Křesťanské pohřby — Důstojné, neokázalé a přijatelné Bohu

VŠUDE je slyšet nářek. Truchlící jsou oblečeni do zvláštních černých oděvů a v zármutku se zoufale vrhají na zem. Tanečníci se pohybují v rytmu strhující hudby. Jiní hodují, hlasitě se smějí a veselí se. Několik dalších leží na zemi, protože se opili pivem a palmovým vínem. Takto v některých částech světa vypadá pohřeb, na němž se sejdou i stovky lidí, aby se rozloučili se zemřelým.

Mnozí svědkové Jehovovi žijí mezi příbuznými a sousedy, kteří jsou velmi pověrčiví a bojí se mrtvých. Miliony lidí věří, že po smrti se člověk stane duchem, který může živým pomáhat nebo škodit. Tato víra se zračí v mnoha pohřebních zvycích. Truchlit nad někým, kdo zemřel, je samozřejmě normální. I Ježíš a jeho učedníci byli zarmouceni smrtí těch, které měli rádi. (Jan 11:33–35, 38; Sk. 8:2; 9:39) Nikdy však zármutek neprojevovali extrémními způsoby, které byly běžné v jejich době. (Luk. 23:27, 28; 1. Tes. 4:13) Proč? Mimo jiné proto, že znali pravdu o smrti.

Bible jasně říká: „Živí si . . . uvědomují, že zemřou; ale pokud jde o mrtvé, ti si neuvědomují naprosto nic . . . Již zanikla jejich láska i jejich nenávist i jejich žárlivost . . . Není práce ani vymýšlení ani poznání ani moudrost v šeolu [společném hrobu lidstva], v místě, k němuž jdeš.“ (Kaz. 9:5, 6, 10) Tyto inspirované verše jednoznačně ukazují, že když člověk zemře, už si není ničeho vědom. Nemůže myslet, komunikovat ani cokoli vnímat. Jak by tato důležitá pravda měla ovlivnit průběh křesťanských pohřbů?

„Přestaňte se dotýkat nečistého“

Svědkové Jehovovi se bez ohledu na svůj etnický nebo kulturní původ důsledně vyhýbají všem zvykům, které nějak souvisejí s vírou, že mrtví jsou při vědomí a mohou ovlivňovat živé. Takové zvyky jako bdění u zemřelého, pohřební oslavy, výročí smrti, oběti mrtvým a vdovské rituály jsou nečisté a Bohu se nelíbí. Vycházejí totiž z nebiblické, démonské nauky, že duše nebo duch neumírá. (Ezek. 18:4) Praví křesťané se nemohou „podílet na ‚Jehovově stole‘ a stole démonů“, a proto tyto zvyky nedodržují. (1. Kor. 10:21) Poslouchají příkaz: „Oddělte se . . . a přestaňte se dotýkat nečistého.“ (2. Kor. 6:17) To však nemusí být vždy jednoduché.

V Africe i v jiných částech světa si lidé běžně myslí, že pokud nezachovají určité zvyky, duchy předků to popudí. Nedodržení těchto zvyků je považováno za hrubou urážku mrtvých, kvůli které může celou komunitu postihnout prokletí nebo neštěstí. Mnozí Jehovovi služebníci, kteří odmítli dodržovat nebiblické pohřební rituály, se setkali s kritikou nebo urážkami a sousedé či příbuzní s nimi zacházeli jako s vyvrženci. Někteří svědkové byli obviněni z toho, že jednají proti zájmům komunity a že nemají úctu k mrtvým. Někdy se nevěřící násilím chopili organizace pohřbu zemřelého křesťana. Co je možné udělat pro to, abychom se vyhnuli sporům s lidmi, kteří  trvají na dodržování nebiblických pohřebních zvyků? A co je ještě důležitější, co můžeme udělat pro to, abychom zůstali oddělení od nečistých rituálů a jednání, které by mohly poškodit náš vztah s Jehovou?

Dejte jasně najevo svůj postoj

V některých částech světa se k průběhu pohřbu vyjadřují i kmenoví starší a vzdálenější příbuzní. Věrní křesťané proto musí jasně říci, že pohřeb zorganizují a uspořádají svědkové Jehovovi, a to podle biblických zásad. (2. Kor. 6:14–16) Nic, co se na křesťanském pohřbu bude dít, by nemělo zatížit svědomí spoluvěřících ani by nemělo být kamenem klopýtání pro lidi, kteří vědí, čemu věříme a co učíme o mrtvých.

