Přejít k článku

Přejít na obsah

Přijímej útěchu a sám utěšuj druhé

Přijímej útěchu a sám utěšuj druhé

Jsme nedokonalí, a proto všichni občas onemocníme, a někteří i vážně. Když se do takové náročné situace dostaneš, jak se s ní vyrovnáváš?

Jedním zdrojem pomoci je útěcha, kterou získáváme od členů rodiny, přátel a našich spoluvěřících.

Laskavá slova někoho blízkého jsou jako utišující léčivý balzám. (Přísl. 16:24; 18:24; 25:11) Jako praví křesťané se ale nezaměřujeme jen na to, jak můžeme útěchu získat. Snažíme se ji také poskytovat a „utěšovat ty, kdo jsou v jakémkoli soužení, útěchou, jíž jsme my sami utěšováni Bohem“. (2. Kor. 1:4; Luk. 6:31) Antonio, oblastní dozorce z Mexika, to zná z vlastní zkušenosti.

Když mu lékaři diagnostikovali lymfom, určitý druh rakoviny krve, byl zdrcený. Přesto se snažil mít negativní pocity pod kontrolou. Jak to dělal? Učil se nazpaměť písně Království, zpíval si je a rozjímal o jejich slovech. Velkou útěchu čerpal také z toho, že se nahlas modlil a četl si Bibli.

Neocenitelnou pomocí pro něj byli i jeho spoluvěřící. Říká: „Vždycky když jsme se s manželkou cítili na dně, požádali jsme jednoho příbuzného, který je sborový starší, aby se u nás zastavil a pomodlil se s námi. Pokaždé nás to utěšilo a dodalo nám to potřebný klid.“ Vzpomíná: „Díky podpoře rodiny a spoluvěřících jsme dokázali negativní pocity v relativně krátkém čase překonat.“ Za laskavé a starostlivé přátele byl Antonio velmi vděčný.

Další pomocí v těžkých chvílích je svatý duch. Apoštol Petr řekl, že Boží duch je „velkorysý dar“. (Sk. 2:38) Jasně se to ukázalo o Letnicích 33 n. l., kdy byl vylit na mnoho Ježíšových učedníků. A tento dar může získat každý z nás. Jeho zdroj je nevyčerpatelný, tak proč bychom o něj nežádali znovu a znovu? (Iz. 40:28–31)

UPŘÍMNĚ SE ZAJÍMEJ O TY, KDO TRPÍ

Apoštol Pavel se potýkal s mnoha těžkostmi, a několikrát se dokonce ocitl tváří v tvář smrti. (2. Kor. 1:8–10) Neměl z ní ale chorobný strach. Útěchu mu dodávalo vědomí, že má Boží podporu. Napsal: „Požehnaný buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, Otec projevů něžného milosrdenství a Bůh veškeré útěchy, jenž nás utěšuje ve všem našem soužení.“ (2. Kor. 1:3, 4) Pavel se neutápěl v sebelítosti. Zkoušky, které ho potkaly, ho naopak naučily projevovat větší soucit. Dokázal pak lépe utěšovat ty, kdo to potřebovali.

Když se Antonio uzdravil, znovu začal sloužit jako cestující dozorce. Už předtím se o své spoluvěřící zajímal, ale potom i s manželkou ještě víc pamatoval na to, aby navštěvoval a povzbuzoval nemocné. Jednou se zastavil u bratra, který bojoval s vážnou chorobou, a pak se dozvěděl, že tento bratr nechce chodit na shromáždění. „Nebylo to proto, že by přestal milovat Jehovu a bratry,“ vysvětluje Antonio, „spíš se kvůli své nemoci cítil naprosto neužitečný.“

Antonio se snažil nemocného bratra povzbudit například tím, že ho na jednom společenství požádal, aby se za přítomné pomodlil. I když se na to bratr necítil, udělal to. Antonio vypráví: „Jeho modlitba byla nádherná. Najednou z něj byl úplně jiný člověk. Znovu se cítil užitečný.“

Každý z nás se už někdy musel potýkat s více či méně náročnou situací. Jak ale ukázal Pavel, taková zkušenost nám může pomoci, abychom dokázali utěšovat druhé. Buďme proto vnímaví k tomu, co naši spoluvěřící prožívají, a napodobujme našeho Boha Jehovu tím, že budeme pro druhé zdrojem útěchy.