Přejít k článku

Přejít na obsah

Býval jsem důstojníkem SS

Býval jsem důstojníkem SS

 Býval jsem důstojníkem SS

Vypráví Gottlieb Bernhardt

Byl duben 1945. Jako důstojník německé SS, Hitlerovy elitní stráže, jsem právě sloužil na hradě Wewelsburg. Náhle přišel rozkaz, abych popravil vězně v nedalekém koncentračním táboře. Šlo o svědky Jehovovy. Od příslušníků SS se vyžadovala bezvýhradná poslušnost, a tak jsem stál před velmi závažným rozhodnutím. Dovolte, abych vám vyprávěl, co tomu předcházelo.

NARODIL jsem se roku 1922 v německé vesnici blízko Rýna. I když lidé v té oblasti byli většinou horlivými katolíky, naše rodina patřila k pietistům, náboženskému hnutí, které vzniklo v 17. století. V roce 1933, kdy mi bylo jedenáct, se k moci dostal Hitler. Ve škole jsem vynikal v učení i ve sportu, a proto mě o několik let později vybrali, abych studoval na akademii blízko Marienburgu, nyní polského Malborku. Ocitl jsem se tak stovky kilometrů od domova. Právě zde na mě silně zapůsobila národně socialistická neboli nacistická ideologie. Studentům byly vštěpovány takové hodnoty jako čest, pracovitost, věrnost, poslušnost, smysl pro povinnost a posvátná úcta k německému národnímu dědictví.

Vstupuji do jednotek SS

Když v roce 1939 vypukla druhá světová válka, narukoval jsem k divizi Leibstandarte SS Adolf Hitler, což byla elitní vojenská jednotka podléhající Hitlerovu přímému velení. Její členové dělali osobní stráž vládním představitelům a také se podíleli na zvláštních vojenských operacích. Byl jsem svědkem bojů v Belgii, Bulharsku, Francii, Nizozemsku, Rumunsku a Řecku. Během svého pobytu v Bulharsku jsem šel na mši, kterou sloužil vojenský kněz. Tehdy jsem si říkal: Konají se stejné bohoslužby i na straně nepřátel? Žehná Bůh válce? A straní někomu?

Za čas mě vybrali, abych studoval na Junkerschule, vojenské akademii, kde byli mladí muži školeni pro vysoké důstojnické posty. Po ukončení studií jsem byl zařazen do jednotky, která střežila říšské kancléřství v Berlíně. Tam jsem viděl, jak Hitler veřejně křičí na jednoho významného politika. Zarazilo mě, že se chová tak neomaleně, ale neodvážil jsem se nic říct.

V Berlíně jsem se seznámil s Inge, která také pracovala v kancléřství. Měli jsme už před svatbou, když byla moje jednotka z ničeho nic letecky přepravena na ruskou frontu. Nedostali jsme ani pořádné zimní oblečení. Vůbec jsme to nechápali, protože zima roku 1941 byla velmi tuhá — teploty někdy klesly i pod minus  30 stupňů Celsia. Během bojů jsem si vysloužil svůj druhý Železný kříž. Pak jsem byl ale vážně zraněn, a tak mě letadlem dopravili zpátky do Německa. V roce 1943 jsme se s Inge vzali.

Mým dalším působištěm se stalo Hitlerovo sídlo v Obersalzbergu v Bavorských Alpách. V té době tam pobýval i velitel jednotek SS Heinrich Himmler. Zařídil, aby mě ošetřoval jeho osobní masér a lékař Felix Kersten. Později jsem se dozvěděl, že tomuto lékaři patří statek Hartzwalde ležící blízko Berlína. V průběhu války Kersten Himmlera požádal, aby u něj mohli pracovat svědkové Jehovovi z nedalekého koncentračního tábora. Svolení získal a ke svědkům se choval s úctou. Jedna z jejich spoluvěřících, která pro Kerstena pracovala ve Švédsku, mu vždy dala do kufru Strážnou věž pro svědky v Německu. *

Moje první setkání se svědky

Na sklonku roku 1944 mě Himmler pověřil, abych sloužil jako pobočník generála SS, který byl velitelem na hradě Wewelsburg. Z této 400 let staré pevnosti ležící u města Paderborn chtěl Himmler udělat kultovní místo ideologie SS. Poblíž hradu stál malý koncentrační tábor Niederhagen, kde byla umístěna zvláštní sorta vězňů — svědkové Jehovovi, označovaní také jako badatelé Bible.

Jeden z nich jménem Ernst Specht mi chodil ošetřovat zranění. „Dobré ráno, pane,“ říkával.

„Proč nezdravíš ‚Heil Hitler‘?“ chtěl jsem vědět.

Uctivě se zeptal: „Byl jste vychováván jako křesťan?“

„Ano, rodiče patřili k pietistům,“ odpověděl jsem.

