Přejít k článku

Přejít na obsah

Korint — „Vládce dvou přístavů“

Korint — „Vládce dvou přístavů“

Korint — „Vládce dvou přístavů“

KDYŽ se podíváte na mapu Řecka, uvidíte, že na severu tuto zemi z velké části tvoří poloostrov a na jihu něco, co vypadá jako velký ostrov. Tyto dvě části propojuje úzký pruh země, který má v nejužším místě asi šest kilometrů. Říká se mu Korintská šíje a spojuje jižně ležící Peloponés s hlavní částí Řecka na severu.

Tato šíje má velký význam ještě z jednoho důvodu. Říká se jí mořský most, protože na východní straně je Saronský záliv, který se otevírá do Egejského moře a východní části Středomoří, a na západní straně je Korintský záliv, který vede do Jónského a Jaderského moře a západního Středomoří. Mezi těmito zálivy leží město Korint, důležitá zastávka apoštola Pavla na jeho misionářských cestách a význačné kvetoucí město starověkého světa pověstné svým přepychem a prostopášností.

Strategická poloha

Korint ležel blízko západního okraje této důležité šíje. Na obou jejích stranách byly přístavy, které Korint využíval — Lechaion na západě a Kenchreje na východě. Z tohoto důvodu řecký zeměpisec Strabón označil Korint za „vládce dvou přístavů“. Korint se stal mezinárodní křižovatkou, protože díky své strategické poloze ovládal suchozemský obchod mezi severem a jihem a také námořní obchod mezi východem a západem.

Již od dávných dob připlouvaly z východu (z Malé Asie, Sýrie, Fénicie a Egypta) i ze západu (z Itálie a Španělska) lodě s nákladem, který byl v jednom z přístavů vyložen a transportován několik kilometrů po souši na druhou stranu šíje. Tam byl naložen na další plavidlo, které pak pokračovalo v cestě. Menší lodě byly přes šíji přetahovány po dlážděné cestě, které se říkalo diolkos. (Viz  rámeček na straně 27.)

Proč této cestě po souši dávali námořníci přednost? Protože se tím vyhnuli nebezpečím cesty dlouhé 320 kilometrů, která vedla bouřlivým mořem kolem mysů Peloponésu. Obzvlášť riskantní byla plavba kolem mysu Maleas, o kterém se říkalo: „Vydáš-li se kolem mysu Maleas, zapomeň na domov.“

Zatopený přístav Kenchreje

Přístav Kenchreje, který leží asi 11 kilometrů od Korintu, byl konečnou stanicí asijské námořní trasy. V důsledku ničivých zemětřesení koncem 4. století je dnes napůl pod vodou. Strabón popisoval Kenchreje jako rušný a bohatý přístav a římský filozof Lucius Apuleius jej označil za „rozlehlý a mocný přístav často navštěvovaný koráby rozličných národů“.

V době Římské říše měl přístav tvar podkovy, kterou tvořily dvě hráze vybíhající daleko do moře, čímž vznikl vjezd široký 150 až 200 metrů. Do přístavu mohly vplout lodě až 40 metrů dlouhé. Při vykopávkách na jeho jihozápadní straně byly odhaleny části chrámu, o kterém se předpokládá, že byl svatyní bohyně Isis. Komplex budov na opačném konci přístavu byl pravděpodobně svatyní bohyně Afrodity. Tyto dvě bohyně byly pokládány za patronky námořníků.

Skutečnost, že přístav Kenchreje využívaly obchodní lodě, byla možná důvodem, proč apoštol Pavel pracoval v Korintu jako výrobce stanů. (Skutky 18:1–3) V knize In the Steps of St. Paul (Po stopách sv. Pavla) se uvádí: „Když se blížila zima, výrobci stanů v Korintu, kteří šili také plachty, mívali více práce, než kolik byli schopni zvládnout. Oba přístavy byly plné lodí, které zde přezimovaly a které bylo třeba dát do pořádku dříve, než bude možné vyplout na moře; lechaionští a kenchrejští obchodníci prodávající lodní potřeby určitě měli práci téměř pro každého, kdo uměl sešívat kusy plachtoviny.“