Když je o zorganizování pohřbu požádán odpovědný člen křesťanského sboru, jmenovaní starší poskytnou pozůstalým spoluvěřícím praktické rady a duchovní vedení, aby pohřeb proběhl v souladu s biblickými zásadami. Co ale dělat, pokud nevěřící chtějí při pohřbu dodržovat nějaké nečisté zvyky? Křesťan jim musí pevně a odvážně, ale současně laskavě a s úctou vysvětlit, jaký je jeho postoj. (1. Petra 3:15) Jestliže nevěřící příbuzní i nadále trvají na dodržování nečistých rituálů, věřící členové rodiny se mohou rozhodnout, že se pohřbu nezúčastní. (1. Kor. 10:20) V takovém případě je možné v místním sále Království nebo na jiném vhodném místě uspořádat vzpomínkové shromáždění, které poskytne ‚útěchu z Písem‘ těm, kdo jsou smrtí milované osoby zarmouceni. (Řím. 15:4) Přestože vzpomínkové shromáždění neproběhne u těla zesnulého, bude důstojné a z biblického hlediska přijatelné. (5. Mojž. 34:5, 6, 8) Když nevěřící nelaskavě zasahují do organizace pohřbu, může to ještě zvětšit stres a zármutek pozůstalých. Pro tyto věrné křesťany však může být útěchou, že Bůh si všímá jejich rozhodnutí dělat to, co je správné, a může jim dát „moc, která je nad to, co je normální“. (2. Kor. 4:7)

Vyjádřete své rozhodnutí písemně

Když křesťan písemně uvede, jak by měl jeho pohřeb probíhat, pro pozůstalé je pak o mnoho snadnější se s nevěřícími příbuznými dohodnout. Je totiž pravděpodobné, že přání zesnulého budou respektovat. K důležitým podrobnostem, které by měl křesťan napsat, patří to, jak by měl být pohřeb zorganizován, kde by se měl konat a kdo jediný má právo v těchto věcech rozhodovat. (1. Mojž. 50:5) Největší váhu má takový dokument tehdy, když ho dotyčný křesťan podepíše, a to v přítomnosti svědků,  kteří také připojí své podpisy. Ten, kdo je prozíravý a moudře jedná podle biblických zásad, ví, že s takovým krokem nemusí čekat až do doby, kdy dosáhne vysokého věku nebo vážně onemocní. (Přísl. 22:3; Kaz. 9:12)

Někdo se může cítit nesvůj, když má sepsat pokyny k vlastnímu pohřbu. Pokud to ale udělá, svědčí to o jeho zralosti a láskyplném zájmu o druhé. (Fil. 2:4) Je mnohem lepší takové věci zařídit osobně, než je nechat na truchlících členech rodiny, na které může být vyvíjen nátlak, aby jednali podle nečistých zvyků, jež zesnulý za svého života neschvaloval.

Vyhýbejte se okázalosti

V mnoha částech Afriky si lidé myslí, že pohřeb musí být velký a působivý, aby se duchové předků nerozhněvali. Pro jiné je pohřeb příležitostí, jak ‚okázale vystavit‘ na odiv své společenské postavení a majetek. (1. Jana 2:16) To, co takoví lidé považují za náležitý pohřeb, však stojí mnoho času, úsilí a peněz. Pozůstalí chtějí, aby přišlo co nejvíce lidí, a tak na různých místech vyvěšují velké plakáty s fotografií zesnulého. Také nechávají vyrobit trička s jeho portrétem a truchlícím je rozdávají. Pro mrtvého koupí honosnou rakev, která má na přihlížející udělat dojem. V jedné africké zemi se dokonce zhotovují rakve v podobě aut, letadel, lodí a dalších věcí, které jsou symbolem bohatství a luxusu. Pozůstalí někdy přemístí mrtvého z rakve na ozdobenou postel. Pokud zemře žena, oblečou ji do bílých svatebních šatů, nalíčí ji a ozdobí spoustou šperků a korálů. Bylo by pro Boží služebníky vhodné, aby něco takového dělali?

