Přejít k článku

Přejít na obsah

Od svého Pána se naučil odpouštět

Od svého Pána se naučil odpouštět

Napodobujte jejich víru

Od svého Pána se naučil odpouštět

NA TEN hrozný okamžik, kdy se jejich oči setkaly, Petr asi nikdy nezapomene. Vyčetl snad z Ježíšova pohledu náznak zklamání nebo výčitek? Těžko říct, protože biblická zpráva pouze říká, že se „Pán . . . obrátil a podíval se na Petra“. (Lukáš 22:61) Petr si však v té chvíli uvědomil, jak velké chyby se dopustil. Došlo mu, že právě udělal to, co Ježíš předpověděl, tedy přesně to, o čem prohlašoval, že to nikdy neudělá — zapřel svého milovaného Pána. Petr byl zdrcen. Byl to nejhorší okamžik nejhoršího dne jeho života.

Všechno ale ztraceno nebylo. Petr měl velkou víru a díky tomu se sklíčenosti ze svých chyb nepoddal a naučil se od Ježíše něco velmi důležitého, něco, co se týkalo odpouštění. A totéž se potřebuje naučit každý z nás. Pojďme si tedy tu nelehkou cestu projít společně s Petrem.

Muž, který se měl ještě hodně co učit

O šest měsíců dříve přišel Petr ve svém domovském městě Kafarnaum za Ježíšem a zeptal se ho: „Pane, kolikrát má můj bratr proti mně zhřešit, a já mu mám odpustit? Až sedmkrát?“ Petr si pravděpodobně myslel, že je velkorysý. Vždyť tehdejší náboženští vůdci učili, že člověk má odpustit pouze třikrát. Ježíš mu odpověděl: „Ne až sedmkrát, ale až sedmasedmdesátkrát.“ (Matouš 18:21, 22)

Naznačoval snad Ježíš, že by si měl Petr přesně zaznamenávat, kolikrát proti němu někdo zhřeší? Určitě ne. Tím, že změnil počet 7 na 77, ukázal, že pro odpouštění neexistuje žádný limit. Odhalil, že se Petr nechal ovlivnit bezcitným a nemilosrdným duchem, který v té době panoval a který způsobil, že odpouštění se stalo jakoby účetní záležitostí. Avšak ten, kdo se řídí Božími měřítky, odpouští štědře a velkoryse.

Petr proti Ježíšovým slovům nic nenamítal. Ale vzal si jeho poučení k srdci? Často se o odpuštění naučíme nejvíc ve chvíli, kdy ho zoufale potřebujeme my sami. Pojďme se tedy vrátit k událostem, které vedly k Ježíšově smrti. Během těchto obtížných hodin Petr svým chováním Ježíšovu ochotu odpouštět vyzkoušel mnohokrát.

Dělá jednu chybu za druhou

Byl to významný večer, poslední, který Ježíš strávil zde na zemi. Své apoštoly chtěl poučit ještě o mnohém, například o pokoře. Rozhodl se dát jim vzor tím, že jim pokorně umyje nohy, což byla práce, kterou normálně vykonával nejnižší sluha. Petr se nejdřív nad tímto Ježíšovým jednáním pozastavil. Pak jeho službu odmítl. A vzápětí Ježíše žádal, aby mu umyl nejen nohy, ale také ruce a hlavu. Ježíš však neztratil trpělivost a v klidu vysvětlil, proč je to, co udělal, důležité, a co tím chtěl apoštoly naučit. (Jan 13:1–17)

Apoštolové se krátce nato začali dohadovat, kdo z nich je největší, a Petr měl na této ostudné ukázce lidské pýchy nepochybně svůj podíl. Ježíš je přesto usměrnil laskavě, a dokonce je pochválil za to, co udělali dobře — za to, že s ním věrně vytrvali. Předpověděl však, že ho všichni opustí. Petr se bránil a řekl, že bude stát po jeho boku, i kdyby mu hrozila smrt. Ježíš mu ale odpověděl, že právě on ho ještě tu noc, dřív než kohout dvakrát zakokrhá, třikrát zapře. Petr nejenže Ježíšovi odporoval, ale ještě se chvástal, že zůstane věrný, i kdyby Pána všichni ostatní opustili. (Matouš 26:31–35; Marek 14:27–31; Lukáš 22:24–28)

Ztrácel už Ježíš s Petrem trpělivost? Ne, i během této obtížné doby se u svých apoštolů zaměřoval na jejich dobré vlastnosti. Věděl, že ho Petr zradí, a přesto mu řekl: „Úpěnlivě jsem . . . za tebe prosil, aby tvá víra neselhala; a ty, jakmile se vrátíš, posiluj své bratry.“ (Lukáš 22:32) Ježíš tak vyjádřil důvěru, že se Petr vzpamatuje a bude ve věrné službě Bohu pokračovat. Ježíš byl opravdu laskavý a ochotný odpouštět.

