Kapitola 2

Jak Bible zápasila o život

Je mnoho nitek, ze kterých se spřádá důkaz toho, že Bible je skutečně Boží slovo. Každá z nitek je sice sama o sobě silná, ale jsou-li spleteny, je nemožné je přetrhnout. V této a v následující kapitole se budeme zabývat jen jednou z nich: dějinami Bible jakožto knihy. Tato pozoruhodná kniha se zachovala až dodnes opravdu jen zázrakem. Zamyslete se sami nad následujícími skutečnostmi.

1. Jaké podrobnosti o Bibli jsou zde uvedeny?

BIBLE je víc než jen kniha. Je to rozsáhlá knihovna obsahující 66 knih; některé jsou krátké, jiné poměrně dlouhé, a obsahují zákony, proroctví, dějiny, poezii, rady a mnoho jiného. Prvních 39 z těchto knih bylo napsáno staletí před narozením Krista a napsali je — většinou hebrejsky — věrní Židé neboli Izraelité. Tato část Bible bývá označována jako Starý zákon. Posledních 27 knih napsali křesťané. Jsou napsány řecky a všeobecně jsou známy jako Nový zákon. Podle důkazů, jež jsou obsaženy přímo v biblických knihách, a podle nejstarších tradic bylo těchto 66 knih psáno v průběhu více než 1600 let; začaly být psány  v době, kdy význačnou mocností byl Egypt, a jejich psaní bylo ukončeno v období, kdy byla vládkyní světa Římská říše.

Přežila pouze Bible

2. a) V jaké situaci byli Izraelité, když začala být psána Bible? b) Která jiná literární díla například vznikla v téže době?

² Více než před 3000 lety, kdy se s psaním Bible začalo, byl Izrael jen jedním z mnoha malých národů, které žily na Středním východě. Bohem tohoto národa byl Jehova, zatímco okolní národy uctívaly nepřehlednou směsici bohů a bohyň. V tomto období nebyli Izraelité jediní, kdo měl náboženskou literaturu. Také jiné národy vytvářely psaná díla, v nichž se projevovalo jejich náboženství a jejich národní hodnoty. K dílům, jež byla bezpochyby velice populární, patřila například akkadská legenda o Gilgamešovi z Mezopotámie a eposy z Ras Šamry psané ugaritsky (jazykem, jímž se mluvilo v oblasti dnešní severní Sýrie). K rozsáhlé literatuře oné doby patřila také díla jako Napomenutí egyptského mudrce a Proroctví Nefer-Rehua  v egyptském jazyce, sumersky psané chvalozpěvy určené různým božstvům a prorocká díla psaná akkadsky.¹

3. Čím se Bible liší od jiné náboženské literatury, jež na Středním východě vznikla v téže době?

³ Všechna tato díla, jež vznikla na Středním východě, však potkal stejný osud. Byla zapomenuta, a jazyky, v nichž byla napsána, dokonce zanikly. Teprve v nedávných letech se archeologové a filologové dozvěděli o jejich existenci a objevili způsob, jak je číst. Naproti tomu první knihy hebrejské Bible se dochovaly až do naší doby a stále je mnoho lidí čte. Učenci někdy tvrdí, že hebrejské knihy Bible byly nějakým způsobem odvozeny od těchto starověkých literárních děl. Ale to, že tak velká část tehdejší literatury upadla do zapomnění, zatímco hebrejská Bible se dochovala dodnes, svědčí o tom, že Bible je kniha naprosto odlišná.

Opatrovníci Slova

4. Jaké těžké problémy Izraelitů mohly vyvolat pochybnosti, zda Bible nepřestane existovat?

⁴ Nesmí však dojít k omylu; z lidského stanoviska vůbec nebylo samozřejmé, že se Bible zachovala. Komunity, v nichž Bible vznikala, zápasily s velkými těžkostmi a s rozhořčeným odporem, a je proto opravdu pozoruhodné, že se Bible zachovala  až dodnes. Židé, kteří vytvořili Hebrejská písma („Starý zákon“), byli v období před Kristem poměrně malým národem. Mezi mocnými politickými státy, které spolu zápolily o nadvládu, byla existence Židů velmi nejistá. Izrael musel bojovat o svůj život proti celé řadě národů, jako byli Filištíni, Moabité, Ammonité a Edomité. V době, kdy byli Hebrejci rozděleni do dvou království, krutá asyrská říše prakticky vyhladila severní království, zatímco Babylóňané zničili jižní království a lid odvedli do vyhnanství, z něhož se po sedmdesáti letech vrátil jen ostatek.

