Přejít k článku

Přejít na obsah

Byla nám dána touha žít

Byla nám dána touha žít

Byla nám dána touha žít

MARY trpěla těžkou depresí a dalšími zdravotními problémy. Nebyla však bez rodinného zázemí ani nebyla závislá na alkoholu či drogách. Na jejím příkladu je dobře vidět to, že k vážnému pokusu o sebevraždu může dojít i tehdy, když nejsou přítomny všechny rizikové faktory.

Nějakou dobu se zdálo, že Mary se stane dalším číslem ve statistice potvrzujícím účinnost, s jakou starší lidé ukončují svůj život. Řadu dnů ležela v kómatu na jednotce intenzivní péče v místní nemocnici a její život visel na vlásku. Zděšený manžel byl skoro stále u ní. Lékaři rodinu upozorňovali, že Mary to asi nepřežije, a pokud ano, potom pravděpodobně bude mít trvalé poškození mozku.

Za Mary denně chodila její sousedka Sally, která je svědkem Jehovovým. „Nabádala jsem členy rodiny, aby se nevzdávali naděje,“ říká Sally. „Moje maminka, která má cukrovku, byla před pár lety několik týdnů v kómatu. Lékaři naší rodině řekli, že to rozhodně nepřežije, ale přežila to. Vzala jsem Mary za ruku a mluvila jsem k ní, stejně jako jsem to dělala s mou maminkou, a měla jsem pocit, že Mary nepatrně reaguje.“ Třetí den byla reakce silnější a zdálo se, že ačkoli Mary nedokáže mluvit, poznává lidi.

‚Mohl jsem tomu zabránit?‘

„John měl hrozný pocit viny,“ říká Sally. „Byl přesvědčen, že za všechno může on.“ To je běžná reakce na to, když někdo blízký spáchá sebevraždu nebo se o ni pokusí. „Připomněla jsem mu, že Mary se léčila na těžkou depresi. Byla nemocná a pocitům sklíčenosti nemohla zabránit, stejně jako on nemůže zabránit projevům tělesné choroby.“

Lidé, jejichž blízký spáchal sebevraždu, jsou často sužováni otázkou: ‚Mohl jsem tomu nějak zabránit?‘ Sebevražednému pokusu je možné předejít tím, že člověk je vnímavý k varovným signálům a rizikovým faktorům. Ale i když se to nepodaří, uvědomte si, že odpovědnost za sebevražedné jednání jiného člověka nenesete vy. (Galaťanům 6:5) Zvláště je třeba si to uvědomovat v případě, kdy ten, kdo se pokusil o sebevraždu, chce u ostatních členů rodiny záměrně vzbuzovat pocit viny. Doktor Hendin, kterého jsme již citovali, uvádí: „Měli bychom mít na paměti, že úspěšné pokusy o sebevraždu často provádějí ti, kdo chtějí zapůsobit na city jiných lidí nebo jimi manipulovat, a to i v případě, že nebudou moci osobně vidět, zda jejich úsilí bylo či nebylo úspěšné.“

Doktor Hendin dále upozorňuje: „Starší lidé, kteří se pokusili o sebevraždu, často mají dospělé děti, ale také sourozence nebo manželské partnery, na které chtějí zapůsobit, které chtějí ovládat nebo je donutit, aby pro ně byli větší záštitou. Nároky pacienta jsou v mnoha případech nesplnitelné, ale on je často nekompromisně vyžaduje a po sebevražedných pokusech, které nejsou míněny doopravdy, často následují pokusy, které vážně míněny jsou.“

Za těchto okolností mohou mít členové rodiny pocit, že jsou skutečně pod extrémním tlakem, který je nad jejich síly. Nikdy však nezapomeňte, že Jehova Bůh křísí mrtvé a k nim mohou patřit i naši blízcí, kteří si kvůli depresi, duševní chorobě nebo ze zoufalství vzali život. (Viz „Co říká Bible: Sebevražda — Je možné vzkříšení?“ v Probuďte se! z 8. září 1990, strana 22 a 23, angl.)