„Pak tedy víte,“ pokračoval, „že Bible slibuje záchranu (heil) jedině skrze Ježíše Krista. Proto nemůžu říkat ‚Heil Hitler‘.“

Ohromeně jsem se zeptal: „Proč tě vlastně zavřeli?“

„Protože jsem badatel Bible,“ odpověděl.

Rozhovory s Ernstem a dalším svědkem Erichem Nikolaizigem, který pracoval jako holič, na mě hluboce zapůsobily. Takové debaty však byly zakázané, a tak mi velící důstojník nařídil, abych s tím přestal. Já jsem si ale uvědomoval, že kdyby každý člověk v Německu — takzvané křesťanské zemi s miliony věřících — jednal jako svědkové, žádná válka  by nebyla. Říkal jsem si, že zasluhují obdiv, ne pronásledování.

V té době mi zatelefonovala jedna vdova a byla velmi rozrušená. Prosila, aby byl její syn převezen k lékaři, protože nutně potřeboval operaci slepého střeva. Okamžitě jsem vydal příkaz k transportu, ale můj nadřízený ho zrušil. Proč? Manžel té ženy byl totiž popraven za to, že patřil ke skupině lidí, která se v červenci 1944 pokusila spáchat atentát na Hitlera. Chlapec zemřel a já jsem tomu nemohl zabránit. Tato smutná událost tíží mé svědomí až dodnes.

I když mi bylo jen něco přes dvacet, pochopil jsem nesmyslnost nacistické propagandy a začal jsem vidět život takový, jaký je. Zároveň rostl můj obdiv ke svědkům Jehovovým a k jejich učení. To mělo za následek, že jsem se ocitl před nejtěžším rozhodnutím ve svém životě.

V dubnu 1945 se k Wewelsburgu blížila spojenecká vojska a velící důstojník uprchl. Pak dorazila jednotka s příkazy od Himmlera. Měl jsem zničit pevnost a pobít vězně. Velitel nedalekého koncentračního tábora mi předal seznam těch, kdo měli být popraveni — všichni patřili ke svědkům Jehovovým. Proč byl takový rozkaz vydán? Svědkové údajně věděli, kde nacisté přechovávají odcizená umělecká díla. Podle všeho měla být ukryta někde v prostorách hradu. Tato informace musela zůstat v tajnosti! Co jsem teď měl dělat?

Šel jsem za velitelem tábora a řekl mu: „Američtí vojáci jsou už skoro tady. Nemyslíte, že by bylo moudré, abyste vy a vaši muži odešli?“ Nemusel jsem ho dlouho přesvědčovat. Pak jsem udělal něco, co bylo pro důstojníka SS nemyslitelné — neuposlechl jsem rozkaz, a svědkové zůstali naživu.

Mám tu čest být jejich bratrem

Po válce jsme s Inge svědky Jehovovy vyhledali a pustili jsme se do studia Bible. Pomáhala nám při tom žena jménem Auguste a několik dalších svědků. Život v poválečném období nebyl vůbec snadný a navíc se mi ozývala zranění, která jsem utržil na frontě. Přesto jsme se oba zasvětili Jehovovi a dali se pokřtít — já v roce 1948 a Inge o rok později.

V 50. letech se na Wewelsburgu konalo setkání svědků, kteří tam za války pracovali. Byli mezi nimi Ernst Specht, Erich Nikolaizig a další věrný svědek Max Hollweg. Považoval jsem za velkou čest, že mohu být nazýván jejich bratrem, protože tito odvážní Boží služebníci riskovali život, aby mi vydali svědectví. Na setkání přijela také Martha Niemannová, která na Wewelsburgu dělala sekretářku. I na ni tehdy chování svědků silně zapůsobilo a později Jehovovi zasvětila svůj život.

Když dnes vzpomínám na to, co jsem prožil, vidím spoustu důkazů, že „celý svět leží v moci [Satana Ďábla]“. (1. Jana 5:19) To jsem si tenkrát jako naivní mladík plný ideálů neuvědomoval. Také teď jasně chápu, jak propastný rozdíl je mezi tím, když někdo slouží tyranskému režimu, jako byl ten Hitlerův, a tím, když slouží Jehovovi. Tvrdý režim vyžaduje slepou poslušnost, zatímco Jehova si přeje, abychom mu sloužili z lásky. Tu můžeme získat, když na základě Bible dobře poznáme jeho osobnost a jeho záměry. (Lukáš 10:27; Jan 17:3) Jehova je rozhodně tím, komu chci sloužit po celý svůj život.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 19]

Naše svatební fotografie z února 1943

[Obrázek na straně 19]

Hrad Wewelsburg se měl stát centrem ideologie SS

[Obrázek na straně 20]

S manželkou Inge dnes