Mám domluvené velmi důležité setkání

DOMLUVILA jsem si velmi důležité setkání. Dovolte mi, abych vysvětlila, co mě, mladou španělskou matku, k tomu přivedlo.

V domácnosti mých rodičů chyběl soulad a pokoj. Naše rodina byla zdrcena zármutkem, když můj mladší bratr zahynul při tragické nehodě ve věku čtyř let. Kromě toho špatné návyky mého otce způsobily, že maminka nebyla v manželství příliš šťastná. Tento problém jí však nezabránil vštěpovat mému staršímu bratrovi i mně morální hodnoty.

Můj bratr se časem oženil a já se vdala. Brzy nato byla u maminky zjištěna rakovina a maminka na ni nakonec zemřela. Před smrtí nám však odkázala poklad.

Jedna známá s ní mluvila o biblické naději na vzkříšení a maminka přijala nabídku biblického studia. V závěru svého života poznala díky biblickému poselství smysl života a byla šťastná.

Když jsme spolu s bratrem viděli, jak dobře na ni biblické poselství zapůsobilo, i my jsme začali studovat Boží Slovo. Já jsem se stala pokřtěným svědkem Jehovovým měsíc před narozením svého druhého dítěte. Narodila se mi krásná holčička, které jsme dali jméno Lucía.

Den mého křtu byl pro mě velmi důležitý především proto, že jsem nyní patřila Jehovovi. Zasvětila jsem se mu, abych mu sloužila navždy. Dalším důvodem bylo to, že jsem mohla svou víru předávat svým milovaným dětem, synovi a dceři.

Ta druhá příčina mého štěstí však byla brzy narušena. Když byly Lucíi čtyři roky, začala mít silné bolesti v bříšku. Radiolog provedl několik testů a pak nám vysvětlil, že Lucía má na játrech tumor velký jako pomeranč. Lékař nám objasnil, že jde o neuroblastom, rychle rostoucí rakovinný nádor. Tak začal Lucíin sedmiletý boj s rakovinou, a přitom musela být několikrát delší dobu v nemocnici.

Obětavě pomáhala druhým

V těchto náročných letech mě Lucía často povzbuzovala vřelým objetím a utěšujícími polibky. To, jak se vyrovnávala se svou chorobou, působilo silným dojmem také na personál nemocnice. Lucía vždy horlivě spolupracovala se zdravotními sestrami a pomáhala jim roznášet jogurty, džusy a jiné věci dětem, které ležely v sousedních pokojích. Ošetřovatelky jí dokonce daly bílý plášť se jmenovkou, na které bylo označení „pomocnice zdravotní sestry“.

Jedna nemocniční pracovnice vzpomíná: „Lucía na mě hluboce zapůsobila. Byla aktivní, činorodá a velmi ráda malovala. Byla čiperná a vyspělá, velmi vyspělá.“

Sílu a vyrovnanost Lucía čerpala z Božího Slova. (Hebr. 4:12) Byla přesvědčena, že v novém světě „smrt již nebude a nebude již ani truchlení ani křik ani bolest“, jak to slibuje Boží Slovo. (Zjev. 21:4) Zajímala se o druhé a využila každou vhodnou příležitost, kdy mohla někomu vyprávět, co říká Bible. Lucía měla pevnou naději na vzkříšení, a ta jí pomáhala zachovat si vnitřní klid a dobrou náladu, ačkoli uzdravení se těžko dalo očekávat. (Iz. 25:8) Vyrovnaný postoj si zachovala až do dne, kdy zhoubná nemoc ukončila její život.

 Právě v onen den jsem si domluvila to velmi důležité setkání. Lucía mohla sotva otevřít oči. Otec ji držel za jednu ruku a já za druhou. „Neboj se, neopustím tě. Jen pomalu dýchej,“ šeptala jsem jí. „Až se probudíš, budeš zdravá. Už tě nebude nic bolet a já budu s tebou.“

Teď je na mně, abych tu domluvu dodržela. Já vím, že období čekání nebude snadné, ale také vím, že když budu trpělivě důvěřovat v Jehovu a zachovám si k němu ryzí vztah, budu u toho, až se při vzkříšení Lucía vrátí.

Lucíin odkaz

Lucíina příkladná statečnost a také obdivuhodná podpora od sboru hluboce zapůsobily na mého manžela, který nesdílel moji víru. V den, kdy Lucía zemřela, mi řekl, že své názory musí přehodnotit. Za několik týdnů požádal jednoho staršího ze sboru, aby s ním studoval Bibli. Brzy nato začal chodit na všechna shromáždění a s Jehovovou pomocí přestal kouřit, což nikdy předtím nedokázal.

Zármutek ze ztráty Lucíe mě dodnes úplně neopustil, ale jsem Jehovovi nesmírně vděčná za odkaz, který Lucía zanechala. S manželem se navzájem utěšujeme nádhernou nadějí na vzkříšení. Představujeme si přitom, že přijde čas, kdy Lucíi znovu uvidíme a z její rozesmáté tváře se na nás budou opět dívat její velké výrazné oči.

Tragická událost, která postihla mou dceru, velmi zapůsobila také na jistou ženu ze sousedství. Jednoho deštivého sobotního dopoledne k nám přišla. Její syn chodil do stejné školy jako Lucía. Kdysi měla ještě jednoho syna, který také v jedenácti letech zemřel, a dokonce na stejnou nemoc. Když se dozvěděla, co se stalo s Lucíí, zjistila si, kde bydlíme, a přišla nás navštívit. Chtěla vědět, jak se vyrovnávám s Lucíinou smrtí. Navrhla, abychom vytvořily svépomocnou skupinu, která by pomáhala jiným matkám v podobné situaci.

Vysvětlila jsem jí, že já osobně jsem našla skutečnou útěchu v jednom z biblických slibů. Ten převyšuje všechno, co by mohli nabídnout lidé. Když jsem jí přečetla Ježíšova slova zapsaná v Janovi 5:28, 29, oči se jí rozzářily. Přijala nabídku biblického studia a brzy začala pociťovat „Boží pokoj, který převyšuje všechno myšlení“. (Fil. 4:7) Když spolu studujeme Bibli, často si uděláme přestávku a představujeme si, že jsme v novém světě a při vzkříšení vítáme své milované.

Lucía sice žila krátce, ale odkaz, který zanechala, je trvalý. Díky její víře se naše rodina sjednotila ve službě Bohu, a Lucíina víra posílila mé odhodlání zůstat ve víře stejně pevná. My všichni, kteří jsme ztratili své milované a těšíme se na jejich vzkříšení, máme zcela jistě domluvené velmi důležité setkání.

[Obrázek na straně 20]

Jak si Lucía představovala ráj