Přejít k článku

Přejít na obsah

‚Předtím než umřu, chci sloužit Bohu‘

‚Předtím než umřu, chci sloužit Bohu‘

 ‚Předtím než umřu, chci sloužit Bohu‘

PŘÍBĚH MAMIE FREEOVÉ

V ROCE 1990 vypukla v Libérii občanská válka. Mamie, dvanáctiletá dívka z etnické skupiny Kran, a členové její rodiny žili v hlavním městě Monrovia. Když boje zesílily, nemohli opustit dům, v němž bydleli. „V těsné blízkosti došlo k výbuchu,“ vypráví Mamie. „Sousední budovu zasáhla řízená střela. Vznikl požár a plameny přeskočily i na náš dům.“ A tak uprostřed intenzivního boje musela Mamie s maminkou a s maminčiným mladším bratrem z domu utéci.

„Najednou jsem ucítila bolest,“ vzpomíná Mamie.

„Maminka se mě zeptala: ‚Co se stalo?‘“

„Asi mě zasáhla kulka,“ odpověděla jsem.

Nato Mamie klesla k zemi a v agonii se modlila: „Prosím tě, můj Bože, vyslyš mě! Myslím, že umírám, ale předtím než umřu, ti chci sloužit.“ Potom ztratila vědomí.

Sousedé pokládali Mamie za mrtvou a chtěli ji pohřbít na nedalekém pobřeží. Maminka však trvala na tom, aby holčičku odvezli do místní nemocnice. Ta však nebyla schopna zvládnout tak velký nápor zraněných mužů, žen a dětí. Maminčin mladší bratr, který byl také zraněn, tu noc zemřel. Mamie sice přežila, ale byla od pasu dolů ochrnutá.

Měla vnitřní krvácení a hrozné bolesti. O čtyři měsíce později se lékařům konečně podařilo pomocí rentgenu najít kulku v jejím těle. Uvízla mezi srdcem a plícemi. Operace by byla velmi riskantní, a tak se maminka rozhodla vzít ji k lidovému bylinkáři. Mamie vzpomíná: „Udělal mi řez břitvou a snažil se kulku vysát ústy. ‚Hotovo,‘ řekl a vyndal ji z úst. Zaplatily jsme a odešly.“

 Ten muž ale lhal. Další rentgenové vyšetření ukázalo, že kulka tam pořád je. Mamie s maminkou se k němu vrátily, ale on jim tvrdil, že potrvá ještě devět měsíců, než se to na rentgenu prokáže. Odešly tedy domů a trpělivě čekaly. Mamie musela brát různé léky proti bolesti. Když pak za devět měsíců rentgenologické vyšetření ukázalo, že kulka tam stále je, bylinkář uprchl.

V té době měla Mamie kulku v těle už 18 měsíců. Jeden z příbuzných se rozhodl vzít ji k šamance. Ta jí nepomohla, ale naopak předpověděla, že v určitý den Mamie nebo její matka zemře. To jí bylo už 13 let. „Pořád jsem brečela,“ říká. „Když ale určený den přišel, nikdo nezemřel.“

Otcův bratr ji potom vzal k jakémusi duchovnímu. Ten tvrdil, že měl vidění, podle kterého příčinou ochrnutí není kulka, ale kletba. Sliboval jí, že když bude postupovat podle rituálů, které sám předepsal, za týden začne zase chodit. Mamie vypráví: „Podstoupila jsem mnoho rituálních koupelí v mořské vodě, postila jsem se a vždy o půlnoci jsem se koulela po zemi, a to po mnoho hodin. Všechno toto úsilí však bylo marné, protože můj stav se nezlepšil.“

Časem byla zprovozněna další lékařská zařízení, takže konečně bylo možné kulku z těla chirurgicky odstranit. Více než dva roky trpěla Mamie krutými bolestmi. „Po operaci bolest téměř zmizela a já mohla lépe dýchat,“ říká. „Zůstala jsem sice částečně ochrnutá, ale s chodítkem jsem dokázala alespoň stát.“

Kontakt se svědky Jehovovými

Několik týdnů po operaci se její maminka setkala se dvěma svědky Jehovovými. Jelikož věděla, že její dcera ráda čte Bibli, pozvala svědky k sobě domů. Mamie okamžitě přijala nabídku biblického studia. Po několika měsících však musela zpátky do nemocnice a kontakt se svědky ztratila.

Neztratila však touhu po biblickém poznání. Když jí potom duchovní nějaké církve nabídl pomoc, přijala ji. Při nedělním vyučování se jeden ze studentů zeptal učitele: „Je Ježíš roven Bohu?“

„Ano, jsou si rovni,“ odpověděl učitel. „Ježíš však není roven Bohu ve stejné míře.“

‚Není mu roven ve stejné míře? To nedává smysl,‘ uvažovala Mamie. ‚Tady něco nehraje.‘ Nezdálo se jí, že to je biblická pravda, a proto se s touto církví přestala stýkat.

V roce 1996 znovu vypukly v Monrovii násilnosti. Mamie ztratila další dva členy rodiny a opět jejich dům zachvátil požár. Několik měsíců potom se setkala se dvěma svědky při jejich službě dům od domu. Mamie začala opět studovat Bibli. Když poprvé přišla na shromáždění, velmi ji překvapilo, že všichni, včetně sborových starších, pomáhali uklízet sál Království. O něco později v tom roce s nadšením navštívila jeden z oblastních sjezdů s názvem „Poslové Božího pokoje“. Bylo to první velké shromáždění, kterého se zúčastnila.

 „Udělalo to na mě silný dojem,“ říká Mamie. „Svědkové mají mezi sebou opravdovou lásku, i když pocházejí z různých kmenů. A všechno bylo velmi dobře zorganizováno.“

Konečně slouží Bohu

V roce 1998 opět vypukly boje. Mamie i její matka kvůli tomu musely utéci do sousední země — do Côte d’Ivoire. Žily zde v utečeneckém táboře Peace Town spolu s přibližně 6 000 dalšími Liberijci. Mamie zde pokračovala ve studiu Bible a dělala rychlé pokroky. Brzy zatoužila mluvit o své víře s druhými. Na této formě veřejné kazatelské služby se podílela díky svým křesťanským bratrům a sestrám, kteří tlačili Mamie na invalidním vozíku. Tak mohla vydat svědectví mnoha dalším uprchlíkům.

Kvůli tělesnému omezení pro ni nebylo snadné dostat se do sálu Království vzdáleného šest kilometrů od místa, kde žila. Přesto na žádném shromáždění nechyběla. A 14. května 2000 cestovala více než 190 kilometrů na sjezdový den, kde křtem ve vodě symbolizovala své zasvěcení Bohu. (Matouš 28:19, 20) Mnozí se slzami v očích sledovali, jak bratři nesli Mamie do potoka, kde byla pokřtěna. Když se vynořila z vody, její tvář zářila.

Mamie je nyní v uprchlickém táboře v Ghaně. Jejím cílem je stát se pravidelnou průkopnicí neboli celodobou kazatelkou. Také její matka začala studovat Bibli se svědky Jehovovými a nyní vypráví ostatním, co se naučila. Obě se těší na dobu, kterou slibuje Boží slovo, kdy „bude chromý šplhat jako jelen a jazyk oněmělého bude volat radostí“. (Izajáš 35:5–7)

[Obrázek na straně 22]

Kulka odstraněná z jejího těla

[Obrázek na straně 23]

Bratři nesou Mamie do potoka, aby byla pokřtěna

[Obrázek na straně 23]

Biblické studium s Mamiinou matkou Emmou