Přejít k článku

Přejít na obsah

 ŽIVOTNÍ PŘÍBĚH

Jehova byl vždycky se mnou

Jehova byl vždycky se mnou

Na západním břehu řeky Indus, na území dnešního Pákistánu, je starověké město Sukkur. Tam jsem 9. listopadu 1929 spatřil světlo světa. V té době rodiče dostali od jednoho misionáře z Anglie sadu krásně barevných knih. Byly založené na Bibli a měly zásadní vliv na to, že jsem se později stal svědkem Jehovovým.

TĚM knihám se říkalo duhová sada. Když jsem si je jako malý prohlížel, líbily se mi krásné obrázky, které podněcovaly moji představivost. Díky těmto výjimečným knihám mě už odmalička zajímala Bible.

Když hrozilo, že druhá světová válka zachvátí i Indii, můj svět se začal hroutit. Rodiče se od sebe odstěhovali a nakonec se rozvedli. Nedokázal jsem pochopit, proč dva lidé, které mám tak rád, nechtějí žít spolu. Byl jsem citově otupělý a připadal jsem si osamělý. Byl jsem jejich jediné dítě a zdálo se mi, že nikde nenajdu nějakou útěchu a pomoc, které jsem tolik potřeboval.

Bydlel jsem tehdy s maminkou v Karáčí, což bylo provinční hlavní město. Jednou zaklepal na naše dveře Fred Hardaker, starší lékař, který patřil ke svědkům Jehovovým. Byl stejného vyznání jako misionář, od kterého rodiče dostali ty knihy. Nabídl mamince biblické studium. Maminka odmítla, ale řekla, že by to mohlo zajímat mě. Hned  další týden jsem díky bratru Hardakerovi začal poznávat Bibli.

Za několik týdnů jsem začal chodit na shromáždění, která se konala v domě, kde měl bratr Hardaker svoji ordinaci. Scházelo se tam kolem 12 starších svědků. Zajímali se o mě a utěšovali mě jako svého syna. Rád vzpomínám na to, jak si ke mně sedli a naklonili se, aby si se mnou mohli povídat z očí do očí. Cítil jsem, že jsou to moji opravdoví přátelé. Tehdy jsem něco takového moc potřeboval.

Brzy se mě bratr Hardaker zeptal, jestli bych s ním šel do kazatelské služby. Naučil mě ovládat přenosný gramofon, abychom mohli lidem přehrávat krátké biblické proslovy. Několik jich bylo velmi přímých a některé lidi to pobouřilo. Mluvit s druhými o Bibli byl ale pro mě zážitek. Byl jsem nadšený a do služby jsem chodil velmi rád.

Když se japonská armáda chystala vtrhnout do Indie, začaly britské úřady vyvíjet nátlak na svědky Jehovovy. V červenci 1943 se to dotklo i mě osobně. Ředitel školy, který byl anglikánským duchovním, mě vyloučil a odůvodnil to tím, že mám „nevyhovující charakter“. Mamince řekl, že jsem špatným příkladem pro ostatní studenty, protože se stýkám se svědky Jehovovými. Byla z toho zděšená a vídat se se svědky mi zakázala. Později mě poslala k tátovi do města Péšávar, které leželo asi 1 400 kilometrů na sever. Neměl jsem tam přístup k duchovnímu pokrmu ani jsem se nestýkal s bratry a sestrami, což se podepsalo na mém duchovním zdraví.

DUCHOVNĚ SE UZDRAVUJI

V roce 1947 jsem se vrátil do Karáčí, abych si tam našel práci. Rozhodl jsem se navštívit ordinaci doktora Hardakera. Vřele a srdečně mě přivítal.

„Copak máme za problém?“ zeptal se mě, protože si myslel, že jsem přišel ze zdravotních důvodů.

„Pane doktore, nejsem nemocný fyzicky, ale duchovně,“ odpověděl jsem. „Potřebuju studovat Bibli.“

„A kdy bys chtěl začít?“

„Pokud je to možné, tak hned.“

Strávili jsme nádherný večer studiem Bible. Cítil jsem, že jsem se vrátil k Jehovovi. Maminka se hodně snažila, abych se svědky přerušil kontakt, ale tentokrát jsem byl rozhodnutý, že si pravdu nenechám vzít. Toto rozhodnutí jsem dal najevo křtem 31. srpna 1947. Krátce nato jsem začal sloužit jako pravidelný průkopník. Bylo mi 17 let.

