Bosně.  Cesta, na kterou se vydali 7. června 1994, však byla výjimečná. Konvoj tří nákladních aut se členy zemského výboru a dalšími bratry vyjel časně ráno ze Záhřebu v Chorvatsku. Cílem bylo dodat humanitární pomoc a předložit zkrácený program sjezdového dne. Něco takového se mělo uskutečnit poprvé po třech letech.

Jedním z míst, kde se měl tento zvláštní program konat, bylo město Tuzla. V tamějším sboru sloužilo na začátku války pouze kolem 20 pokřtěných zvěstovatelů. Sjezdový program si však k velkému překvapení bratrů přišlo poslechnout přes 200 lidí. Třicet z nich pak bylo pokřtěno. Dnes jsou v Tuzle tři sbory s více než 300 zvěstovateli.

V Zenici bratři našli místo, kde mohli shromáždění uspořádat, ale neměli vhodnou nádrž, kde by mohli pokřtít zájemce. Po dlouhém hledání se jim podařilo získat káď, která se ke křtům dala použít. Předtím v ní však byly ryby, takže strašně páchla. Křtěnce, kteří přijali Ježíšovo pozvání, aby se stali ‚rybáři lidí‘, to ale neodradilo. (Mat. 4:19) Proslov k nim přednesl Herbert Frenzel, který teď slouží jako člen výboru chorvatské odbočky. Vzpomíná: „Křtěnci na tuto příležitost čekali už tak dlouho, že je nic nemohlo zastavit. Po křtu se cítili jako vítězové.“ Dnes je v Zenici horlivý sbor s 68 zvěstovateli.

 Jediné místo v Sarajevu, kde bylo možné uspořádat toto zvláštní shromáždění, leželo blízko křižovatky, na kterou stříleli odstřelovači. Bratři na sjezd v pořádku dorazili, ale ještě museli najít vhodné místo pro křty a také zajistit dostatek vody, která měla v Sarajevu cenu zlata. Zájemce pak křtili podle velikosti — od nejmenšího po největšího. Tak zbyla voda na všechny.

Pro bratry a sestry to byl nádherný den. Nepřipustili, aby je děsivé události, které kolem probíhaly, připravily o radost z toho, že mohli společně uctívat Jehovu. V současnosti jsou v Sarajevu tři vzkvétající sbory.

POVÁLEČNÉ OBDOBÍ

Když se obnovilo zásobování, život byl pro naše bratry a sestry v určitých ohledech snadnější. Etnické čistky, ke kterým patřilo i vyhánění z domovů, však pokračovaly. Ivica Arabadžić, sborový starší, který slouží v Chorvatsku, vzpomíná na to, jak byl přinucen odejít ze svého rodného domu v Banja Luce. „Přišel nějaký muž s puškou a řekl, že teď je to jeho dům. Byl to Srb, a kvůli tomu ho vyhnali z jeho domu v chorvatském Šibeniku. Nyní chtěl, abychom odešli my. Zastal se nás však jeden důstojník vojenské policie, se kterým jsem studoval. V domě jsme sice zůstat nemohli, ale udělali jsme výměnu — náš dům za Srbův dům v Šibeniku. Opustit domov i sbor, který nám pomohl poznat pravdu, bylo těžké, ale neměli jsme na vybranou. Vzali jsme si jen to nejnutnější a odjeli jsme do svého ‚nového‘ domu v Chorvatsku. Když jsme do Šibeniku dorazili, zjistili jsme, že do prázdného domu se už mezitím někdo nastěhoval. Nevěděli jsme, co dělat. Místní bratři se nás však hned ujali a jeden starší nám dovolil, abychom  bydleli u něj, než si najdeme něco vlastního. To se nám podařilo asi za rok.“

Politická nestabilita trvá v Bosně a Hercegovině až dodnes. V této zemi, kde se téměř 40 procent obyvatel hlásí k islámu, však pravé náboženství vzkvétá. Po válce bratři začali stavět nové sály Království. Mít vhodné místo pro shromáždění bylo zapotřebí například v Banja Luce. Sál, který tam dnes stojí, je však i symbolem právního vítězství. V této oblasti má silný vliv srbská pravoslavná církev, takže bratři se celá léta marně snažili získat zde stavební povolení. Po válce sice byli svědkové v Bosně právně uznáni, ale stavba sálu Království v Banja Luce byla i nadále zamítána. Po mnoha modlitbách a velkém úsilí však bratři potřebné dokumenty získali. Toto vítězství se stalo právním precedentem pro stavbu dalších sálů Království v této části Bosny a Hercegoviny.

Díky náboženské svobodě mohou na řadě míst sloužit zvláštní průkopníci, z nichž mnozí jsou z jiných zemí. Slouží tam, kde je to více zapotřebí, a dnes jich je 32. Horlivě se věnují kazatelské službě a věrně se drží teokratických postupů. Jsou proto pro sbory skutečným požehnáním.

V Sarajevu, kde se před pouhými deseti lety naši bratři stávali terčem odstřelovačů, dnes pokojně probíhají sjezdy, na kterých se scházejí delegáti ze všech částí bývalé Jugoslávie. V uplynulém století byla tato krásná hornatá země pustošena válkami, ale mezi Jehovovými služebníky sílila „nepokrytecká bratrská náklonnost“. (1. Petra 1:22) Dnes je v Bosně a Hercegovině 16 sborů s 1 163 zvěstovateli, kteří jednotně chválí pravého Boha Jehovu.

 Novodobé dějiny Chorvatska

Po mezinárodním sjezdu v Záhřebu v roce 1991 byla hranice mezi Chorvatskem a Srbskem náhle uzavřena. Armáda zničila nebo zatarasila klíčové silnice a mosty, takže mnoho chorvatských delegátů žijících u hranic se Srbskem se nemohlo dostat domů. Mnozí svědkové z jiných částí Chorvatska jim však projevili vřelou bratrskou lásku a nabídli jim ubytování, přestože sami toho po hmotné stránce měli málo.

V Záhřebu se dnem i nocí ozývaly sirény a varovaly před bombardováním. Lidé utíkali do úkrytů a někteří v nich zůstávali celé týdny i měsíce. Sklep betelu byl bezpečným místem, a proto ho městští úředníci zařadili mezi protiletadlové kryty. Lidé, kteří tam hledali úkryt, však našli víc než jen fyzickou ochranu, protože bratři tyto příležitosti využívali k vydávání svědectví. Když se jednou rozezněly sirény, přiběhli do úkrytu pod betelem lidé, kteří předtím jeli okolo v tramvaji. Jeden starší, který v betelu sloužil, chtěl zmírnit strach, který všichni pociťovali. Zeptal se proto, zda by se nechtěli podívat na diapozitivy z mezinárodního sjezdu, který se v Záhřebu konal před několika měsíci. Lidé souhlasili a potom za promítání velmi děkovali.

Dostat se na shromáždění bylo kvůli bojům velmi obtížné a některé sály Království byly navíc poškozeny kulkami a granáty. Bratři a sestry si však duchovního pokrmu vážili víc než kdy dříve a ‚své shromažďování  neopouštěli‘. (Hebr. 10:25) Například město Šibenik bylo šest měsíců ostřelováno ručními granátomety, a bratři se proto nemohli scházet v sále Království. Jeden starší o tom říká: „Naše rodina bydlela za městem, a tak se studium knihy a studium Strážné věže konalo u nás doma. I když byla situace náročná, kazatelskou službu jsme neomezili. Vydávali jsme svědectví lidem v sousedství a v okolních vesnicích. Všichni hned poznali, že jsme svědkové Jehovovi. Věděli totiž, že jsme jiní.“

BRATRSKÁ LÁSKA V DOBĚ VÁLKY

Mnozí svědkové, kteří přišli o domov, hledali útočiště u spoluvěřících a sbory pohotově dělaly všechno potřebné, aby jim poskytly pomoc. Například v sále Království v chorvatském Osijeku bratři vřele přivítali rodinu, která za nesmírně obtížných okolností musela utéct z Tuzly v Bosně. Všichni členové sboru měli velkou radost, když se dozvěděli, že žena je jejich duchovní sestra.

Úřady rodině dovolily nastěhovat se do jednoho domu, ale ten byl starý a zchátralý. Když to bratři zjistili, hned se pustili do práce. Jeden sehnal sporák, další přinesl okno a jiní se postarali o dveře a postel. Bratři také dodali stavební materiál, jídlo a dřevo na topení a do druhého dne upravili jeden pokoj tak, že se v něm dalo bydlet. Dům přesto nebyl v takovém stavu, aby v něm rodina mohla přečkat zimu. Bratři proto udělali seznam potřebných věcí a různí zvěstovatelé pak dodali, co mohli. Sami sice byli chudí, ale podařilo se jim shromáždit všechno, co rodina potřebovala — od lžic po střešní krytinu.

Jak válka pokračovala, zásoby potravin se rychle ztenčovaly. Bratři z odbočky se velmi namáhali, aby  se o své spoluvěřící postarali hmotně i duchovně. Ve spolupráci s vedoucím sborem odbočka organizovala sbírky potravin, šatstva, bot, léků a zdravotnického materiálu. Zpočátku pomoc přicházela především od místních bratrů, ale protože oni sami byli v obtížné situaci, jejich možnosti byly omezené. Mezitím začali štědře poskytovat oblečení, léky i biblickou literaturu svědkové z Rakouska, Itálie, Německa a Švýcarska. Nákladní auta z těchto zemí přijížděla do odbočky ve dne v noci. Řídili je dobrovolníci, kteří zájmy chorvatských spoluvěřících dali před své vlastní a nezalekli se možného nebezpečí. Z centrálního skladu v Záhřebu se pak zásoby rozvážely do sborů, které potřebovaly pomoc.

O bratry a sestry v Chorvatsku tedy bylo postaráno, ale mohli oni sami nějak pomoci svým spoluvěřícím v Bosně? K bosenské hranici zamířila nákladní auta  naložená 16 tunami potravin a palivového dříví. Byla to nebezpečná cesta, protože vedla územím, kde působily bezohledné polovojenské skupiny. Pokud by se s nimi bratři setkali, mohli by přijít nejen o humanitární pomoc, ale i o život.

Jeden z řidičů vypráví: „Jeli jsme lesem, projížděli jsme jedním kontrolním stanovištěm za druhým a občas jsme se dostali na frontovou linii. Přes všechno nebezpečí jsme v pořádku dorazili do Travniku. Voják, který se doslechl o našem příjezdu, běžel do domu, kde byli shromážděni naši bratři, a volal: ‚Vaši lidi přijeli s kamióny!‘ Umíte si asi představit, jakou měli místní svědkové radost. Jídlo jsme vyložili a zanesli do domu, řekli si několik slov a pak jsme museli jet dál, protože jsme se měli zastavit ještě na dalších místech.“

Mnozí bratři napsali do záhřebského betelu a děkovali za pomoc, kterou dostali. V dopise z jednoho sboru bylo uvedeno: „Mnohokrát vám děkujeme za to, že tvrdě pracujete, abychom mohli pravidelně dostávat veškerý duchovní pokrm. Také jsme moc vděční za humanitární pomoc. Bratři ji opravdu potřebují. Ze srdce vám děkujeme za všechno úsilí a láskyplný zájem.“

V jiném dopise stálo: „Máme mezi sebou několik bratrů, kteří museli opustit domov. Jiní jsou bez práce. Když dostali tak velkorysou pomoc, měli slzy v očích. Láskyplný zájem, štědrost a nesobeckost bratrů na ně hluboce zapůsobily a povzbudily je.“

V těch těžkých dobách se věnovalo zvláštní úsilí tomu, aby svědkové měli duchovní pokrm, který by posiloval jejich víru. Bylo také vidět, že Jehovův duch jim pomáhá, aby válečné hrůzy nejen přečkali, ale také z nich vyšli duchovně silnější. (Jak. 1:2–4)

 POVZBUZUJÍCÍ POSELSTVÍ NADĚJE

Humanitární organizace zajišťovaly tolik materiální pomoci, kolik jen mohly, ale pouze svědkové Jehovovi lidem poskytovali něco, co přinášelo trvalou úlevu. Místo aby složili ruce do klína a čekali, až válka skončí, dělali vše, co bylo v jejich silách, aby lidem předali dobrou zprávu o Království.

Vukovar ležící blízko srbských hranic patřil k městům, která byla válkou poškozena nejvíce. Většina jeho obyvatel, včetně našich bratrů, musela z města uprchnout. Jedna sestra jménem Marija však ve Vukovaru zůstala. Po čtyři roky neměla se svými chorvatskými spoluvěřícími žádný kontakt, ale přesto horlivě kázala mezi tou hrstkou lidí, která ve městě zbyla. Její horlivost Jehova bohatě odměnil. Bratry velmi překvapilo, když na oblastní sjezd v roce 1996 přijelo z Vukovaru 20 osob.

