Jefta plní svůj slavnostní slib Jehovovi

VÍTĚZNÝ bojovník se vrací domů poté, co osvobodil svůj národ od utlačovatelů. Jeho dcera mu vybíhá vstříc a přitom radostně tančí a hraje na tamburínu. Tento odvážný válečník však z toho, že ji vidí, vůbec nemá radost, naopak trhá své oděvy. Proč? Cožpak není i on šťastný, že se v pořádku vrací domů? V jaké bitvě zvítězil? A o koho se vlastně jedná?

Tímto mužem je Jefta, jeden ze soudců starověkého Izraele. Chceme-li však získat odpovědi i na ostatní zmíněné otázky a zjistit, jakou praktickou hodnotu pro nás tento příběh má, musíme se dozvědět, které události tomuto neobvyklému shledání předcházely.

Těžké časy v Izraeli

Jefta žije v těžkém období. Izraelité opustili čisté uctívání a slouží sidonským, moabským, ammonitským a filištínským bohům. Jehova je proto Ammonitům a Filištínům vydal na pospas a ti je utlačují už 18 let. Pod zvlášť velkým tlakem jsou obyvatelé Gileadu, ležícího na východ od Jordánu. * Izraelité si nakonec uvědomí, že jednali nesprávně, a kajícně se k Jehovovi obracejí o pomoc. Začínají mu sloužit a odstraňují cizozemské bohy ze svého středu. (Soudci 10:6–16)

Ammonité si staví v Gileadu tábor a Izraelité se shromažďují, aby se s nimi střetli. Nemají však žádného velitele. (Soudci 10:17, 18) Jefta se v té době zrovna potýká se svými osobními problémy. Jeho chamtiví nevlastní bratři se chtějí zmocnit jeho dědictví, a proto ho vyhánějí z domu. Jefta tedy odchází do Tobu, oblasti ležící na východ od Gileadu, která je vystavena útokům nepřátel Izraele. Tam se k němu přidávají „zahálčiví muži“, kteří kvůli svým utlačovatelům zřejmě přišli o práci nebo se vzbouřili, protože už jim nechtěli otročit. Tito muži s Jeftou ‚vycházejí‘, což pravděpodobně znamená, že ho doprovázejí při jeho výpadech proti nepřátelům. Jefta je udatným bojovníkem, a zřejmě proto se o něm v Písmu mluví jako o ‚silném, statečném muži‘. (Soudci 11:1–3) Kdo tedy Izraelity proti Ammonitům povede?

‚Pojď a služ jako náš velitel‘

Gileadští starší muži Jeftu vybízejí: „Pojď přece a služ jako náš velitel.“ Jestli si myslí, že  se Jefta příležitosti vrátit se domů bez váhání chopí, jsou na omylu. On jim totiž odpovídá: „Cožpak jste mě neměli v nenávisti, takže jste mě vyhnali z domu mého otce? A proč jste ke mně přišli právě nyní, když jste v tísni?“ Jak podlé to od těchto mužů je, když nejdřív Jeftu vyhnali a teď si k němu jdou pro pomoc! (Soudci 11:4–7)

Jefta je ochoten ujmout se v Gileadu vedení jedině pod určitou podmínkou. Prohlašuje: ‚Jestliže mi Jehova Ammona zanechá, stanu se vaší hlavou!‘ Vítězství by bylo důkazem Boží podpory, ale Jefta chce navíc zajistit, že Izraelité Boží vedení nezavrhnou, jakmile krize pomine. (Soudci 11:8–11)

Vyjednávání s Ammonem

Jefta se snaží s Ammonity vyjednávat. Posílá k jejich králi posly, aby zjistil, co je příčinou jejich vpádu. Jako odpověď přichází obvinění: Když Izraelité vyšli z Egypta, zabrali ammonitské území, a nyní by je měli vrátit. (Soudci 11:12, 13)