Pavel strávil v Korintu 18 měsíců a pak kolem roku 52 n. l. odplul z Kenchrejí do Efezu. (Skutky 18:18, 19) Během následujících čtyř let byl v Kenchrejích založen křesťanský sbor. Bible říká, že Pavel žádal křesťany v Římě, aby křesťance jménem Foibé ze „sboru, který je v Kenchrejích,“ poskytli pomoc. (Římanům 16:1, 2)

Návštěvníci kenchrejské zátoky si dnes mohou zaplavat v průzračné vodě mezi ruinami zatopeného přístavu. Většina turistů si ani neuvědomuje, že před staletími toto místo překypovalo činností jak křesťanskou, tak obchodní. Totéž platí o druhém korintském přístavu Lechaion na opačné straně šíje.

Lechaion — brána na západ

Dlážděná silnice, které se říká Lechaionská cesta, vedla od korintské agory neboli tržiště přímo k přístavu Lechaion, jenž ležel dva kilometry směrem na západ. Stavitelé kdysi vyhloubili část pobřeží, aby tam mohli vybudovat přístav, a získaný materiál navršili na břeh, takže zakotvené lodi byly chráněny před ostrým větrem, který vál od zálivu. Svého času to byl jeden z největších přístavů ve Středozemním moři. Archeologové zde našli pozůstatky majáku v podobě sochy Poseidóna.

Lechaionskou cestu, která byla chráněna dvojitou zdí, lemovaly chodníky, úřední budovy, chrámy a kolonáda s obchody. Pavel zde jistě potkával spěchající zákazníky, neužitečné mluvky, majitele obchodů, otroky, obchodníky a další lidi — bylo to vhodné pole pro kazatelskou činnost.

Město Lechaion bylo nejen obchodním přístavem, ale také důležitou vojenskou základnou. Někteří odborníci tvrdí, že jednu z nejúčinnějších vojenských lodí starověku — triéru — poprvé postavil kolem roku 700 př. n. l. v lechaionské loděnici korintský loďař Ameinoklés. Předností triér využili Atéňané roku 480 př. n. l. v bitvě u Salaminy, kde získali rozhodující vítězství nad perským válečným námořnictvem.

Kdysi rušný přístav je dnes pouze řadou tmavých lagun zarostlých rákosím. Nic nenaznačuje, že před staletími to byl jeden z největších přístavů Středozemního moře.

S jakými nástrahami se setkávali korintští křesťané

Korintské přístavy sloužily nejen obchodním účelům, ale byly rovněž vstupní branou vlivů, které silně působily na obyvatele tohoto města. Soustřeďoval se tam obchod a bohatství. Korint zbohatl tím, že vybíral vysoké poplatky jednak za použití přístavů a jednak za přepravu nákladu nebo lodí na druhou stranu šíje. Město požadovalo daně i za suchozemskou dopravu. Koncem 7. století př. n. l. byl státní příjem z poplatků za obchodování na městských tržištích a za používání přístavů v Korintu tak vysoký, že jeho obyvatelé mohli být zproštěni daní.

Zdrojem dalšího příjmu byli obchodníci, kteří v tomto městě pobývali. Mnozí z nich si dopřávali luxusní a prostopášné hýření. Zisk přinášeli Korintu také námořníci, kteří se tam stahovali ve velkém počtu a, jak napsal Strabón, lehkovážně zde utráceli své peníze. Obyvatelé města nabízeli mnoho různých služeb, včetně opravy lodí.

V Pavlově době mělo toto město údajně 400 000 obyvatel. Větší byl pouze Řím, Alexandrie a syrská Antiochie. V Korintu žili Řekové, Římané, Syřané, Egypťané a Židé. Přístavy zajišťovaly stálý příliv cestovatelů, návštěvníků sportovních her, umělců, filozofů, podnikatelů a dalších. Tito lidé přinášeli dary do chrámů a obětovali bohům. Díky tomu všemu byl Korint vzkvétající metropolí, která kypěla životem. To však mělo i svůj rub.