Naše poselství naděje má také moc lidi měnit. Na začátku války jeden mladý voják z elitní jednotky chorvatské armády rychle získával vyšší a vyšší hodnost. V roce 1994, zatímco čekal na vlak, dostal traktát Kdo skutečně panuje světu? Hned se pustil do čtení a dozvěděl se, že za násilí páchané na lidech nenese odpovědnost Jehova Bůh, ale Satan. To na něj silně zapůsobilo. Jedním z důvodů, proč se stal vojákem, bylo to, že chtěl pomstít svou 19letou sestru a další dva členy rodiny, kteří byli během války zavražděni. Měl v plánu jet do vesnice, kde vrazi bydleli, ale traktát ho podnítil k přemýšlení. Začal studovat Bibli, několik let měnil svou osobnost a v roce 1997 se dal pokřtít. Do vesnice, kde bydleli vrazi jeho blízkých, nakonec přece jen odjel. Ne však proto, aby se pomstil, ale aby přinesl dobrou zprávu  o Království lidem, kteří se potřebovali dozvědět o Božím milosrdenství.

Horlivost ve službě, kterou zvěstovatelé projevovali i navzdory těm nejzuřivějším bojům, vedla v Chorvatsku k úžasnému vzrůstu. Od začátku války v roce 1991 až do jejího konce v roce 1995 stoupl počet průkopníků o 132 procent. Počet biblických studií se zvýšil o 63 procent a počet zvěstovatelů o 35 procent. Místní bratři odvážně mluvili o Božím Slově a Jehova jejich úsilí žehnal.

OBĚTAVÍ SLUŽEBNÍCI

Krátce před mezinárodním sjezdem v roce 1991 přijeli do Chorvatska první misionáři vyškolení v Gileadu — Daniel a Helen Nizanovi z Kanady. Kromě nich byly z různých evropských zemí pozvány manželské dvojice, které uměly chorvatsky.

Patřili k nim například Heinz a Elke Polachovi z Rakouska. Sloužili jako zvláštní průkopníci v jugoslávském poli v Dánsku a do Chorvatska přijeli v roce 1991. Když vypukla válka, právě začínali s krajskou službou. K jejich prvnímu kraji patřilo dalmatské pobřeží a některé části Bosny. Celé toto území bylo zasaženo válkou. Heinz vyprávěl: „Navštěvovat sbory v Bosně bylo za války obtížné. Nemohli jsme jezdit osobním autem, protože to bylo nebezpečné, a tak jsme byli závislí na nespolehlivé autobusové dopravě. S sebou jsme toho nemohli vozit mnoho — jen několik zavazadel a psací stroj.

Museli jsme být vynalézaví. Jednou při cestě mezi Tuzlou a Zenicou zastavili náš autobus vojáci. Řekli nám, že je příliš nebezpečné, abychom cestovali dál, a všichni museli z autobusu vystoupit. Věděli jsme však, že bratři v Zenici na nás čekají, a tak jsme prosili řidiče jiných aut, která vojáci zastavili, aby nás tam dovezli.  Nakonec jsme mohli jet s konvojem cisternových aut převážejících benzin, která měla potřebné dokumenty. Cestou jsme vydávali svědectví řidiči, který pozorně naslouchal.

Kvůli bojům jsme museli znovu zastavit a jet vedlejšími silnicemi. Ty byly ve velmi špatném stavu a navíc pokryté sněhem, což jízdu ještě zkomplikovalo. Často jsme museli zastavovat a pomáhat jiným řidičům, jejichž auta uvízla. Jednou po nás někdo začal střílet, a proto jsme museli rychle ujet. Dostali jsme se až k městu Vareš, asi 50 kilometrů od cíle naší cesty, a tam jsme zastavili na noc.

Řidič spal na sedadlech a my jsme se choulili vzadu v kabině a snažili se zahřát. Měl jsem pocit, že to byla ta nejdelší noc mého života. Když jsme ale druhý den dorazili do Zenici, naši spoluvěřící měli velkou radost, že nás vidí. Ta cesta rozhodně stála za to. Bratři tam sice neměli tekoucí vodu ani elektřinu, ale udělali všechno pro to, abychom se u nich cítili dobře. Po hmotné stránce toho sice měli málo, ale duchovně byli bohatí a projevovali nezlomnou lásku k pravdě.“

Od konce války bylo do Chorvatska přiděleno téměř 50 zvláštních průkopníků z Rakouska, Německa, Itálie i jiných zemí. Později Jehovova organizace povzbudila a posílila místní bratry tím, že do jejich země poslala další misionáře. Tito horliví celodobí služebníci jsou velkou pomocí v kazatelské službě i ve sborech.

„NEMOHU UVĚŘIT, ŽE JSEM SE TOHO DOŽIL“

Až do konce 80. let překládali měsíční vydání Strážné věže z němčiny do chorvatštiny bratři, kteří bydleli mimo betel. Od roku 1991 se už překládalo v betelu. Časem vedoucí sbor schválil, aby se začalo s prací na  Křesťanských řeckých písmech — Překladu nového světa v chorvatštině. Do té doby měli bratři k dispozici pouze Bibli vydanou asi před 150 lety, která byla napsána zastaralým jazykem a bylo v ní mnoho neznámých slov. Chorvatský tým se ujal vedení a úzce spolupracoval se srbským a makedonským týmem. Z toho, že si vzájemně vyměňovali postřehy a dělili se o výsledky své práce, měli užitek překladatelé ve všech třech zemích.

Pátek 23. července 1999 byl pro svědky Jehovovy v Chorvatsku, Bosně a Hercegovině, Černé Hoře, Srbsku a Makedonii nezapomenutelným dnem. Na všech čtyřech oblastních sjezdech „Boží prorocké slovo“ bylo oznámeno vydání Křesťanských řeckých písem — Překladu nového světa v chorvatštině i srbštině a posluchači se dozvěděli, že práce na překladu do makedonštiny úspěšně pokračuje. Následoval ohlušující potlesk a trvalo několik minut, než řečníci mohli pokračovat v proslovu. Všichni delegáti měli obrovskou radost a mnozí nedokázali zadržet slzy. Jeden dlouholetý sborový starší řekl: „Nemohu uvěřit, že jsem se toho dožil.“ Celá Bible byla v chorvatštině, srbštině a makedonštině vydána v roce 2006.

Na činnost svědků Jehovových v Chorvatsku a v Bosně a Hercegovině dohlížel až do roku 1996 zemský výbor pod vedením odbočky v Rakousku. Potom byl dohledem nad kazatelským dílem na těchto územích  pověřen čtyřčlenný výbor odbočky. Je zřejmé, že Jehova tomuto opatření žehná.

NOVÁ ODBOČKA A SÁLY KRÁLOVSTVÍ

S tím, jak v Chorvatsku přibývalo zvěstovatelů, rostl i počet členů rodiny betel. Z původních 10 jich bylo asi 50. Domov betel však byl projektován jen pro čtyři nebo pět manželských párů, takže bylo nutné pronajímat byty v okolí.

Krátce po jmenování výboru odbočky pověřil vedoucí sbor jeho členy, aby v Záhřebu koupili pozemek pro nový betel. Místní dobrovolníci i mezinárodní služebníci zakrátko postavili krásné budovy, které budou po mnoho let pomáhat k pokroku díla v Chorvatsku. Nová odbočka se sálem Království a budova s dvěma  sály Království v centru Záhřebu byly zasvěceny v sobotu 23. října 1999. Programu se zúčastnili delegáti z 15 zemí a také bratr Gerrit Lösch, člen vedoucího sboru, který měl proslov k zasvěcení. Další den se 4 886 posluchačů sešlo ve velké sportovní hale, aby si vyslechlo povzbuzující duchovní program. Někteří z nich věrně sloužili Jehovovi 50 i více let a prožili jedny z nejhorších událostí v novodobých dějinách. Pro všechny to byl den, na který budou dlouho vzpomínat.

V Chorvatsku také probíhá rozsáhlý program výstavby nových sálů Království. Do roku 1990 se mnohé sbory scházely ve sklepích nebo v bytech. Například sbor ve Splitu 20 let pořádal shromáždění v malé místnosti v jednom soukromém domě. Bylo tam jen 50 židlí, ale někdy se na shromáždění sešel i dvojnásobný počet lidí. Někteří proto museli stát venku. Na stejném místě se pořádaly také sjezdy, kterých se účastnilo 150 i více posluchačů. Dnes jsou ve Splitu čtyři sbory, které se scházejí ve dvou krásných sálech Království. Jelikož počet zvěstovatelů stoupl, krajské sjezdy a sjezdové dny se pořádají v konferenčním sále jednoho hotelu. Úsek pro výstavbu sálů Království, který pracuje pod vedením regionální projektové kanceláře v Selters v Německu, organizuje stavby dalších praktických a hezkých sálů.

Mladí i letití zvěstovatelé, kteří se do stavby sálů Království zapojili, udělali obrovský kus práce. Až dosud bylo postaveno 25 nových sálů a sedm dalších bylo renovováno. To přispívá k pokroku díla a přináší chválu Jehovovi.

DÍLO KRÁLOVSTVÍ POSTUPUJE KUPŘEDU

Když v roce 1991 Chorvatsko získalo nezávislost, vláda se držela předchozích zákonů týkajících se  náboženství, dokud nebyly schváleny zákony nové. Nový stát byl téměř z 90 procent katolický, a proto mělo duchovenstvo na vládu velký vliv. Avšak díky právnímu postavení, které svědkové Jehovovi měli v minulosti, a díky jejich dobré pověsti rozhodlo ministerstvo spravedlnosti dne 13. října 2003, že svědkové Jehovovi budou v Chorvatsku registrováni jako náboženská organizace. Po letech těžkostí měli Jehovovi služebníci velkou radost, že byli zákonně uznáni.

Počátkem 90. let se na celém území bývalé Jugoslávie konala průkopnická škola pouze jednou ročně. Dnes se jen v Chorvatsku pořádá několikrát do roka. V září 2008 sloužilo v této zemi 5 451 zvěstovatelů v 69 sborech a na Památnou slavnost přišel neuvěřitelný počet 9 728 osob. To všechno ukazuje, že vzrůst může v budoucnu pokračovat.

Náboženská nesnášenlivost však nezmizela a na všechny čím dál víc doléhají tlaky každodenního života. Svědkové Jehovovi v Chorvatsku jsou přesto pevně rozhodnuti dál kázat dobrou zprávu o Božím Království bez ohledu na to, co může Satan ve svém vzteku udělat. (Zjev. 12:12) Pro většinu lidí se nejdůležitější věcí v životě stala snaha zajistit si živobytí. Jsou však mezi nimi i jednotlivci, kteří vzdychají nad zoufalým morálním stavem světa a kteří si uvědomují své duchovní potřeby. (Ezek. 9:3, 4; Mat. 5:6) Bratři a sestry v Chorvatsku takové lidi vyhledávají a pomáhají jim uctívat jediného pravého Boha, takže i tito upřímní lidé mohou říkat: „Pojďte a vystupme na Jehovovu horu, k domu Jákobova Boha; a on nás bude poučovat o svých cestách, a my budeme chodit po jeho stezkách.“ (Iz. 2:3)

 Novodobé dějiny Makedonie

„Přejdi do Makedonie a pomoz nám,“ řekl muž, který se v prvním století objevil apoštolu Pavlovi ve vidění. (Sk. 16:8–10) Pavel a jeho spolupracovníci pochopili, že Bůh je do tohoto nepropracovaného území posílá, aby tam kázali dobrou zprávu o Božím Království. Pohotově se této příležitosti chopili, takže křesťanství v této oblasti brzy vzkvétalo. V severní části starověké Makedonie dnes leží stejnojmenný stát. Jak se uctívání pravého Boha rozvíjí zde?

Po druhé světové válce byla Makedonie nejjižnější republikou Jugoslávie. Nezávislost získala v roce 1991. V roce 1993 měli svědkové Jehovovi radost, že byli v tomto nově vzniklém státě zákonně registrováni. Díky tomu mohla být v Makedonii otevřena kancelář, která pracovala pod dohledem rakouského výboru odbočky. V témže roce byl zakoupen dům v ulici Alžirska ve městě Skopje. Do nově zřízeného domova betel se pak ze Záhřebu přestěhoval makedonský překladatelský tým.

Z Německa přijeli Michael a Dina Schiebenovi, aby se ujali krajské služby. Do Makedonie byli také posláni Daniel a Helen Nizanovi z Kanady, kteří sloužili v Srbsku. Byl jmenován zemský výbor a betel zahájil svou činnost.

OMEZENÍ DOVOZU LITERATURY

Svědkové Jehovovi sice byli zákonně registrováni, ale dovážet literaturu bylo obtížné. V letech 1994 až  1998 vláda omezila počet dovážených časopisů na jeden výtisk na zvěstovatele. Pro své zájemce proto bratři museli studijní články ze Strážné věže kopírovat. Svědkové však mohli dostávat časopisy poštou ze zahraničí a malé množství časopisů mohli přivážet návštěvníci z cizích zemí. Po několika letech soudních jednání nakonec nejvyšší soud rozhodl ve prospěch svědků. Od té doby mohou dovážet tolik literatury, kolik chtějí.

V srpnu 2000 stoupl počet zvěstovatelů na 1 024. Bylo to poprvé, co se v Makedonii podílelo na kázání více než 1 000 osob. V makedonštině začalo vycházet více literatury a přibývalo zvěstovatelů, takže dům v ulici Alžirska už byl pro rostoucí rodinu betel malý. V následujícím roce bratři koupili tři menší sousední domy, které pak zbořili, a na jejich místě postavili dvě nové budovy. Dnes má rodina betel 34 členů, kteří žijí a pracují ve třech dobře vybavených domech. Zasvěcení proběhlo 17. května 2003 a k radosti všech přítomných se na něm podílel Guy Pierce z vedoucího sboru.

