Někteří odborníci sice říkají, že proces zármutku má několik fází, ale každý ho prožívá svým vlastním způsobem. Měli bychom odlišné projevy smutku chápat tak, že některé lidi smrt blízkého člověka tolik nezasáhne nebo že potlačují svoje pocity? Nemusí to tak být. I když to, že někdo přijme a vyjádří svůj smutek, mu může prospět, neexistuje jeden správný způsob, jak truchlit. Hodně závisí na kultuře, osobnosti a životních zkušenostech dotyčného, stejně jako na tom, kdo mu zemřel a za jakých okolností.

Ti, kterým někdo zemřel, možná neví, co čekat. Některé pocity a situace jsou ale běžné a dají se předpokládat. Podívejme se na několik z nich.

Člověk se cítí naprosto zdrcený. Hodně lidí prochází obdobím, kdy často pláčou, touží po zemřelém a mívají náhlé změny nálad. Smutek můžou ještě zhoršit živé vzpomínky a sny. Po smrti někoho blízkého může být prvotní reakcí šok a neochota tomu uvěřit. Tiina, které nečekaně zemřel manžel Timo, o své reakci říká: „Nejdřív jsem nic necítila, nedokázala jsem ani brečet. Byla jsem v takovém šoku, že jsem skoro nemohla dýchat. Prostě jsem nemohla uvěřit tomu, co se stalo.“

Objevují se záchvaty úzkosti, vztek a pocit viny. Ivan vypráví: „Potom co náš 24letý syn Eric zemřel, jsme s manželkou Yolandou cítili takový vztek! Překvapilo nás to, protože jsme si o sobě nikdy nemysleli, že jsme vzteklí lidé. Taky jsme měli pocit viny a říkali si, jestli jsme pro syna nemohli udělat něco víc.“ Alejandro, kterému po dlouhé nemoci zemřela manželka, měl taky pocit viny. Říká: „Nejdřív jsem si myslel, že když Bůh dovolil, abych tolik trpěl, tak musím být špatný člověk. Pak jsem se cítil provinile, protože jsem vlastně z toho, co se stalo, obviňoval Boha.“ A Kostas, kterého jsme citovali v předchozím článku, říká: „Někdy jsem se na Sophii dokonce zlobil za to, že zemřela. Pak jsem se kvůli tomu cítil provinile. Ona za to přece nemohla!“

Člověk nedokáže ovládat svoje myšlenky. Můžou být chvíle, kdy člověk nedokáže mít svoje myšlenky pod kontrolou nebo myslí iracionálně. Například může mít pocit, že slyší toho, kdo mu zemřel, že cítí jeho přítomnost nebo že ho vidí. Nebo pro něj může být těžké soustředit se a něco si zapamatovat. Tiina říká: „Někdy jsem si s někým povídala a přistihla se, že jsem myšlenkami jinde. Po Timově smrti jsem svoje myšlenky nedokázala mít pod kontrolou, pořád jsem se vracela k tomu, co se stalo. To, že jsem se nedokázala soustředit, mě dost znervózňovalo.“

Člověk se drží v ústraní. Pozůstalý se může v přítomnosti jiných lidí cítit nepříjemně a být podrážděný. Kostas říká: „Ve společnosti manželských párů jsem se cítil jako páté kolo u vozu. Necítil jsem se ale dobře ani se svobodnými.“ Yolanda vzpomíná: „Vůbec nebylo lehké být mezi lidmi, kteří mluvili o svých problémech, protože nám ve srovnání s těmi našimi přišly nepodstatné. Někteří nám taky vyprávěli, jak dobře si vedou jejich děti. Byla jsem za ně ráda, ale zároveň se mi to těžko poslouchalo. S Ivanem jsme věděli, že život jde dál, ale jednoduše jsme neměli chuť ani trpělivost zabývat se tím, co říkají.“

Objevují se zdravotní problémy. Lidé běžně pociťují změny chuti k jídlu, přibírají nebo hubnou a trpí poruchami spánku. Aaron vzpomíná na rok po otcově smrti takto: „Hrozně špatně jsem spal. Každou noc jsem se ve stejnou hodinu probudil a přemýšlel jsem o tátovi.“

 Alejandro si pamatuje, že měl nevysvětlitelné zdravotní problémy. Říká: „Několikrát jsem byl na prohlídce u doktora a ten mě vždycky ujistil, že jsem v pořádku. Došel jsem k závěru, že moje problémy způsobuje zármutek.“ Ty příznaky nakonec zmizely. Ale i tak udělal Alejandro dobře, že šel k lékaři. Smutek může oslabit imunitní systém, zhoršit nějaký stávající zdravotní problém, nebo dokonce zapříčinit nový.

Je těžké zvládnout nezbytné úkoly. Ivan vzpomíná: „To, že Eric zemřel, jsme museli oznámit nejenom příbuzným a přátelům, ale i jeho zaměstnavateli a domácímu. Taky jsme museli vyplnit spoustu formulářů. Pak jsme museli projít Ericovy osobní věci. To všechno vyžadovalo, abychom se soustředili v době, kdy jsme byli duševně, tělesně i citově vyčerpaní.“

Pro některé je ale ještě těžší to, co přijde později, protože se musí starat o věci, o které se dřív staral člověk, který zemřel. Zažila to i Tiina. Vysvětluje: „O účty a podobné záležitosti se vždycky staral Timo. Teď to musím dělat já a to jenom přidalo k mému už beztak velkému stresu. Říkala jsem si, jestli to všechno zvládnu a něco nepopletu.“

Výše zmíněné těžkosti – citové, duševní a tělesné – možná vypadají hrozivě. Je pravda, že bolest ze ztráty někoho blízkého může být obrovská, ale když to člověk ví dopředu, může mu to pomoct ji zvládat. Navíc ne každý zažije všechny těžkosti, které zármutek může způsobovat. Určitou útěchou taky může být, když člověk ví, že intenzivní pocity spojené s truchlením jsou normální.

Co bude dál? Ta obrovská bolest nebude trvat věčně, jednou poleví. Tím nechceme říct, že se přes to člověk úplně přenese, jako by se nic nestalo. Ani to neznamená, že na milovanou osobu zapomene. Postupně se ale ty velké šrámy začnou hojit. Možná se bolest znovu objeví, například když na povrch nečekaně vyplují určité vzpomínky nebo v období nějakého výročí a podobně. Nakonec se ale city většiny lidí zklidní a oni jsou zase schopní vrátit se ke každodenním činnostem. To platí především o těch, kterým pomáhají jiní členové rodiny nebo přátelé a oni zároveň dělají rozumné kroky, aby svoji bolest zmírnili.

Jak dlouho to bude trvat? Někteří můžou mít to nejhorší za sebou po několika měsících. Hodně lidí se začne cítit líp až po roce nebo dvou. A jiní potřebují ještě víc času. * Alejandro vzpomíná: „Velkou bolest jsem cítil asi tři roky.“

Buďte trpěliví. Nedělejte si zbytečné starosti s tím, co přijde, a jděte kupředu svým vlastním tempem. Pamatujte, že bolest ze smrti někoho blízkého nebude trvat věčně. Co ale můžete dělat, abyste svoji bolest zmírnili, a dokonce předešli tomu, že by trvala příliš dlouho?