Přejít k článku

Přejít na obsah

Nejvyšší soud rozhodl ve prospěch svobody projevu

Nejvyšší soud rozhodl ve prospěch svobody projevu

Nejvyšší soud rozhodl ve prospěch svobody projevu

ROZHODUJÍCÍ DEN nastal 17. června 2002, kdy Nejvyšší soud zveřejnil písemné stanovisko. Jak rozhodl? Informovaly o tom titulky v novinách. Například The New York Times uvedly: „Soud ruší omezení činnosti svědků Jehovových.“ List The Columbus Dispatch napsal: „Nejvyšší soud zrušil povinnost žádat o povolení.“ Clevelandský list The Plain Dealer se vyjádřil jednoduše: „Propagátoři nepotřebují schválení radnice.“ Na úvodní stránce novin USA Today bylo oznámeno: „Svoboda projevu vítězí.“

Rozhodnutí nižších soudů proti svědkům Jehovovým byla zrušena poměrem hlasů osm ku jedné. Osmnáctistránkové stanovisko Nejvyššího soudu vypracoval soudce John Paul Stevens. Rozhodnutí bylo jednoznačným potvrzením ochrany, kterou veřejné službě svědků Jehovových zaručuje První dodatek. Ve svém stanovisku Nejvyšší soud uvedl, že svědkové nemusí žádat o povolení, protože „jejich oprávnění kázat se zakládá na Bibli“. Potom soudci citovali výpověď svědků Jehovových uvedenou v jejich dopisu: „Žádat obec o povolení ke kazatelské činnosti pociťujeme téměř jako urážku Boha.“

Ve stanovisku Nejvyššího soudu bylo uvedeno: „V posledních 50 letech Nejvyšší soud několikrát zrušil omezení vztahující se na podomní agitaci a šíření propagačních tiskovin. Není náhodou, že ve většině těchto případů, které se týkaly porušení práv zaručovaných Prvním dodatkem, se na soud obrátili svědkové Jehovovi. Důvodem je to, že v rámci svého náboženství musí provádět agitaci dveře ode dveří. Jak jsme zaznamenali v případu Murdock proti státu Pensylvánie... (v roce 1943), svědkové Jehovovi ‚tvrdí, že následují příklad Pavla, který vyučoval „veřejně a dům od domu“. Skutky 20:20. Berou doslova biblický příkaz „jdouce po všem světě, kažte evangelium všemu stvoření“. Marek 16:15. Jsou přesvědčeni, že tímto způsobem dodržují Boží přikázání.‘“

Ve stanovisku Nejvyššího soudu bylo znovu citováno rozhodnutí v případu, který byl projednáván v roce 1943: „Tato forma náboženské činnosti je podle Prvního dodatku stejně významná jako bohoslužby v kostelích a kázání z kazatelen. Má stejný nárok na ochranu jako tradiční a všeobecněji rozšířené projevy uctívání.“ Dále bylo citováno rozhodnutí v případu z roku 1939: „Vyžadování cenzury prováděné formou licence, která znemožňuje nekontrolované neomezené šíření propagačních tiskovin, ohrožuje přímo základy ústavních záruk.“ (Kurzíva od Nejvyššího soudu.)

Nejvyšší soud potom vyjádřil závažnou myšlenku: „Tyto případy dokazují, že svým usilovným odporem proti omezení svobody projevu svědkové Jehovovi nebojují jen za svá práva.“ Ve svém stanovisku tento soud vysvětlil, že svědkové „nejsou jediní ‚obyčejní lidé‘, jimž hrozí nebezpečí, že na základě nařízení podobných tomu, které vydal Stratton, budou umlčeni“.