Ačkoli sebevraždu nelze nijak ospravedlnit, je útěchou vědět, že vyhlídky našich blízkých do budoucnosti závisejí na Bohu a ten plně chápe, že lidská slabost a křehkost mohou k takovému zoufalému kroku vést. Bible o Jehovovi říká: „Jako jsou nebesa vyšší než země, jeho milující laskavost je nadřazená těm, kdo se ho bojí. Jak daleko je východ slunce od západu slunce, tak daleko od nás vzdálil naše přestupky. Jako otec projevuje milosrdenství svým synům, Jehova projevil milosrdenství těm, kdo se ho bojí. Vždyť sám dobře zná naše utváření, pamatuje, že jsme prach.“ (Žalm 103:11–14)

Šťastný konec

Mary se dva dny potácela mezi životem a smrtí, ale přežila to. Duševní zdraví se jí postupně obnovilo a John si ji vzal domů, kde byly všechny léky bezpečně pod zámkem. Za Mary nyní pravidelně docházejí sociální pracovníci z oblasti psychiatrie. Mary říká, že neblahé nutkání, které ji téměř stálo život, si vůbec neumí vysvětlit, a ani si je dokonce nedokáže vybavit.

S Johnem a Mary nyní jejich sousedka Sally vede každý týden biblické studium. Tito manželé poznali biblický slib, že Bůh již velmi brzy vyřeší problémy, které se zdají být neřešitelné, a to zvláště problémy starších lidí. „Biblické studium samo o sobě pochopitelně není všelékem,“ vysvětluje Sally. „Sami se musíte z Písma přesvědčit, že tyto sliby jsou skutečné, a to, co se učíte, potom musíte uplatňovat. Myslím si však, že John a Mary získávají skutečnou naději do budoucnosti.“

Pokud máte pocit, že vaše budoucnost je bezútěšná a chtěli byste mít skutečnou naději, vyhledejte svědky Jehovovy. Dejte jim možnost, aby vám — stejně jako Johnovi a Mary — dokázali, že Bůh může vyřešit jakékoli problémy a že to v blízké budoucnosti skutečně udělá. Ať věci momentálně vypadají sebehůř, existuje řešení. Uvažujte s námi laskavě o jisté naději do budoucnosti, která mnoha lidem vrátila touhu žít.

[Rámeček na straně 6]

Rizikové faktory a varovné signály

„U starších lidí vedou k sebevraždě jiné rizikové faktory než u mladých,“ uvádí časopis The Journal of the American Medical Association. K těmto rizikovým faktorům patří „větší výskyt zneužívání alkoholu, deprese, sociální izolace a častější použití vysoce účinných smrtících metod. Starší lidé navíc . . . mají více tělesných chorob a emocionálních poruch.“ Kniha Suicide (Sebevražda) od Stephena Flanderse uvádí následující výčet rizikových faktorů, z nichž každý si zaslouží, aby mu byla věnována pozornost.

Chronická deprese:

„Výzkumní pracovníci uvádějí, že padesát i více procent lidí, kteří mají v anamnéze vážnou depresi, si sáhne na život.“

Beznaděj:

Z některých studií vyplynulo, že daleko větší pravděpodobnost sebevraždy je dokonce i u lidí, kteří se sice nezdají být v depresi, ale nemají do budoucnosti žádnou naději.

Alkoholismus a zneužívání drog:

„Odhaduje se, že na život si sáhne 7 až 21 procent [alkoholiků] ve srovnání s méně než jedním procentem celkové populace.“

Vliv rodiny:

„Podle studií jsou členové rodiny, kde někdo spáchal sebevraždu, ve větším nebezpečí, že oni sami spáchají sebevraždu.“

Nemoc:

„Strach z tělesného chátrání, které může vést k ústavní péči, je u některých starších lidí tak silný, že vyvolá sebevražednou reakci.“

Ztráty:

„Ztratit může člověk něco zjevného, například manželského partnera nebo přítele, práci či zdraví. Může to být ale také něco nepostižitelného, jako je například sebeúcta, společenské postavení nebo pocit bezpečí.“

Kromě těchto rizikových faktorů uvádí Flandersova kniha následující varovné signály, které by se nikdy neměly brát na lehkou váhu.

Předchozí pokus o sebevraždu:

„Je to hlavní indikátor případné sebevraždy.“

Zmínky o sebevraždě:

„Zjevným příkladem hrozící sebevraždy jsou výroky jako ‚Už si o mě nebudou muset dělat starosti‘ nebo ‚Bude jim beze mě lépe‘.“

Konečná opatření:

„Takový člověk dělá závěť, rozdává věci, na kterých mu záleželo, a zajišťuje péči o domácí mazlíčky.“

Změny osobnosti nebo chování:

Jsou-li „provázeny vyjádřeními o bezcennosti nebo beznaději“, může to být „známka deprese, která je dostatečně hluboká na to, aby vedla k sebezničujícímu chování“.

[Obrázek na straně 7]

Pozůstalí často potřebují pomoc, aby se vyrovnali se sebevraždou manželského partnera