Co mě upoutalo na svědcích Jehovových

Vypráví Tomás Orosco

Když jsem poprvé přišel na shromáždění svědků Jehovových do jejich sálu Království, měl jeden z proslovů malý chlapec. Přestože byl za řečnickým pultem sotva vidět, jeho vyrovnanost a způsob vyjadřování byly pozoruhodné. Udělalo to na mě silný dojem.

VŠIML jsem si, že všichni přítomní velmi soustředěně naslouchají. Jelikož jsem dříve sloužil jako vojenský diplomat ve Spojených státech a velitel bolivijských ozbrojených sil a později jsem pracoval jako osobní asistent prezidenta, byl jsem zvyklý na to, že mi lidé projevují úctu. Když jsem ale viděl, s jakou úctou posluchači sledovali toho hocha, přimělo mě to, abych přehodnotil své životní cíle.

Můj otec zemřel ve válce o území Chaco, která probíhala mezi Paraguayí a Bolívií v první polovině 30. let. Časem jsem byl poslán do katolické internátní školy. Po mnoho let jsem denně chodil na mši, kde jsme zpívali chvalozpěvy, poslouchali předčítání katechismu a opakovali nazpaměť naučené modlitby. Dokonce jsem sloužil jako ministrant a zpíval v kostelním sboru. Přesto jsem nikdy nečetl Bibli. Po pravdě řečeno jsem ji nikdy ani neviděl.

Měl jsem rád církevní svátky, protože při nich bylo hodně zábavy a mně se líbilo, když se dělo něco nevšedního. Ale kněží a ostatní lidé, kteří nás vyučovali náboženství, se k nám chovali stroze. Jejich jednání mě odpuzovalo. Získal jsem pocit, že se bez náboženství docela dobře obejdu.

Upoutal mě řád v armádě

Jednoho krásného slunečného dne se v mém domovském městě Tarija objevili dva elegantně oblečení mladí důstojníci. Přijeli na dovolenou z La Pazu, hlavního města Bolívie. S nenuceným šarmem se procházeli po hlavním náměstí. Zapůsobilo na mě, jak čistě a důstojně vypadali. Vykračovali si ve svých zelených uniformách a na hlavě měli čepice s lesklým štítkem. Právě tehdy jsem se rozhodl, že se důstojníkem stanu i já. Představoval jsem si, že jejich život je plný zajímavých zážitků a šlechetných skutků.

V roce 1949, když mi bylo šestnáct let, jsem byl přijat na vojenskou akademii. Můj starší bratr mě doprovázel a čekal se mnou v dlouhé řadě mladých mužů, která se táhla od brány kasáren.  Pak mě představil nadporučíkovi, poprosil ho, aby se o mě dobře postaral, a trochu mě vychválil. Když odešel, byl jsem přivítán tak, jak je to u nováčků běžné. Nadporučík mě srazil na zem se slovy: „To se ještě uvidí, jestli si tu chválu zasloužíš!“ Tak jsem se seznámil s vojenskou kázní a s tím, jakým způsobem je vynucována. Byl jsem však houževnatý a kromě toho, že utrpěla má pýcha, se mi nic nestalo.

Časem jsem byl vyškolen ve válečné strategii a stal jsem se uznávaným důstojníkem. Zkušenosti mě ale naučily, že čistý a ušlechtilý zevnějšek vojáků může klamat.

Dosahuji významného postavení

V počátcích své kariéry jsem prošel výcvikem na argentinském bitevním křižníku General Belgrano, na kterém mohlo sloužit najednou víc než tisíc osob. Tato loď byla pod názvem Phoenix spuštěna na vodu ve Spojených státech před druhou světovou válkou a v roce 1941 přečkala útok Japonců na havajský přístav Pearl Harbor.

Získával jsem stále vyšší hodnost a nakonec jsem se stal druhým nejvyšším velitelem bolivijského námořnictva. To střeží vodní cesty na hranicích Bolívie, k nimž patří řeky v povodí Amazonky a také nejvýše položené splavné jezero na světě, jezero Titicaca.

