Přejít k článku

Přejít na obsah

Byl jsem marnotratným synem

Byl jsem marnotratným synem

Byl jsem marnotratným synem

Vypráví Meros William Sunday

Už od malička mě učili lásce k Bohu, ale v osmnácti letech jsem se začal bouřit a odešel jsem z domova. Třináct let jsem žil jako marnotratný syn z Ježíšova podobenství. (Lukáš 15:11–24) Stal se ze mě drogový dealer a téměř jsem si zničil život. Dovolte mi, abych vám vyprávěl, díky čemu jsem svůj způsob života změnil a vrátil se domů.

NARODIL jsem se roku 1956 v křesťanské rodině jako druhý z devíti dětí. Žili jsme ve městě Ilesha, které leží v jihozápadní části Nigérie. Můj otec byl vychováván jako katolík, ale v roce 1945 mu jeho strýc dal knihu Harfa Boží. * Otec si ji přečetl a pak se snažil vyhledat svědky Jehovovy. V roce 1946 byl pokřtěn a o něco později byla pokřtěna i moje maminka.

Dodnes si pamatuji, jak hluboký byl v dětství můj vztah k Jehovovi a jak horlivě jsem s rodiči chodil do kazatelské služby. Bibli se mnou studoval otec, ale občas se toho ujala i Alice Obarahová, jejíž manžel sloužil v naší oblasti jako cestující dozorce. Rodiče si přáli, abych se stal celodobým služebníkem. Maminka však navrhla, ať nejprve vystuduji střední školu.

Ale sotva jsem ve svých šestnácti letech začal do školy chodit, udělal jsem tu chybu, že jsem se spřátelil se spolužáky, kteří neuznávali biblické zásady. To bylo opravdu nerozumné! Brzy jsem začal kouřit a zapletl jsem se do nemravnosti. Uvědomoval jsem si, že můj nový způsob života se neshoduje s tím, co jsem se učil na křesťanských shromážděních, a tak jsem na ně přestal chodit a nechodil jsem ani do služby dům od domu. Moji rodiče byli zdrceni, ale já už jsem se o pocity druhých nestaral.

Odcházím z domova

Po pouhých dvou letech na střední škole jsem odešel z domova a začal jsem v sousedství bydlet se svými přáteli. Někdy jsem se však do našeho domu vkradl, popadl jsem tolik jídla, kolik jsem mohl unést, a pak jsem utekl. Otec byl velmi sklíčený, a tak za mě přestal platit školné, protože doufal, že se změním.

Asi v té době mi však bylo uděleno stipendium. Můj sponzor posílal školné ze Skotska a někdy mi dával dárky včetně peněz. Se svědky Jehovovými se mezitím přestali stýkat také dva z mých bratrů, a rodičům to vše působilo nepopsatelnou bolest. Maminka mi několikrát s pláčem domlouvala. I když jsem se potom cítil špatně, své jednání jsem nezměnil.

Pobývám ve velkoměstech

Když jsem v roce 1977 školu dokončil, odjel jsem do Lagosu a našel si tam práci. Krátce nato jsem nelegálním způsobem přišel k penězům a koupil si taxík. Měl jsem teď víc peněz, a tak jsem začal brát drogy, a spoustu času jsem trávil v nočních klubech a nevěstincích. Brzy mě však život v Lagosu začal nudit, a proto jsem se v roce 1981 přestěhoval do Londýna. Odtud jsem pak odjel do Belgie, kde jsem chodil do kurzu francouzštiny a pracoval jsem na zkrácený úvazek v jedné restauraci. Většinu svého času jsem však trávil tím, že jsem do Nigérie dovážel auta a elektronické zařízení.

Můj otec napsal do odbočky svědků Jehovových v Belgii a požádal, aby mě bratři navštívili a pokusili se mi nabídnout biblické studium. Ale kdykoli ke mně svědkové přišli, poslal jsem je pryč. Začal jsem chodit do jedné církve, kde jsme po bohoslužbách jedli, pili a sportovali.

Překupníkem drog

V roce 1982 jsem do Nigérie dovážel jedno luxusní auto a v přístavu jsem chtěl osobně dohlédnout na jeho proclení. Na nigerijské celnici však zjistili, že celní doklad je zfalšovaný, a proto mě dali na čtyřicet dní do vazby. Můj otec za mě složil kauci. Protože jsem potřeboval peníze, aby se soudní případ mohl uzavřít, vrátil jsem se s nějakým zbožím, včetně několika kil marihuany, do Belgie. Když jsem byl obvinění zproštěn, začal jsem obchodovat s drogami.

Při jedné cestě jsem byl zatčen v Nizozemsku. Imigrační úředníci mě ze země vyhostili a posadili mě do letadla mířícího do Nigérie. Cestou jsem se seznámil s dalšími překupníky drog a začali jsme při obchodování s drogami spolupracovat. V lednu 1984 jsem se přestěhoval do jiné africké země. Mluvilo se tam francouzsky, a jelikož jsem tento jazyk uměl, brzy jsem se spřátelil s tamními policisty, vojáky a imigračními úředníky. A tak se nám podařilo dovézt do té země tisíce kilogramů marihuany.

Zatčen a uvězněn

Pak jsem se znovu dostal do problémů. Byl jsem domluven s jistým kapitánem, že mi pomůže propašovat zboží přes letiště v té zemi. Přišel však pozdě a já jsem byl zatčen. Četníci mě bili a mučili tak krutě, že jsem ztratil vědomí. Vzali mě do nemocnice, nechali mě tam a mysleli si, že umřu. Já jsem však zůstal naživu a později jsem byl obžalován, odsouzen a poslán do vězení.

