Životní příběh

Když děláme, co je správné, jsme šťastní

VYPRÁVÍ HADYN SANDERSON

Ježíš kdysi řekl svým apoštolům: „Jestliže to víte, jste šťastní, děláte-li to.“ (Jan 13:17) Ano, možná víme, co je správné, ale občas je těžké podle toho jednat. Po více než 80 letech života, z nichž jsem 40 strávil v misionářské službě, jsem však přesvědčen, že Ježíš měl pravdu. Dělat to, co Bůh říká, skutečně přináší štěstí. Dovolte mi, abych vám to nyní vysvětlil.

V ROCE 1925, když mi byly tři roky, se v mém domovském městě Newcastle v Austrálii konala biblická přednáška a moji rodiče si ji šli poslechnout. Přednáška se jmenovala „Milióny nyní žijících nikdy nezemřou“. Potom, co ji matka slyšela, byla přesvědčena, že nalezla pravdu. Začala pravidelně chodit na křesťanská shromáždění. Zájem mého otce však rychle ochladl. Odporoval matčině nově nalezené víře a vyhrožoval, že nás opustí, pokud se matka svého náboženství nevzdá. Ona mého otce milovala a přála si, aby rodina zůstala pohromadě. Zároveň však věděla, že nejdůležitější je poslouchat Boha, a byla rozhodnuta dělat to, co je správné v jeho očích. (Matouš 10:34–39) Otec od nás nakonec odešel a od té doby jsem ho vídal jen občas.

Cítím dnes k matce obdiv za to, že zachovávala věrnou oddanost Bohu. Díky jejímu rozhodnutí jsme já i moje starší sestra Beulah zažili mnoho duchovního požehnání. Také jsme se naučili něco důležitého — když víme, co je správné, musíme se snažit to dělat.

 Zkoušky víry

Badatelé Bible, jak se tehdy říkalo svědkům Jehovovým, se snažili naší rodině pomoci. Přistěhovala se k nám moje babička a také přijala biblickou pravdu. S maminkou vytvořily nerozlučnou dvojici v kazatelské službě a svým důstojným vzezřením a vřelým přístupem si získávaly u lidí úctu.

Starší křesťanští bratři mě vzali pod svá křídla a dali mi cenné školení. Brzy jsem se naučil, jak ve službě dům od domu lidem jednoduše sdělit biblické poselství pomocí karty se svědectvím. Také jsem na přenosném gramofonu přehrával biblické přednášky a účastnil se pochodů s plakáty po hlavní ulici našeho města. To pro mě bylo těžké, protože jsem musel překonávat velký strach z lidí. Ale věděl jsem, co je správné, a byl jsem rozhodnut to dělat.

Když jsem skončil školu, našel jsem si zaměstnání u jedné banky. S mou prací bylo spojeno cestování po různých bankovních pobočkách po celém státě Nový Jižní Wales. V té oblasti bylo jen málo svědků, ale díky školení, které jsem dostal, jsem si udržoval pevnou víru. Duchovní povzbuzení jsem čerpal také z dopisů, které mi posílala matka.

Pomoc v podobě těchto dopisů přišla v pravý čas. Začala druhá světová válka a já jsem obdržel povolávací rozkaz. Ředitel banky byl silně věřící a také byl místním vojenským velitelem. Poté, co jsem mu vysvětlil, že jako křesťan zachovávám přísnou neutralitu, dal mi jasně na vybranou — buď odejdu ze své církve, nebo z banky. Rozhodující chvíle přišla, když jsem byl předvolán do místní odvodní kanceláře. Byl tam i ředitel. Upřeně mě sledoval, jak kráčím ke stolu, kde probíhaly registrace. Když jsem odmítl registrační dokumenty podepsat, úředníkům ztvrdly rysy. Atmosféra byla napjatá, ale byl jsem rozhodnutý udělat, co je správné. Díky Jehovovi jsem zůstal klidný a pevný. Když jsem se později dozvěděl, že se po mně shánějí nějací najatí násilníci, rychle jsem si sbalil věci a prvním vlakem odjel z města.

