Wessel Gansfort — „Reformátor před reformací“

Každý, kdo se zajímá o protestantskou reformaci, která začala v roce 1517, zná jména jako Luther, Tyndale a Kalvín. Avšak jen málo lidí se někdy setkalo se jménem Wessel Gansfort. Říkalo se mu „reformátor před reformací“. Chtěli byste se o tomto muži dozvědět více?

JOHANN WESSEL GANSFORT se narodil roku 1419 v holandském městě Groningen. V 15. století měl jen málokdo možnost získat vzdělání. Wessel tuto možnost dostal. Učil se velmi dobře, ale v devíti letech musel ze školy odejít, protože jeho rodina žila v naprosté chudobě. Měl však štěstí. Jedna bohatá vdova se totiž doslechla o jeho mimořádné inteligenci a nabídla se, že mu školné zaplatí. Díky tomu mohl ve vzdělávání pokračovat. Časem Wessel získal titul mistra svobodných umění. Zdá se, že později dosáhl také titulu doktora teologie.

Wessel měl obrovskou touhu po poznání. Tehdy však existovalo jen velmi málo knihoven. Byl již sice vynalezen knihtisk, ale většina knih byla psaná ručně, a proto byly velmi drahé. Wessel patřil ke skupině učenců, kteří cestovali od jedné knihovny ke druhé a od jednoho kláštera ke druhému a pátrali po vzácných rukopisech a dávno zapomenutých knihách. Nashromážděné poznatky si navzájem předávali. Wessel získal neuvěřitelné znalosti a jeho osobní zápisník byl plný citací a výňatků z klasických děl. Ostatní teologové se na něj často dívali podezíravě, protože znal spoustu věcí, o kterých oni nikdy ani neslyšeli. Byl označován jako Magister contradictionis neboli Mistr odporování.

„Proč mě nevedete ke Kristu?“

Přibližně 50 let před začátkem reformace se Wessel setkal s Tomášem Kempenským (asi 1379–1471), který je pokládán za autora slavného díla De Imitatione Christi (Následování Krista). Tomáš Kempenský patřil k řádu Bratří společného života, což bylo hnutí, které kladlo důraz na zbožné chování. Jeden autor Wesselova životopisu uvedl, že Tomáš Kempenský několikrát Wessela  vybízel, aby se modlil o pomoc k Panně Marii. Wessel na to reagoval výrokem: „Proč mě nevedete ke Kristu, který laskavě vybízí všechny, kdo jsou obtíženi, aby k němu přišli?“

Wessel údajně nechtěl být vysvěcen za kněze. Jednou byl dotázán, proč odmítl tonzuru, což je vyholený kruh vlasů na temeni hlavy ukazující příslušnost ke kněžskému stavu. Vysvětlil, že nemá strach ze šibenice, ale z toho, že ztratí schopnost přemýšlet. Zjevně tím narážel na fakt, že ordinovaní kněží nesměli být soudně stíháni, a zdá se, že tonzura opravdu některé kněze zachránila před popravou. Wessel se také stavěl proti určitým církevním praktikám. Například byl kritizován za to, že odmítl věřit v zázračné události popsané v tehdy populární knize Dialogus Miraculorum. Reagoval na to slovy: „Bylo by lepší číst si Svaté Písmo.“

„Dozvíme se jen to, na co se zeptáme“

Wessel studoval hebrejštinu a řečtinu a získal rozsáhlé znalosti spisů církevních otců z rané doby. Jeho láska k původním biblickým jazykům je pozoruhodná zvláště proto, že žil před Erasmem a Reuchlinem. * V období před reformací byla znalost řečtiny velkou vzácností. V Německu umělo řecky jen několik učenců a ke studiu tohoto jazyka neexistovaly ani žádné pomůcky. Základy řečtiny se Wessel zjevně naučil od řeckých mnichů, kteří po pádu Konstantinopole v roce 1453 uprchli na západ. Hebrejsky mluvili v té době jen Židé, a tak se zdá, že základy hebrejštiny se Wessel naučil od židovských konvertitů.