STAVBA SÁLŮ KRÁLOVSTVÍ

Bratři a sestry po celé Makedonii jsou velmi vděční za to, že byli zařazeni do programu výstavby sálů Království v chudších zemích. Byl jmenován stavební tým pěti bratrů, kteří měli místním sborům se stavbou sálů Království pomáhat. V letech 2001 až 2007 bratři pod jejich vedením postavili devět nových sálů. Tento mezinárodní stavební tým vydával znamenité svědectví tím, jak jeho členové pokojně a jednotně spolupracovali bez jakýchkoli etnických předsudků. Jeden obchodník, který navštívil dokončený sál Království, si  povšiml vysoké kvality řemeslných prací a prohlásil: „Tato budova byla opravdu postavena láskou.“

Když stavební tým pracoval na novém sále Království ve městě Štip, jeden soused pochyboval o tom, zda se jim stavba podaří. Zdálo se mu totiž, že pracovníci jsou mladí a nezkušení. Když byl ale sál hotov, soused přinesl plány na svůj dům a prosil mladé bratry, aby mu ho postavili. Kvalita jejich práce na něj tak zapůsobila, že jim sliboval hodně peněz. Byl nesmírně překvapen, když mu řekli, že sál Království nepostavili kvůli finančnímu zisku, ale z lásky k Bohu a k bližním.

PŘEKLAD NOVÉHO SVĚTA

Mezitím se jiná skupina bratrů a sester pilně věnovala odlišnému úkolu. Připravovali Svaté Písmo — Překlad nového světa v makedonštině. Jehova jejich úsilí požehnal, takže během pouhých pěti let celou práci dokončili. Vydání tohoto vynikajícího překladu oznámil Gerrit Lösch, člen vedoucího sboru, na oblastním sjezdu „Vysvobození je na dosah!“, který se ve Skopje konal v roce 2006. Následoval dlouhý, nadšený potlesk. Všichni měli velkou radost a mnozí také slzy v očích. Někteří delegáti se do čtení Božího Slova ve svém rodném jazyce pustili hned o polední přestávce.

Mnoho Makedonců má k Bibli hlubokou úctu. Patří k nim například Orhan, který ji začal studovat před šesti lety. Byl sice negramotný, ale díky pomoci bratra, který s ním studoval, se naučil číst a psát. Před třemi lety byl pokřtěn a od té doby přečetl Bibli už šestkrát.

Ve městě Resen, kde bydlel, byl nějakou dobu jediným svědkem. Hodně lidí o tomto dříve negramotném muži mluvilo pochvalně a někteří rodiče požádali  bratry, aby studovali s jejich dětmi. Chtěli totiž, aby byly jako Orhan. Zájem o biblickou pravdu rostl a nakonec se ve městě každý týden pořádalo sborové studium knihy. Jeden zájemce se stal nepokřtěným zvěstovatelem a Orhan dnes slouží jako pravidelný průkopník a služební pomocník.

PŘEŠLI DO MAKEDONIE

V červenci 2004 přešli z Albánie do Makedonie manželé, zvláštní průkopníci, aby kázali mezi místními albánsky mluvícími lidmi, kteří tvoří 25 procent obyvatel. Brzy bylo zřejmé, že tito manželé budou potřebovat pomoc. Měli totiž kázat více než půl milionu albánsky mluvících lidí. O rok později proto byla z Albánie poslána další manželská dvojice. Tito čtyři zvláštní průkopníci začali duchovně povzbuzovat skupinu sedmi zájemců ve městě Kičevo, které leží uprostřed albánské komunity v Makedonii. Následující rok na jaře se tato malá skupina radovala z toho, že na Památnou slavnost přišlo 61 osob. Proslov byl přednesen v albánštině i makedonštině. Od té doby se skupina rozrostla a dnes ji tvoří 17 horlivých zvěstovatelů. Průměrně se však shromáždění účastní 30 i více lidí.

Vedoucí sbor schválil zvláštní kampaň, která probíhala od dubna do července 2007. Cílem kampaně bylo kázat na území, kde se dosud nesloužilo, a předávat dobrou zprávu albánsky mluvícímu obyvatelstvu. Kampaň měla přispět k tomu, aby bylo propracováno území celé Makedonie.

Do kampaně se s nadšením zapojilo 337 bratrů a sester ze sedmi zemí. Jaké to přineslo výsledky? Dobrá zpráva se kázala ve více než 200 oblastech Makedonie.  Na propracovaném území žilo asi 400 000 lidí, z nichž většina do té doby dobrou zprávu ještě neslyšela. Během čtyřměsíční kampaně bylo rozšířeno více než 25 000 knih a brožur a hodně přes 40 000 časopisů. Zvěstovatelé strávili ve službě přibližně 25 000 hodin a zahájili přes 200 biblických studií.

Jeden bratr řekl: „Když lidé slyšeli, odkud jsme přijeli a proč jsme je navštívili, někteří měli slzy v očích. Jiné zase dojalo to, co si přečetli v Božím Slově.“

Ti, kdo se do kampaně zapojili, byli za tuto výsadu velmi vděční. Jedna sestra napsala: „Jistá učitelka nám řekla: ‚Ať vám Bůh žehná. To, co děláte, je fantastické, a to, o čem mluvíte, mě moc povzbudilo.‘“

Jiný zvěstovatel uvedl: „Je těžké opustit toto misionářské pole. Viděli jsme, jak naléhavě lidé potřebují pravdu, a byli jsme smutní, když jsme se museli se svými zájemci rozloučit.“

 Jedni manželé řekli: „Mrzí nás, že jsme si nevzali delší dovolenou, protože teď vidíme, jak hodně je tady potřeba kázat.“

Pocity mnohých shrnul jeden zvěstovatel takto: „Nevzpomínám si, kdy naposledy jsme jako rodina zažili tolik hezkých chvil.“

V horách blízko města Tetovo kázali čtyři zvěstovatelé ve vesnici, kde nikdo předtím ještě nesloužil. Sestry začaly kázat na jedné straně ulice a bratři na druhé. Než stačili vydat svědectví ve třech domech, celá ulice už věděla, že jsou tam svědkové Jehovovi. Zpráva o jejich návštěvě se zakrátko rozšířila po celé vesnici. Kolem obou sester se shromáždila velká skupina žen, které měly o poselství zájem. O něco dál stálo 16 mužů, kteří nedočkavě čekali na bratry. Místní obyvatelé rychle přinesli čtyři židle, aby si zvěstovatelé mohli sednout, a jeden muž jim uvařil kávu. Bratři a sestry každému dali nějakou literaturu a pak se svými posluchači začali mluvit o pravdě. Hodně při tom používali Bibli.

Vesničané měli spoustu otázek a pozorně zvěstovatelům naslouchali. Na konci návštěvy mnozí nechtěli odejít, dokud se se svědky osobně nerozloučili. Bratry však vylekalo, když si to k nim namířila jedna stará paní se zdviženou holí. „Tohle jsem si na vás přinesla,“ volala na ně a hrozila jim. Udělali snad něco, čím ji urazili? Paní jim řekla: „Každý od vás dostal nějakou knihu, jen já ne! Chci tu velkou žlutou!“ A ukázala na Moji knihu biblických příběhů, kterou držela její sousedka. Zvěstovatelé jí bez váhání dali poslední výtisk této knihy, který měli.

 KÁZÁNÍ MEZI ROMY

V Makedonii žije mnoho Romů, kteří sice umí makedonsky, ale jejich rodným jazykem je směs několika romských dialektů. V hlavním městě Skopje se nachází údajně největší romská čtvrť v Evropě, v níž žije asi 30 000 obyvatel. Na místě zvaném Šuto Orizari je budova se dvěma sály Království, kde se schází tři romské sbory. Všech 200 zvěstovatelů, kteří do těchto sborů patří, se raduje ze služby v úrodném poli, kde připadá jeden zvěstovatel na 150 lidí. To je jeden z nejlepších poměrů v Makedonii. O příznivých reakcích na dobrou zprávu svědčí i to, že v roce 2008 přišlo na Památnou slavnost 708 lidí.

Co se dělá pro to, aby pokorní Romové, kteří touží znát pravdu, mohli slyšet dobrou zprávu ve svém rodném jazyce? V roce 2007 byla do romštiny přeložena osnova zvláštní přednášky a jeden sborový starší romského původu ji pak přednesl před 506 vděčnými posluchači. Zvěstovatelé všech národností — Romové, Makedonci a Albánci — měli velkou radost z toho, když byla na oblastním sjezdu v roce 2007 vydána v romštině brožura Co od nás Bůh vyžaduje? Do té doby zvěstovatelé často vedli biblická studia v romštině, ale používali při tom makedonskou literaturu. Díky brožuře Vyžaduje nyní s velkým úspěchem působí na srdce upřímných Romů.

Dnes v Makedonii slouží 1 277 zvěstovatelů v 21 sborech a usilovně se snaží následovat příklad apoštola Pavla. Mnozí lidé na jejich úsilí s vděčností reagují, a z toho je vidět, jak užitečné bylo i v naší době ‚přejít do Makedonie‘.

 Novodobé dějiny Srbska

Srbsko leží v srdci Balkánského poloostrova. Tato země rozmanitých kultur je domovem lidí mnoha národností. V roce 1935 byla v Bělehradu otevřena odbočka, která měla na starosti dílo na území bývalé Jugoslávie. Následoval obrovský teokratický růst. Srbští bratři však pomáhali spoluvěřícím ze zemí bývalé Jugoslávie i v nedávné době.

Zatímco se počátkem 90. let uzavíraly hranice a šířila se náboženská a etnická nenávist, bratři různých národností spolu pokojně pracovali v betelu v Záhřebu. Kvůli národnostní nenávisti, která zuřila všude kolem, však srbští bratři museli odjet. V roce 1992 se publikace do srbštiny začaly opět překládat v Bělehradu, tak jak tomu bylo téměř před 50 lety. Tento přesun byl nejen moudrý, ale také se uskutečnil v pravý čas.

V Bosně probíhaly těžké boje a svědkové tam velmi potřebovali humanitární pomoc. Dodávku nezbytných věcí s láskou zorganizovala rakouská odbočka a bratři v Srbsku měli nejlepší předpoklady k tomu, aby je dopravili do těch oblastí v Bosně, které byly pod srbskou kontrolou.

V Srbsku se sice nebojovalo, ale důsledky války lidé pociťovali i tam. Kvůli hospodářskému embargu bylo obtížné dovážet do země literaturu vytištěnou v Německu. Když sbory nedostaly nové časopisy, na shromážděních se studovaly starší články, dokud nová  literatura nedorazila. O žádné číslo časopisů však bratři nakonec nepřišli.

‚POSILUJÍCÍ POMOC‘

Daniel Nizan, absolvent Gileadu, vypráví: „Když jsme v roce 1991 do Srbska přijeli, země procházela politicky bouřlivým obdobím. Velmi na nás zapůsobilo, jak byli bratři horliví, přestože všude kolem byla kritická situace. Vzpomínám si, jak jsme byli s manželkou překvapení, když jsme na prvním sjezdovém dnu, kterého jsme se zúčastnili, viděli, že se ke křtu chystá asi 50 osob. To nás opravdu povzbudilo.“

Nizanovi hodně pomohli se zahájením činnosti nové kanceláře, která byla otevřena v Bělehradu. Nejprve byla v ulici Milorada Mitrovića a pracovalo v ní deset lidí. Ve spodním patře byl sál Království. Postupně počet překladatelů rostl, a tak potřebovali více místa. Časem se podařilo najít vhodný pozemek, začalo se stavět a koncem roku 1995 se rodina betel mohla přestěhovat.

 Zhoršující se poměry způsobily, že na pravdu reagovalo stále více lidí. A jak přibývalo zvěstovatelů, bylo zapotřebí více bratrů, kteří by s láskou poskytovali vedení. Zčásti tuto situaci pomohli vyřešit zvláštní průkopníci z Itálie. Byli to obětaví celodobí služebníci plní energie, kteří ochotně sloužili druhým. Naučit se cizí jazyk a přizpůsobit se odlišné kultuře v zemi zapojené do války pro ně nebylo jednoduché. Přesto se však pro srbské bratry a sestry stali „posilující pomocí“. (Kol. 4:11)

Průkopníci ze zahraničí pomohli v mnoha ohledech, ale co bylo nejdůležitější, „přinesli s sebou teokratické zkušenosti,“ řekl Rainer Scholz, koordinátor srbského zemského výboru. Zvěstovatelé v Srbsku dnes slouží v 55 sborech a jsou vděční za to, že jim pomáhá 70 zvláštních průkopníků.

TĚŽKÝ DOPAD HYPERINFLACE

Srbsko nemohlo uniknout vážným hospodářským následkům války, a to především prudké inflaci. Jeden zdroj uvádí: „Během 116 dnů mezi říjnem 1993 a 24. lednem 1994 dosáhla kumulativní inflace výše 500 bilionů procent.“ Mira Blagojevićová, která slouží v betelu od roku 1982, vzpomíná, že když šla na trh koupit trochu zeleniny, musela si vzít plnou tašku peněz.