Zatímco jsem sloužil v tomto postavení, byl jsem v květnu 1980 jmenován členem skupiny vojenských diplomatů, která byla vyslána do Washingtonu, hlavního města Spojených států. Z každé složky ozbrojených sil — pozemního vojska, letectva a námořnictva — byl vybrán jeden vysoký důstojník a já jako služebně nejstarší jsem měl tuto skupinu koordinovat. Ve Spojených státech jsem žil téměř dva roky. Později jsem se stal osobním asistentem bolivijského prezidenta.

Jako vojenský velitel jsem každou neděli povinně chodil do kostela. Byl jsem ale zklamán tím, že se vojenští kaplani a kněží zapojují do revolucí a válek. Věděl jsem, že není správné, aby církve takové krveprolévání podporovaly.  Kvůli tomuto pokrytectví jsem však na náboženství nezanevřel. Naopak, začal jsem hledat pravdu o Bohu. Bibli jsem nikdy předtím nečetl, ale nyní jsem ji čas od času bral do ruky a četl si náhodně vybrané texty.

Spořádaný průběh shromáždění

Moje manželka Manuela začala k mému překvapení studovat Bibli s jednou misionářkou svědků Jehovových, která se jmenovala Janet. Za nějaký čas se Manuela rozhodla chodit do sálu Království (tak svědkové říkají místům, kde pořádají svá shromáždění). Nevadilo mi ji tam vozit, ale dovnitř jsem jít nechtěl. Myslel jsem si, že shromáždění jsou hlučná a emocionální.

Jednoho dne se mě Manuela zeptala, zda by mě mohl navštívit Janetin manžel. Nejdřív jsem to odmítl. Pak jsem si ale řekl, že se svou náboženskou průpravou budu schopen všechny jeho argumenty vyvrátit. Když jsem se s Ianem poprvé setkal, neudělal na mě dojem ani tak svými slovy, jako spíš svým vystupováním. Neuváděl mě do rozpaků tím, jaký je odborník na Bibli a co všechno o ní ví. Byl naopak laskavý a uctivý.

Následující týden jsem se rozhodl jít do sálu Království a tam jsem slyšel mluvit toho malého chlapce, o kterém jsem se zmínil na začátku. Když jsem poslouchal, jak čte a vysvětluje texty z biblické knihy Izajáš, pochopil jsem, že jsem našel jedinečnou organizaci. Uvědomil jsem si, jaká to je ironie — jako mladík jsem se chtěl stát uznávaným důstojníkem a nyní jsem chtěl být jako tento hoch a vyučovat druhé z Bible. Mé srdce jako by změklo a začalo být vnímavé.

Postupem času jsem s údivem sledoval, jak jsou svědkové dochvilní a jak srdečně mě v sále pokaždé vítají a snaží se, abych se tam cítil jako doma. Dobrý dojem na mě dělalo i to, že chodí čistě a upraveně oblékaní. A obzvlášť se mi líbilo, že shromáždění probíhají podle předem daného rozvrhu — jestliže byl na programu nějaký proslov, tak jsem si ho ten den skutečně vyslechl. Oceňoval jsem, že tento pořádek není vynucován silou, ale je založen na lásce.

Po prvním shromáždění, které jsem navštívil, jsem souhlasil s tím, že budu s Ianem studovat Bibli. Jako pomůcku jsme používali knihu Můžeš žít navždy v pozemském ráji. * Dodnes si pamatuji obrázek ve třetí kapitole, na kterém biskup žehná vojákům před bitvou. O pravdivosti té ilustrace jsem ani na okamžik nezapochyboval, protože jsem takové jednání viděl na vlastní oči. V sále Království jsem dostal knihu Rozmluvy z Písem. Když jsem si v ní přečetl, co Bible říká o politické neutralitě, pochopil jsem, že musím udělat určité změny. Rozhodl jsem se, že opustím katolickou církev, a začal jsem pravidelně chodit na shromáždění do sálu Království. Také jsem si naplánoval, že odejdu z armády.

Mým cílem je křest

O několik týdnů později jsem se dozvěděl, že se náš sbor chystá uklízet stadion, na kterém budou svědkové pořádat sjezd. Na sjezd jsem se velmi těšil, a tak jsem se nabídl, že s úklidem pomohu. Pracoval jsem pohromadě s ostatními a práce i společenství se mi opravdu líbily. Zrovna jsem něco zametal, když ke mně přistoupil nějaký mladík a zeptal se, zda jsem admirál Orosco.

