Přejít k článku

Přejít na obsah

Severozápadní průjezd — Splněný sen?

Severozápadní průjezd — Splněný sen?

Severozápadní průjezd — Splněný sen?

OD NAŠEHO DOPISOVATELE VE FINSKU

GLOBÁLNÍ OTEPLOVÁNÍ je obvykle dáváno do souvislosti s negativními jevy. Může však vést ke splnění jednoho z nejtoužebnějších snů námořníků — otevření Severozápadního průjezdu, kterým bude snadné proplout. Tato cesta mezi Atlantským a Tichým oceánem, vedoucí podél severního pobřeží amerického kontinentu, by se podle časopisu Science mohla pro pravidelnou námořní plavbu otevřít během tohoto století. „Cesta mezi Evropou a Asií přes Panamský kanál by se zkrátila o 11 000 kilometrů a v případě supertankerů, které se do kanálu nevejdou a musí plout kolem Hoornského mysu, by cesta byla kratší o 19 000 kilometrů,“ vysvětluje časopis Science.

O takové možnosti se uvažovalo již před 500 lety. První pokusy najít severní průjezd se uskutečnily zanedlouho potom, co Kryštof Kolumbus objevil Ameriku. Anglický král Jindřich VII. pověřil roku 1497 jistého Johna Cabota, aby našel cestu po moři do Orientu. Cabot, stejně jako před ním Kolumbus, vyplul z Evropy západním směrem, ale mířil přitom více na sever. Když Cabot později připlul k pevnině, zřejmě se jednalo o Newfoundland v Severní Americe, byl si jist, že se dostal do Asie. I když se později přišlo na to, že mezi Evropou a Asií leží celý Nový svět, přesto myšlenka na severní cestu do Orientu neupadla v zapomnění. Bylo by možné nový kontinent obeplout ze severu?

Ledová bariéra

Zdálo se, že najít Severozápadní průjezd a projet jím bude snadné. V praxi se však ukázalo, že vzhledem k drsným arktickým podmínkám je to mnohem náročnější úkol, než si tehdy kdokoli dokázal představit. Největší překážkou byl led. „Posouval se, odplouval a rozevíral se, aby lodím dovolil vplout, a pak se zavíral jako past, aby lodě i s posádkami uvěznil nebo rozdrtil,“ píše James P. Delgado v knize Across the Top of the World (Přes vrchol světa).

S ledem se střetl sir Martin Frobisher, který vedl první expedici, jejímž úkolem bylo najít Severozápadní průjezd Arktidou severně od amerického kontinentu. Flotila dvou lodí a jednoho člunu vyplula z Londýna roku 1576. Frobisher se také setkal s Inuity, původními obyvateli Arktidy. Nejprve si myslel, že se jedná o tuleně nebo o ryby, „ale když se přiblížil, zjistil, že jsou to lidé v malých kožených člunech,“ píše se v knize o Frobisherově cestě. Frobisher podnikl do Arktidy celkem tři cesty, ale Severozápadní průjezd neobjevil. Měl však štěstí v tom, že ze všech tří cest se vrátil domů živý a zdravý. Totéž se ale nedá říct o dalších výzkumnících, kteří bájnou cestu také hledali. Některým se Arktida stala osudnou — led, zima a nedostatek čerstvých potravin si vyžádaly svou daň. Přesto se v letech po Frobisherových výpravách vydávaly desítky lodí a tisíce mužů na sever a snažily se najít cestu ledovými bariérami.

Kde je Franklin?