Jiná sestra, Gordana Siriškiová, vypráví, že když si její maminka vyzvedla důchod, mohla si za něj koupit pouze jednu roli toaletního papíru. Gordana říká: „Je těžké pochopit, jak lidé vůbec mohli přežít, když celý jejich majetek najednou ztratil veškerou hodnotu. My jsme potřebné věci dostali od našich bratrů ze zahraničí. Lidé ztratili důvěru k bankám i k vládě, a mnozí se  proto obrátili k Bohu. A svědkové v tomto těžkém období posílili své vzájemné vztahy.“

PŘEKLAD BIBLE

Překladatelské týmy v Jugoslávii pracovaly po celá léta na jednom místě — v Záhřebu v Chorvatsku. Po válce se každý tým přesunul do své země, ale kontakty s překladatelským týmem v Záhřebu se nepřerušily. To se ukázalo jako zvláště užitečné, když srbský tým začal pracovat na Křesťanských řeckých písmech — Překladu nového světa. Cílem bylo vydat je na oblastním sjezdu v roce 1999.

Avšak v době, kdy překladatelé práci na Bibli dokončovali, Srbsko se připravovalo na válku. Bratři předpokládali, že kvůli bombardování bude telefonní spojení nespolehlivé, takže bude obtížné odeslat přeložený materiál do tiskárny v Německu. Nálety mohly začít každou chvíli, a proto z 22. na 23. března bratři pracovali celou noc. Brzy ráno tedy bylo možné dokumenty elektronicky odeslat do Německa. O několik hodin později začalo bombardování, a překladatelé proto museli utéct do krytu. Přesto byli šťastní, že práci dokončili včas. Bible byla vydána o čtyři měsíce později na sjezdu v Bělehradu. Navzdory bombardování a častým výpadkům proudu bratři dále překládali jiné publikace. Často však museli práci přerušit a utíkat do bezpečí. Bylo to sice stresující období, ale všichni měli radost z toho, že se mohli podílet na přípravě velmi potřebného duchovního pokrmu.

Díky usilovné práci a Jehovovu požehnání byla Křesťanská řecká písma — Překlad nového světa v srbštině vydána v červenci roku 1999. Delegáti sjezdu byli nadšení a vděční za to, že mají Boží Slovo ve  svém jazyce. Celý Překlad nového světa byl v srbštině vydán na sjezdech v roce 2006, a to v azbuce i latince.

SÍLÍ NÁBOŽENSKÝ ODPOR

Dominantním náboženstvím v zemi je srbská pravoslavná církev, a tak pokud někdo není jejím členem, mnozí lidé ho ani nepovažují za Srba. V 90. letech však řada lidí přijala biblické poselství naděje. Do konce války v roce 1999 se počet zvěstovatelů téměř zdvojnásobil a dosáhl vrcholu 4 026.

Duchovní blahobyt Jehovova lidu pravoslavnou církev velmi dráždil. Pomocí nacionalistických vášní chtěla naši křesťanskou kazatelskou činnost zastavit. Otevřeným násilím a překrucováním zákonů se odpůrci snažili připravit zvěstovatele o odvahu. V té době bylo například vězněno 21 bratrů, protože zůstali politicky neutrální. Po skončení války byla většina z nich propuštěna a byli Jehovovi vděční za to, že během této těžké zkoušky posiloval jejich víru.

Dne 9. dubna 2001 federální ministerstvo vnitra nečekaně zakázalo dovoz naší literatury. Z jakého důvodu? Úředníci tvrdili, že naše publikace by měly negativní vliv na srbskou mládež. Na seznamu zakázaných publikací byla i Bible.

V televizi a novinách se o činnosti svědků objevily negativní zprávy, a proto někteří lidé v kazatelské službě občas reagovali násilně. Jeden zvláštní průkopník řekl: „Když jsme kázali dveře ode dveří, někdy nás lidé udeřili nebo nám dali facku. Jindy po nás házeli kameny.“ Některé sály Království navíc poničili vandalové. Dnes se svědkové v Srbsku mohou legálně scházet, ale stále je potřeba, aby byli obezřetní.

 Bratři dál horlivě kážou. Dávají najevo, že Jehovovi služebníci nemají předsudky, a projevují druhým opravdovou křesťanskou lásku. V nedávných letech byly zorganizovány úspěšné kazatelské kampaně. Zapojili se do nich i svědkové z jiných evropských zemí, kteří využili svou dovolenou k tomu, aby pomohli se službou v nepřidělených územích v Srbsku a Černé Hoře. Přesto je potřeba vykonat ještě mnoho práce, aby se dobrá zpráva dostala k přibližně třem milionům lidí, kteří na těchto územích žijí.

Betel v Bělehradu dnes tvoří komplex tří budov umístěný v hezky udržované zahradě. Na činnost svědků Jehovových v Srbsku a Černé Hoře dohlíží tříčlenný zemský výbor. Horlivým a odhodlaným služebníkům, kteří žijí na tomto území dříve postiženém válkou, Jehova bohatě žehná.

 Novodobé dějiny Kosova

Napětí, které v 80. letech panovalo mezi srbskou a albánskou komunitou v Kosovu, přerostlo v 90. letech v otevřený konflikt. To vedlo k velkému utrpení a zármutku. Bratrům a sestrám tato situace poskytla příležitost, aby svým spoluvěřícím projevili ‚nepokryteckou bratrskou náklonnost‘ bez ohledu na jejich etnický původ. (1. Petra 1:22) Kromě toho také jednali v souladu s Kristovým přikázáním: „Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují.“ (Mat. 5:43–48) Někdy to však bylo velmi obtížné.

Saliu Abazi, bývalý muslim mluvící albánsky, vysvětluje: „Muslimové, kteří se drží svého náboženství, někdy jednají nelaskavě se svědky, kteří se předtím hlásili k islámu. Naši příbuzní někdy mylně dojdou k závěru, že když jsme se přidali k novému náboženství, vlastně jsme je zavrhli. A kvůli etnickému napětí mezi Albánci a Srby není vždy jednoduché, aby bývalí muslimové vydávali svědectví Srbům.“

Přesto se u Saliua doma scházela skupina 30 osob různých národností. Saliu vzpomíná: „V těch letech shromáždění probíhala v srbštině a literaturu jsme dostávali z Bělehradu. Jednou do mého domu nečekaně přišla policie. Právě u nás byli bratři z Bělehradu, kteří přivezli literaturu, a všichni jsme společně seděli a povídali si. Když jsem policistům řekl, že jsou to moji bratři, nemohli pochopit, jak mohou Srbové a Albánci být bratry.“ V roce 1998 si tato skupina zvěstovatelů pronajala místo v Prištině,  největším kosovském městě, a používala ho jako sál Království.

Na jaře roku 1999 etnické napětí a nacionalismus znepokojivě zesílily. Saliu vypráví: „Soused mi vyhrožoval, že pokud se i se synem nezapojíme do války, náš dům lehne popelem. Politické ovzduší mělo na lidi děsivý vliv. Bývalou srbskou vládu už neuznávali, takže nebylo možné prosazovat dodržování zákonů. Lidé začali jednat násilně a dělali, co se jim zachtělo.“

Jak se politická situace zhoršovala, Srbové žijící v Kosovu se setkávali se stále většími problémy. Během ozbrojeného konfliktu v roce 1999 musely tisíce Srbů i Albánců uprchnout do sousedních zemí. V období takového extrémního etnického napětí Saliu riskoval život, protože dovolil svým srbským bratrům, aby se ukrývali v jeho domě.

TVAROVÁNI JEHOVOU

Jedna sestra vyprávěla: „Nenávist mezi Srby a Albánci byla velmi silná. Vštěpovali nám ji totiž už od dětství. I když přijmete pravdu, není jednoduché se takového postoje zbavit. Mnozí jsme museli udělat velké změny, abychom začali smýšlet tak jako Jehova. Učila jsem se, že Jehova je láska, ale kvůli etnické nenávisti jsem se vyhýbala jedné sestře ve sboru jen proto, že byla srbského původu. Díky studiu jsem si však postupně uvědomila,  že zatímco nauky jiných náboženství rozdělují, pravda z Jehovova Slova sjednocuje.“ Pomohla moc Božího Slova této sestře, aby oblékla novou křesťanskou osobnost? Sestra řekla: „Dnes jsem šťastná, že s bratry a sestrami srbského původu sloužím ve stejném sboru.“ (Kol. 3:7–11; Hebr. 4:12)

Jednota pravých křesťanů je nápadným protikladem k nábožensky rozdělenému světu. Zatímco nacionalismus podněcoval lidi, aby vypalovali domy a házeli ruční granáty, naši bratři cestovali do Bělehradu, kde se v červenci 1998 konal oblastní sjezd. V autobuse spolu pokojně jeli Albánci, Chorvati, Makedonci a Romové. Dashurie Gashiová, která se na sjezdu dala pokřtít, vypráví: „Když náš autobus zastavili vojáci, bylo na nich vidět, že jsou naprosto šokovaní. Uprostřed etnického napětí, které v těch zemích panovalo, jsme byli jednotným lidem — Jehovovým lidem.“

Jedna mladá žena romského původu se už jako dítě dozvěděla o pravdě od svých tet, které žily v zahraničí. Velkou překážkou, kterou musela překonat, byla negramotnost. Podněcovala ji však láska k Jehovovi, a tak se naučila číst a psát během tří let, kdy studovala Bibli. Problémy jí navíc působil její dědeček, u kterého bydlela. Sestra říká: „Když jsem šla na shromáždění, musela jsem se z domu dostat tak, aby si toho dědeček nevšiml.“ Po návratu ji však bil. Sestra pokračuje: „Tělesně jsem kvůli pravdě trpěla, ale nikdy bych se jí nevzdala. Připomínala jsem si, kolik toho musel vytrpět věrný Job. Měla jsem silnou lásku k Jehovovi a byla jsem rozhodnutá se studiem nepřestat.“ Tato sestra dnes slouží jako průkopnice a vede biblické studium se dvěma negramotnými dívkami. Nikdy sice nezískala žádné světské vzdělání, ale je vděčná za to, že se v teokratické škole naučila, jak vyučovat druhé.

 Adem Grajçevci, který byl muslimem, poznal pravdu v roce 1993 v Německu. Roku 1999 se vrátil do rodného Kosova a podobně jako mnozí jiní noví svědkové musel překonat předsudky a odpor své rodiny. Adem vzpomíná: „Hodně mi pomohlo, když jsem se během studia dozvěděl, že panovníkem světa je Satan a že právě on stojí za všemi zvěrstvy, ke kterým dochází.“ Ademův otec neměl radost z toho, že jeho syn změnil náboženství a stal se křesťanem. Řekl mu, že si musí zvolit mezi Jehovou a rodinou. Adem se rozhodl pro Jehovu, dělal pěkné duchovní pokroky a dnes slouží jako sborový starší. Postoj jeho otce se během let změnil, takže dnes se na rozhodnutí svého syna už nedívá tak odmítavě.

Ademův syn Adnan se v dětství o náboženství vůbec nezajímal. Plně se věnoval bojovým uměním a od svých protivníků si vysloužil přezdívku Zabiják. Když ale pravda konečně zapůsobila na jeho srdce, se vším přestal, dělal pěkné pokroky a byl pokřtěn. Adnan vyprávěl: „Krátce po křtu jsem musel udělat důležité rozhodnutí. Měl jsem dobrou práci a po hmotné stránce mi nic nechybělo. Duchovně jsem ale strádal a měl jsem jen málo času na službu. Řekl jsem si, že je na čase, abych to změnil, a tak jsem své zaměstnání opustil.“ Adnan se přihlásil do průkopnické služby, byl jmenován služebním pomocníkem a později byl pozván do první třídy školy služebního vzdělávání v Albánii. Nyní je starším a kromě toho on i jeho manželka Hedije slouží jako zvláštní průkopníci. Jak se dnes dívá na své rozhodnutí? Říká: „Sotva bych mohl být šťastnější. Toho, že jsem se rozhodl pro celodobou službu, rozhodně nelituji.“

JEDNOTNĚ UCTÍVAJÍ BOHA

Všech šest sborů na území Kosova se dnes schází v pronajatých prostorách. Některé sbory jsou malé,  například ten ve městě Peć má jen 28 zvěstovatelů. Jelikož je nedostatek jmenovaných bratrů, v některých sborech nemají veřejnou přednášku každý týden. Přesto se stejně jako bratři a sestry v Peći každý týden věrně scházejí na studiu Strážné věže a na dalších shromážděních.

Celá léta, včetně extrémně obtížných období, se o bratry v Kosovu láskyplně staral srbský zemský výbor. V roce 2000 vedoucí sbor rozhodl, že vzhledem k měnícím se potřebám kosovských zvěstovatelů se o kazatelské dílo na tomto území bude starat odbočka v Albánii.