„Ano,“ řekl jsem.

„To je neuvěřitelné!“ vykřikl údivem. „Admirál, a zametá!“ Vysokého důstojníka byste nikdy neviděli, aby ze země zvedl jediný papírek, natož aby takto uklízel. Ten muž byl v armádě  mým osobním řidičem a nyní byl jedním ze svědků Jehovových.

Spolupráce založená na lásce

Vojenská disciplína je založena na respektování vyšší hodnosti a tohoto přístupu jsem se jen obtížně zbavoval. Pamatuji si například, jak jsem se vyptával, zda svědkové Jehovovi, kteří mají ve sboru určitou odpovědnost nebo věnují víc času kazatelské službě, mají vyšší postavení než ostatní. Názor na hodnost a postavení, který jsem si osvojil v armádě, byl ve mně hluboce zakořeněný, ale brzy se to mělo radikálně změnit.

Tehdy, v roce 1989, jsem se dozvěděl, že má do Bolívie přijet z New Yorku člen vedoucího sboru svědků Jehovových a že má pronést proslov na stadionu. Byl jsem zvědavý, jak se budou svědkové k „elitnímu“ členu své organizace chovat. Očekával jsem, že člověk v takovém odpovědném postavení bude uvítán s určitou pompou.

Když však shromáždění začalo, nic nenasvědčovalo tomu, že přijel někdo významný, a já jsem nevěděl, co si o tom mám myslet. Vedle mě a Manuely seděla starší manželská dvojice. Manuela si všimla, že žena má zpěvník v angličtině, a tak si s ní o přestávce začala povídat. Ale potom ti manželé odešli.

Bylo pro nás pořádné překvapení, když jsme pak manžela té ženy spatřili, jak přichází na pódium přednést hlavní proslov. Všechno, co jsem se ve vojsku naučil o hodnosti, úctě, moci a postavení, v té chvíli vzalo za své. „Jen si to představ,“ řekl jsem potom Manuele, „ten bratr, který seděl vedle nás na těchhle nepohodlných sedačkách, je člen vedoucího sboru!“

Dnes s úsměvem vzpomínám na to, kolikrát se mi Ian předtím snažil pomoci, abych pochopil Ježíšova slova zapsaná u Matouše 23:8: „Vy všichni jste bratři.“

Poprvé kážu

Když jsem se zbavil svých závazků vůči armádě, Ian mě pozval, abych s ním šel kázat dům od domu. (Skutky 20:20) Vzal mě zrovna do té městské čtvrti, které jsem se chtěl vyhnout, protože tam bydlelo spousta vojáků. U jedněch dveří mi otevřel generál, kterému jsem se chtěl vyhnout ze všeho nejvíc. Značně jsem znervózněl, zvlášť když se podíval na mou aktovku a Bibli a s pohrdáním se zeptal: „Co se vám to stalo?“

Rychle jsem se pomodlil a pocítil jsem, jak se mi vrací klid a sebedůvěra. Generál si mě vyslechl, a dokonce si vzal nějaké biblické publikace. Tento zážitek mě povzbudil, abych svůj život zasvětil Jehovovi. Své zasvěcení jsem dal najevo křtem ve vodě 3. ledna 1990.

Časem se stali svědky Jehovovými také má žena, syn a dcera. V současnosti sloužím ve sboru jako starší a mnoho času trávím kázáním dobré zprávy o Božím Království. Za největší výsadu považuji to, že znám Jehovu a že on zná mne. To je víc než jakákoli hodnost nebo postavení, kterých lze ve světě dosáhnout. Uvědomil jsem si, že pořádek by neměl být výsledkem přísnosti a neústupnosti, ale vřelosti a starostlivého zájmu. Je pravda, že Jehova je Bohem pořádku, ale především je Bohem lásky. (1. Korinťanům 14:33, 40; 1. Jana 4:8)

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 13]

S mým bratrem Renatem v roce 1950

[Obrázek na straně 13]

Při společenském setkání s vojenskými představiteli Číny a dalších zemí