Protože Jefta dobře zná dějiny izraelského národa, obratně argumenty Ammonitů vyvrací. Říká jim, že když Izraelité vycházeli z Egypta, Ammon, Moab ani Edom neobtěžovali. Zemi, o kterou se nyní vede spor, Ammon v té době navíc ani nevlastnil. Patřila tehdy Amorejcům, ale Bůh vydal jejich krále Sichona do Izraelovy ruky. Izraelité tu zemi navíc obývají už 300 let. Proč si na ni tedy Ammonité dělají nárok teprve teď? (Soudci 11:14–22, 26)

Jefta také obrací pozornost na hlavní příčinu toho, proč Izraelité trpí. Otázkou je: Kdo je pravý Bůh? Jehova, nebo bohové země, kterou Izraelité zabrali? Kdyby měl Kemoš nějakou moc, cožpak by ji nepoužil, aby zemi svého lidu ochránil? Jde o spor mezi falešným náboženstvím, které podporují Ammonité, a pravým uctíváním. Jefta tedy svou řeč logicky uzavírá slovy: „Ať Jehova, Soudce, dnes soudí mezi izraelskými syny a syny Ammona.“ (Soudci 11:23–27)

Král Ammonu Jeftovým jednoznačným argumentům nenaslouchá. „Jehovův duch nyní [přichází] na Jeftu, a on [přistupuje] k tomu, aby prošel Gileadem a Manassem“, přičemž pravděpodobně svolává k boji zdatné muže. (Soudci 11:28, 29)

Jeftův slavnostní slib

Jefta si ze srdce přeje, aby ho Bůh vedl, a tak mu slavnostně slibuje: „Jestliže mi zcela jistě vydáš syny Ammona do ruky, stane se také, že ten, kdo vyjde, kdo mi vyjde vstříc ze dveří mého domu, až se vrátím v pokoji od synů Ammona, se také stane Jehovovým, a toho obětuji jako zápalnou oběť.“ Bůh na tento slib reaguje tak, že Jeftovi žehná, a on udeří dvacet ammonitských měst „velkým pobíjením“ a tím si nepřátele Izraele podmaňuje. (Soudci 11:30–33)

Po vítězství se Jefta vrací domů a vstříc mu vychází jeho milovaná dcera, jeho jediné dítě. Zpráva uvádí: „Když ji zahlédl, . . . začal [si] trhat oděvy a říkat: ‚Běda, má dcero! Skutečně jsi mě přiměla, abych se sklonil, a ty sama ses stala tím, koho jsem zavrhoval. A já — já jsem otevřel svá ústa k Jehovovi a nejsem schopen se obrátit zpět.‘“ (Soudci 11:34, 35)

Chce Jefta svou dceru obětovat v doslovném smyslu? Ne. Na něco takového určitě ani nepomyslel. Předkládání lidských obětí patří ke zvráceným zvykům Kananejců a je Jehovovi odporné. (3. Mojžíšova 18:21; 5. Mojžíšova 12:31) Když Jefta skládal svůj slavnostní slib, Jehova na něj působil svatým duchem, a žehnal mu i v následném boji. Písmo o Jeftovi mluví pochvalně, pokud jde o jeho víru a úlohu, kterou sehrál v souvislosti s Božím záměrem. (1. Samuelova 12:11; Hebrejcům 11:32–34) O lidské oběti — čili  o vraždě — proto vůbec nemůže být řeč. Co měl tedy Jefta na mysli, když slavnostně sliboval, že toho, kdo mu vyjde vstříc, obětuje Jehovovi?

Jefta zřejmě zamýšlel takového člověka zasvětit výlučně pro službu Bohu. Mojžíšský Zákon umožňoval slavnostně přislíbit nějakou duši Jehovovi. Ženy například sloužily ve svatyni a k jejich činnostem možná patřilo čerpání vody. (2. Mojžíšova 38:8; 1. Samuelova 2:22) O takové službě toho víme jen málo a není ani známo, zda byla vykonávána trvale. Jefta měl při pronášení svého slibu nejspíš na mysli právě takové zasvěcení a zdá se, že jeho slib se týkal trvalé služby.