Až donedávna byla většina svědků Jehovových v Kosovu srbského původu. Shromáždění proto probíhala v srbštině a bratři s láskou pomáhali albánsky mluvícím posluchačům, aby z programu měli užitek. Teď se situace obrátila — většina bratrů v Kosovu jsou Albánci. S výjimkou jednoho srbského sboru se všechna shromáždění konají v albánštině a bratři proslovy překládají, aby je mohli sledovat ti, kdo mluví srbsky. Sjezdové dny a krajské i oblastní sjezdy se pořádají v obou jazycích. Například celý program oblastního sjezdu v roce 2008 probíhal v albánštině a byl tlumočen do srbštiny. Hlavní proslovy přednesli kosovští starší v srbštině. Jeden bratr říká: „Venku se lidé nenávidí, ale my v sále jsme jedna rodina.“

Přestože většinu obyvatel Kosova tvoří muslimové, mají úctu k Bibli a mnozí jsou ochotní povídat si o náboženství. Kosovští bratři měli velkou radost z toho, že v roce 2008 dosáhli nového vrcholu v počtu zvěstovatelů, když se jich do kazatelské služby zapojilo 164. Plně důvěřují Jehovovi a jsou odhodláni na svém území dál pilně kázat a přinášet dobrou zprávu lidem všech národností.

 Novodobé dějiny Černé Hory

Tato malá země je skrytou perlou Středomoří. Leží na pobřeží Jaderského moře a sousedí s Albánií, Kosovem, Srbskem a Bosnou a Hercegovinou. Černá Hora je krásnou a rozmanitou zemí. Nádherné mořské pobřeží se táhne v délce 293 kilometrů. Kaňon řeky Tara patří k nejhlubším a nejdelším v Evropě. Skadarské jezero je největším na Balkánu a tvoří část jedné z největších ptačích rezervací v Evropě. A to všechno je možné vidět na území, které rozlohou odpovídá jedné třetině Švýcarska.

Dějiny Černé Hory jsou však poznamenány válkami, nepokoji a utrpením. Takové události hluboce ovlivnily tradice, mentalitu a kulturu místních obyvatel. Významným rysem jejich kultury je obdiv k takovým vlastnostem, jako jsou statečnost, věrnost, čestnost, pokora, obětavost a úcta k druhým. Mnozí houževnatí Černohorci přijali dobrou zprávu o Království a věrně se zastávají biblické pravdy.

DUCHOVNÍ RŮST

Nikdo z těch, kdo se v roce 1991 zúčastnili historického sjezdu v Záhřebu, nemohl zapomenout na jednotu a lásku bratrů, kteří přijeli ze všech koutů bývalé Jugoslávie. Savo Čeprnjić, který krátce předtím začal studovat Bibli, vzpomíná: „Všude už bylo cítit válečné napětí, a proto cestovat z Černé Hory do Chorvatska bylo nebezpečné. Nemohl jsem uvěřit tomu, že tolik  autobusů dojelo na sjezd bez problémů. Ještě větším dojmem však působil pokoj a jednota mezi svědky. První den tam byly stovky policistů, ale pak pochopili, že jsme mírumilovní lidé, takže v dalších dnech už jich tam bylo jen pár.“

Než začala válka, jedni manželé pravidelně jezdili z Chorvatska do Černé Hory, aby se Savem studovali. Jak ale studium pokračovalo po uzavření hranic?

Savo vypráví: „Pokročilejší zájemci museli učit druhé. Knihu Můžeš žít navždy v pozemském ráji se mnou nejprve studoval jeden pokřtěný bratr. Když to již nebylo možné, pokračoval se mnou ve studiu nepokřtěný zvěstovatel. Na sborovém studiu knihy a studiu Strážné věže ve městě Herceg Novi se v roce 1992 už scházela skupina 15 osob.“ Savo i jeho manželka a dcera dál dělali duchovní pokroky a v roce 1993 byli pokřtěni. Dnes je v malebném přímořském městě Herceg Novi sál Království, ve kterém se schází 25 zvěstovatelů.

V hlavním městě Podgorica se počátkem 90. let scházela skupina zvěstovatelů. Postupně jich přibývalo, a tak se v roce 1997 rozhodli, že koupí pozemek na sál Království. Pozemek byl obehnán zdí, kterou bratři chtěli ponechat, aby měli soukromí. V sousedním domě však žil ve sklepním bytě policista, který bratry požádal, zda by mohli zeď strhnout, aby se do jeho tmavého bytu dostalo více světla. Bratři chtěli mít dobré sousedské vztahy, a proto mu vyhověli. Zeď zbořili a místo ní postavili plot. To, že policistovi vyšli vstříc, později přineslo požehnané ovoce.

Jiní nájemníci v sousedním domě totiž začali bratrům dělat problémy. Policista však nájemníky varoval,  že pokud na sál Království zaútočí, postará se o to, aby šli před soud. Bratři tam dnes mají krásný sál Království, dům pro zvláštní průkopníky a také velké kryté parkoviště, kde se mohou pořádat sjezdy.

Ve městě Nikšić však bratři problémům neunikli. V roce 1996 koupili pozemek, ale lidé nechtěli, aby tam byl sál Království. Bratři hlídali stavbu ve dne v noci, protože se obávali, že by ji sousedé mohli záměrně poškodit. Jednoho dne však místní kněz zorganizoval skupinu 200 lidí, kteří na pozemek vtrhli s puškami a holemi. Začali střílet do  vzduchu a pak sál cihlu po cihle rozebrali. Nedaleko stáli policisté, ale nezasáhli.

Jelikož pokojnými prostředky nebylo možné situaci vyřešit, bratři se poohlédli po jiném pozemku. O čtyři roky později koupili dům, který zrekonstruovali a udělali z něj sál Království. Zpočátku se zdálo, že se sousedy žádné problémy nebudou, ale po několika měsících byl sál za podezřelých okolností zničen požárem. Odhodlaní bratři se však nevzdali. Pustili se do práce a sál postavili znovu. Od té doby už byl klid.

V Černé Hoře dnes slouží 201 zvěstovatelů. Scházejí se ve čtyřech sborech, na které dohlíží srbský zemský výbor. Na jednoho zvěstovatele zde připadá 2 967 obyvatel, a tak jsou bratři vděční, že jim pomáhá šest zvláštních průkopníků. Obyvatelé této země obecně považují náboženství za něco, co souvisí spíše s tradicí než se čtením Bible. Místní bratři a sestry se však nevzdávají, ale vytrvale a odvážně kážou dobrou zprávu.

 Novodobé dějiny Slovinska

Než Slovinsko získalo v roce 1991 nezávislost, tvořilo severozápadní část Jugoslávie. Po dosažení nezávislosti se ekonomika země neustále zlepšovala a v roce 2004 se Slovinsko stalo členem Evropské unie. Je to sice malá země, ale má velmi rozmanitou krajinu. Uvidíte tu majestátní rozeklané hory, horská jezera, husté lesy, ohromné vápencové jeskyně i kouzelné mořské pobřeží. Cesta z chladných horských úbočí k prosluněným olivovým hájům a vinicím na pobřeží Jadranu trvá autem jen o něco více než hodinu. Kromě přírodních krás je ve Slovinsku bezpočet kulturních a historických památek, které je možné navštívit. K nádheře této malé země však přispívá i něco jiného než národní parky a historická města. Slovinsko má totiž bohaté duchovní dědictví.

SÁLY KRÁLOVSTVÍ A PRŮKOPNÍCI

Asi si vzpomínáte, že Maribor bylo město, kde o své nové víře kázali ‚holiči, kteří věřili tomu, co je v Bibli‘.  Malá skupina, která se tam vytvořila, se scházela v restauraci, jež později dostala příhodný název Novi svet. Svědkové ve Slovinsku děkují Jehovovi za to, že ho dnes mohou uctívat a být jím vyučováni v krásných sálech Království. Jelikož zvěstovatelů přibývalo a poměry v zemi se v 90. letech zlepšovaly, byl vytvořen regionální stavební výbor. Díky práci více než 100 dobrovolníků a také finanční pomoci ze zahraničí se od roku 1995 podařilo postavit nebo zrenovovat 14 sálů Království.

S růstem počtu zvěstovatelů se zvětšoval i počet pravidelných průkopníků — z 10 v roce 1990 na 107 v roce 2000. K těmto horlivým průkopníkům patřila také Anica Kristanová, která se před tím, než poznala pravdu, aktivně věnovala politice.

Bratři a sestry, kteří do Slovinska přijeli sloužit z jiných zemí, byli pro kazatelské dílo velkým přínosem. První misionáři, Franco a Debbie Dagostiniovi, dorazili v roce 1992. Když byli později posláni do Afriky, vystřídali je noví misionáři Daniel a Karin Friedlovi z Rakouska. A nedávno byli do Slovinska přiděleni další absolventi Gileadu — Geoffrey a Tonia Powellovi a Jochen a Michaela Fischerovi. Stejně jako zvláštní průkopníci z Rakouska, Itálie a Polska mají i tito misionáři hlubokou lásku k Jehovovi a silnou touhu pomáhat lidem.

VÝBORY PRO STYK S NEMOCNICEMI

V roce 1994 bylo v betelu založeno oddělení nemocničních informací a byly sestaveny dva výbory pro styk s nemocnicemi. Někteří bratři z těchto výborů se sešli s ministrem zdravotnictví, který pak zorganizoval setkání s řediteli všech nemocnic ve Slovinsku. Bratři jim  vysvětlili činnost výborů a objasnili, proč svědkové Jehovovi nepřijímají krev. To vedlo k dobré spolupráci mezi lékaři a pacienty, kteří odmítají transfuze. Díky tomuto setkání se pak v lékařských časopisech objevily články o bezkrevní léčbě.

V roce 1995 lékaři ve Slovinsku provedli první bezkrevní operaci na otevřeném srdci. Zpráva o tomto úspěšném chirurgickém zákroku se objevila v médiích a chirurg a anesteziolog, kteří se na operaci podíleli, o tom napsali odborný článek. Dveře k bezkrevní léčbě se tím otevřely a více lékařů je ochotných respektovat to, jaký způsob léčby si svědkové Jehovovi vybírají.

PÉČE O POTŘEBY ROSTOUCÍHO POLE

Po politických změnách, k nimž došlo v roce 1991, vedoucí sbor rozhodl, aby ve Slovinsku byla otevřena kancelář, která bude lépe dohlížet na činnost místních  svědků Jehovových. V centru Lublaně byla zakoupena jednopatrová budova, proběhla rekonstrukce a 1. července 1993 se betelité mohli nastěhovat. Rodina betel měla zpočátku jen 10 členů, ale během deseti let se rozrostla na 35. Bratři si proto pronajali nedaleký dům, kde udělali kuchyň, jídelnu a prádelnu. V té době se betelité přestěhovali do bytů v okolí, aby v původní budově bylo více kancelářských prostor. V roce 1997 se z kanceláře svědků Jehovových ve Slovinsku stala odbočka.

Když vedoucí sbor schválil stavbu nové odbočky, bratři začali hledat vhodný pozemek. Prohlédli si asi 40 nemovitostí a potom vybrali pozemek u města Kamnik, které leží na úpatí nádherných hor asi 20 kilometrů od hlavního města. Zakrátko vyhověli všem zákonným požadavkům, dostali stavební povolení, pozemek koupili, uzavřeli smlouvu se stavební firmou a pozvali mezinárodní služebníky. Zdálo se, že nic nebrání tomu, aby se s pracemi na nové odbočce začalo.

Pak se ale zpráva o chystané stavbě dostala na veřejnost a sousedé okamžitě vyjádřili svůj nesouhlas. V den, kdy měly být zahájeny práce, demonstranti zabarikádovali příjezdovou cestu na staveniště. Také vyvěsili transparenty, ze kterých bylo patrné, že stavbu nechtějí. O šest dní později kolem poledne přijelo asi 30 policistů, aby chránili zaměstnance komunálních služeb, kteří měli barikády odstranit. Demonstranti začali policistům nadávat. V tu dobu na staveništi nebyli žádní bratři ani zaměstnanci stavební firmy, protože zahájení stavby bylo mezitím odloženo. Jelikož se stavět nezačalo, odpor postupně slábl a bratři se snažili celou věc vyřešit pokojně.

 I když lidé, kteří proti stavbě protestovali, třikrát strhli plot kolem staveniště, práce byly o měsíc později zahájeny a už se nic mimořádného nestalo. Tento odpor proti svědkům Jehovovým se nakonec obrátil v požehnání, protože celá situace vzbudila pozornost médií. V televizi, rozhlase a novinách se objevilo více než 150 zpráv o stavbě. Projekt byl dokončen asi za 11 měsíců a v srpnu 2005 se rodina betel přestěhovala do nových prostor.

Od té doby se vztahy mezi bratry a jejich sousedy úplně změnily a mnozí se na odbočku přišli podívat. Jeden dřívější odpůrce se o průběh stavby začal velmi zajímat. Ptal se, kdo vlastně svědkové Jehovovi jsou a k čemu bude budova sloužit. Při prohlídce odbočky na něj velmi zapůsobilo přátelské přivítání a také to, jak  tam bylo čisto. Bratrům řekl: „Sousedé se mě ptají, jestli jsem se teď postavil na vaši stranu. Já jim odpovídám: ‚Tak jak jsem byl dříve proti nim, tak jsem dnes na jejich straně, protože jsou to dobří lidé.‘“

Dne 12. srpna 2006 se konalo zasvěcení, kterého se zúčastnilo 144 osob z přibližně 20 zemí. Proslov k zasvěcení přednesl Theodore Jaracz z vedoucího sboru. Na zvláštním shromáždění v Lublani pak promluvil k 3 097 posluchačům z celého Slovinska a také z Chorvatska a z Bosny a Hercegoviny.