Wessel měl velkou lásku k Bibli. Pokládal ji za inspirovanou Bohem a byl přesvědčen, že všechny její knihy jsou ve vzájemné shodě. Domníval se, že jednotlivé verše by měly být vysvětlovány v souladu s kontextem a neměly by být překrucovány. Na jakékoli násilné vysvětlení by se mělo pohlížet jako  na případné kacířství. Jedním z Wesselových oblíbených veršů byl Matouš 7:7, kde se říká: „Neustále hledejte, a naleznete.“ Na základě tohoto verše byl pevně přesvědčen, že je užitečné klást otázky. Zdůvodňoval to slovy: „Dozvíme se jen to, na co se zeptáme.“

Pozoruhodná žádost

V roce 1473 Wessel navštívil Řím. Zde byl na audienci u papeže Sixta IV. — prvního ze šesti papežů, jejichž hrubě nemorální jednání nakonec vyústilo v protestantskou reformaci. Historička Barbara W. Tuchmanová uvádí, že právě nástupem Sixta IV. začalo období „nestoudné, neskrývané a neustálé honby za osobním ziskem a politickou mocí“. Tento papež šokoval veřejnost svým otevřeným nepotismem. Jeden historik píše, že Sixtus zřejmě chtěl mít z papežského úřadu rodinný podnik. A jen málokdo si troufl takové jednání odsoudit.

Wessel Gansfort to však udělal. Jednoho dne mu Sixtus řekl: „Synu, můžeš požádat o cokoli, a my ti to dáme.“ Wessel na to okamžitě reagoval slovy: „Svatý otče, . . . vzhledem k tomu, že na zemi máte postavení nejvyššího kněze a pastýře, žádám o to, . . . abyste tuto vznešenou povinnost plnil takovým způsobem, aby až přijde Velký Pastýř ovcí . . ., mohl vám říci: ‚Dobře jsi udělal, služebníče dobrý a věrný, vejdi v radost svého Pána.‘“ Sixtus mu odpověděl, aby tohle nechal na něm a aby si vybral něco pro sebe. Wessel řekl: „Pak vás žádám, abyste mi dal řeckou a hebrejskou Bibli z vatikánské knihovny.“ Papež jeho žádosti vyhověl, ale poznamenal, že Wessel jednal pošetile a že měl žádat biskupský stolec.

„Lež a chyba“

Sixtus nutně potřeboval peníze na stavbu slavné Sixtinské kaple, a tak k tomu využil prodávání odpustků za mrtvé. Tento druh  odpustků začal být nesmírně populární. Kniha Vicars of Christ—The Dark Side of the Papacy (Kristovi náměstci — Temná strana papežství) uvádí: „Vdovy a vdovci a také rodiče, kteří ztratili dítě, dali všechny prostředky za to, aby své blízké dostali z očistce.“ Obyčejní lidé si odpustky ochotně kupovali, protože měli naprostou důvěru, že papež může zajistit, aby jejich blízcí šli do nebe.

Wessel však byl pevně přesvědčen, že katolické církvi, včetně papeže, nepřísluší odpouštět hříchy. Otevřeně řekl, že prodej odpustků je „lež a chyba“. Nevěřil také, že k odpuštění hříchů je nutné vyzpovídat se knězi.