5, 6. Jaké pokusy ohrozily samotnou existenci Hebrejců jako svébytného národa?

⁵ Existují dokonce zprávy o tom, že ve snaze vyhladit Izraelity došlo k pokusu o genocidu. V době, kdy žil Mojžíš, přikázal farao, aby všichni novorození izraelští chlapci byli zabiti. Kdyby byl tento příkaz splněn, byl by hebrejský národ vyhlazen. (2. Mojžíšova 1:15–22) Daleko později se Židé dostali pod nadvládu Peršanů, a tehdy se jejich nepřátelé spikli, aby prosadili vydání zákona, který měl vést k vyhlazení Židů. (Ester 3:1–15) Zmaření tohoto plánu se až dodnes slaví při židovském svátku purim.

⁶ Ještě později byli Židé pod nadvládou Sýrie, a tehdy se král Antiochos IV. velmi snažil ovlivnit židovský národ řeckou kulturou, a vnucoval mu proto řecké zvyky a uctívání řeckých bohů. Ani on neměl úspěch. Většina národnostních skupin, které Židy obklopovaly, postupně zmizela ze světové scény, zatímco Židé vyhlazeni nebyli a ani nesplynuli  s okolními národy, ale přežili. A Hebrejská písma Bible přežila s nimi.

7, 8. Jak bylo zachování Bible ohroženo těžkostmi, které prožívali křesťané?

⁷ Křesťané, kteří vytvořili druhou část Bible („Nový zákon“), byli rovněž pronásledovanou skupinou lidí. Jejich vůdce, Ježíš, byl zabit, jako by byl nějakým zločincem. Krátce po jeho smrti se je židovští předáci v Palestině snažili umlčet. Když se křesťanství šířilo do jiných zemí, Židé křesťany pronásledovali a snažili se bránit jim v jejich misionářské práci. (Skutky 5:27, 28; 7:58–60; 11:19–21; 13:45; 14:19; 18:5, 6)

⁸ Za Nerona se původně tolerantní postoj římských úřadů ke křesťanům změnil. Tacitus byl hrdý na to, že onen zlomyslný císař postihl křesťany těmi „nejvybranějšími tresty“, a být křesťanem bylo od Neronovy doby hrdelním zločinem.² V roce 303 n. l. zaútočil císař Dioklecián přímo proti Bibli. * Ve snaze vymýtit křesťanství přikázal, aby byly všechny křesťanské Bible spáleny.³

9. Co by se stalo, kdyby vyhlazovací tažení proti Židům a proti křesťanům byla úspěšná?

⁹ Tyto projevy útlaku a genocidy skutečně ohrožovaly  další existenci Bible. Kdyby se Židům stalo to, co se stalo Filištínům a Moabitům, nebo kdyby se nejdříve židovským a pak římským představitelům podařilo křesťanství vymýtit, kdo by pak psal Bibli a kdo by ji zachoval? Můžeme být šťastní, že opatrovníci Bible — nejprve Židé a pak křesťané — vyhlazeni nebyli a že se Bible zachovala. Bylo zde však další vážné nebezpečí: pokud nebyla ohrožena další existence Bible, pak byla ohrožena alespoň její neporušenost.

Nepřesné opisy

10. Jak se Bible původně uchovávala?

¹⁰ Mnohá z uvedených starověkých literárních děl, která postupně upadla do zapomnění, byla vyryta do kamene nebo byla napsána tak, že jejich písmo bylo vtlačeno do trvanlivých hliněných tabulek. Bible byla psána jinak. Původně byla napsána na papyru nebo na pergamenu, tedy na materiálech, které daleko rychleji podléhaly zkáze. Rukopisy pořízené původními pisateli proto již dávno zmizely. Jak se tedy Bible zachovala? Ručně byly pracně napsány nespočetné tisíce opisů. To byl obvyklý způsob rozmnožování knih v době, než se objevil knihtisk.