Brzy po návratu do Newcastlu jsem byl spolu s dalšími sedmi bratry, kteří odepřeli vojenskou službu, předvolán k soudu. Byli jsme odsouzeni ke třem měsícům vězení a nucených prací. Pobyt ve vězení sice nebyl příjemný, ale to, že jsem dělal, co je správné, mi přineslo požehnání. Jeden z mých spoluvězňů, svědek jménem Hilton Wilkinson, mi po propuštění nabídl práci ve svém fotografickém studiu. Tam jsem se seznámil se svou budoucí manželkou Melody, která ve studiu pracovala jako asistentka. Krátce po propuštění z vězení jsem byl pokřtěn na znamení toho, že jsem se zasvětil Jehovovi.

Dáváme si za cíl průkopnickou službu

Po svatbě jsme si s Melody otevřeli v Newcastlu vlastní fotografické studio. Brzy jsme měli tolik práce, že jsme začali duchovně strádat a objevily se i zdravotní problémy. Někdy v té době jsme měli rozhovor s Tedem Jaraczem, který tehdy sloužil v australské odbočce svědků Jehovových a nyní je členem vedoucího sboru, a mluvili jsme o našich duchovních cílech. Po rozmluvě s ním jsme se rozhodli naše studio prodat a zjednodušit si život. V roce 1954 jsme si koupili malý přívěs a přestěhovali se do města Ballarat ve státě Victoria.  Tam jsme začali sloužit jako průkopníci neboli celodobí evangelisté.

Spolupracovali jsme s malým sborem v Ballaratu a Jehova našemu úsilí žehnal. Během 18 měsíců se počet přítomných na shromáždění zvýšil ze 17 na 70 lidí. Pak jsme dostali nabídku, abychom se ve státě Jižní Austrálie ujali krajské služby. Následující tři roky tedy bylo naším radostným úkolem navštěvovat sbory ve městě Adelaide a ve vinařské a citrusářské oblasti podél řeky Murray. Náš život se od základu změnil. Prožívali jsme šťastné dny ve službě po boku láskyplných bratrů a sester. Byla to odměna za to, že jsme dělali to, co je správné.

Misionářské působiště

V roce 1958 jsme informovali australskou odbočku, že máme v úmyslu zúčastnit se mezinárodního sjezdu „Božská vůle“, který se měl později toho roku konat v New Yorku. Jako odpověď jsme obdrželi přihlášky do misionářské školy Gilead ve Spojených státech. V té době nám bylo oběma kolem třiceti pěti let, a tak jsme si mysleli, že už do Gileadu vzhledem k věku ani nemůžeme. Přihlášky jsme však poslali a byli jsme zařazeni do 32. třídy. V polovině kurzu jsme se dozvěděli, kam budeme jako misionáři přiděleni — do Indie! Zpočátku jsme z toho měli obavy, ale chtěli jsme dělat to, co je správné, a proto jsme pověření ochotně přijali.

A tak jsme jednoho rána roku 1959 připluli do Bombaje (nyní Mumbaí). V přístavišti se povalovaly stovky spících dělníků. Vzduch čpěl podivnou směsicí pachů. Když slunce vystoupilo výš nad obzor, poznali jsme, co nás čeká. Takové vedro jsme nikdy předtím nezažili! Přivítali nás misionáři Lynton a Jenny Dowerovi, které jsme znali ze společné průkopnické služby v Ballaratu. Vzali nás na místo, které sloužilo jako indická odbočka a domov betel, což byl byt v prvním patře, nedaleko centra města. Ve stísněných podmínkách tam žilo šest dobrovolných pracovníků. Bratr Edwin Skinner, který sloužil v Indii jako misionář už od roku 1926, nám poradil, abychom si před odjezdem do našeho působiště pořídili dva plátěné cestovní kufry. Ty byly v indických vlacích vidět často a i nám v budoucnu dobře posloužily.

Po dvoudenní cestě vlakem jsme dorazili do našeho působiště, města Tiruččiráppalli v jihoindickém státě Madrás (nyní Tamilnádu). Tam jsme se připojili ke třem Indům, kteří v tomto městě, v němž žilo 250 000 obyvatel, sloužili jako zvláštní průkopníci. Žili jsme velmi prostě. Jednou nám například zbývaly už jen necelé 4 dolary. Ale když tyto peníze došly, Jehova nás neopustil. Jeden muž, s nímž jsme studovali Bibli, nám půjčil peníze na pronájem prostor, ve kterých jsme mohli pořádat shromáždění. Když jsme jednou měli málo jídla, laskavý soused nám přinesl doma uvařený pokrm s kořením kari. Bylo to výborné, ale tak pálivé, že jsem dostal škytavku!