Jeftova dcera a později také malý Samuel dělali vše pro to, aby jednali podle slibu svých zbožných rodičů. (1. Samuelova 1:11) Jeftova dcera byla věrnou ctitelkou Jehovy, a proto byla stejně jako její otec přesvědčena, že jeho slib by měl být splněn. Vyžadovalo to od ní velkou oběť, jelikož se nikdy nemohla provdat. Nad svým panenstvím plakala, protože podobně jako každý Izraelita toužila mít děti, aby zachovala jméno a dědictví své rodiny. Jefta se zase kvůli svému slibu musel zříct společnosti svého jediného milovaného dítěte. (Soudci 11:36–39)

Tato věrná dívka svůj život rozhodně nepromarnila. Strávila ho službou v Jehovově domě, a tak mohla hodnotným, chvályhodným a uspokojujícím způsobem přinášet Bohu čest. Proto „rok co rok chodívaly izraelské dcery vzdávat dobrořečení dceři Gileaďana Jefty“. (Soudci 11:40) A Jefta měl z její služby Jehovovi jistě velkou radost.

Mnozí Boží ctitelé se dnes rozhodli sloužit celodobě jako průkopníci, misionáři, cestující služebníci nebo betelité. To může znamenat, že členy své rodiny nevidí tak často, jak by chtěli. Ale posvátná služba pro Jehovu jim všem může přinášet uspokojení. (Žalm 110:3; Hebrejcům 13:15, 16)

Vzpoura proti Božímu vedení

Vraťme se zase do Jeftovy doby. Mnoho Izraelitů odmítá Jehovovo vedení. Ačkoli je zřejmé, že Bůh Jeftovi žehná, Efrajimovci se s ním pouštějí do hádky. Chtějí vědět, proč je nevyzval, aby šli do bitvy s ním. Mají dokonce v úmyslu ‚nad ním‘ spálit jeho dům. (Soudci 12:1)

Jefta se hájí tím, že když Efrajimovce žádal o pomoc, oni na to nereagovali. V každém případě to byl Bůh, kdo bitvu vyhrál. Zlobí se teď snad Efrajimovci proto, že Gileaďané se s nimi neporadili, než zvolili Jeftu za velitele? Jejich nespokojenost v podstatě znamená vzpouru proti Jehovovi, a tak není jiná možnost než s nimi bojovat. V následné bitvě jsou Efrajimovci poraženi. Prchající muže lze snadno rozpoznat podle toho, že nejsou schopni správně říct slovo „šibbolet“. O život nakonec přijde celkem 42 000 Efrajimovců. (Soudci 12:2–6)

Je to skutečně smutné období izraelských dějin. Bitvy, ve kterých zvítězili soudci Otniel, Ehud, Barak a Gideon, přinesly mír. Ale tentokrát není o míru žádná zmínka. Zpráva končí pouze slovy: „Jefta dále soudil Izrael po šest let; potom . . . zemřel a byl pohřben ve svém městě v Gileadu.“ (Soudci 3:11, 30; 5:31; 8:28; 12:7)

Co se z toho všeho můžeme naučit? I když byl Jeftův život plný těžkostí, tento odvážný muž zůstal věrný Bohu. O Jehovovi se zmiňoval, když mluvil s gileadskými staršími muži, s Ammonity, se svou dcerou, s Efrajimovci a samozřejmě také když předkládal svůj slavnostní slib. (Soudci 11:9, 23, 27, 30, 31, 35; 12:3) Bůh Jeftu za jeho oddanost odměnil — dal jemu i jeho dceři možnost, aby podporovali pravé uctívání. Jefta se Božích měřítek pevně držel i v době, kdy je druzí zavrhovali. Budete i vy, podobně jako Jefta, poslouchat Jehovu za všech okolností?

[Poznámka pod čarou]