Životní příběh

Vytrvávám jako voják Krista

VYPRÁVÍ JURIJ KAPTOLA

„Teď už vím, že opravdu máte víru!“ řekl mi někdo, od koho bych to nečekal — důstojník sovětské armády. Jeho slova mě povzbudila a přišla v pravý čas. Očekával jsem, že budu na mnoho let uvězněn. Úpěnlivě jsem Jehovu prosil o podporu, protože jsem věděl, že mě čeká těžké období, ve kterém budu potřebovat vytrvalost a odhodlání.

NARODIL jsem se 19. října roku 1962 a dětství jsem prožil na západní Ukrajině. Můj otec, který se také jmenoval Jurij, se právě v tom roce setkal se svědky Jehovovými. Brzy se stal prvním Jehovovým ctitelem v naší vesnici. Jeho činnost neunikla pozornosti úřadů, které dílu svědků Jehovových bránily.

Většina sousedů si však mých rodičů vážila za to, že projevovali křesťanské vlastnosti a zajímali se o druhé lidi. Rodiče učili mě i mé tři sestry už odmalička milovat Boha a využívali k tomu každou příležitost. To mi pomáhalo, abych zvládal různé náročné situace, kterým jsem musel čelit ve škole. Jedna z nich nastala tehdy, když měli všichni žáci povinně nosit odznak na znamení toho, že patří ke komunistické mládežnické organizaci Okťabrjata. Já jsem se však chtěl držet křesťanské neutrality a odznak jsem si nepřipnul, a tím jsem se samozřejmě lišil od ostatních. (Jan 6:15; 17:16)

Když jsem byl ve třetí třídě, od všech žáků našeho ročníku se očekávalo, že vstoupí do  Pionýra. Jednoho dne se tedy konal slavnostní zápis. Celá naše třída se měla seřadit na školním dvoře. Běhal mi mráz po zádech, protože jsem počítal s tím, že se mi ostatní budou posmívat a nadávat mi. Všichni až na mě si z domova přinesli svůj nový rudý pionýrský šátek a teď v dlouhé řadě stáli naproti řediteli, učitelům a žákům z vyšších ročníků. Ti dostali pokyn, aby nám šátky uvázali kolem krku. Sklonil jsem hlavu, zabořil oči do země a jen doufal, že si mě nikdo nebude všímat.

Vězněn daleko od domova

Když mi bylo osmnáct, byl jsem odsouzen ke třem letům vězení za to, že jsem jako křesťan zachoval neutralitu. (Izajáš 2:4) První rok jsem byl vězněn ve městě Trudovoje ve Vinnické oblasti na Ukrajině. Za tu dobu jsem se tam setkal s dalšími asi třiceti Jehovovými svědky. Přidělovali nás po dvou do různých pracovních skupin, protože úřady chtěly zabránit tomu, abychom se stýkali.

S jedním svědkem, který se jmenoval Eduard, jsme byli v srpnu roku 1982 zařazeni do transportu na sever Uralu. Spolu s jinými vězni jsme cestovali ve vězeňských vagonech. V nesnesitelném vedru jsme tam byli natěsnáni celých osm dní, dokud jsme nakonec nedorazili do věznice v Solikamsku, který leží v Permské oblasti. Eduard a já jsme bydleli každý v jiné cele. O dva týdny později mě odvezli dál na sever, do Velsu v oblasti Krasnovišersk.

Náš transport tam přijel uprostřed noci a byla taková tma, že by se dala krájet. I přesto naší skupině důstojník nařídil, aby se v člunu přeplavila přes řeku. Tma ale byla tak hustá, že jsme ani člun, ani řeku vůbec neviděli! Začali jsme tedy tápat kolem a nakonec jsme člun nahmatali. Srdce se nám svíralo strachem, ale cestu přes řeku jsme zvládli. Když jsme byli na druhém břehu, vydali jsme se za světlem, které svítilo na nedalekém kopci. Tam stálo několik stanů — náš nový domov. Já jsem byl ubytován v jednom větším stanu, kde nás spalo asi třicet. Přes zimu někdy spadly teploty až na -40 stupňů Celsia a stan skýtal jen chabé útočiště. Prací většiny vězňů bylo kácet stromy, ale já jsem měl za úkol stavět vězeňské chatrče.