Zralí křesťané si uvědomují, jak je moudré vyhýbat se extrémům, kterým podléhají ti, kdo Boží zásady neznají a ani znát nechtějí. Chápeme, že okázalé a nebiblické zvyky a jednání ‚nepocházejí od Boha, ale pocházejí ze světa, který pomíjí‘. (1. Jana 2:15–17) Musíme dávat velký pozor, abychom nepodlehli nekřesťanskému soutěživému duchu a nesnažili se předčit druhé. (Gal.  5:26) Zkušenosti ukazují, že pokud je strach z mrtvých důležitou součástí místní kultury a společenského života, pohřby často bývají velké a snadno se mohou vymknout kontrole. Uctívání mrtvých může nevěřící také podnítit k nečistému jednání. Na takových pohřbech lidé hlasitě a zoufale naříkají, objímají mrtvého, mluví k němu, jako by byl živý, a do rakve mu dávají peníze a jiné věci. Pokud by se něco takového dělo na křesťanském pohřbu, uvedlo by to na Jehovovo jméno a jeho lid velkou pohanu. (1. Petra 1:14–16)

To, že známe pravdu o mrtvých, by nám jistě mělo dodat odvahu, abychom se na křesťanských pohřbech vyhýbali světskému duchu. (Ef. 4:17–19) Ježíš byl nejvýznamnějším člověkem, jaký kdy žil, a přesto jeho pohřeb nebyl okázalý ani mu nepřihlíželo množství lidí. (Jan 19:40–42) Ti, kdo mají „Kristovu mysl“, vědí, že na takovém pohřbu není nic neuctivého. (1. Kor. 2:16) Když je křesťanský pohřeb jednoduchý a neokázalý, je snadnější vyhnout se jednání, které je z biblického hlediska nečisté, a udržet poklidnou atmosféru, která je důstojná a vhodná pro ty, kdo milují Boha.

Měly by se pořádat pohřební oslavy?

Po pohřbu může být zvykem, že se příbuzní, sousedé a další lidé sejdou ve velkém počtu, aby hodovali a tančili při hlasité hudbě. K takovým oslavám často patří alkohol a nemravnost. Někteří lidé tvrdí, že díky radovánkám se zapomene na zármutek, který smrt přináší. Jiní to zase považují za součást své kultury. Mnozí jsou však přesvědčeni, že takové oslavy neodmyslitelně patří k rituálu, který má mrtvému přinést čest a chválu a má jeho duši umožnit, aby se připojila k ostatním zemřelým předkům.

Praví křesťané si uvědomují, jak moudrý je biblický výrok: „Lepší je mrzutost než smích, protože zachmuřeností obličeje se zlepšuje srdce.“ (Kaz. 7:3) Také vědí, jak prospěšné je v klidu přemýšlet o pomíjivosti života a o naději na vzkříšení. Pro ty, kdo mají hluboký osobní vztah s Jehovou, je skutečně „den smrti [lepší] než den narození“. (Kaz. 7:1) Když tedy víme, že pohřební oslavy souvisejí se spiritistickými naukami nebo s nemravností, chápeme, že by bylo krajně nevhodné, kdybychom něco takového organizovali, nebo se toho i jen účastnili. Kdybychom byli ve společnosti těch, kdo se po pohřbu veselí, projevili bychom neúctu k Bohu a ke svědomí našich spoluvěřících.

Měl by být vidět rozdíl

Jsme Bohu velmi vděční za to, že nás osvobodil od chorobného strachu z mrtvých, který je tak běžný mezi lidmi žijícími v duchovní temnotě. (Jan 8:32) Jsme „děti světla“, a proto svůj zármutek dáváme najevo způsobem, z něhož je patrné, že známe pravdu. Náš smutek je neokázalý, důstojný, a navíc zmírněný spolehlivou nadějí na vzkříšení. (Ef. 5:8; Jan 5:28, 29) Díky ní neprojevujeme zármutek přehnaně, jako to často dělají ti, kdo „nemají žádnou naději“. (1. Tes. 4:13) Naděje na vzkříšení nám dává odvahu pevně se zastávat čistého uctívání Boha a nepodlehnout strachu z člověka. (1. Petra 3:13, 14)

Když se věrně držíme biblických zásad, lidé mohou vidět ‚rozdíl mezi těmi, kdo Bohu slouží, a těmi, kdo mu neslouží‘. (Mal. 3:18) Přijde doba, kdy smrt už nebude. (Zjev. 21:4) Zatímco čekáme na splnění tohoto nádherného slibu, snažme se zůstat v Jehovových očích neposkvrnění, bez vady a úplně oddělení od ničemného světa i jeho zvyků, které Jehovu zneuctívají. (2. Petra 3:14)

[Obrázek na straně 30]

Je moudré, když křesťan písemně uvede, jak by měl jeho pohřeb probíhat

[Obrázek na straně 31]

Křesťanské pohřby by měly být neokázalé a důstojné