RADOSTNÁ PRŮKOPNICKÁ SLUŽBA

Prvním místem, kam jsem byl poslán jako průkopník, byla Kvéta, bývalá britská vojenská základna. V roce 1947 byla Indie rozdělena na dvě části – Indii a Pákistán *. Tato událost rozpoutala vlnu náboženské nesnášenlivosti a násilí, což vedlo k jedné z největších masových migrací v historii. Nový domov muselo hledat asi 14 milionů uprchlíků. Muslimové v Indii se stěhovali do Pákistánu, zatímco hinduisté a Sikhové v Pákistánu přecházeli do Indie. Během toho zmatku jsem jel přeplněným vlakem z Karáčí do Kvéty. Většinu cesty jsem stál venku a zuby nehty se držel zábradlí.

Na krajském sjezdu v Indii v roce 1948

V Kvétě jsem se seznámil s Georgem Singhem, zvláštním průkopníkem, kterému bylo kolem 25. Dal mi staré kolo, na kterém jsem mohl jezdit (nebo které jsem tlačil) kopcovitým terénem. Většinou jsem kázal sám. Za šest měsíců jsem měl 17 biblických studií a někteří zájemci se dali pokřtít. Jedním z nich byl důstojník Sadiq Masih, který nám s Georgem pomohl přeložit několik biblických publikací do urdštiny, což je úřední jazyk Pákistánu. Časem se Sadiq stal nadšeným zvěstovatelem dobré zprávy.

Cestuju do školy Gilead na lodi Queen Elizabeth

Později jsem se vrátil do Karáčí, kam přijeli čerství absolventi Gileadu Henry Finch a Harry Forrest. Od těchto bratrů jsem se toho hodně naučil. Jednou jsem byl s bratrem Finchem na kazatelské výpravě v severním Pákistánu. Na úpatí  majestátního pohoří jsme našli hodně pokorných vesničanů, kteří mluvili urdsky a biblickou pravdu doslova hltali. Za dva roky jsem mohl navštívit školu Gilead i já. Pak jsem se vrátil do Pákistánu a sloužil tam jako zástupce krajského dozorce. Bydlel jsem v misionářském domově ve městě Láhaur s dalšími třemi bratry.

DOSTÁVÁM SE Z KRIZE

Je smutné, že v roce 1954 došlo v misionářském domově ke střetu osobností, a tak to musela řešit pobočka. Protože jsem se v tom sporu nerozumně přiklonil na jednu stranu, byl jsem důrazně pokárán. Byl jsem zdrcený, protože jsem měl pocit, že jsem zklamal. Přestěhoval jsem se zpátky do Karáčí a pak do Londýna a doufal, že začnu znova.

Do sboru v Londýně, kam jsem chodil, patřilo hodně členů rodiny betel. Služebníkem pobočky tehdy byl laskavý bratr Pryce Hughes, který si mě vzal pod svá křídla. Jednou mi vyprávěl o situaci, kdy ho přísně napomenul bratr Joseph Rutherford, který dohlížel na celosvětové kazatelské dílo. Když se bratr Hughes snažil ospravedlnit, bratr Rutherford mu to vytknul. Překvapilo mě, že na to bratr Hughes vzpomínal s úsměvem. Řekl, že ho to nejdřív rozzlobilo. Později si ale uvědomil, že takové usměrnění potřeboval a že je to vlastně důkaz Jehovovy lásky. (Hebr. 12:6) Jeho vyprávění na mě hluboce zapůsobilo a pomohlo mi zase Jehovovi sloužit s radostí.

Někdy v té době se maminka přestěhovala do Londýna a přijala nabídku biblického studia od Johna Barra, který se později stal členem vedoucího sboru. Dělala duchovní pokroky a v roce 1957 se dala pokřtít. Po nějakém čase jsem se dozvěděl, že než můj tatínek zemřel, studoval Bibli se svědky Jehovovými i on.

