Vyrovnali se s nepříznivými okolnostmi — Druhá část

Jak bylo ukázáno v první části této série, v těžkém období mohou být pro rodinu jakýmsi pevným bodem biblické zásady. * Těm, kdo se jimi řídí, Jehova Bůh slibuje: „Způsobím, abys měl pochopení, a budu tě poučovat o cestě, po níž bys měl jít. Budu radit s okem upřeným na tebe.“ (Žalm 32:8)

Když nastanou finanční problémy. Peníze jsou v rodině často příčinou vážných sporů. Biblické zásady však mohou oběma manželům pomoci, aby ke svým finančním problémům zaujali vyrovnaný postoj. Ježíš řekl: „Přestaňte být úzkostliví o své duše, pokud jde o to, co budete jíst nebo co budete pít, nebo o své tělo, pokud jde o to, co si budete oblékat. . . . Váš nebeský Otec ví, že to všechno potřebujete.“ (Matouš 6:25, 32)

Na straně 23 se dočtete o Issacharovi ze Spojených států. Vypráví, jak se potom, co jejich dům zničil hurikán Katrina, on i jeho rodina dokázali vypořádat s finančními těžkostmi.

Když někdo z rodiny vážně onemocní. Každý je někdy nemocný, ale často nejde o nic vážného a člověk se brzy uzdraví. Co když však někdo z rodiny onemocní chronicky? V Bibli se píše, že ti, kdo se potýkají s nějakými zdravotními obtížemi, mohou od Jehovy dostat pomoc. (Žalm 41:1–3) Ta může přijít prostřednictvím ostatních členů rodiny.

Na straně 24 najdete příběh Hadžimeho z Japonska, který mluví o tom, jak společně s dcerami pečuje o svou vážně nemocnou manželku Noriko.

Když zemře dítě. Smrt dítěte je jedna z nejhorších tragédií, jaké mohou rodinu postihnout. Jehova slibuje, že lidem, kteří něco tak hrozného zažili, v budoucnosti setře všechny slzy smutku. (Zjevení 21:1–4) Už dnes jim však poskytuje útěchu. (Žalm 147:3)

Na straně 25 najdete vyprávění Fernanda a Dilmy ze Spojených států, kterým Bible dala sílu, aby se dokázali vyrovnat se smrtí své novorozené dcery.

Z následujících zkušeností je vidět, že pro rodiny, které se musí vyrovnávat s obtížnými okolnostmi, je Bible spolehlivým zdrojem rad.

[Poznámka pod čarou]

 [Rámeček a obrázky na straně 23]

Když nastanou finanční problémy

Vypráví Issachar Nichols, Spojené státy

„Hurikán Katrina zničil náš dům, takže jediné, co z něj zůstalo, byla betonová deska. Škola, ve které jsem učil, byla měsíc a půl zaplavena vodou.“

BYLO léto roku 2005. S manželkou Michelle a naší dvouletou dcerou Sydney jsme bydleli ve městě Bay St. Louis ve státě Mississippi. Michelle a já jsme svědkové Jehovovi a naším cílem bylo v co největší možné míře se věnovat kazatelské službě. Pracoval jsem jako učitel ve škole v nedalekém New Orleans v Louisianě. Učil jsem tři dny v týdnu a většinu zbývajícího času jsem trávil tím, že jsem s druhými lidmi mluvil o Bibli. Takový způsob života naší rodině vyhovoval. Pak ale úřady vydaly varování, že se blíží hurikán Katrina. Okamžitě jsme se přichystali k evakuaci.

Hurikán zničil náš dům i školu, v níž jsem učil. Díky pojistce a státní dotaci jsme sehnali bydlení, ale bylo těžké najít stálé zaměstnání. Michelle se navíc nakazila virovou infekcí z kontaminované vody, což oslabilo její imunitu. Po bodnutí komárem pak dostala západonilský virus. Kromě toho jsme museli platit čím dál vyšší pojištění a rostly životní náklady.

Bylo nutné přizpůsobit se novým okolnostem, a tak jsme se naučili méně utrácet a šetřit i na nezbytných věcech. Také jsem musel být méně náročný, pokud jde o to, jakou práci přijmu.

Smířit se s tím, že jsme přišli o majetek, nebylo vůbec snadné. Ale byli jsme vděční, že jsme naživu. Z toho, co jsme zažili, bylo jasně vidět, že hmotné věci mají jen omezenou hodnotu. Plně jsme pochopili, jak pravdivá jsou Ježíšova slova: „I když má někdo hojnost, jeho život nevyplývá z věcí, které vlastní.“ (Lukáš 12:15)

Také jsme si uvědomovali, že ať už jsme přišli o cokoli, mnozí přišli o víc — někteří dokonce o svůj život. Ihned jsem se proto zapojil do humanitárních prací a utěšoval jsem ty, kdo utrpěli nějakou ztrátu.

V tomto těžkém období nás povzbuzovala zejména slova ze Žalmu 102:17, kde je napsáno, že Jehova Bůh se „jistě . . . obrátí k modlitbě těch úplně obnažených a neopovrhne jejich modlitbou“. Naše rodina Jehovovu podporu rozhodně cítila.

[Rámeček na straně 23]

Potom, co v roce 2005 zasáhly pobřeží Mexického zálivu ve Spojených státech hurikány Katrina a Rita, svědkové Jehovovi okamžitě zřídili 13 center humanitární pomoci, devět skladů a čtyři stanoviště pro doplňování paliv a pohonných hmot. Do oblasti přijelo téměř 17 000 svědků ze Spojených států a ze 13 dalších zemí, aby bezplatně pomohli se záchrannými pracemi. Opravili tisíce domů.