V 19. století Britské námořnictvo zorganizovalo několik velkolepých expedic, které měly Severozápadní průjezd najít. Jedna z nich vedla k největší katastrofě, k jaké kdy v Arktidě došlo. Do čela expedice byl vybrán zkušený polárník sir John Franklin. Na dvou velkých lodích byly instalovány parní stroje. Na obou plavidlech byli ti nejzkušenější námořníci a měli s sebou tolik zásob, aby jim vystačily na tři roky. Kromě toho se také věnovala velká pozornost duševnímu blahu posádek. Na lodích byly obsáhlé knihovny a k vybavení patřily i malé varhany. Jeden důstojník, který patřil k expedici, napsal: „Sotva existuje nějaká užitečná věc, na kterou by se zapomnělo, a myslím, že kdybych se na hodinu nebo dvě zastavil v Londýně, nebylo by tam nic, co bych si chtěl ještě koupit.“ Expedice vyplula z Anglie v květnu roku 1845 a k Baffinovu zálivu doplula v červenci.

Uplynul rok, a pak druhý. Nakonec minuly celé tři roky, na které byla expedice připravena pro případ, že by došlo k nejhoršímu. Po Franklinově výpravě však nebylo ani vidu, ani slechu. Záhadné zmizení obou lodí a jejich posádek vedlo k tomu, že počet výprav do Arktidy prudce stoupl. Desítky expedic nejen osvětlily, co se s Franklinovou výpravou stalo, ale odhalily také tajemství Severozápadního průjezdu.

Velitelem jedné ze dvou lodí, které byly vyslány pátrat po Franklinovi, byl kapitán Robert McClure. Lodě vypluly z Londýna v roce 1850 a k severnímu pobřeží Ameriky se dostaly přes Tichý oceán a Beringův průliv. Smělý McClure nechal jednu loď v záloze a sám odvážně vplul do Severního ledového oceánu. Brzy se ocitl ve vodách, kudy se ještě žádný Evropan nikdy neplavil. Navzdory mnoha nebezpečím nakonec doplul k pobřeží Banksova ostrova, kde zjistil překvapující skutečnost. Byl to tentýž ostrov, který před lety spatřil Edward Parry, když po Severozápadním průjezdu pátral z východní strany. Pokud by tedy McClure dokázal obeplout ostrov, podařilo by se mu Severozápadním průjezdem projet.

Jeho loď však uvízla v ledu. McClure a jeho muži zůstali v ledovém zajetí dva roky. Když se už zdálo, že veškeré naděje na záchranu se rozplynuly, spatřili na obzoru muže, kteří se blížili k lodi. Bylo to jako zázrak. Henry Kellett, kapitán jiné expedice, našel na Melvillově ostrově zprávu, kterou tam McClure zanechal, a tak Kellett vyslal záchranou misi. McClureovi muži, kteří byli na pokraji smrti, byli dopraveni na Kellettovu loď, a ta je pak odvezla domů, ale východním směrem. Kellett totiž k severnímu pobřeží Ameriky doplul přes Atlantský oceán. McClure „se tedy jako první dostal přes Severozápadní průjezd, i když cestoval na více než jedné lodi a část musel ujít pěšky,“ uvádí The New Encyclopædia Britannica.

Jaký byl ale osud Franklinovy expedice? Existuje řada stop, které poskytují určité informace o tom, co se po roce 1845 s výpravou stalo. Obě lodě uvízly v ledu ve Viktoriině úžině. Během 18 měsíců ledového zajetí mnoho mužů včetně Franklina zemřelo. Ti, kdo byli ještě naživu, se rozhodli opustit lodě a vydat se pěšky na jih. Byli však již velmi zesláblí a cestou zemřeli. Nikdo z posádky nepřežil. Osud výpravy však přesto zůstává předmětem dohadů. Jako možná příčina rychlé smrti tolika mužů bývá uváděna také otrava olovem z plechových konzerv.