V kazatelské službě

V Tiruččiráppalli sice někteří lidé mluvili anglicky, ale většina mluvila tamilsky. S vynaložením značného úsilí jsme se proto naučili v tomto jazyce jednoduché nabídky a používali jsme je v kazatelské službě. Tím jsme si získali úctu mnoha místních lidí.

Ze služby dům od domu jsme měli opravdu velkou radost. Indové jsou založením pohostinní lidé a většinou nás zvali dál na malé občerstvení. Vzhledem k tomu, že teploty se často pohybovaly kolem 40 stupňů Celsia, jejich pohostinnosti jsme si velmi vážili. Bylo zdvořilé si nejdřív popovídat o osobních záležitostech a až pak vysvětlit, proč jsme přišli. Naši hostitelé se mě a mé manželky často ptali: „Odkud jste? Máte děti? Proč ne?“ Když jsme se dostali k tomuto námětu, většinou nabídli, že nám doporučí dobrého lékaře. Tyto rozmluvy však skýtaly dobrou příležitost vysvětlit, kdo jsme a jak důležité biblické dílo vykonáváme.

 Většina lidí, jimž jsme vydávali svědectví, vyznávala hinduismus, což je náboženský směr velmi odlišný od křesťanství. Než bychom tedy s lidmi vedli debaty o složité hinduistické filozofii, jednoduše jsme kázali dobrou zprávu o Božím Království — a s dobrými výsledky. Během šesti měsíců se na shromážděních v našem misionářském domově začalo scházet skoro 20 lidí. Byl mezi nimi i stavební inženýr jménem Nallathambi. On a jeho syn Vidžajalajan později pomohli asi 50 lidem, aby se stali Jehovovými služebníky. Vidžajalajan také nějakou dobu sloužil v indické odbočce.

Na cestách

Nebyli jsme v Indii ještě ani šest měsíců, když jsem dostal za úkol sloužit jako první stálý oblastní dozorce v této zemi. To znamenalo mimo jiné cestovat po celé Indii, organizovat sjezdy a spolupracovat se zvěstovateli z devíti různých jazykových skupin. Byla to namáhavá práce. Zabalili jsme si oblečení a věci na šest měsíců do třech velkých plechových kufrů a našich osvědčených plátěných kufrů a vyrazili jsme vlakem z města Madrás (nyní Čennai). Naše oblast měla obvod asi 6 500 kilometrů, takže jsme byli neustále na cestách. Jednou jsme například měli v neděli sjezd v jihoindickém Béngalúru. Po jeho skončení jsme jeli na sever k úpatí Himálaje, do města Dárdžiling, kde se sjezd konal následující týden. Cestovat do Dárdžilingu znamenalo urazit vlakem asi 2 700 kilometrů a při tom pětkrát přestupovat.

Během prvních cest jsme s oblibou promítali film Společnost nového světa v činnosti. Tímto způsobem jsme lidi seznamovali s tím, jakým činnostem se věnuje Jehovova pozemská organizace a v jakém rozsahu je vykonává. Na promítání často přišly stovky lidí. Jednoho dne jsme film pouštěli skupině lidí u silnice. Zatímco film běžel, na obloze se nakupily mraky a rychle se blížily k nám. Předtím se nám už jednou stalo, že přerušení promítání vyvolalo v davu bouři nevole, a tak jsem se rozhodl, že film nechám běžet dál, ale zrychleně. Promítání se naštěstí obešlo bez jakéhokoli incidentu a skončilo právě ve chvíli, kdy začaly dopadat první dešťové kapky.

Během následujících let jsme s Melody zcestovali bezmála celou Indii. V každé oblasti jsme se setkali s jiným jídlem, způsobem oblékání, jazykem a krajinou, takže to bylo jako cestovat z jedné země do druhé. Jehovovo stvoření je opravdu úžasně rozmanité! To platí i o živočišné říši. Když jsme jednou tábořili v nepálské džungli, mohli jsme si dobře prohlédnout ohromného tygra. Bylo to impozantní zvíře. Po tomto zážitku se ještě více těšíme na život v ráji, kde bude konečně mír mezi lidmi a zvířaty.