11. Co se nevyhnutelně stává při ručním opisování rukopisů?

¹¹ Ruční opisování však v sobě skrývá nebezpečí. Sir Frederic Kenyon, slavný archeolog a knihovník Britského muzea, napsal: „Dosud neexistuje taková lidská ruka a takový lidský mozek, jež by umožnily opsat celé rozsáhlé dílo absolutně bez chyby . . . Do opisu se nutně musely  vloudit chyby.“⁴ Když se do rukopisu vloudila chyba, opakovala se, jakmile se onen rukopis stal základem pro další opisy. Když bylo v průběhu doby vytvořeno mnoho opisů, vloudilo se do nich mnoho chyb lidského původu.

12, 13. Kdo přijal zodpovědnost za uchování textu Hebrejských písem?

¹² Vezmeme-li v úvahu skutečnost, že bylo vytvořeno mnoho tisíc opisů Bible, jak potom víme, že se přitom Bible nezměnila k nepoznání? Zaměřme se tedy na hebrejskou Bibli, na „Starý zákon“. Ve druhé polovině šestého století př. n. l. se Židé vrátili z vyhnanství v Babylóně, a tehdy se strážcem textu hebrejské Bible stala skupina hebrejských učenců známých jako soferim, „písaři“; jejich odpovědností bylo opisovat tato Písma, aby mohla být používána při veřejném i soukromém uctívání Boha. Byli to odborníci zapálení pro svou práci, a jejich práce byla vrcholně kvalitní.

¹³ Následníci těchto soferim byli v období mezi sedmým a desátým stoletím našeho letopočtu masoreti. Základem jejich jména je hebrejské slovo, jehož význam je „tradice“; také oni byli v podstatě písaři a jejich úkolem bylo zachovat tradiční hebrejský text. Masoreti byli velice svědomití. Například text, který písař používal jako předlohu, musel být řádně ověřen, a písař nesměl nic psát zpaměti. Každé jednotlivé písmeno musel ověřit, než je napsal.⁵ Profesor Norman K. Gottwald o tom píše: „Něco z péče, s níž plnili své povinnosti, je vidět i v rabínském požadavku, aby  všechny nové rukopisy prošly korekturou a vadné exempláře aby byly okamžitě vyřazeny.“⁶

14. Který objev poskytl možnost ověřit biblický text, který zachovali soferim a masoreti?

¹⁴ Do jaké míry opisovali soferim a masoreti text přesně? Až do roku 1947 bylo obtížné na tuto otázku odpovědět, protože nejstarší dostupné hebrejské rukopisy pocházely z desátého století našeho letopočtu. V roce 1947 však byly v jeskyních u Mrtvého moře nalezeny některé velice staré rukopisy, mezi nimiž byly i části knih hebrejské Bible. Celá řada fragmentů pocházela z doby před Kristem. Odborníci je porovnali s hebrejskými rukopisy, které byly do té doby k dispozici, aby zjistili, s jakou přesností byly texty přepisovány. Jaký byl výsledek tohoto porovnání?

15. a) Jaký výsledek přineslo srovnání textu Izajáše v rukopisu od Mrtvého moře s masoretským textem? b) Jaký závěr bychom měli vyvodit z toho, že v některých rukopisech nalezených u Mrtvého moře se vyskytují určité odchylky v textu? (Viz poznámku pod čarou.)

¹⁵ Jedním z nejstarších objevených spisů byla úplná kniha Izajáše, a je úžasné, s jakou přesností její text odpovídá textu masoretské Bible, kterou máme dnes. Profesor Millar Burrows píše: „Mnohé z rozdílů mezi [nedávno objeveným] svitkem Izajáše [z kláštera] sv. Marka a textem masoretským je možné vysvětlit jako chyby při opisování. Kromě těchto rozdílů text jako celek pozoruhodně odpovídá textu středověkých rukopisů. Takový soulad s rukopisem o tolik starším je přesvědčivým svědectvím toho, že tradiční text je v podstatě přesný.“⁷ Burrows dodává: „Je podivuhodné, že  v průběhu přibližně tisíce let došlo pouze k tak nepatrným změnám.“ *

16, 17. a) Proč si můžeme být jisti, že text Křesťanských řeckých písem je neporušený? b) Co dosvědčil sir Frederic Kenyon o textu Řeckých písem?

