Schody do nebe

OD NAŠEHO DOPISOVATELE NA FILIPÍNÁCH

UVÁDÍ se, že jsou desetkrát delší než Velká čínská zeď. Někteří lidé říkají, že kdyby se jejich části postavily za sebou do řady, dosahovaly by délky 20 000 kilometrů — neboli poloviny délky obvodu země! Někteří je dokonce nazývají osmým divem světa. Nicméně o tomto díle na Filipínách, při jehož sledování se pozorovatelům tají dech, mnoho lidí nikdy neslyšelo. O co se jedná? Jedná se o schody do nebe neboli o rýžové terasy v pohoří Cordillera Central. Terasy schované v hornatém kraji ostrova Luzon jsou úžasnou ukázkou krásy a důmyslnosti.

Proč byly vybudovány? Srázné pohoří Cordillera je tak strmé, že ho nelze normálně využívat pro zemědělství. Sklon některých svahů je větší než 30 stupňů. Ale starověké zemědělce to neodradilo. Ve výšce 1 200 metrů nebo i více vytesali do stěn zelenajících se hor tisíce teras. Někdy dvacet pět, třicet nebo i více teras je vybudováno tak, že vypadají jako schody do nebe. Každá terasa je obdělávaným zaplaveným polem, které je obehnáno náspem ze zeminy. Tyto náspy jsou podpírány kamennými zdmi. Na většině teras je zaseta rýže, přičemž terasy kopírují tvar svahů — některé svahy jsou konkávní (vyhloubené), jiné zase konvexní (vypouklé).

Samozřejmě, že zemědělské terasy nenajdete jen na Filipínách. Terasovitá pole jsou také v jiných zemích, zvláště v jihovýchodní Asii, Jižní Americe a v některých částech Afriky. Ale filipínské rýžové terasy jsou v mnoha ohledech jedinečné. Mario Movillon z Mezinárodního ústavu pro výzkum rýže řekl časopisu Probuďte se!: „Rýžové terasy se na Filipínách vyskytují v mnohem větší míře než v jiných zemích. Pokrývají velkou část pohoří Cordillera.“ Velmi mnoho teras se nachází v provincii Ifugao. Na člověka zapůsobí už jen počet teras. Dodávají přirozenému rázu hor krásu připomínající sochařské umění.

Div světa?

Je snad přehnané nazývat je osmým divem světa? Uvažujme o této skutečnosti: Jsou možná nejrozsáhlejším zemědělským  projektem v dějinách lidstva. V prosinci 1995 se Organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu rozhodla, že rýžové terasy v provincii Ifugao zahrne do seznamu světového přírodního a kulturního dědictví. Výsledkem je, že se terasy staly rovnými jiným místům na zemi, která mají velkou historickou nebo kulturní hodnotu, jako například Tádž Mahál v Indii, ekvádorské Galapágy, Velká čínská zeď a Angkor Vat v Kambodži. Ale na rozdíl od jiných starověkých stavebních projektů — jako jsou například egyptské pyramidy — terasy zjevně nebyly postaveny otroky, ale společným úsilím místních obyvatel. Nejsou také opuštěnou památkou, ale jsou stále aktivně obdělávány lidmi v provincii Ifugao.

Pokud terasy navštívíte, můžete se osobně těšit z jejich úchvatné krásy. Uvidíte, jak na terasách, jejichž rozloha se pohybuje od několika až po 10 000 čtverečních metrů pracují lidé. Někteří píchají holemi do půdy, aby voda mohla prosakovat, a při tom si zpívají. Další pracovníci zase sázejí rýži, přesazují sazenice nebo sklízejí svou úrodu. Podniknete-li návštěvu v době, kdy raší nová rýže, uvidíte, že terasy vytvářejí překrásnou mozaiku různých odstínů zelené barvy.

Vlhkomilné druhy rýže nutně potřebují velké množství vody. Proto byl vybudován složitý zavlažovací systém. Voda je odváděna z horských potoků a složitým systémem kanálů a bambusových trubek je přiváděna na terasy. Dostatečné zásoby vody se z terasy na terasu dostávají samospádem. Terasy zdaleka nejsou nějakým mrtvým památníkem, ale jsou opravdu živoucím divem!

 Kdo je vybudoval?

Je nad slunce jasnější, že tisíce těchto teras nemohlo být postaveno přes noc, a dokonce ani za několik let. Pamatujme na to, že při této stavbě se nepoužívalo žádné moderní nářadí ani stroje. Proto se někteří lidé domnívají, že s budováním teras se začalo přinejmenším před několika sty lety.