První průlom

Existence Severozápadního průjezdu byla tedy potvrzena, ale proplout jím se podařilo až ve 20. století. Cestu podnikla skupina sedmi Norů, které vedl mladý Roald Amundsen. Použili malou rybářskou loď jménem Gjøa, která se velmi lišila od impozantních britských válečných lodí. A ukázalo se, že v Severním ledovém oceánu, kde je množství úzkých průplavů a také skalisek a mělčin, byla malá loď s mělkým ponorem ideálním dopravním prostředkem. Amundsen a jeho posádka zahájili svou dlouhou cestu 16. června 1903 v Oslu. Do severoamerické Arktidy dopluli z východní strany. Dne 27. srpna 1905, tedy o více než dva roky později, uviděli velrybářskou loď, která do Severního ledového oceánu připlula ze západu Beringovým průlivem. O tomto setkání Amundsen napsal: „Propluli jsme Severozápadním průjezdem. Můj dětský sen se právě tehdy uskutečnil . . . Měl jsem slzy v očích.“

Až dodnes však nebylo možné zahájit Severozápadním průjezdem pravidelnou námořní dopravu. Od časů Amundsena se sice řadě lodí podařilo kolem severního pobřeží Ameriky proplout, ale stále to není jednoduchá cesta. Zanedlouho se však tato situace může změnit.

Překvapivé řešení

Arktický led taje udivující rychlostí. Díky tomu se v roce 2000 podařilo kanadské policejní lodi proplout Severozápadním průjezdem asi za jeden měsíc. List The New York Times poté uveřejnil rozhovor s velitelem lodi, seržantem Kenem Burtonem. Burton byl během plavby překvapen tím, že neměli žádné problémy s ledem. „Pár ledovců jsme viděli, ale nebylo to nic, co by nám dělalo starosti. Byly tam také dlouhé úzké kry z mnohaletých vrstev ledu, ale protože nebyly příliš velké, mohli jsme je obeplout,“ řekl Burton. Podle časopisu Science se „v uplynulých dvaceti letech rozloha arktického ledu zmenšila o 5 %, led se ztenčuje a klimatické modely předpovídají další zmenšování způsobené globálním růstem teplot“. Článek se odvolával na zprávu, kterou vydala Americká komise pro výzkum Arktidy. Zpráva uvádí, že během deseti let by Severozápadní průjezd „mohl být v letním období nejméně jeden měsíc přístupný pro lodě, které nemají zesílený trup proti ledu“.

Je ironií, že sen, který kdysi inspiroval k hrdinským výkonům, lidé dnes naplní „jednoduše tím, že zůstanou doma a budou spalovat miliardy tun fosilních paliv,“ napsal časopis Science. Vědci jsou však znepokojeni tím, jaký dopad bude mít tání ledu a pravidelná lodní doprava na lední medvědy, mrože a původní obyvatelstvo Arktidy. Možnost proplouvat Severozápadním průjezdem by také mohla vést k politickým konfliktům. Co dalšího bude zprůchodnění Severozápadního průjezdu znamenat? To ukáže čas.

[Mapa na straně 23]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Výprava Martina Frobishera v roce 1578

Výprava Johna Franklina v letech 1845–1848

Výprava Roberta McClureho v letech 1850–1854

Výprava Roalda Amundsena v letech 1903–1905

(Tečkovaná čára ukazuje cestu pěšky)

Severní pól

RUSKO

ALJAŠKA, USA

KANADA

GRÓNSKO

[Obrázek na straně 23]

John Cabot

[Podpisek]

Culver Pictures

[Obrázek na straně 23]

Sir Martin Frobisher

[Podpisek]

Obraz od Cornelis Ketel/ Dictionary of American Portraits/ Dover Publications, Inc., roku 1967

[Obrázek na straně 23]

Sir John Franklin

[Podpisek]

National Archives of Canada/C-001352

[Obrázky na straně 23]

Robert McClure a jeho loď „Investigator“ (dole)

[Podpisky]

National Archives of Canada/C-087256

National Archives of Canada/C-016105

[Obrázek na straně 23]

Roald Amundsen

[Podpisek]

Brown Brothers

[Obrázek na straně 24]

Globální růst teplot způsobuje, že zamrzlé mořské cesty jsou přístupnější

[Podpisek]

Kværner Masa-Yards

[Podpisek obrázku na straně 21]

Z knihy The Story of Liberty, 1878