NÁDHERNÁ BUDOUCNOST

Svědkové Jehovovi ve Slovinsku se dívají do budoucnosti s naprostou důvěrou v to, že jejich nebeský Otec je povede a bude jim žehnat. Na oblastním sjezdu v roce 2004 se radovali z toho, že ve svém jazyce dostali  Křesťanská řecká písma — Překlad nového světa. Bratři ve Slovinsku jsou nyní podporováni dobře vybavenou novou odbočkou, mnozí z nich horlivě slouží jako průkopníci a všichni jsou rozhodnuti dále vykonávat svěřený úkol — kázat a činit učedníky. (Mat. 28:19, 20)

Slovinci se převážně hlásí k římskokatolické církvi, ale komunistická éra způsobila, že hodně lidí v Boha nevěří. Na mnohé také doléhají úzkostné životní starosti a řada lidí touží zbohatnout. Jiní se zase zajímají hlavně o sport a zábavu. Přesto jsou ve Slovinsku i upřímní lidé, které přitahují Boží sliby uvedené v Bibli.

Dílo tedy dále postupuje kupředu. V srpnu roku 2008 bylo dosaženo vrcholu 1 935 zvěstovatelů, přičemž asi čtvrtina z nich se zapojila do nějaké formy průkopnické služby. Káže se i lidem mluvícím albánsky, anglicky, čínsky, chorvatsky a srbsky a také těm, kdo se dorozumívají slovinským znakovým jazykem. Začátky díla ve Slovinsku byly skromné — dobrou zprávu kázali jen dva holiči. Dnes je tu velký zástup horlivých zvěstovatelů různých národností, kteří hledají ty, kdo si to zaslouží a kdo chtějí uctívat pravého Boha Jehovu. (Mat. 10:11)

Území, kterému se dříve říkalo Jugoslávie, zažilo mnoho konfliktů, bolesti a utrpení. Uprostřed náboženské nesnášenlivosti a etnické nenávisti bylo jasně vidět, že Jehovovi služebníci mají mezi sebou lásku. Ta byla znamením toho, že jsou pravými Kristovými učedníky a že pravé uctívání Jehovy je nadřazeno všemu, co může nabídnout tento svět. Taková láska přitahuje k pravdě rostoucí počet lidí a pomáhá našim bratrům a sestrám, aby byli rozhodnuti jednotně sloužit Jehovovi po celou věčnost. (Iz. 2:2–4; Jan 13:35)

[Poznámka pod čarou]

[Praporek na straně 165]

Zatímco Jugoslávii ovládly národnostní a náboženské předsudky, mezi bratry panovala jednota

[Praporek na straně 173]

Jsem snad tady, abych se zalíbil lidem? Ne. Závisí můj život na tom, co jiní říkají, co si myslí, nebo co dělají? Ne.

 [Rámeček na straně 144]

Bývalá Jugoslávie — Země plná kontrastů

Kdybyste se několika lidí zeptali, jaké rozdíly existovaly na území bývalé Jugoslávie, pravděpodobně byste dostali rozmanité odpovědi. Všichni by se ale zřejmě shodli na tom, že v této zemi žili lidé ze sedmi etnických skupin, kteří vyznávali různá náboženství, a dokonce měli odlišný jazyk i abecedu. Etnické skupiny jsou rozděleny zejména podle náboženství. Před více než 1 000 lety se křesťanstvo rozštěpilo na římskokatolickou církev a ortodoxní katolickou církev. Pomyslná hranice mezi těmito dvěma náboženstvími prochází právě přes bývalou Jugoslávii. Lidé žijící v Chorvatsku a Slovinsku jsou převážně římští katolíci, zatímco v Srbsku a Makedonii jsou především pravoslavní. V Bosně lidé vyznávají jak křesťanství, tak islám.

Jugoslávce však nerozdělovalo jen náboženství, ale i jazyk. Většina obyvatel bývalé Jugoslávie s výjimkou těch, kteří žijí v Kosovu, mluví jihoslovanskými jazyky. I když má každá země svůj vlastní jazyk, Srbové, Chorvaté, Bosňané a Černohorci si rozumí, protože jejich jazyky jsou velmi podobné. V případě lidí z Kosova, Makedonie a Slovinska už vzájemná komunikace není tak snadná. Na konci 19. století se usilovalo o to, aby se podobné jazyky sjednotily, ale když se v roce 1991 Jugoslávie rozpadla, veškeré takové snahy již byly zbytečné. Během posledního desetiletí se všechny země snaží obnovit svoji svébytnost tím, že jejich obyvatelé používají určitá slova, a jiná zase používat přestali.

 [Rámeček a obrázek na straně 148]

Hodinář šíří pravdu ve Slavonii

Antun Abramović cestoval ve 30. letech po Chorvatsku a v jedné vesnici za druhou opravoval hodiny. V jednom hostinci našel brožuru vydanou svědky Jehovovými. Když ji přečetl, hned si uvědomil, že našel pravdu, a hluboce to na něj zapůsobilo. Napsal proto dopis do odbočky a požádal o více literatury. Zanedlouho se stal pokřtěným Jehovovým služebníkem. Když pak jezdil od vesnice k vesnici, nejenže lidem opravoval hodiny, ale také jim při tom vydával svědectví. Díky své živnosti mohl kázat, aniž by na sebe nějak poutal pozornost. To bylo důležité, protože dílo tehdy bylo pod zákazem. V obci Privlaka se setkal s několika lidmi, kteří nadšeně přijali pravdu, a časem tam vznikl malý sbor. Odtud se pravda dostala do města Vinkovci a blízkého okolí.

Během druhé světové války pomáhal bratr Abramović tajně tisknout literaturu, která se pak rozšiřovala po celé Jugoslávii. V roce 1947 byl kvůli své horlivé kazatelské činnosti zatčen a spolu s dalšími 13 bratry odsouzen k dlouholetému trestu ve vězení. Po propuštění navštěvoval sbory jako cestující dozorce. Horlivě Jehovovi sloužil po celý svůj život.

 [Rámeček a obrázek na straně 151]

Z dirigenta se stává průkopník

Na území dnešní Bosny a Hercegoviny dostal před mnoha lety biblickou literaturu Alfred Tuček. Byl dirigentem Orchestru královské gardy a literaturu mu dal jeho kolega Fritz Gröger. Pravděpodobně koncem 20. let se Alfred zkontaktoval se společností Maják sídlící v Mariboru a vyjádřil přání být pravidelným průkopníkem. Časem se stal jedním z prvních průkopníků v Jugoslávii. I když měl dobře placené místo dirigenta vojenského orchestru, láska k Jehovovi ho podnítila, aby se svého místa vzdal a ‚nedíval se na věci za sebou‘. (Luk. 9:62) Začátkem 30. let cestoval po Jugoslávii s průkopníky z Německa a promítal „Fotodrama Stvoření“. Také pomáhal vytvářet karty s obvody, díky nimž mohlo být kazatelské dílo na území Jugoslávie zorganizováno. Roku 1934 se oženil s německou průkopnicí Fridou. Jejich prvním působištěm bylo Sarajevo v Bosně a později se s dobrou zprávou dostali do Makedonie, Černé Hory, Chorvatska a Srbska. Zpočátku cestovali převážně na kole, ale později jezdili na motocyklu. I když v té době lidé dobrou zprávu nepřijímali s velkým nadšením a kazatelská činnost byla pod zákazem, manželé Tučkovi si uvědomovali, že je důležité vydat svědectví co nejvíce lidem.

 [Rámeček a obrázky na straně 155 a 156]

V nemoci i ve zdraví

Martin Poetzinger sloužil v několika středoevropských zemích a pak mu byl svěřen dohled nad skupinou průkopníků v Jugoslávii. V té době se seznámil s horlivou průkopnicí z Německa Gertrudou Mendeovou, která se později stala jeho manželkou. Zkouškou, v níž se průkopníci museli plně spoléhat na Jehovu, byly zdravotní problémy. Přestože v Jugoslávii neexistovalo žádné zdravotní pojištění, vždy dostali pomoc, kterou potřebovali. V některých kritických situacích Jehova použil lidi, kteří byli svědkům příznivě nakloněni. Jednou bratr Poetzinger vážně onemocněl v Záhřebu. Sestra Mendeová, která mu pomáhala, vzpomíná:

„V polovině 30. let bratři pověřili Martina i mě, abychom odjeli sloužit do Sarajeva. Věci se ale vyvinuly úplně jinak. Jednou večer se Martin necítil dobře a v noci mu horečka stoupla na téměř 40 stupňů Celsia. Příští ráno jsem ho šla navštívit, abych zjistila, jak se mu daří. Jeho bytná se o něj strachovala. Snažily jsme se ho vyléčit místním lektvarem — svařeným vínem se spoustou cukru. Jeho stav se však nezlepšil. Volala jsem mnoha lékařům, které jsem našla v telefonním seznamu, ale nikdo z nich nebyl ochotný okamžitě přijít. Všichni měli nějakou výmluvu.

  Bytná navrhla, abychom zavolaly do nemocnice, a tak jsem zatelefonovala řediteli a vysvětlila mu, že Martin leží v posteli a má vysokou horečku. Ředitel nemocnice byl velmi přátelský a poslal k nám sanitku. Když do ní Martina nakládali, bytná mi řekla: ‚Toho už neuvidíte.‘

Aby toho nebylo málo, ještě přibyly starosti s tím, jak to všechno zaplatíme. Jediným zdrojem příjmů pro nás průkopníky byly dary za literaturu, a to stačilo sotva na základní věci. Nevěděli jsme, co máme dělat ani kolik bude lékařská péče stát. Doktor Thaler Martina prohlédl a stanovil diagnózu: ‚Martin má zánět pohrudnice a potřebuje operaci. Než se uzdraví, bude to nějakou dobu trvat.‘

Doktor Thaler jistě chápal naši svízelnou ekonomickou situaci, protože operaci po Martinovi nechtěl zaplatit. Řekl: ‚Chci podpořit lidi s takovou pevnou vírou, jakou máte vy.‘ S Jehovovou pomocí jsme dokázali toto těžké období zvládnout. Kvůli Martinově nemoci jsme však nemohli odjet do Sarajeva, ale museli jsme se vrátit do Německa.“

[Obrázek]

Martin Poetzinger v Německu, 1931

 [Rámeček a obrázek na straně 161 a 162]

Ve dne práce, v noci výroba literatury

LINA BABIĆOVÁ

ROK NAROZENÍ 1925

ROK KŘTU 1946

Z JEJÍHO ŽIVOTA Sloužila v betelu už v roce 1953, kdy bylo dílo legalizováno. Pomáhala s výrobou a expedicí časopisů i další literatury. Dnes věrně slouží v betelu v Záhřebu.

KDYŽ byli bratři propuštěni z vězení, rychle se začaly dělat přípravy na to, aby se mohly tisknout časopisy. Práce bylo hodně, a bratrů málo. Když jsem se to dozvěděla, rozhodla jsem se, že se dám k dispozici. Měla jsem sice světskou práci, ale i tak jsem chtěla pomoci. Přes den jsem tedy byla v zaměstnání a pozdě v noci jsem tiskla literaturu.

V té době ještě odbočka neměla ve městě svou vlastní budovu. Letití manželé Petar a Jelena Jelićovi proto bratrům nabídli, že se literatura může vyrábět v jejich  jednopokojovém bytě. Místnost měla pouze 4,5 krát 4,5 metru. Na postel jsme položili dřevěný rám potažený plátnem a na něj jsme skládali vytištěné stránky. Vedle stál stůl s cyklostylem, který byl poháněný ručně. Za hodinu jsme vyrobili asi 800 stránek. Ve srovnání s dnešními tiskařskými stroji to nebylo moc, ale my jsme byli rádi, že díky trpělivosti a tvrdé práci můžeme vyrobit tolik literatury, kolik potřebujeme.

Bylo dojemné vidět, jak Jelićovi trpělivě čekají, až s prací skončíme a sklidíme z postele stohy vytištěných stránek, aby mohli jít spát. Nikdy si nestěžovali. Naopak, byli šťastní a oči jim zářily radostí, protože takto mohli podporovat dílo Království. Když Jelena mohla, pomáhala spolu s jinými letitými sestrami skládat, sešívat a přehýbat vytištěné stránky. Taková pomoc byla neocenitelná.

V roce 1958 jsme získali elektrický cyklostyl, čímž se práce usnadnila. Když jsme roku 1931 začínali, vyráběli jsme od každého čísla časopisu jen 20 kusů, ale počátkem 60. let už to bylo 2 400 výtisků ve třech jazycích — v chorvatštině, srbštině (v azbuce) a slovinštině. Nemohli jsme sice tisknout knihy, ale vyrobili jsme mnoho brožur. V roce 1966 jsme se chopili do té doby největšího projektu. Jeden tiskař, který nebyl svědkem Jehovovým, pro nás vytiskl knihu „Věci, ve kterých Bůh nemůže lhát“. Jednu knihu tvořila sada 12 brožur. K výrobě 50 000 knih ve třech jazycích tedy bylo nutné vytisknout 600 000 brožur.

Dnes sloužím v betelu v Záhřebu. Jsem šťastná, když se ohlížím za léty, která jsem strávila ve službě, a když vidím, jak Jehova podporoval dílo ve všech zemích bývalé Jugoslávie.