Někteří archeologové dokonce věří, že práce začala již před 2 000 lety. Antropologové předpokládají, že stavitelé se sem přistěhovali ze severní Indočíny nebo z Indonésie, usídlili se na Luzonu a přinesli si s sebou zvyk pěstovat vlhkomilnou rýži na terasách. Když byly terasy postaveny, byly postupně přistavovány další.

Jak si jich užít

Podnikněme nyní pomyslnou výpravu po terasách. Nejprve pojedeme klimatizovaným autobusem z Manily do města Banaue v provincii Ifugao. Cesta trvá asi devět hodin. Nyní máme několik možností. Na různá zajímavá místa můžeme jít pěšky, jet na motocyklu s postranním vozíkem nebo se nechat svézt ve speciálně upraveném džípu. A budeme-li mít chuť a sílu, možná se budeme chtít vydat po některé ze stezek vedoucích do horských oblastí, kam je možné dostat se jen pěšky. Zde se nám nabízejí velkolepé pohledy na terasy a více si tak uvědomujeme rozsáhlost tohoto divu, který je dílem člověka.

Rozhodli jsme se jet džípem do vesnice, která se jmenuje Batad. Dvanáctikilometrová cesta po nerovné horské silnici trvá přes hodinu. Odtud se na další cestu vydáváme pěší stezkou. Když pozvolna vystupujeme na horský hřeben, který se nachází mezi dvěma vyvýšeninami, procházíme rozmanitou horskou vegetací. (Existuje i kratší cesta, ale ta je velmi strmá a nedoporučuje se pro ty, kdo nejsou na namáhavý výstup zvyklí.) Z hřebene pomalu sestupujeme po úzké pěšině do Batadu.

Po dvouhodinové túře, kdy jsme se nadýchali čerstvého horského vzduchu, se konečně dostáváme k cíli. Zde terasy nabízejí pastvu pro oči. Vesnice Batad se rozkládá naproti konkávnímu horskému svahu, a proto se terasy podobají velkému amfiteátru. Vytvářejí zajímavý vzor řad, které jsou naskládány nad sebou jako nějaké schody do nebe. Když se blížíme k vesnici, vidíme staré ifugaojské domy, které jsou ve vesnici roztroušené jako velké trávou pokryté houby.

Procházíme kolem lidí pracujících na terasách, kteří nás zdraví a jsou přátelští. Možná budete udiveni, když uvidíte, jak hbitě místní lidé chodí po okraji kamenných stěn teras a používají jej jako cestu, aby se mohli dostat z místa na místo. Další lidé zase výhodně položené kameny využívají jako schody, aby s jistotou kamzíka šplhali z úrovně na úroveň. Když se na ně zadíváme pozorněji, zjistíme, že jsou bosí. A všude kolem nich je tato velkolepá scenérie horských teras, které jsou vzácným příkladem lidské stavby, jež vhodně zapadá do prostředí a doplňuje jej.

Zní to zajímavě? Pak si při návštěvě Filipín určitě nenechte ujít pohled na schody do nebe, živoucí div, na který jen tak nezapomenete.

[Rámeček a obrázek na straně 18]

Záchrana teras

Přestože terasy jsou nyní tak krásné, jejich další existence je ohrožena. Mnoho mladých obyvatel hor nemá chuť pěstovat rýži, a hledá zaměstnání v jiných oblastech. To by mohlo vést k nedostatku schopných zemědělců, kteří by se o terasy starali.

Aurora Ammayaoová, spolupracovnice Mezinárodního institutu pro výzkum rýže a rodačka z provincie Ifugao, časopisu Probuďte se! řekla o dalším nebezpečí: „Terasy by měly být vždy zaplavené, ale nyní je v důsledku odlesňování nedostatek vody.“ Vysušení vodních zdrojů v této oblasti by pro terasy znamenalo zkázu.

Problémy jsou také občas způsobeny přírodními katastrofami. Při zemětřesení v roce 1990 se zřítily celé horské svahy, a tak se zničilo mnoho částí teras. 

Proto se podnikají kroky, aby se ubývání teras zabránilo. V roce 1996 bylo vydáno vládní nařízení, aby byl vytvořen Výbor pro terasy v provincii Ifugao. Co je jeho úkolem? Údržba teras, k čemuž patří udržování vodního systému a kultury té oblasti a také obnovení jakýchkoli poškozených oblastí.

Začlenění teras do světového přírodního a kulturního dědictví sestaveného Organizací OSN pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO) dále filipínskou vládu zavazuje, aby tento výtvor chránila. A podle Jean Tuasonové, zástupkyně výkonného ředitele manilské kanceláře UNESCO, „technickou a finanční pomoc na ochranu a udržování rýžových teras možná poskytne také UNESCO“.

[Mapa na straně 16]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Cordillera Central

 [Celostránkový obrázek na straně 17]