V naší odlehlé osadě dostávám duchovní pokrm

V naší osadě jsem byl jediným svědkem, ale Jehova mě neopustil. Jednou mi přišel balíček od matky, která stále žila na západní Ukrajině. Když dozorce ten balíček otevřel, hned mu padl zrak na malou Bibli. Vyndal ji a začal v ní listovat. Horečně jsem přemýšlel, co mám říct, aby mi tento vzácný duchovní poklad nebyl zabaven. „Co je to?“ zeptal se dozorce ostře. Než jsem stačil něco vymyslet, inspektor stojící vedle odpověděl: „To bude nějaký slovník.“ Já jsem raději zůstal zticha. (Kazatel 3:7) Inspektor pak prohledal zbytek balíčku a nakonec mi ho podal i s drahocennou Biblí. Ze samé radosti jsem mu nabídl část ořechů, které mi matka poslala. Ten balíček byl pro mě důkazem, že na mě Jehova nezapomněl. Naopak, podal mi pomocnou ruku a postaral se o mé duchovní potřeby. (Hebrejcům 13:5)

Nepřestávám kázat

O několik měsíců později jsem ke svému překvapení dostal dopis od jednoho křesťanského bratra, který byl vězněn asi o 400 kilometrů dál. V dopise mě prosil, abych vyhledal jistého muže, který dříve projevil zájem o biblickou pravdu a nyní by měl být ve stejném táboře jako já. Nebylo však moudré, že to bratr napsal tak otevřeně, protože naše dopisy procházely cenzurou. A tak nebylo divu, že si mě jeden důstojník nechal předvolat do kanceláře a důrazně mě  varoval, abych nekázal. Potom mi nařídil podepsat listinu, ve které bych se zavázal, že s druhými nebudu mluvit o své víře. Odpověděl jsem, že nechápu, proč bych měl takové prohlášení podepisovat, když už beztak všichni v táboře vědí, že jsem svědek Jehovův. Řekl jsem, že ostatní vězni chtějí vědět, proč jsem byl uvězněn. Co jim mám odpovědět? (Skutky 4:20) Důstojník si uvědomil, že se nedám zastrašit, a tak se rozhodl, že se mě zbaví, a poslal mě do jiného tábora.

Byl jsem převezen do vesnice Vaja, vzdálené asi 200 kilometrů. Tamní dozorci respektovali moje křesťanské přesvědčení a přidělili mi nevojenské pracovní úkoly. Nejprve jsem pracoval jako truhlář, později jako elektrikář. I to však mělo svá úskalí. Jednoho dne jsem například dostal pokyn, abych si vzal nářadí a šel do jedné společenské místnosti ve vesnici. Vojáci, kteří v klubu byli, měli z mého příchodu radost. Nedařilo se jim totiž zprovoznit osvětlení, které zdobilo různé vojenské emblémy. Chtěli po mně, abych jim pomohl dát světla do pořádku před oslavou každoročního Dne Rudé armády. Rychle jsem se pomodlil a zvážil, co udělat. Pak jsem jim řekl, že takovou práci dělat nemohu. Nechal jsem jim tam nářadí a odešel jsem. Byla na mě podána stížnost k zástupci velitele tábora. Ten si stížnosti vyslechl a pak k mému velkému překvapení odpověděl: „Já si ho za to vážím. Je to zásadový člověk.“

Povzbuzení z nečekaného zdroje

Přesně po třech letech věznění jsem byl 8. června 1984 propuštěn. Po návratu na Ukrajinu jsem se musel jako bývalý vězeň přihlásit na vojenské správě. Tam mi úředníci řekli, že za šest měsíců bych se znovu dostal před soud, a že proto bude lepší, když se z té oblasti odstěhuji. Odešel jsem tedy z Ukrajiny a nakonec jsem si našel práci v Lotyšské republice. Nějakou dobu jsem se scházel se skupinkou svědků z hlavního města Rigy a okolí a také jsem s nimi chodil do kazatelské služby. Ale sotva uplynul jeden rok, dostal jsem znovu povolávací rozkaz. V odvodní kanceláři jsem důstojníkovi sdělil, že už dříve jsem vojenskou službu odmítl. Začal na mě křičet: „Víte vy vůbec, co děláte? Uvidíme, co řeknete podplukovníkovi.“

