Pasáž v 5. Mojžíšově 22:25–27 se nezabývá dokazováním mužovy viny, ta už byla potvrzena. Účelem tohoto zákona bylo ukázat, že znásilněná žena je nevinná. Všimněme si kontextu.

V předchozích verších se popisuje situace, kdy měl nějaký muž sex se zasnoubenou ženou „ve městě“. Takový muž se provinil cizoložstvím, protože na zasnoubenou ženu se pohlíželo jako na vdanou. A co ta žena? Zákon říkal, že „ve městě nekřičela“. Jinak by ji lidé určitě slyšeli a pomohli jí. Protože nekřičela, podílela se na cizoložství, takže byli oba považováni za vinné. (5. Mojž. 22:23, 24)

Pak se Zákon vyjadřuje k odlišné situaci: „Jestliže však muž našel dívku, která je zasnoubena, na poli a muž ji popadl a ležel s ní, muž, který s ní ležel, tedy zemře sám, a dívce neuděláš nic. Dívka nemá hřích zasluhující smrt, protože právě jako když muž povstane proti svému bližnímu a vskutku ho zavraždí, ano duši, tak je to v tomto případě. Našel ji totiž na poli. Dívka, která byla zasnoubena, křičela, ale nebyl, kdo by ji vyprostil.“ (5. Mojž. 22:25–27)

V tomto případě se soudci měli přiklonit k tomu, že je žena nevinná. Předpokládalo se, že „křičela, ale nebyl, kdo by ji vyprostil“, a tak se nedopustila cizoložství. Muž se ale provinil znásilněním a cizoložstvím, protože zasnoubenou ženu „popadl a ležel s ní“.

Účelem tohoto zákona tedy bylo ukázat, že žena je nevinná, a zároveň je v něm prostě uvedeno, že muž se dopustil znásilnění a cizoložství. Můžeme důvěřovat tomu, že soudci celou věc důkladně prozkoumali a vynesli rozsudek v souladu se zásadami, které Bůh jasně a opakovaně stanovil. (2. Mojž. 20:14; 5. Mojž. 13:14; 17:4)