Přejít k článku

Přejít na obsah

 OKÉNKO DO MINULOSTI

Konstantin

Konstantin

Konstantin byl první římský císař, který se hlásil ke křesťanství. Významně tím ovlivnil světové dějiny. Přijal toto dříve pronásledované náboženství a otevřel cestu k tomu, aby se z něj zformovaly křesťanské církve. Z takzvaného křesťanství se tak stal „nejsilnější společenský a politický činitel“, jaký kdy ovlivnil chod dějin, píše se v The Encyclopædia Britannica.

PROČ byste se měli o tohoto starověkého římského císaře zajímat? Pokud máte blízko ke křesťanství, měli byste vědět, že Konstantinovy politické a náboženské intriky ovlivnily nauky a praktiky mnoha církví, což je patrné až dodnes. Podívejme se, jak k tomu došlo.

CÍRKVE LEGALIZOVAL A NÁSLEDNĚ VYUŽIL

V roce 313 n. l. vládl Konstantin nad západní částí Římské říše, zatímco Licinius a Maximinus vládli na východě. Konstantin spolu s Liciniem udělili náboženskou svobodu všem, včetně křesťanů. Konstantin křesťanství chránil, protože byl přesvědčen, že toto náboženství může jeho říši sjednotit. *

Když zjistil, že církve jsou rozděleny kvůli sporům, zděsil se. Chtěl je sjednotit, a tak usiloval o to, aby byla ustanovena a pak prosazována „pravá“ doktrína. Aby si biskupové získali jeho přízeň, museli přistoupit na náboženské kompromisy a ti, kteří to udělali, byli zproštěni daně a získali štědrého patrona. Historik Charles Freeman řekl: „Přijmout ‚správnou‘ verzi křesťanské doktríny umožnilo nejen přístup do nebe, ale rovněž k obrovskému bohatství  a vlivu na zemi.“ Duchovní se tedy stali mocnými osobnostmi ve světských záležitostech. „Církev získala ochránce, ale také pána,“ říká historik A.H.M. Jones.

„Církev získala ochránce, ale také pána.“ Historik A.H.M. Jones

JAKÝM BYL KŘESŤANEM?

Konstantinovo spojenectví s biskupy vedlo k tomu, že vzniklo náboženství, jehož nauky byly částečně křesťanské a částečně pohanské. Stěží to mohlo být jinak, protože císař usiloval o náboženský pluralismus a vůbec mu nešlo o nalezení náboženské pravdy. Byl to přece vládce pohanské říše! Chtěl se zavděčit oběma táborům, a tak zaujímal postoj „vědomé nejednoznačnosti ve svých skutcích a vládnutí obecně,“ napsal jeden historik.

Konstantin sice o sobě tvrdil, že je zastáncem křesťanství, ale stále se přidržoval pohanství. Například se věnoval astrologii a věštění, což jsou praktiky, které Bible odsuzuje. (5. Mojžíšova 18:10–12) Na Konstantinově oblouku v Římě je zpodobněn, jak obětuje pohanským božstvům. Nadále prokazoval čest slunečnímu bohu tím, že ho nechal zobrazovat na mincích a prosazoval jeho kult. V pozdějším období svého života dokonce povolil jednomu malému městu v Umbrii v Itálii, aby jemu a jeho rodině postavili chrám a ustanovili kněze, kteří by tam sloužili.

Jako „křesťan“ se dal pokřtít až na smrtelné posteli v roce 337 n. l. Mnozí učenci se domnívají, že s tím otálel proto, aby si udržel politickou podporu od křesťanských i pohanských složek své říše. Způsob jeho života a jeho pozdní křest vzbuzují pochybnosti o upřímnosti jeho víry v Krista. Jedna věc je ale jistá. Církev, kterou zlegalizoval, se stala mocným politickým a náboženským subjektem, který se tímto obrátil zády ke Kristu a podal ruku světu. Ježíš o svých následovnících řekl: „Nejsou částí světa, stejně jako já nejsem částí světa.“ (Jan 17:14) Z této církve, která tehdy už světská byla, vzešlo bezpočet náboženských denominací.

Co z toho všeho vyplývá? Učení nějaké církve bychom neměli přijímat automaticky, ale spíše je prozkoumat ve světle biblických nauk. (1. Jana 4:1)

^ 6. odst. To, že Konstantin byl upřímným křesťanem, bývá zpochybňováno. Částečně je to proto, že „zjevně dělal ústupky pohanským kultům, a to dokonce v pozdním období své vlády,“ uvádí učenec Raymond Van Dam.