Organizační vylepšení

V tehdejší době se bratři v Indii museli v organizačních záležitostech více přizpůsobit  Jehovovu vedení. V některých sborech sedávali muži na jedné straně sálu a ženy na druhé. Jen málokdy začínala shromáždění včas. V jedné oblasti svolával zvěstovatele Království ke shromáždění hlasitý zvon, jinde zase zvěstovatelé přicházeli v dlouhém časovém rozmezí, protože čas odhadovali podle výšky slunce. Sjezdy a návštěvy cestujících dozorců probíhaly nepravidelně. Bratři chtěli dělat, co je správné, ale potřebovali školení.

V roce 1959 Jehovova organizace zavedla školu služby Království. Tento celosvětový školicí program pomohl krajským dozorcům, zvláštním průkopníkům, misionářům a sborovým starším, aby účinněji plnili svoje biblické povinnosti. Když byla v prosinci roku 1961 škola zahájena v Indii, byl jsem jejím instruktorem. Výsledky tohoto školení se postupně projevily ve sborech po celé zemi a sbory začaly dělat rychlé pokroky. Jakmile bratři věděli, co je správné, Boží duch je podnítil, aby to dělali.

Bratry také povzbuzovaly a sjednocovaly velké sjezdy. Opravdu výjimečný byl mezinárodní sjezd „Věčné dobré poselství“, který se roku 1963 konal v Novém Dillí. Svědkové Jehovovi ze všech částí Indie cestovali někdy i tisíce kilometrů, aby se sjezdu mohli účastnit, a mnozí na to vynaložili všechny úspory. Na sjezd přijelo také 583 delegátů z 27 dalších zemí, takže místní svědkové se mohli vůbec poprvé setkat s velkým množstvím bratrů z ciziny.

V roce 1961 jsme byli s Melody pozváni, abychom se stali členy rodiny betel v Bombaji, kde jsem později sloužil ve výboru odbočky. Dostal jsem i další výsady. Řadu let jsem sloužil jako zónový dozorce v různých částech Asie a na Blízkém východě. V mnoha těchto zemích bylo kazatelské dílo omezeno, a tak museli být tamní bratři „obezřetní jako hadi, a přece nevinní jako holubice“. (Matouš 10:16)

Rozvoj a změny

V roce 1959, když jsme do Indie přijeli, kázalo v zemi 1 514 zvěstovatelů. Toto číslo vzrostlo na dnešních více než 24 000. Vzhledem k tomuto růstu jsme se dvakrát stěhovali do nového betelu — jeden byl přímo v Bombaji a druhý poblíž tohoto města. V březnu 2002 se pak rodina betel stěhovala znovu, tentokrát do nového komplexu nedaleko města Béngalúru v jižní Indii. V tomto moderním areálu žije v současnosti 240 betelitů a překládá se zde biblická literatura do 20 jazyků.

Melody a já jsme se nemohli dočkat, až se přestěhujeme do Béngalúru, ale naše zdraví se zhoršilo a v roce 1999 jsme se museli vrátit do Austrálie. Nyní jsme členy rodiny betel v Sydney. Indii jsme sice opustili, ale to nijak neoslabilo naši lásku k drahým přátelům a k duchovním dětem, které v té zemi máme. Jejich dopisy nám dělají velkou radost.

Když s Melody hodnotíme těch 50 let v celodobé službě, vidíme, že nám Jehova bohatě požehnal. Kdysi bylo naší prací uchovávat obraz lidí na fotografickém papíru, ale mnohem lepší je pomáhat lidem, aby je Bůh uchoval ve své paměti. Jsme rádi, že jsme si tuto práci vybrali. Díky tomu, že jsme se rozhodli dávat Boží vůli na první místo, jsme získali krásné zážitky. Ano, dělat to, co Bůh považuje za správné, opravdu vede ke štěstí.

[Mapy na straně 15]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

INDIE

Nové Dillí

Dárdžiling

Bombaj (Mumbaí)

Béngalúru

Madrás (Čennai)

Tiruččiráppalli

[Obrázky na straně 13]

Hadyn s Melody v roce 1942

[Obrázek na straně 16]

Indická rodina betel v roce 1975