 [Rámeček a obrázek na straně 176 a 177]

„Zítra může být všechno jinak“

IVICA ZEMLJAN

ROK NAROZENÍ 1948

ROK KŘTU 1961

Z JEHO ŽIVOTA Za svou neutralitu byl pětkrát uvězněn. Později sloužil o víkendech jako krajský dozorce a dnes je starším ve sboru v Záhřebu.

RODIČE mě vychovávali v pravdě a pravda byla u nás doma častým námětem rozhovorů. Když jsem dostal povolávací rozkaz, dostavil jsem se na příslušná místa a řekl, že bych rád objasnil, proč nemohu vykonávat vojenskou službu. Potom, co jsem svůj neutrální postoj vysvětlil, jsem byl postaven před soud a odsouzen k devíti měsícům vězení. Když mě propustili, doma už na mě čekal další povolávací rozkaz. Znovu jsem byl souzen a tentokrát mi vyměřili trest jeden rok vězení. Po propuštění jsem byl povolán potřetí a opět následoval soud. Tentokrát jsem byl zavřený 15 měsíců. Počtvrté jsem byl odsouzen na 20 měsíců a popáté jsem si odseděl dva roky. Dohromady jsem strávil ve vězení přes šest let. Všechno se to odehrálo v letech 1966 až 1980.

  Dvakrát mě poslali na Goli Otok v Jaderském moři. Celý ostrov sloužil jako vězení pro politické vězně a dozorci se mnou jednali stejně jako s nimi. Naším úkolem bylo „naplnit moře“. Nosili jsme v dřevěných bednách kameny z jedné strany ostrova na druhou a tam jsme je házeli do moře. Každý náklad vážil přes 100 kilogramů. Pak jsme šli zpátky a nabrali další várku kamenů. A tuto nesmyslnou práci jsme dělali bez přestání celý den.

Když jsem se na ostrově ocitl podruhé, bylo zvykem zavřít každého nového vězně na měsíc na samotku. Být zamčený a úplně sám bylo hrozné. Během té doby jsem se modlil víc než kdykoli předtím. Neměl jsem Bibli ani žádné biblické publikace. Vydržet naprostou izolaci pro mě bylo nesmírně těžké. Jediným povzbuzením, které jsem tehdy dostal, byl dopis od rodičů. V té době jsem si plně uvědomil pravdivost Pavlových slov: „Když jsem . . . slabý, pak jsem mocný.“ (2. Kor. 12:10) Byl jsem velmi šťastný a duchovně silný, když jsem byl propuštěn a našel si práci.

V jiné věznici jsem musel jít k psychologovi, který byl hrubý a urážel mě. Křičel na mě a kromě jiného také prohlašoval, že nejsem normální. Na svou obhajobu jsem nesměl říct vůbec nic. Příští den si mě psycholog zavolal znovu a úplně jiným tónem mi řekl: „Přemýšlel jsem o vás a myslím, že toto pro vás není dobré místo. Najdu vám práci mimo vězení.“ A k mému překvapení to skutečně udělal. Nevím, co změnilo jeho názor, ale díky jeho reakci jsem si uvědomil, že nikdy není důvod se bát nebo si myslet, že neexistuje východisko. Zítra může být všechno jinak. Jsem Jehovovi vděčný za všechny ty zkušenosti, které mě k němu přiblížily.

 [Rámeček a obrázek na straně 179]

‚Mohou lidé mluvit o fotbalu?‘

HENRIK KOVAČIĆ

ROK NAROZENÍ 1944

ROK KŘTU 1962

Z JEHO ŽIVOTA V roce 1973 sloužil jako cestující dozorce o víkendech a v letech 1974 až 1976 celodobě. Nyní je členem výboru odbočky v Chorvatsku.

NIKDY jsme si nebyli jistí, zda se ze služby vrátíme domů. Policisté nás často zatýkali a vyslýchali. Běžně měli o našem díle mylné představy.

Jednou mi na policejní stanici řekli, že máme dovoleno mluvit o Bohu pouze na místech k tomu určených, a ne na ulici nebo dům od domu. Podobně jako Nehemjáš jsem se rychle pomodlil, aby mi Jehova pomohl najít správná slova. Pak jsem se vyšetřovatele zeptal: „Mohou lidé mluvit o fotbalu jen na stadionu, nebo i na jiných místech?“ Odpověděl, že o fotbalu si můžou povídat kdekoli. A tak jsem řekl: „To znamená, že i o Bohu můžete mluvit kdekoli, ne jenom v kostele nebo na nějakém místě uctívání.“ I když nás vyslýchali pět hodin, nakonec mě i mého spolupracovníka propustili.

Když s manželkou Anou zpětně hodnotíme 40 let naší služby, můžeme říci, že bychom ji nevyměnili za nic na světě. Poznat pravdu jsme pomohli téměř 70 lidem. Každý úkol, který má pro nás Jehova přichystaný, může náš život pouze obohatit.

 [Rámeček a obrázek na straně 195 a 196]

Slíbili jsme, že se vrátíme

HALIM CURI

ROK NAROZENÍ 1968

ROK KŘTU 1988

Z JEHO ŽIVOTA Pomáhal organizovat a distribuovat humanitární pomoc v Sarajevu. Nyní slouží jako sborový starší, člen výboru pro styk s nemocnicemi a právní zástupce svědků Jehovových v Bosně a Hercegovině.

V ROCE 1992 bylo Sarajevo v obležení. Když jsme nedostali žádnou novou literaturu, studovali jsme starší časopisy. Dostupné studijní články bratři opisovali na starém psacím stroji. Přestože nás bylo jen 52 zvěstovatelů, na shromážděních se scházelo přes 200 lidí a vedli jsme asi 240 biblických studií.

V listopadu 1993, kdy probíhaly nejtěžší boje, se nám narodila dcera Arijana. Starat se o dítě v takové době bylo náročné. Celé týdny jsme byli bez elektřiny, netekla nám voda a k topení jsme používali nábytek. Cesta na shromáždění vedla přes nebezpečná území. Odstřelovači pálili po všem, co se hnulo, a tak jsme někdy museli běžet, abychom se dostali přes ulici a přelezli barikády.

Jednoho poklidného dne jsme se s manželkou, naší dcerou a bratrem Draženem Radišićem vraceli ze shromáždění, když v tom náhle začala střelba z kulometu. Lehli jsme si na zem, ale jedna střela mě zasáhla do žaludku. Cítil jsem hroznou bolest. Mnoho lidí to všechno vidělo z okna, a tak několik odvážných mladíků vyběhlo z domu, aby nás vzali do bezpečí. Rychle jsem byl převezen do nemocnice, kde mi chtěli okamžitě dát  transfuzi. Lékaři jsem vysvětlil, že přijmout takovou léčbu mi svědomí nedovoluje. Naléhali na mě, abych si to rozmyslel, ale já jsem si stál za svým a byl jsem připravený nést následky. Přesto mě operovali, což trvalo dvě a půl hodiny. I bez podání transfuze jsem se nakonec uzdravil.

Po operaci jsem ale potřeboval odpočívat, a to během války nebylo možné. Rozhodli jsme se proto odjet k naší rodině v Rakousku. Jediná cesta ze Sarajeva však vedla přes tunel pod letištěm. Tunel byl 900 metrů dlouhý a přibližně 120 centimetrů vysoký. Manželka nesla Arijanu a já jsem se snažil táhnout zavazadla. Kvůli mému zranění mi však musela pomoci.

Stěží dokážeme vyjádřit, jak moc se nám v Rakousku líbilo. Když jsme ale odjížděli ze Sarajeva, slíbili jsme bratrům a také našemu Stvořiteli, že se vrátíme. Bylo teď nesmírně těžké opustit příbuzné, zejména moji maminku. Vysvětlili jsme jim však, že jsme Bohu slíbili, že se do Sarajeva vrátíme, pokud nám pomůže odtamtud odejít a nabrat nové síly. Přece jsme teď Bohu nemohli říci: „Děkujeme ti za to, že jsi nám pomohl se sem dostat. Moc se nám tady líbí, a tak tu zůstaneme.“ Navíc nás potřebovali bratři v Sarajevu. V tom všem mi byla moje manželka Amra velkou oporou.

V prosinci 1994 jsme tedy přijeli k sarajevskému tunelu. Tentokrát jsme však do něj vstupovali z druhé strany. Když lidé viděli, jak z tunelu vycházíme, ptali se nás: „Co to děláte? Každý se chce odtud dostat ven a vy se do obleženého města vracíte?“ Slovy ani nedokážu popsat, jak úžasné bylo shledání s našimi bratry v sarajevském sále Království. Toho, že jsme se vrátili, jsme nikdy nelitovali.

 [Rámeček na straně 210]

Chorvatské ostrovy

U chorvatského pobřeží, které se táhne v délce 1 778 kilometrů, je rozeseto více než 1 000 ostrovů, z nichž asi 50 je obydlených. Některé mají rozlohu asi jeden kilometr čtvereční, jiné až 400 kilometrů čtverečních.

Ostrované pěstují olivovníky, starají se o vinice a zahrádky a chytají ryby. Národní park Kornati, což je souostroví tvořené 140 ostrovy a útesy, nabízí jedinečné potápění. Obyvatelé ostrovů Krapanj a Zlarin se potápí pro korály a mořské houby. Na Hvaru se pěstuje levandule a vyrábí med a rozmarýnový olej. Lidé žijící na neúrodném ostrově Pag chovají houževnaté ovce, které se pasou na bylinách a slané trávě. Z jejich mléka se vyrábí oblíbený sýr.

Svědkové Jehovovi chtějí mluvit se všemi obyvateli ostrovů, a proto vyvíjejí zvláštní úsilí, aby se k nim dostali. Některým stačí přejet most, jiní ale musí použít trajekt. Bratři také rádi organizují zvláštní kampaně, při kterých na nějakém ostrově slouží několik dní. Dorozumět se s ostrovany však není vždycky jednoduché, protože používají místní dialekt, kterému bratři z pevniny ne zcela dobře rozumí.

Je pěkné, že lidé žijící na ostrovech na dobrou zprávu reagují. Například na ostrově Korčula vznikl sbor s 52 zvěstovateli. Pro bratry z pevniny, kteří mají v tomto odlehlém sboru veřejnou přednášku, sice není jednoduché se na ostrov dostat, ale díky jejich úsilí mohou zvěstovatelé z Korčuly zůstat ve spojení s celosvětovým společenstvím bratrů. (1. Petra 5:9)

 [Rámeček a obrázek na straně 224]

‚Přihlásila jsem se k výkonu trestu o 11 dní dříve‘

PAVLINA BOGOEVSKÁ

ROK NAROZENÍ 1938

ROK KŘTU 1972

Z JEJÍHO ŽIVOTA V roce 1975 začala s průkopnickou službou a roku 1977 se stala první zvláštní průkopnicí v Makedonii. Pomohla 80 lidem poznat pravdu.

V KAZATELSKÉ službě se mi mnohokrát stalo, že mě lidé udali na policii. Když jsem byla odvedena na stanici, vyšetřovatelé mě vyslýchali i několik hodin. Nesčetněkrát jsem dostala pokutu. U soudu jsem byla falešně obviněna z toho, že jsem politický nepřítel státu a šířím západní propagandu. Jednou mě odsoudili ke 20 dnům vězení, jindy zase ke 30 dnům.

V termínu, kdy se měl konat oblastní sjezd, jsem si měla odpykávat dvacetidenní trest ve vězení. Požádala jsem soudce, aby mi výkon trestu laskavě odložili, ale oni to odmítli. A tak jsem se rozhodla, že do věznice přijdu o 11 dní dříve. Když mě správci věznice uviděli, byli překvapení. Nemohli uvěřit tomu, že někdo chce jít do vězení, co nejdříve je to možné. Měla jsem příležitost vydat jim svědectví a oni slíbili, že udělají, co bude v jejich silách, aby o mě bylo dobře postaráno. O 11 dní později se šel do věznice podívat jeden policista, protože chtěl zjistit, zda už jsem se tam ohlásila. Nesmírně se divil, když se od správců věznice dozvěděl, že jsem ve vězení již 11 dní. Nakonec to tedy dopadlo tak, že jsem se sjezdu mohla zúčastnit.

 [Rámeček a obrázek na straně 232]

‚Dali to nejlepší, co měli‘

ŠANDOR PALFI

ROK NAROZENÍ 1933

ROK KŘTU 1964

Z JEHO ŽIVOTA Jeho rodiče poznali pravdu v táboře, který krátce po druhé světové válce zřídili partyzáni. O víkendech sloužil jako cestující dozorce a nyní je členem srbského zemského výboru.

JELIKOŽ je moje rodina maďarského původu, byli jsme na krátkou dobu posláni do tábora, který zřídili partyzáni. To se ale prokázalo být požehnáním, protože právě tam rodiče poznali pravdu. Jako dospívajícího mě pravda moc nezajímala, ale pak mě silně ovlivnil bratr Franz Brand, který u nás doma několik let bydlel. Požádal mě, abych překládal publikace z maďarštiny do srbštiny. Souhlasil jsem a myslel jsem si, že tím budu nějak prospěšný. Později jsem se dozvěděl, že moje překládání nebylo potřeba. Bratr Brand chtěl jednoduše dosáhnout toho, že budu publikace číst. Jeho taktika byla úspěšná — o něco později, v roce 1964, jsem se dal pokřtít.