Wessel rovněž pochyboval o neomylnosti papeže. Tvrdil, že pokud by lidé měli vždy věřit papežům, kteří se dopouštějí chyb, byly by základy církevního vyznání vratké. Napsal: „Jestliže preláti odmítají Boží přikázání a vydávají svá vlastní, lidská nařízení, . . . pak vše, co dělají a co přikazují, je k ničemu.“

Připravil půdu pro reformaci

Wessel zemřel roku 1489. Přestože se stavěl proti některým církevním nepravostem, celý život zůstal katolíkem a církev jej ani neobvinila z kacířství. Po jeho smrti se ale fanatičtí katoličtí mnichové snažili zničit jeho spisy, protože nebyly zcela v souladu s naukami církve. V Lutherově době bylo Wesselovo jméno již téměř zapomenuto, nic z jeho díla nevycházelo tiskem a rukopisů se zachovalo jen málo. K prvnímu vydání Wesselových spisů nakonec došlo v rozmezí let 1520 až 1522. Obsahovaly předmluvu, v níž Luther tyto spisy osobně doporučoval.

Na rozdíl od Luthera nebyl Wessel reformátor, ale otevřeně odsuzoval některé z nešvarů, jež v reformaci vyústily. McClintockova a Strongova Cyclopedia jej dokonce označuje za jednoho „z nejvýznamnějších lidí německého původu, kteří pomohli připravit půdu pro reformaci“.

Luther pokládal Wessela za spřízněnou duši. Spisovatel C. Augustijn napsal: „Luther přirovnává svou éru a svůj úděl k době a životu Elijáše. Tento prorok se domníval, že v Božích bitvách bojuje sám, a podobně i Luther se v zápase s církví cítil zcela osamocen. Po přečtení Wesselových spisů si však uvědomil, že Pán zachránil ‚ostatek v Izraeli‘.“ Podle tohoto díla „Luther dokonce prohlásil: ‚Jeho smýšlení je natolik totožné s mým, že kdybych jeho spisy četl již dříve, moji nepřátelé by si mohli říci, že Luther všechny své názory přejal od Wessela.‘“ *

„A naleznete“

Reformace nebyla výsledkem náhlého zvratu událostí. Názory, které v ni vyústily, se již nějakou dobu objevovaly. Wessel si uvědomoval, že morální úpadek papežů nakonec povede ke snaze o změnu. Jednou dokonce jistému studentovi řekl: „Zvídavý chlapče, ty se dožiješ dne, kdy všichni praví křesťanští učenci odvrhnou učení . . . hašteřivých teologů.“

Wessel sice rozpoznal některé z tehdejších nepravostí a nesouhlasil se zneužíváním moci, ale celou biblickou pravdu odhalit nedokázal. Byl však přesvědčen, že Bible je kniha, kterou by lidé měli číst a studovat. Podle díla A History of Christianity (Dějiny křesťanství) „věřil, že Bible je inspirována svatým duchem, a proto by měla být v otázkách víry konečnou autoritou“. I v dnešní době praví křesťané pokládají Bibli za inspirované Boží slovo. (2. Timoteovi 3:16) Biblické pravdy však již nejsou zatemněné nebo obtížně poznatelné. Dnes, více než kdy v minulosti, platí biblická zásada: „Neustále hledejte, a naleznete.“ (Matouš 7:7; Přísloví 2:1–6)

[Poznámky pod čarou]

[Rámeček a obrázek na straně 14]

WESSEL A BOŽÍ JMÉNO

Wessel ve svých spisech sice Boží jméno většinou překládal jako „Johavah“, ale nejméně ve dvou případech použil formu „Jehovah“. V pojednání o Wesselových názorech H. A. Oberman uvedl, že Wessel se domníval, že kdyby Tomáš Akvinský a další křesťanští učenci uměli hebrejsky, „zjistili by, že jméno Boží zjevené Mojžíšovi neznamená ‚jsem, kterýž jsem‘, nýbrž ‚budu, kým budu‘“. * Překlad nového světa tedy správně překládá význam tohoto jména jako „prokáži se být tím, čím se prokáži být“. (2. Mojžíšova 3:13, 14)

[Poznámka pod čarou]

[Podpisek]

Rukopis: Universiteitsbibliotheek, Utrecht

[Obrázky na straně 15]

Wessel se stavěl proti prodeji odpustků, který podporoval papež Sixtus IV.