Ve stanovisku Nejvyššího soudu bylo dále uvedeno, že nařízení, „aby občané, kteří mají ve zvyku povídat si na veřejnosti s druhými, museli o tom, že chtějí mluvit se sousedy, nejprve informovat úřady a požádat je o povolení, je urážlivé, a to nejen vzhledem k hodnotám zaručovaným Prvním dodatkem, ale také vzhledem k samotnému pojetí svobodné společnosti. ... Zákon, který požaduje takové povolení, v podstatě vede k výraznému odklonu od našeho národního dědictví a od ústavní tradice.“ V tomto stanovisku bylo dále uvedeno, že „požadovat takové povolení by mělo zhoubný vliv“.

Strach ze zločinnosti

Dalo by se na takové povolení pohlížet jako na ochranu před zloději a jinými zločinci? Nejvyšší soud argumentoval: „Uznáváme, že tyto zájmy jsou oprávněné, avšak z našeho precedentu jasně vyplývá, že mezi těmito zájmy a dopadem případných nařízení na práva zaručovaná Prvním dodatkem musí být rovnováha.“

Stanovisko Nejvyššího soudu pokračovalo: „Je pravděpodobné, že zločinci by i bez povolení zaklepali na dveře a zavedli s lidmi rozhovor. Mohli by se například zeptat na cestu nebo požádat, zda si mohou zatelefonovat, ... nebo by se mohli beztrestně zapsat pod falešným jménem.“

Ohledně rozhodnutí v soudních případech ze čtyřicátých let Nejvyšší soud napsal: „Již ze způsobu vyjadřování použitého v rozhodnutích vynesených za druhé světové války, které opakovaně ochránily spoluvěřící žalobců [Watch Tower Society] před stíháním pro menší trestné činy, je patrné, že Nejvyšší soud měl stejně jako v tomto případě ocenění pro svobody zaručované Prvním dodatkem.“

K jakému rozhodnutí Nejvyšší soud dospěl? „Rozsudek odvolacího soudu je zrušen a případ je vrácen k dalšímu projednání v souladu s tímto právním názorem. Tak nařizujeme.

Nakonec tedy, jak napsal list Chicago Sun-Times, „Nejvyšší soud se zastal svědků Jehovových“, a to poměrem hlasů osm ku jedné.

Co bude dál?

Jak se svědkové Jehovovi ze sboru v blízkém Wellsville dívají na toto vítězství u Nejvyššího soudu? Určitě nemají žádný důvod, aby se nad obyvatele Strattonu vyvyšovali. Svědkové necítí vůči čestným obyvatelům této obce žádnou nevraživost. Gregory Kuhar, jeden z místních svědků, řekl: „My jsme o tento soudní případ nestáli. Ale to nařízení bylo nesprávné. Udělali jsme to nejen pro sebe, ale i pro ostatní.“

Fakta ukazují, že svědkové se velmi snažili nepopouzet místní lidi. Gene Koontz, jiný svědek Jehovův, k tomu řekl: „Ve Strattonu jsme naposledy kázali 7. března 1998, tedy před více než čtyřmi lety.“ A dodal: „Mně osobně tam bylo řečeno, že budu zatčen. Po celou dobu nám místní policie mnohokrát vyhrožovala zatčením. Když jsme ale chtěli vidět písemné nařízení, nikdy nám ho neukázali.“

Gene Koontz nakonec řekl: „Raději bychom měli se svými sousedy dobré vztahy. Pokud si někteří z nich nepřejí, abychom je navštěvovali, budeme jejich rozhodnutí respektovat. Někteří jsou ale přátelští a rádi si povídají o Bibli.“

Gregory Kuhar vysvětlil: „Nevedli jsme tuto soudní při proto, abychom si lidi ve Strattonu znepřátelili. Chtěli jsme jen na základě ústavy zákonně prosadit svobodu projevu.“

A pokračoval: „Doufáme, že se do Strattonu zase vrátíme. Rád budu mezi prvními, kdo tam potom zaklepe na dveře. A vzhledem ke Kristovu příkazu se tam vrátit musíme.“

Výsledek soudního případu „Watchtower versus obec Stratton“ má dalekosáhlé důsledky. Po vynesení rozsudku Nejvyššího soudu mnozí obecní představitelé uznali, že na základě místních nařízení již není možné omezovat evangelizační dílo svědků Jehovových. Omezení týkající se kazatelské činnosti byla doposud odstraněna přibližně v devadesáti obcích Spojených států.