¹⁶ Ta část Bible, kterou řecky napsali křesťané a které se říká Nový zákon, byla opisována písaři,  kteří byli — ve srovnání s dobře vyškolenými profesionálními soferim — spíše nadanými amatéry. Pracovali však pod hrozbou trestu od světských autorit a brali svou práci vážně. A o tom, že text, který dnes máme, v podstatě odpovídá textu, který napsali původní pisatelé, máme dvojí ujištění. Za prvé: Rukopisy, které máme, pocházejí z doby daleko bližší době vzniku těchto spisů, než jak to je v případě hebrejské části Bible. Jeden zlomek Janova evangelia pochází dokonce z první poloviny druhého století, tedy z doby necelých padesát let po tom, co Jan pravděpodobně napsal své evangelium. Za druhé: Dochovalo se mnoho rukopisů, které přesvědčivě ukazují, že text je správný.

¹⁷ Sir Frederic Kenyon tuto věc potvrdil: „Není ani možné dost zdůraznit, že text Bible je v podstatě spolehlivý. To platí zejména o Novém zákonu. Počet rukopisů Nového zákona, jeho prvních překladů, a také citací, které z něj přejali první církevní pisatelé, je tak velký, že je prakticky jisté, že správné znění kterékoli pasáže, o níž jsou nějaké pochybnosti, se v některém z těchto starověkých hodnověrných pramenů zachovalo. To není možné říci o žádné jiné starověké knize na světě.“¹⁰

Lidé a jejich jazyky

18, 19. Jak se stalo, že Bible nezůstala jen v jazycích, v nichž byla původně napsána?

¹⁸ Jazyky, v nichž byla Bible původně napsána, se časem staly překážkou, která ohrožovala další existenci této knihy. Prvních 39 knih bylo napsáno převážně hebrejsky, jazykem Izraelitů. Znalost hebrejštiny však nikdy nebyla všeobecně rozšířena.  Kdyby Bible zůstala pouze v tomto jazyce, její vliv by se nikdy nemohl rozšířit mimo židovský národ a umělo by ji číst jen málo cizinců. Ale ve třetím století př. n. l. se začala hebrejská část Bible překládat do řečtiny, a to pro Hebrejce žijící v egyptském městě Alexandrii. Řečtina tehdy byla mezinárodním jazykem. Tak začala být Bible snadno přístupná Nežidům.

¹⁹ Když přišel čas, aby byla napsána druhá část Bible, byla řečtina stále ještě velmi rozšířeným dorozumívacím jazykem, a proto bylo posledních 27 knih Bible napsáno řecky. Ale ne všichni lidé rozuměli řecky. Proto se brzy začaly objevovat překlady hebrejské i řecké části Bible do jazyků, jimiž se v těchto prvních stoletích běžně mluvilo, například do syrštiny, koptštiny, arménštiny, gruzínštiny, gótštiny a etiopštiny. Oficiálním jazykem Římské říše byla latina, a latinských překladů bylo pořízeno tolik, že musel být dán příkaz k vytvoření „autorizovaného překladu“. Ten byl dokončen asi v roce 405 n. l. a začal být známý pod jménem Vulgáta (což znamená „lidová“ nebo „obecná“).

20, 21. Jaké překážky stály v cestě zachování Bible a proč byly překonány?

²⁰ Do prvních století našeho letopočtu se tedy Bible zachovala jen přes velké překážky. Ti, kdo ji  zhotovovali, byli vždy opovrhovanou a pronásledovanou menšinou a jejich život v nepřátelském světě byl obtížný. Při opisování mohlo snadno dojít k závažnému porušení textu, ale nestalo se to. A Bible unikla i nebezpečí, že by k ní měli přístup jen lidé mluvící určitými jazyky.

²¹ Proč bylo zachování Bible spojeno s takovými obtížemi? Bible sama říká: „Celý svět leží v moci toho ničemného.“ (1. Jana 5:19) Proto bychom mohli očekávat, že se svět bude stavět nepřátelsky k uveřejňování pravdy, a to se skutečně stalo. Jak tedy bylo možné, že se Bible přece zachovala, ačkoli tolik jiných literárních děl, jež se nesetkávala s takovými těžkostmi, bylo zapomenuto? I na to Bible odpovídá. Říká: „Jehovův výrok trvá navždy.“ (1. Petra 1:25) Jestliže je Bible skutečně Boží slovo, potom ji žádná lidská moc nemůže zničit. A ukázalo se, že to platí až do našeho dvacátého století.