V knize In the Steps of St. Paul se říká: „Korint, který ležel mezi dvěma takovými přístavy, se stal kosmopolitním městem s všemožnými nectnostmi cizích národů, jejichž lodě kotvily v jeho přístavech.“ V tomto městě se setkávaly neřesti Východu a Západu. Výsledkem bylo, že Korint byl morálně zkažený a bezostyšně rozmařilý — bylo to nejnemravnější a nejprostopášnější město starověkého Řecka. „Korintovat“, neboli žít po způsobu Korinťanů, se tudíž stalo synonymem pro zhýralý a nemravný život.

Ovzduší hmotařství a nemravnosti ohrožovalo duchovní smýšlení křesťanů. Ježíšovi následovníci v Korintu potřebovali vybídky, aby si udrželi spravedlivé postavení v Božích očích. Bylo tedy namístě, že Pavel ve svých dopisech do Korintu ostře odsoudil chamtivost, vydírání a morální nečistotu. Při čtení těchto inspirovaných dopisů člověk doslova cítí zkažený vliv, kterému zde křesťané museli čelit. (1. Korinťanům 5:9, 10; 6:9–11, 18; 2. Korinťanům 7:1)

Korintský kosmopolitismus měl však také své výhody. Neustále sem proudily nové názory. Obyvatelé Korintu měli daleko otevřenější mysl než lidé v ostatních městech, která Pavel navštívil. Jeden komentátor Bible napsal: „Do tohoto starověkého města přicházeli lidé z Východu i ze Západu, a díky tomu se jeho obyvatelé setkávali se všemi názory, filozofiemi a formami náboženství, jaké jen svět mohl nabídnout.“ To mělo za následek, že místní lidé byli k jiným náboženstvím tolerantnější, což Pavlovi nesporně usnadnilo kazatelskou činnost.

Dva korintské přístavy — Kenchreje a Lechaion — přispěly k blahobytu a slávě tohoto města. A právě kvůli nim bylo pro korintské křesťany těžké zde žít. Dnešní svět je stejný. Jeho zhoubný vliv, například jeho hmotařství a nemravnost, představuje pro bohabojné lidi duchovní nebezpečí. A tak bychom si inspirované výstrahy, které Pavel dal křesťanům v Korintu, měli vzít k srdci i my.

[Rámeček a obrázek na straně 27]

 DIOLKOS — LODNÍ DOPRAVA PO SUCHÉ ZEMI

Periandros, který vládl Korintu koncem sedmého století př. n. l., měl v úmyslu postavit kanál napříč šíjí. Když jeho plány selhaly, vytvořil místo toho důmyslný způsob přepravy. * Říkalo se mu diolkos, což znamená „přetahování“. Jednalo se o cestu vydlážděnou plochými kameny, která měla hluboké žlábky opatřené dřevěnými kolejemi, jež byly potírány tukem. Zboží z lodí kotvících v jednom přístavu bylo vyloženo na vozíky, které pak otroci po této cestě odtáhli do přístavu na opačné straně šíje. Přetahovány byly také menší lodě, někdy i s nákladem.

[Poznámka pod čarou]

^ 29. odst. Popis stavby novodobého kanálu najdete v článku „The Corinth Canal and Its Story“ v anglickém vydání Probuďte se! z 22. prosince 1984 na stranách 25–27.

[Mapa na straně 25]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

ŘECKO

Korintský záliv

Lechaionský přístav

Starověký Korint

Kenchreje

Korintská šíje

Saronský záliv

Peloponés

JÓNSKÉ MOŘE

Mys Maleas

EGEJSKÉ MOŘE

[Obrázek na straně 25]

Nákladní loď projíždějící Korintským kanálem v dnešní době

[Obrázek na straně 26]

Lechaionský přístav

[Obrázek na straně 26]

Kenchrejský přístav

[Podpisek obrázku na straně 25]

Todd Bolen/Bible Places.com