V doprovodu stráže mě odvedl do druhého patra, kde za dlouhým stolem seděl podplukovník. Když jsem mu vysvětloval svůj postoj, pozorně naslouchal a pak odvětil, že ještě mám čas své rozhodnutí znovu zvážit, než se dostanu před odvodní komisi. Vyšli jsme z podplukovníkovy kanceláře a ten důstojník, který na mě předtím tak křičel, uznal: „Teď už vím, že opravdu máte víru!“ Když jsem pak stál před vojenskou komisí, znovu jsem vyjádřil svůj neutrální postoj, a na nějakou dobu mě nechali být.

V té době jsem bydlel na ubytovně. Jednou večer kdosi zlehka zaklepal na dveře. Otevřel  jsem. Přede mnou stál muž v obleku a s aktovkou v ruce. Představil se a řekl: „Jsem ze státní bezpečnosti. Vím, že máte problémy a že vás čeká soud.“ „Ano, to máte pravdu,“ odpověděl jsem. Muž pokračoval: „Můžeme vám pomoci — když se ovšem zavážete, že pro nás budete pracovat.“ „Ne, to udělat nemohu,“ řekl jsem mu. „Svoje křesťanské přesvědčení nezradím.“ Pak už se mě ani nepokoušel přemlouvat a odešel.

Kážu znovu ve vězení

Dne 26. srpna 1986 mě Národní soud v Rize odsoudil ke čtyřem letům nucených prací. Dostal jsem se do centrální věznice v Rize. Umístili mě do rozlehlé cely, kde bylo dalších čtyřicet vězňů, a já jsem se pokusil každému z nich vydat svědectví. Někteří z nich se prohlašovali za věřící, jiní se mi jenom posmívali. Všiml jsem si, že vězni se sdružují do skupin. A právě vůdci těchto skupin mi po dvou týdnech řekli, že musím s kázáním přestat, protože se neřídím jejich nepsanými pravidly. Vysvětlil jsem jim však, že právě za to mě zavřeli — za to, že žiji podle jiných zákonů.

V kázání jsem obezřetně pokračoval. Snažil jsem se najít duchovně smýšlející jednotlivce a se čtyřmi takovými lidmi se mně podařilo zavést biblické studium. Při studiu si vždycky poznamenávali základní biblické nauky do zápisníku. Po několika měsících jsem byl poslán do tábora se zvýšenou ostrahou ve městě Valmijera, kde jsem pracoval jako elektrikář. Tam jsem zahájil biblické studium s mužem, který byl také elektrikář. O čtyři roky později se stal svědkem Jehovovým.

Z tábora se zvýšenou ostrahou jsem byl 24. března 1988 přemístěn do jiného tábora, ležícího nedaleko. To bylo opravdu požehnání, protože jsem tam měl více svobody. Pracoval jsem na různých staveništích a neustále jsem hledal příležitosti k tomu, abych někomu vydal svědectví. Často jsem dlouho do noci kázal mimo tábor, ale při návratu mi nikdo nedělal problémy.

Jehova mému úsilí požehnal. V celé oblasti žilo několik svědků, ale ve městě samotném jsem měl jen jednu spoluvěřící — byla to letitá sestra Vilma Krūmin̗ová. Se sestrou Krūmin̗ovou jsme zavedli mnoho biblických studií s mladými lidmi. Občas nás přijeli v kazatelské službě podpořit bratři a sestry z Rigy, a dokonce někteří pravidelní průkopníci z Leningradu (nyní Sankt Petěrburg). Díky Jehovovi se nám podařilo zahájit několik biblických studií. Brzy jsem se přihlásil do průkopnické služby, což znamenalo, že jsem každý měsíc věnoval kazatelské činnosti 90 hodin.