[Rámeček na straně 9]

„SVĚDKOVÉ JEHOVOVI TO OPĚT DOKÁZALI“

Tato slova napsal na webové stránce Freedom Forum pod titulkem „Svoboda vyznání“ Charles C. Haynes, přednosta teologické fakulty a ředitel vzdělávacích programů v Centru pro První dodatek. A pokračoval: „Minulý týden [svědkové] dosáhli u Nejvyšího soudu již 48. vítězství. Je to nebývalá řada vítězství v soudních případech, které významně rozšířily ochranu svobod zaručovaných Prvním dodatkem pro všechny Američany.“ Charles Haynes varuje: „Pamatujte, že vláda, která omezí svobodu jednoho vyznání, má také moc omezit svobodu kteréhokoli jiného význání, nebo dokonce všech. ... Lidé samozřejmě mají právo nenaslouchat a zavřít dveře. Vláda by však neměla mít právo rozhodovat, kdo na dveře smí zaklepat. Za to si Nejvyšší soud zaslouží dvojnásobnou poctu.“

Charles Haynes závěrem říká: „Jsme svědkům Jehovovým velmi vděční. Bez ohledu na to, kolikrát byli potupeni, vykázáni z města, nebo dokonce fyzicky napadeni, nepřestali bojovat za svou (a také za naši) svobodu vyznání. Když vyhrávají oni, vyhráváme my všichni.“

[Rámeček a obrázky na straně 10 a 11]

ROZHODNUTÍ NEJVYŠŠÍHO SOUDU — JAK REAGOVAL TISK

„Nejvyšší soud se zastal svědků Jehovových. Ke službě dveře ode dveří není potřeba povolení.

Svědkové Jehovovi byli vždy přesvědčeni, že když za lidmi přicházejí k jejich dveřím, mají Boží podporu. Nyní mají také podporu Nejvyššího soudu Spojených států.“ Chicago Sun-Times, 18. června 2002

„Svoboda projevu vítězí

Až vás příště svědkové Jehovovi vyruší od oběda, uvažujte o tom, zda byste jim neměli poděkovat. Tím, že členové této netradiční denominace, která má [ve Spojených státech] skoro milion členů, neochvějně lpí na svých náboženských zásadách, zřejmě udělali pro svobodu projevu jednotlivých Američanů víc než kterákoli jiná instituce. ...

Obrátit se na Nejvyšší soud není pro svědky nic výjimečného. Ve více než dvou desítkách případů během 65 let se účinně vzepřeli proti útlaku od většiny.“ USA TODAY, 18. června 2002

„Propagační činnost dveře ode dveří prohlášena za ústavní právo. Rozhodnutí bylo vítězstvím svědků Jehovových

Nejvyšší soud Spojených států v pondělí rozhodl, že politici, náboženské skupiny, skautky a další mají ústavní právo propagovat své zájmy přímo u dveří, aniž by předtím museli obdržet povolení od místních úředníků.“ San Francisco Chronicle, 18. června 2002

„Nejvyšší soud rozhodl: Nemůžete svědkům Jehovovým a skautkám zakazovat, aby klepali na dveře

WASHINGTON. Nejvyšší soud dnes rozhodl, že misionáři, politici i další lidé mají na základě ústavy právo klepat na dveře, aniž by k tomu nejdříve museli dostat povolení od místních úřadů. ...

Soud rozhodl poměrem hlasů osm ku jedné, že právo na svobodu projevu zaručované Prvním dodatkem poskytuje lidem možnost přijít s nějakým sdělením osobně až ke dveřím.“ Star Tribune, Minneapolis, 18. června 2002

[Obrázek na straně 9]

Soudce Stevens

[Podpisek]

Stevens: Collection, The Supreme Court Historical Society/Joseph Bailey