V roce 1958 jsem se oženil s Lene, sestrou z Dánska, která žila v Londýně. Následující rok se nám narodila dceruška Jane, první z našich pěti dětí. Tehdy jsem byl jmenován starším ve sboru Fulham. Časem se ale Lene zhoršilo zdraví a museli jsme se přestěhovat někam, kde je teplejší podnebí. V roce 1967 jsme tedy odjeli do Adelaide v Austrálii.

BOLESTNÁ TRAGÉDIE

Do našeho sboru v Adelaide patřilo 12 starších pomazaných křesťanů. Byli nadšenými zvěstovateli dobré zprávy. Po přestěhování jsme se brzo vrátili ke svým duchovním návykům.

 V roce 1979 jsme s Lene měli velkou radost, že se nám narodilo páté dítě, Daniel. Měl však Downův syndrom *, a tak se nepředpokládalo, že bude žít dlouho. Dokonce ani dnes nedokážu popsat tu bolest, jakou jsme prožívali. Dělali jsme, co jsme mohli, abychom se o něj postarali a přitom nezanedbávali ostatní čtyři děti. Daniel měl dva otvory v srdci a občas zmodral, protože mu chyběl kyslík. V takových situacích jsme ho museli rychle odvézt do nemocnice. Přestože byl tak nemocný, byl hodně inteligentní a měl milou povahu. Také miloval Jehovu. Když se rodina sešla k jídlu, sepjal ručičky, sklonil hlavičku a pak ze srdce řekl: „Amen!“ Dřív by se do jídla nepustil.

Když byly Danielovi čtyři roky, onemocněl akutní leukémií. S Lene jsme byli fyzicky i citově na dně. Měl jsem pocit, že se nervově zhroutím. Když jsme na tom byli nejhůř, neplánovaně k nám přišel náš krajský dozorce Neville Bromwich. Oba nás se slzami v očích objal. Všichni jsme plakali. Svými laskavými a soucitnými slovy nás opravdu utěšil. Odešel od nás kolem jedné hodiny v noci. Krátce nato Daniel zemřel. Byla to nejtěžší situace v našem životě. Ten zármutek jsme přestáli jedině díky důvěře, že ani smrt nemůže Daniela oddělit od Jehovovy lásky. (Řím. 8:38, 39) Moc se těšíme, až s ním budeme v novém světě. (Jan 5:28, 29)

POMÁHAT DRUHÝM MI PŘINÁŠÍ RADOST

Stále sloužím jako sborový starší, i když jsem měl už dvě mrtvice. Díky tomu, co jsem prožil, se dokážu do druhých vcítit a chápat je, zvlášť ty, kdo mají problémy. Snažím se je nesoudit. Místo toho si říkám: Jak to, co zažili, ovlivňuje jejich chování a způsob myšlení? Jak jim můžu dát najevo, že mi na nich záleží? Jak je můžu povzbudit, aby byli Jehovovi věrní? Velmi rád chodím na pastýřské návštěvy. Když druhé utěšuju a duchovně jim pomáhám, vlastně to utěšuje a pomáhá i mně.

Mám velkou radost z toho, že můžu chodit na pastýřské návštěvy

Cítím se jako žalmista, který prohlásil: „Když mi v nitru přibylo mých zneklidňujících myšlenek, projevy [Jehovovy] vlastní útěchy začaly laskat mou duši.“ (Žalm 94:19) Jehova stál při mně, když jsem byl kluk a doma to bylo těžké, když jsem měl problémy kvůli svému náboženství, když jsem zažil osobní zklamání a také když jsem prožíval velkou bolest. Je pro mě opravdovým Otcem.

^ 19. odst. Pákistán se nejdřív skládal ze Západního Pákistánu (nyní Pákistán) a Východního Pákistánu (nyní Bangladéš).

^ 29. odst. Více informací o Downově syndromu si můžete přečíst v článku „Výchova dítěte s Downovým syndromem – Náročný, ale odměňující úkol“, který vyšel v Probuďte se! z června 2011.