22. K jaké změně došlo začátkem čtvrtého století našeho letopočtu?

²² Ve čtvrtém století našeho letopočtu se však stalo něco, co nakonec vyústilo v nové útoky na Bibli a co podstatně ovlivnilo průběh evropských dějin. Pouhých deset let potom, co se Dioklecián pokusil zničit všechny exempláře Bible, se císařská taktika změnila a „křesťanství“ bylo legalizováno. O dvanáct let později, v roce 325 n. l., jeden římský císař předsedal „křesťanskému“ koncilu v Nikaji. Proč by mohl být takový zdánlivě příznivý vývoj pro Bibli nebezpečný? Odpověď se dozvíme v následující kapitole.

[Poznámky pod čarou]

Jiný komentátor dodává: „Navzdory všem nejasnostem je zde závažná skutečnost, že text, který máme my dnes, v podstatě přesně předkládá slova autorů, z nichž někteří žili téměř před třemi tisíci lety; a kvůli nějakému narušení textu v nás nemusejí vznikat žádné vážné pochybnosti o platnosti poselství, které je pro nás obsaženo ve Starém zákoně.“⁹

[Studijní otázky]

 [Rámeček na straně 19]

Dobře doložený text Bible

K tomu, abychom si uvědomili, jak dobře je text Bible doložen, stačí porovnat jej s jiným souborem literatury, který se nám dochoval ze starověku: s klasickými řeckými a římskými spisy. Většina z této literatury byla napsána teprve po dokončení Hebrejských písem. Neexistují žádné zprávy, že by Řekům nebo Římanům hrozila genocida, a literatura těchto národů nemusela být přechovávána přes žádné pronásledování. Povšimněme si však, co v této souvislosti říká profesor F. F. Bruce:

„Pokud jde o Caesarovo dílo Zápisky o válce galské (jež vzniklo mezi lety 58 a 50 př. Kr.), dochovalo se v několika rukopisech, z nichž však jen devět nebo deset je dobrých, a nejstarší z nich pochází z doby asi 900 let po Caesarovi.

Ze 142 knih římských dějin od Livia (59 př. Kr.–17 po Kr.) se dochovalo pouze 35 knih; známe je nanejvýš ze 20 rukopisů, které mají skutečně nějaký význam; nejstarší z nich, totiž rukopis zlomků knih III až VI, pochází ze čtvrtého století.

Ze čtrnácti knih Tacitových Dějin (kolem 100 po Kr.) se dochovalo jen čtyři a půl knihy; ze šestnácti knih jeho Letopisů se dochovalo jen deset knih úplně a dvě knihy částečně. Text těchto dochovaných částí jeho dvou velkých historických děl je založen jen na dvou rukopisech, z nichž jeden pochází z devátého století a druhý z jedenáctého . . .

Dějiny, které napsal Thúkydidés (asi 460–400 př. Kr.), známe z osmi rukopisů, z nichž nejstarší pochází asi z roku 900 po Kr., a z několika zlomků papyrů, jež pocházejí asi ze začátku křesťanské éry.

Totéž platí o Dějinách, které napsal Hérodotos (kolem 488–428 př. Kr.) Žádný znalec klasických jazyků by však nepřipustil námitku, že hodnověrnost Hérodota nebo Thúkydida je sporná proto, že nejstarší použitelné rukopisy jejich děl vznikly o 1300 let později než jejich originály.“ (The Books and the Parchments, Knihy a pergameny, strana 180)

Naproti tomu existují tisíce rukopisů různých částí Bible. A rukopisy Křesťanských řeckých písem pocházejí z doby nanejvýš sto let po napsání původních knih.

[Obrázek na straně 13]

Hebrejci byli malým národem a byli stále ohrožováni silnějšími národy. Tento starověký reliéf znázorňuje, jak Asyřané odvádějí některé Hebrejce do zajetí

[Obrázek na straně 14]

Před zavedením tisku byla Písma opisována ručně

[Obrázek na straně 16]

Být křesťanem bylo podle Nerona hrdelním zločinem

[Obrázek na straně 21]

Studium Izajáše ze svitků od Mrtvého moře ukázalo, že tato kniha zůstala prakticky nezměněna více než tisíc let

[Obrázek na straně 23]

Císaři Diokleciánovi se nepodařilo Bibli zničit