Po nějaké době jsem začal sloužit jako cestující dozorce, což mi přinášelo mnoho potěšení. Nebylo to ale vždy snadné, protože bratři měli jen málo prostředků. Často jsem spal s celou rodinou v jednom pokoji. Avšak veškeré ty oběti stály za to. Bylo úžasné vidět radost bratrů a sester, kteří dychtivě čekali na moji návštěvu. Dělali vše, co bylo v jejich silách, aby mi mohli dát to nejlepší, co měli. Za to jsem zkrátka musel být vděčný.

 [Rámeček a obrázek na straně 236 a 237]

„Kde ty lidi najdu?“

AGRON BASHOTA

ROK NAROZENÍ 1973

ROK KŘTU 2002

Z JEHO ŽIVOTA Byl vojákem Kosovské osvobozenecké armády a nyní slouží jako pravidelný průkopník a služební pomocník.

KDYŽ jsem viděl válečné hrůzy, včetně vraždění malých dětí, dospěl jsem k závěru, že Bůh neexistuje. Říkal jsem si: Kdyby byl, proč už se vším tím utrpením něco neudělal? V tom mě ještě utvrdilo to, když jsem viděl, jak muslimští náboženští vůdci podporují válčení proti Srbům. Před válkou jsem byl muslim, ale na jejím konci byl ze mě ateista. Vstoupil jsem do Kosovské osvobozenecké armády, a přestože jsem v ní sloužil jen krátkou dobu, získal jsem si respekt a měl jsem mnoho výhod. Stal se ze mě agresivní a pyšný člověk, kterého museli všichni poslouchat.

Drsně jsem se žel choval i ke své manželce Meritě. Myslel jsem si, že mě musí vždycky poslechnout a udělat všechno, co jí přikážu. Merita byla během války v kontaktu se svědky a měla od nich nějakou literaturu. Jednou večer než šla spát, mi řekla: „Vezmi si tohle a přečti si to. Mluví se tam o Bohu.“ Rozzuřil jsem se: Myslí si snad, že mě může o Bohu poučovat? Merita se chtěla vyhnout hádce, a raději si šla lehnout.

Když jsem zůstal v pokoji sám, rozhodl jsem se přečíst si brožuru Co od nás Bůh vyžaduje? Pak jsem sáhl  po brožuře The Time for True Submission to God (Čas, abychom se opravdově podřídili Bohu). Jako muslima mě překvapilo, že se v ní cituje z Koránu. Nakonec jsem si přečetl několik čísel časopisů Strážná věž a Probuďte se! Pozdě v noci jsem šel do ložnice a probudil Meritu. „Od koho jsi to dostala?“ zeptal jsem se. „Kde ty lidi najdu?“

Myšlenky z publikací na mě hluboce zapůsobily, a proto jsem se chtěl se svědky setkat. Merita mi však nedůvěřovala a bála se, co udělám. Přesto jsme ještě tu noc zavolali jedné sestře a zjistili jsme, kdy a kde budou mít shromáždění. Hned příští ráno jsme se tam šli podívat. Udělalo na mě velký dojem, jak laskavě nás bratři přijali. Nemyslel jsem si, že by takoví lidé mohli vůbec existovat. Byli tak jiní! Během shromáždění mě napadla jedna otázka. Tak moc jsem chtěl znát odpověď, že jsem se dokonce přihlásil, abych se zeptal. Starší nevěděli, proč si tolik přeji s nimi mluvit, a byli ze mě trochu nervózní. Muselo se jim velmi ulevit, když zjistili, že chci jen vědět, jak se mohu stát svědkem Jehovovým.

Ještě ten den jsem začal studovat. Chtěl jsem na sobě změnit spoustu věcí, ale nebylo to jednoduché. Musel jsem přestat kouřit a také přerušit kontakt s bývalými přáteli. Díky modlitbám a pravidelné účasti na shromáždění jsem litoval svého dřívějšího způsobu života a oblékl jsem si novou osobnost. Pravda úplně změnila život můj i mé rodiny. Roku 2006 jsem byl jmenován služebním pomocníkem a nyní s manželkou sloužíme jako pravidelní průkopníci. Teď mohu pomáhat druhým porozumět tomu, proč lidé trpí a jak Jehova brzy vyřeší veškeré naše problémy.

 [Rámeček a obrázek na straně 249 a 250]

„Zdálo se, že jim Jehova zastřel zrak“

JANEZ NOVAK

ROK NAROZENÍ 1964

ROK KŘTU 1983

Z JEHO ŽIVOTA Kvůli své víře strávil tři roky ve vězení a nyní slouží jako člen slovinského výboru odbočky.

V PROSINCI 1984 mě vojenští úředníci opakovaně vyzývali, abych nastoupil do armády. Když mi povolávací rozkaz přilepili na dveře a vyhrožovali, že si pro mě přijde vojenská policie, řekl jsem si, že zajdu do kasáren sám a svůj postoj jim vysvětlím. To se však nesetkalo s úspěchem. Důstojníci se rozhodli, že ze mě udělají vojáka za každou cenu — oholili mi hlavu, odnesli oblečení a nabídli vojenskou uniformu. Když jsem ji odmítl, násilím mi ji oblékli. Dali mi do ruky pero a snažili se mě přinutit, abych podepsal, že vstupuji do armády. To jsem odmítl.

Také jsem odmítl účastnit se takových činností, jako byla ranní rozcvička a zdravení vlajky. Když mě čtyři vojáci přivedli na dvůr a přikázali mi, abych začal cvičit, nezvedl jsem ruce. Snažili se mi dát ruce nahoru sami, ale pak si uvědomili, jak je jejich počínání směšné. Namířili na mě pušku a hrozili, že mě zastřelí. Jindy si mě chtěli koupit tím, že mi nabízeli kávu a koláče.

  Můj pevný postoj některé doháněl až k pláči. Jiní zase zuřili, například tehdy když jsem odmítl plivnout na fotografii maršála Tita, kterou mi drželi před obličejem. Po několika dnech se mě snažili přimět, abych nosil zbraně, což jsem také odmítl. To bylo posouzeno jako vojenský zločin, a tak jsem byl měsíc zavřený v kasárnách. Pak jsem strávil několik týdnů ve vězeňské cele v Záhřebu a čekal na rozsudek. Celou noc tam svítilo červené světlo a na záchod jsem mohl jít pouze tehdy, když měl dozorce dobrou náladu.

Nakonec mě odsoudili ke třem letům vězení na ostrově Goli Otok v Jaderském moři, kam posílali ty nejhorší zločince. Do tohoto vězení, které bylo pověstné násilnickým chováním trestanců, mě odváděli v poutech, protože jsem nechtěl bojovat. Setkal jsem se tam s dalšími čtyřmi svědky, kteří byli také zavření kvůli svému neutrálnímu postoji.

Do vězení sice nebylo možné vzít si Bibli ani jinou literaturu, ale jedna Bible už tam byla. Navíc mi příbuzní poslali krabici s falešným dnem, kde byla ukryta Strážná věž. Vězeňští dozorci naši literaturu nikdy neobjevili ani nezjistili, že pořádáme křesťanská shromáždění. Občas se stalo, že když neočekávaně vešli do cely, literatura, kterou jsme zapomněli schovat, ležela přímo před nimi. Ale zdálo se, že jim Jehova zastřel zrak, protože si ničeho nevšimli.

Po roce mě převezli do Slovinska, kde jsem si měl odpykat zbytek trestu. Ještě ve vězení jsem se oženil se sestrou jménem Rahela. Když mě propustili, začali jsme s manželkou sloužit jako průkopníci a od roku 1993 jsme ve slovinském betelu.

 [Tabulka a graf na straně 244 a 245]

HLAVNÍ UDÁLOSTI — Země bývalé Jugoslávie

20. léta V Mariboru ve Slovinsku se schází malá skupinka ke studiu Bible.

30. léta Do Jugoslávie jsou posláni německy mluvící průkopníci.

1935 V Bělehradu v Srbsku je založena odbočka.

1940

1941 Po invazi německé armády následuje kruté pronásledování.

1950

1953 Svědkové Jehovovi jsou zákonně registrováni, ale služba dům od domu je stále zakázána.

1960

1969 V Norimberku se koná mezinárodní sjezd.

1970

 1990

1991 V Záhřebu v Chorvatsku se koná první mezinárodní sjezd. Přijíždějí první misionáři z Gileadu. Ve Slovinsku je otevřena kancelář, na kterou dohlíží rakouská odbočka. Začíná válka.

1993 Svědkové Jehovovi jsou registrováni v Makedonii.

1994 Ve Slovinsku je vytvořen výbor pro styk s nemocnicemi.

2000

2003 Svědkové Jehovovi získávají zákonnou registraci v Chorvatsku. V Makedonii je zasvěcen nový betel.

2004 Křesťanská řecká písma — Překlad nového světa vychází ve slovinštině.

2006 Ve Slovinsku je zasvěcena nová odbočka. Svaté Písmo — Překlad nového světa vychází v chorvatštině, srbštině a makedonštině. V Bělehradu je založena čínská skupina.

2007 V Makedonii zaznívá první zvláštní přednáška v romštině. V tomto jazyce je také vydána první publikace.

2010

[Graf]

(Viz publikaci)

Počet zvěstovatelů

Počet průkopníků

14 000

10 500

7 000

3 500

1940 1950 1960 1970 1990 2000 2010

 [Mapy na straně 147]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

ČESKÁ REPUBLIKA

RAKOUSKO

VÍDEŇ

SLOVENSKO

BRATISLAVA

MAĎARSKO

BUDAPEŠŤ

RUMUNSKO

BULHARSKO

ŘECKO

ALBÁNIE

TIRANA

JÓNSKÉ MOŘE

ITÁLIE

JADERSKÉ MOŘE

BÝVALÁ JUGOSLÁVIE

SLOVINSKO

LUBLAŇ

Maribor

Kamnik

CHORVATSKO

ZÁHŘEB

SLAVONIE

Osijek

Vukovar

Vinkovci

Privlaka

Jasenovac

Šibenik

Split

DALMATSKÉ POBŘEŽÍ

Goli Otok

Pag

Kornat

Zlarin

Krapanj

Hvar

Korčula

BOSNA A HERCEGOVINA

SARAJEVO

Bihać

Banja Luka

Tuzla

Travnik

Zenica

Vareš

Mostar

SRBSKO

BĚLEHRAD

VOJVODINA

Bor

ČERNÁ HORA

PODGORICA

Nikšić

Herceg Novi

Tara

Skadarské jezero

KOSOVO

Peć

Priština

MAKEDONIE

SKOPJE

Tetovo

Kočani

Štip

Kičevo

Strumica

Resen

Poznámka: Organizace spojených národů oznámila, že „Kosovo vyhlásilo nezávislost na Srbsku v únoru [2008]“. Ve snaze vyřešit spor o politický status Kosova Valné shromáždění OSN požádalo „o právní názor Mezinárodní soudní dvůr“.

 [Celostránkový obrázek na straně 142]

[Obrázek na straně 145]

Franz Brand

[Obrázky na straně 146]

Rudolf Kalle a jeden z jeho psacích strojů

[Obrázek na straně 149]

Najaté nákladní auto, kterým se ve Slovinsku jezdilo do služby

[Obrázek na straně 154]

První průkopníci se setkávali s mnoha obtížemi

[Obrázek na straně 157]

Alfred a Frida Tučkovi se svými koly

[Obrázek na straně 158]

Rudolf Kalle před betelem v Bělehradu, Srbsko

[Obrázky na straně 168]

Franc Drozg a jeho dopis

[Obrázek na straně 180]

Vpravo: Stáj v Lublani přestavěná na sál Království, Slovinsko

[Obrázek na straně 180]

Dole: Jeden z prvních sálů Království v Záhřebu, Chorvatsko

[Obrázek na straně 182]

Stojan Bogatinov

[Obrázky na straně 184 a 185]

V pozadí: Mezinárodní sjezd „Mír na zemi“ v Norimberku v roce 1969; vlevo: vlak s jugoslávskými delegáty; vpravo: Nathan Knorr

[Obrázek na straně 188]

Ðuro Landić

[Obrázky na straně 192]

Milton Henschel při proslovu; křty na mezinárodním sjezdu „Lid milující božskou svobodu“ v Záhřebu v roce 1991

[Obrázek na straně 197]

Ljiljana s dcerami

[Obrázky na straně 199]

Nákladní auto z Rakouska s humanitární pomocí

[Obrázek na straně 200]

Rodina Ðoremových, 1991

[Obrázek na straně 204]

Křest v rybí kádi v Zenici, 1994

[Obrázky na straně 209]

Sklad humanitární pomoci v Záhřebu

[Obrázek na straně 215]

Elke a Heinz Polachovi

[Obrázky na straně 216]

Chorvatský výbor odbočky a betel

[Obrázek na straně 228]

Do Bosny dorazila humanitární pomoc

[Obrázky na straně 233]

Srbský zemský výbor a betel v Bělehradu

[Obrázek na straně 235]

Saliu Abazi

[Obrázky na straně 243]

Kazatelská služba a sál Království v Podgorici

[Obrázek na straně 247]

Staré město Piran

[Obrázek na straně 251]

Bývalá odbočka v Lublani, 2002

[Obrázek na straně 253]

Odbočka v Kamniku, 2006

[Obrázek na straně 254]

Slovinský výbor odbočky