Po návratu z vězení jsem zjistil, že přítel, kterého jsem požádal, aby se mi staral o dům, všechen můj majetek prodal a zmizel. Abych se nějak uživil, ihned jsem začal prodávat marihuanu. Po deseti dnech mě však znovu zatkli a na tři měsíce mě zavřeli do vězení. Když mě propustili, byl jsem tak nemocný, že jsem opět málem zemřel. Nějak se mi však podařilo dostat se zpět do Lagosu.

Zpátky k „obchodování“

V Lagosu jsem se setkal s některými svými partnery a společně jsme zamířili do Indie, kde jsme nakoupili heroin v hodnotě asi 600 000 dolarů. Z Bombaje (nyní Mumbaí) jsme odjeli do Švýcarska, pak do Portugalska a nakonec do Španělska. Každý z nás si přišel na pěkné peníze a potom jsme se různými cestami vrátili do Lagosu. Koncem roku 1984 jsem prodal další zásilku drog. Snil jsem o tom, že si nashromáždím milion dolarů a pak se usadím ve Spojených státech.

V roce 1986 jsem vzal všechny své peníze a koupil za ně v Lagosu čistý heroin. Převezl jsem ho do jiné země, ale tam se dostal do rukou jednoho chamtivého dealera, který mi za něj nikdy nezaplatil. Měl jsem strach o svůj život, a tak jsem se vrátil do Lagosu a nikomu jsem neřekl, co se stalo. Byl jsem na dně, jak po finanční stránce, tak citově. Bylo to poprvé, co jsem si sedl a přemýšlel o smyslu života. „Proč se mnou život tak mává?“ říkal jsem si.

Vracím se k Bohu

Krátce nato jsem se v noci modlil k Jehovovi, aby mi pomohl. A co se nestalo? Následující ráno u mých dveří zaklepali jedni letití manželé. Byli to svědkové Jehovovi. Pokojně jsem jim naslouchal a pak jsem si od nich vzal časopis. „Moji rodiče jsou svědkové Jehovovi,“ řekl jsem. „A Bibli se mnou studovala Alice Obarahová.“

Ten starší muž, který se jmenoval P. K. Ogbanefe, mi řekl: „Obarahovy dobře známe. Teď slouží v naší odbočce v Lagosu.“ Pak mě tito manželé vybídli, abych Obarahovy navštívil. To jsem udělal a naše setkání mě velmi povzbudilo. Potom se mnou bratr Ogbanefe zahájil biblické studium a já jsem začal svůj nemorální způsob života měnit. Překonat dlouhodobou závislost na drogách bylo sice velmi těžké, ale já jsem se rozhodl dát svůj život do pořádku.

Byl jsem však vystaven tolika tlakům a pokušením! Moji takzvaní přátelé chodili ke mně domů a předkládali mi lákavé nabídky. Na čas jsem dokonce znovu propadl kouření a nemravnosti. V úpěnlivé modlitbě jsem Boha prosil o odpuštění. Brzy jsem pochopil, že když mě světští přátelé od Boha odvedli, nemohou mě teď k němu přivést zpátky. Uvědomil jsem si, že pokud chci dělat duchovní pokroky, musím z Lagosu odejít. Ale vrátit se domů do Ileshy jsem se styděl. Nakonec jsem však otci a staršímu bratrovi napsal a zeptal se, zda bych mohl přijet.

Otec mě ujistil, že jsem doma vítán, a bratr mi řekl, že mě finančně podpoří. A tak jsem se po deseti letech vrátil domů. Vřele mě přijali. „Jehovo, děkuji ti!“ zvolala maminka. Když se otec večer vrátil domů, řekl: „Jehova tě jistě podpoří.“ Potom se s celou rodinou pomodlil a při tom Jehovu prosil, aby mi v mém úsilí činit jeho vůli pomáhal.

Doháním, co jsem zameškal

Ve studiu Bible jsem pokračoval a dělal jsem rychlé pokroky. Dne 24. dubna 1988 jsem byl pokřtěn. Ihned jsem se horlivě pustil do kázání a od 1. listopadu 1989 jsem se začal věnovat celodobé službě jako průkopník. V roce 1995 jsem byl pozván do desáté třídy školy služebního vzdělávání v Nigérii. A potom jsem v červenci 1998 dostal za úkol sloužit jako cestující dozorce, takže jsem navštěvoval sbory svědků Jehovových. O rok později jsem se seznámil s Ruth. Vzali jsme se a Ruth mě při službě cestujícího dozorce začala doprovázet.

Duchovní pokroky dělali i další členové naší rodiny. Jeden z mých bratrů, který rovněž přestal Jehovovi sloužit, se k pravému uctívání vrátil a byl pokřtěn. Jsem rád, že otec se našeho návratu k pravdě dožil. S potěšením působil ve sboru jako služební pomocník až do roku 1993, kdy ve svých 75 letech zemřel. Maminka v Ileshe stále horlivě slouží Jehovovi.

Při honbě za bohatstvím jsem procestoval celkem 16 zemí Evropy, Asie a Afriky. Ale vedlo to jen k tomu, že jsem se celý probodal mnoha bolestmi. (1. Timoteovi 6:9, 10) Když se ohlížím zpátky, lituji svého promrhaného mládí, kdy jsem žil jako narkoman a nemravný člověk. Mrzí mě, že jsem Jehovovi a své rodině způsobil bolest. Jsem však vděčný, že jsem zůstal naživu a mohl jsem přijít k rozumu. Jsem rozhodnut zachovat Jehovovi věrnost a sloužit mu navždy.

[Poznámka pod čarou]

^ 4. odst. Vydali svědkové Jehovovi, ale dnes se již netiskne.

[Obrázek na straně 13]

Jako vzpurný mladík

[Obrázek na straně 15]

Den mého křtu

[Obrázek na straně 15]

S manželkou Ruth