 [Rámeček a obrázky na straně 24]

Když někdo z rodiny vážně onemocní

Vypráví Hadžime Ito, Japonsko

„Rádi jsme s Noriko společně vařili. Pak ale onemocněla. Teď nemůže normálně přijímat potravu ani tekutiny a nemůže mluvit. Je na invalidním vozíku a je napojená na respirátor.“

V KVĚTNU 2006 začala mít Noriko problémy s mluvením. V létě už se stěží dokázala najíst a napít. V září jí lékaři řekli, že trpí amyotrofickou laterální sklerózou (ALS), což je postupně se zhoršující onemocnění, které postihuje nervové buňky mozku a míchy. Během pouhých čtyř měsíců se náš život úplně změnil. A to byl jen začátek jejích problémů.

Časem Noriko ochrnul jazyk a pravá ruka. Lékaři jí udělali gastrostomii, díky níž může přijímat potravu skrze trubici, a pak tracheostomii, při níž jí chirurgicky udělali otvor v krku, aby mohla dýchat. Kvůli tomuto zákroku však nemůže mluvit. Nedovedu si ani představit, jak hrozné to pro ni musí být, protože vždycky byla velmi činorodá. Jsme svědkové Jehovovi a Noriko spolu s dcerami věnovaly velkou část svého času kazatelské službě. Teď je Noriko závislá na respirátoru a většinou je upoutána na lůžko.

Nevzdává se však. Shromáždění navštěvuje na invalidním vozíku a má respirátor. Zhoršil se jí sluch, a tak jí jedna z našich dcer píše velkým písmem poznámky. Díky tomu může mít Noriko ze shromáždění užitek. I když musela kazatelskou službu hodně omezit, píše lidem dopisy o biblické naději. K psaní používá zvláštní zařízení, které je připojeno k počítači. (2. Petra 3:13; Zjevení 21:1–4)

V péči o Noriko spolupracujeme všichni. Obě dcery změnily zaměstnání, aby mi mohly doma víc pomáhat. Společně se snažíme zvládat těch mnoho věcí, které dřív dělala Noriko.

Někdy se mi zdá ráno unavená. Mám chuť jí říct, aby si ten den trochu odpočinula. Ale Noriko se chce s druhými lidmi podělit o to, co se píše v Bibli. Když jí začnu chystat počítač, rozzáří se jí oči. Během psaní se cítí lépe. Pochopil jsem, jak cenné je ‚vždy mít hojnost práce v Pánově díle‘. (1. Korinťanům 15:58)

V tom, aby Noriko nepropadla sklíčenosti, jí velmi pomohlo vyprávění Jasona Stuarta, který trpí stejnou nemocí. Jeho příběh vyšel v Probuďte se! z ledna 2006. Když se pracovníci nemocnice divili, kde se v ní bere tolik optimismu, o tomto článku jim pověděla a jeho kopie jsme jim věnovali. To, že se s druhými dělí o dobrou zprávu, jí dává sílu vytrvávat.

S Noriko jsme svoji už 30 let, ale až během posledních tří let jsem si na ní začal vážit věcí, které jsem předtím bral jako samozřejmost. Jsem moc rád, že mám takovou manželku.

 [Rámeček a obrázky na straně 25]

Když zemře dítě

Vyprávějí Fernando a Dilma Freitasovi, Spojené státy

„Zármutek nad tím, že vám zemřelo dítě, je téměř nemožné vyjádřit slovy. Nic nemůže způsobit větší bolest.“

NAŠE dcera Precious zemřela 16. dubna 2006. Bylo jí teprve deset dní. Asi ve třetím měsíci těhotenství mi lékaři řekli, že naše nenarozené děťátko má vážnou srdeční vadu. Těsně před porodem už bylo zřejmé, že pokud se narodí živé, krátce nato zemře. Přijmout tuto skutečnost pro nás bylo nesmírně těžké. Měli jsme tři zdravé dcery a nemohli jsme uvěřit tomu, že naše miminko zemře.

Poté, co se Precious narodila, zkušený lékař, který se specializoval na chromozomální poruchy, u ní rozpoznal vzácnou anomálii, které se říká trisomie 18 a postihuje asi 1 z 5 000 novorozenců. Bylo jasné, že Precious nebude žít dlouho. Cítili jsme se úplně bezmocní, protože jsme nemohli nic udělat — jen to být tu krátkou dobu jejího života s ní.

Jsme velmi vděční za těch deset dní, které jsme s ní mohli strávit. Spolu s našimi dcerami jsme k ní opravdu přilnuli. Chovali jsme ji, mluvili na ni, objímali ji a líbali a udělali jsme tolik fotek, kolik jsme jen mohli. Povídali jsme si o tom, komu z rodiny je nejvíc podobná. Lékař, který určil diagnózu, nás v nemocnici každý den navštěvoval. Plakal s námi a říkal nám, jak je mu to líto. Dokonce si během rozhovoru s námi Precious na památku namaloval a kopii obrázku nám daroval.

Jsme svědkové Jehovovi a pevně věříme tomu, co je napsáno v Bibli — že Bůh vytvoří na zemi rajské podmínky a že prahne po tom, aby přivedl k životu ty, kdo zemřeli, včetně dětí, jako byla Precious. (Job 14:14, 15; Jan 5:28, 29) Těšíme se na to, až ji budeme moci znovu chovat v náručí. Vždy když slyšíme slovo ráj, vybaví se nám naděje, kterou máme, a to nás velmi posiluje. Prozatím čerpáme útěchu z toho, že Precious je v Boží paměti a už netrpí. (Kazatel 9:5, 10)