I později ten večer, v Getsemanské zahradě, Petr potřeboval usměrnit, a to víc než jednou. Ježíš jeho a také Jakuba a Jana požádal, aby zůstali bdělí, zatímco se bude modlit. Prožíval citová muka a potřeboval podporu, ale Petra a ostatní dva učedníky opakovaně přemohl spánek. Ježíš jim opět odpustil a s porozuměním řekl: „Duch je ovšem dychtivý, ale tělo je slabé.“ (Marek 14:32–38)

Netrvalo dlouho a do zahrady vešel dav s pochodněmi, ozbrojený meči a kyji. Teď bylo zapotřebí jednat obezřetně a rozvážně. Petr se však do situace zbrkle vložil, ohnal se mečem a Malchovi, veleknězovu otroku, usekl ucho. Ježíš Petra klidně napomenul a zraněného muže uzdravil. Pak vysvětlil, že není správné uchylovat se k násilí, což je zásada, kterou se jeho následovníci řídí až dodnes. (Matouš 26:47–55; Lukáš 22:47–51; Jan 18:10, 11) Ježíšovu ochotu odpouštět Petr vyzkoušel v uplynulých hodinách už několikrát. Jeho příběh nám připomíná, že „všichni . . . mnohokrát klopýtáme“. (Jakub 3:2) Kdo z nás nepotřebuje, aby mu Bůh den co den odpouštěl? Pro Petra však ta noc zdaleka neskončila. To nejhorší bylo teprve před ním.

Petrovo nejhorší selhání

Ježíš řekl davu, že pokud hledají jeho, měli by apoštoly nechat odejít. Petr bezmocně sledoval, jak Ježíše zatýkají. Pak, stejně jako ostatní apoštolové, uprchl.

Petr a Jan se však na útěku zastavili a rozhodli se vydat za Ježíšem. Došli možná k domu bývalého velekněze Annáše, kam Ježíše přivedli k výslechu nejdřív. Když ho odtamtud odváděli, Petr a Jan ho sledovali, ale pouze „zpovzdálí“. (Matouš 26:58; Jan 18:12, 13) Petr nebyl žádný zbabělec. K tomu, aby Ježíše sledoval, určitě potřeboval notnou dávku odvahy. Vždyť v davu byli ozbrojení muži a on před chvílí jednoho z nich zranil. Přesto v jeho jednání nevidíme tu oddanou lásku, jakou se předtím chlubil, tu ochotu zemřít po boku svého Pána, pokud by to bylo potřeba. (Marek 14:31)

Podobně jako Petr, i dnes mnozí následují Krista pouze „zpovzdálí“, tedy tak, aby si toho druzí nevšimli. Ale jak sám Petr později napsal, jediný správný způsob, jak Krista následovat, je držet se v jeho těsné blízkosti. Znamená to napodobovat jeho příklad ve všem, bez ohledu na případné následky. (1. Petra 2:21)

Petr Ježíše obezřetně sledoval, až se nakonec ocitl před jedním z nejhonosnějších sídel v Jeruzalémě. Byl to dům bohatého a mocného velekněze Kaifáše. V takových domech bývalo nádvoří, na které se vcházelo branou z ulice. Petr stál před branou, ale nedovolili mu vejít. Jan, který už se do dvora dostal, se vrátil a řekl vrátné, aby Petra pustila. Zdá se však, že Petr nesetrval v Janově blízkosti a ani se nesnažil dostat dovnitř do domu, aby mohl podpořit svého Pána. Zůstal na nádvoří, kde se někteří otroci a sloužící během chladné noci ohřívali u ohně, a sledoval, jak přicházejí a odcházejí ti, kdo proti Ježíšovi falešně svědčili. (Marek 14:54–57; Jan 18:15, 16, 18)

Dívka, která Petra vpustila na nádvoří, si ho teď mohla v jasné záři ohně lépe prohlédnout. Poznala ho a osopila se na něj: „Také ty jsi byl s Ježíšem Galilejským!“ Zaskočený Petr popřel, že by ho znal nebo že by vůbec chápal, o čem ta dívka mluví. Odešel k bráně a snažil se být co nejnenápadnější. Ale všimla si ho jiná dívka a i ona ostatním řekla: „Tento muž byl s Ježíšem Nazaretským.“ Petr přísahal: „Neznám toho člověka!“ (Matouš 26:69–72) Možná, že v tu chvíli, kdy zapřel svého Pána podruhé, zaslechl kohoutí zakokrhání, ale byl příliš rozrušený, než aby si vzpomněl na proroctví, které Ježíš pronesl jen několik hodin předtím.