Dne 7. dubna 1990 byl u Lidového soudu ve Valmijeře přezkoumán můj případ. Když slyšení začalo, podíval jsem se na prokurátora a zjistil jsem, že je to mladík, s nímž jsem dříve vedl rozhovory o Bibli. I on mě poznal, usmál se na mě, ale nic neřekl. Ještě si pamatuji, co mi během přelíčení řekl soudce: „Juriji, to čtyři roky staré rozhodnutí, že budete uvězněn, bylo nezákonné. Vůbec jste neměl být odsouzen.“ Najednou jsem byl volný!

Kristův voják

V červnu roku 1990 jsem se znovu musel přihlásit v odvodní kanceláři, abych tam získal povolení k pobytu v Rize. Vešel jsem do téže kanceláře, kde jsem před čtyřmi lety podplukovníkovi řekl, že nebudu sloužit v armádě. Byl tam stále ten dlouhý stůl a za ním seděl tentýž muž. Tentokrát vstal, aby mě přivítal, potřásl mi rukou a řekl: „Je hanba, že jste si tím vším musel projít. Lituji, že se to vůbec stalo.“

 Odpověděl jsem mu: „Jsem voják Krista a své pověření musím plnit. I vy můžete díky poznání Bible zažít to, co Kristus slíbil svým následovníkům — šťastný život a věčnou budoucnost.“ (2. Timoteovi 2:3, 4) Plukovník řekl: „Nedávno jsem si Bibli koupil a teď ji mám rozečtenou.“ Měl jsem u sebe knihu Můžeš žít navždy v pozemském ráji. * Otevřel jsem ji v kapitole, kde se rozebírá znamení posledních dnů, a ukázal jsem mu, jak se biblická proroctví vztahují na naši dobu. Plukovník mi s hlubokým oceněním znovu potřásl rukou a popřál mi hodně úspěchů v mé práci.

Mezitím se kazatelské pole v Lotyšsku začalo skutečně bělat ke žni. (Jan 4:35) V roce 1991 jsem byl jmenován sborovým starším. V celé zemi byli tehdy jen dva starší. O rok později se jediný sbor, který v Lotyšsku byl, rozdělil podle používaných jazyků na lotyšský a ruský. Měl jsem výsadu sloužit v ruském sboru. Růst pokračoval tak rychle, že hned následující rok se náš sbor rozdělil na další tři. Když na to dnes vzpomínám, vidím, že to byl Jehova, kdo v té době přiváděl své ovce do organizace.

Roku 1998 jsem byl jmenován zvláštním průkopníkem a poslán do města Jelgava, které leží 40 kilometrů jihozápadně od Rigy. Ještě v tom roce jsem byl jako jeden z prvních v Lotyšsku pozván do školy služebního vzdělávání, která byla pořádána v ruském jazyce a konala se v Solněčnom nedaleko Sankt Petěrburgu. V této škole jsem si uvědomil, že pokud v kazatelské službě chci lidem účinně pomáhat, je opravdu důležité cítit k nim hlubokou lásku. Mnohem více než všechno, co jsme se učili, na mě v průběhu tohoto školení zapůsobila láska a pozornost, kterou nám projevovali členové rodiny betel a instruktoři školy.

Dalším významným mezníkem v mém životě byla svatba s půvabnou křesťankou jménem Karina. Vzali jsme se v roce 2001. Karina se ke mně přidala ve zvláštní celodobé službě. Je pro mě velmi občerstvující každý den pozorovat, jak září štěstím, když se vrací z kazatelské služby. Služba Jehovovi opravdu přináší velikou radost. Drsné zážitky z období komunistického režimu mě naučily zcela Bohu důvěřovat. Jsem přesvědčen, že pokud někdo opravdu touží uchovat si přátelství s Jehovou a podporovat jeho svrchovanost, pak pro něj žádná oběť není příliš veliká. To, že druhým lidem pomáhám poznat Jehovu, dává mému životu smysl. Je to pro mě neobyčejná čest, sloužit Jehovovi „jako znamenitý voják Krista“. (2. Timoteovi 2:3)

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 10]

Byl jsem odsouzen ke čtyřem letům nucených prací a uvězněn v centrální věznici v Rize

[Obrázek na straně 12]

S Karinou ve službě