Ačkoli se Petr zoufale snažil uniknout pozornosti, zanedlouho se na něj skupina lidí postávajících na nádvoří obrátila znovu. Byl mezi nimi příbuzný otroka Malcha, kterého Petr zranil. Ten Petra obvinil: „Cožpak jsem tě s ním neviděl v zahradě?“ Petr se je ze všech sil snažil přesvědčit, že se mýlí. A tak přísahal a říkal, ať se mu stane něco zlého, pokud nemluví pravdu. Jen ta slova dořekl, zaslechl, jak kohout zakokrhal podruhé. (Jan 18:26, 27; Marek 14:71, 72)

Ježíš právě vyšel na balkon nad nádvořím, a jak bylo popsáno v úvodu, jeho oči se setkaly s Petrovými. V tu chvíli Petrovi došlo, jak moc svého Pána zklamal. Zdrcený pocitem viny opustil nádvoří. Vydal se do ulic města, které osvětloval měsíc pomalu mizející za obzor. Jen mlhavě vnímal domy, které míjel, protože mu po tvářích stékaly slzy. Zhroutil se a hořce se rozplakal. (Marek 14:72; Lukáš 22:61, 62)

Když někdo udělá velkou chybu, může se snadno začít domnívat, že jeho hřích je neodpustitelný. A totéž se možná honilo hlavou i Petrovi. Bylo to ale skutečně tak?

Bude Petrovi odpuštěno?

Zřejmě si ani nedokážeme představit, jakou trýzeň Petr prožíval onoho rána a také během událostí, které nastaly potom. Jaké výčitky asi musel mít, když Ježíš odpoledne po mnoha hodinách utrpení zemřel! Pomyšlení na to, že právě v poslední den Pánova života na zemi jeho bolest ještě zvětšil, ho muselo velmi sužovat. Avšak přestože byl hluboce sklíčený, nepropadl zoufalství. Jak to víme? Zpráva říká, že zanedlouho už byl ve společnosti ostatních apoštolů. (Lukáš 24:33) Všichni nepochybně litovali toho, jak se během té ponuré noci zachovali, a mohli si vzájemně poskytnout útěchu.

V tuto chvíli Petr jednal moudře. Když Boží služebník obrazně řečeno padne, rozhodující není to, jak hluboký je jeho pád, ale to, zda je odhodlán znovu vstát a dát záležitosti do pořádku. (Přísloví 24:16) Tím, že Petr navzdory sklíčenosti vyhledal společnost svých duchovních bratrů, projevil opravdovou víru. Když někoho tíží smutek nebo pocity viny, samota může být lákavá, ale je nebezpečná. (Přísloví 18:1) Nejmoudřejší je zůstat v těsném kontaktu se spoluvěřícími a znovu získat sílu potřebnou k tomu, abychom Bohu mohli sloužit dál. (Hebrejcům 10:24, 25)

Díky tomu, že byl Petr se svými bratry, slyšel šokující zprávu o tom, že Ježíšovo tělo zmizelo. Společně s Janem se rozeběhl k hrobce, ve které byl Ježíš pohřben a jejíž vchod byl zapečetěn. Jan byl pravděpodobně mladší, a proto k hrobce doběhl jako první. Zjistil, že vchod je odkrytý, ale zdráhal se vejít. Zato Petr neváhal. I když sotva popadal dech, vstoupil rovnou dovnitř. Hrobka však byla prázdná. (Jan 20:3–9)

Uvěřil Petr, že byl Ježíš vzkříšen? Nejdřív ne, i když to, že vstal z mrtvých, apoštolům už předtím řekly věrné ženy, kterým to oznámili andělé. (Lukáš 23:55–24:11) Na konci dne se však všechny Petrovy pochybnosti a smutek rozplynuly. Ježíš žil, nyní jako mocná duchovní osoba. Objevil se všem apoštolům, ale nejprve udělal něco jiného. Apoštolové ten den řekli: „Pán byl skutečně vzbuzen a objevil se Šimonovi!“ (Lukáš 24:34) A podobně se později vyjádřil Pavel, když napsal, že toho dne se Ježíš „objevil Kéfovi, potom dvanácti“. (1. Korinťanům 15:5) Kéfas a Šimon jsou jen jiná jména, pod kterými byl znám Petr. Ježíš se tedy objevil právě jemu, a to zjevně ve chvíli, kdy byl Petr sám.

Co přesně se během jejich dojemného setkání odehrálo? To nám Bible neříká. Můžeme si ale představit Petrovo pohnutí, když viděl, že jeho milovaný Pán znovu žije, a když měl možnost mu říct, jak moc svého chování lituje. Po ničem na světě netoužil víc než po odpuštění. A mohl by snad někdo pochybovat o tom, že mu Ježíš velkoryse odpustil? Pokud zhřešíme, měli bychom si na Petra vzpomenout. Nikdy bychom se neměli domnívat, že nám Bůh nemůže odpustit. Ježíš totiž dokonale napodoboval svého Otce, o kterém je řečeno, že „ve velkém měřítku odpustí“. (Izajáš 55:7)

Další důkaz odpuštění

Ježíš svým apoštolům řekl, aby šli do Galileje, kde se s ním znovu setkají. Když tam dorazili, Petr se rozhodl vydat na Galilejské moře lovit ryby a několik dalších učedníků se k němu připojilo. Znovu se ocitl na jezeře, kde předtím strávil velkou část svého života. Vrzání loďky, šplouchání vln a hrubá síť v jeho rukou — to všechno mu bylo důvěrně známé. Přemýšlel během té noci o tom, čemu se má ve svém životě věnovat, když teď Ježíšova služba na zemi skončila? Lákal ho prostý život rybáře? Ať už to bylo jakkoli, za celou noc se jim nepodařilo chytit ani jedinou rybu. (Matouš 26:32; Jan 21:1–3)

Za úsvitu se na břehu objevil nějaký muž a vybídl je, aby hodili síť na druhou stranu loďky. Poslechli ho a vytáhli obrovský úlovek. V síti uvízlo 153 ryb! Petr poznal, kdo je ten muž. Vyskočil z loďky a plaval ke břehu. Tam Ježíš učedníkům nabídl ryby opečené na dřevěném uhlí. A pak svou pozornost zaměřil na Petra.

Zeptal se ho, zda miluje svého Pána „víc než tyto zde“, a zjevně při tom ukázal na velký úlovek ryb. Jak je to s Petrovou láskou k rybářské živnosti? Ohrozí jeho lásku k Ježíšovi? Petr, který Ježíše třikrát zapřel, od něj teď dostal příležitost třikrát mu před ostatními svou lásku potvrdit. Pak mu Ježíš řekl, jak by svou lásku měl dávat najevo: tím, že dá posvátné službě přednost před vším ostatním a bude sytit a pást Kristovy ovce, jeho věrné následovníky. (Jan 21:4–17)

Ježíš tak ukázal, že on i jeho Otec s Petrem nadále počítají. Petr měl hrát důležitou úlohu ve sboru, kterému bude Kristus poskytovat vedení. To byl opravdu pádný důkaz toho, že mu Ježíš odpustil. Ježíšovo milosrdenství na Petra jistě hluboce zapůsobilo.

Svůj úkol věrně plnil mnoho let. Posiloval své bratry, tak jak mu Ježíš v předvečer své smrti přikázal. S láskou a trpělivostí duchovně pásl a sytil Kristovy následovníky. Ježíš dal Šimonovi jméno Petr, neboli Skála, a on v souladu s tímto jménem opravdu žil. Díky své stálosti, pevné víře a spolehlivosti byl oporou sboru. Dokládají to například dva Petrovy vřelé dopisy, které se staly cennou součástí Bible. Je z nich také vidět, že to, co se Petr naučil od Ježíše o odpouštění, nikdy nezapomněl. (1. Petra 3:8, 9; 4:8)

Z tohoto příběhu si můžeme odnést poučení i my. Prosíme Boha každý den o odpuštění svých mnoha hříchů? Přijímáme pak skutečnost, že nám Bůh odpustil a že díky tomu můžeme mít znovu čisté svědomí? A podněcuje nás to, abychom i my velkoryse odpouštěli druhým? Pokud ano, napodobujeme jak Petrovu víru, tak milosrdenství jeho Pána.

[Praporek na straně 22]

Petr Pánovu ochotu odpouštět vyzkoušel mnohokrát. Odpuštění však potřebujeme všichni, a to každý den.

[Obrázek na straně 23]

„Pán se obrátil a podíval se na Petra“

[Obrázek na straně 24]

‚Pán se objevil Šimonovi!‘