Přejít k článku

Přejít na obsah

Chytrý mořský chameleon

Chytrý mořský chameleon

Chytrý mořský chameleon

„Chobotnice — strašná představa! — vás vstřebává. Táhne vás k sobě a do sebe a vy, spoutáni, přilepeni, bezmocni, cítíte, jak jste pozvolna vyprazdňováni do tohoto příšerného pytle, který je tělem netvora.“ — DĚLNÍCI MOŘE, VICTOR HUGO

CHOBOTNICE nemají dobrou pověst. Dávné mýty a smyšlené příběhy, jako je ten výše, udělaly z těchto hlavonožců nebezpečné obludy.

Ve skutečnosti však ani chobotnice velká, která může dorůst do délky 6 metrů a vážit až 50 kilogramů, nepředstavuje za normálních okolností žádné nebezpečí pro člověka. Fantastické legendy o osmiramenných netvorech jsou v poslední době vytlačovány skutečnými zprávami od potápěčů a mořských biologů, kteří se o mnoha druzích chobotnic dozvídají stále více.

Lov a ochrana před nepřáteli

Chobotnice se neživí lidmi, ale především korýši. Kořist loví pomocí osmi chapadel, na nichž je až 1 600 svalnatých přísavek. Díky nim dokáže chobotnice táhnout po mořském dně předmět, který je dvacetkrát těžší než ona. Některé chobotnice také vypouštějí jed, kterým je jejich kořist téměř okamžitě znehybněna. * Zobákovitými čelistmi potom chobotnice svou kořist pozře.

A co když chobotnici hrozí, že se sama stane chutným soustem? Má jednu překvapivou nevýhodu. Její nevýrazná modrá krev neobsahuje hemoglobin, ale hemocyanin, který přenáší jen malé množství kyslíku. Proto se chobotnice rychle unaví. Přesto má možnosti, jak uniknout před tuleni, kosatkami i jinými dravci.

Jedním z prostředků, které má k dispozici, je tryskový pohon. Když je chobotnice ohrožena, vystříkne z nálevky pod pláštěm proud vody, který ji prudce popožene směrem dozadu. Tento lstivý tvor však má ještě další způsob, jak uniknout nepříteli. Dokáže totiž vypustit oblak inkoustového barviva, které se v mořské vodě nerozpouští. Chobotnice zmizí v oblaku, změní směr, a než se barvivo rozptýlí, je pryč.

Mistr převleku

Chobotnice samozřejmě dává přednost tomu, aby vůbec nemusela prchat. Jak se tedy před dravci ukrývá? Slavný oceánograf Jacques-Yves Cousteau napsal: „Náš tým začal v Marseilles natáčet film o chobotnicích. Většina našich potápěčů však prohlásila, že na tom místě žádné chobotnice nejsou, a pokud tam někdy nějaké žily, jsou pryč. Ve skutečnosti ale potápěči plavali těsně vedle chobotnic, které však byly tak dobře maskované, že je v podstatě nebylo vidět.“ Jak to chobotnice dokážou?

Dospělá chobotnice má v kůži asi dva miliony chromatoforů neboli pigmentových buněk. Na jeden čtvereční milimetr jich připadá 200. Každá buňka obsahuje buď červené, žluté nebo černé barvivo. Stahováním a uvolňováním svalů kolem chromatoforů dokáže chobotnice během několika sekund změnit barvu, nebo dokonce na sobě vytvořit barevné vzory.

Ironií je, že chobotnice zřejmě nevidí barevně. Její zbarvení však zdaleka nemusí odpovídat pouze třem barvám v chromatoforech. Chobotnice totiž mají také iridocyty, buňky obsahující třpytivé krystaly. Ty odrážejí světlo, takže barva chobotnice odpovídá barvě jejího okolí. To ale není všechno. Když se tento hlavonožec ukrývá na korálovém útesu, dokáže změnit povrch svého těla, takže kůže již není hladká, ale je na ní množství výrůstků. Chobotnice tak splyne s okolním hrbolatým povrchem.

Pilný stavitel a domovník

Není divu, že ani doupě, kde chobotnice přebývá, není snadné najít. Svá obydlí si tito měkkýši budují ve skalních rozsedlinách a pod velkými balvany. Ke stavbě používají materiál, který v okolí svého budoucího domova najdou. Stěny a střecha doupěte se mohou skládat z kamenů, kousků kovu, mušlí, zbytků rozbitých lodí nebo i odpadků, které lidé vyhodili do moře.

Jakmile je stavba hotová, chobotnice o ni úzkostlivě pečuje. Proudem vody, který vystřikuje z nálevky, uhlazuje v doupěti písčité dno a pečlivě odklízí všechny zbytky potravy. Cousteauovi potápěči chtěli vyzkoušet, jak dovedným domovníkem chobotnice je, a tak ze stěny jejího doupěte odstranili několik kamenů. Co chobotnice udělala? Kámen po kameni zeď pomalu opravila. Cousteau napsal: „Proces pokračoval, dokud celá zeď nebyla znovu postavena. Ve všech ohledech byla naprosto stejná, jako ta, kterou potápěči rozebrali.“ To, že chobotnice udržuje svůj příbytek čistý a upravený, je mezi potápěči dobře známá věc. Když tedy najdou doupě, v němž je navršený písek nebo různé úlomky, vědí, že tam nikdo nebydlí.

Poslední domov

Posledním a nejdůležitějším domovem, který bude samice obývat, je obvykle doupě, kde snese vajíčka. Nejprve však od samce úspěšně převezme schránku se spermiemi, kterou uchová ve své plášťové dutině, dokud nenajde vhodné místo, kde by vajíčka nakladla. Hledání může trvat i několik týdnů. Když najde příhodné doupě a opevní je, začne vypouštět tisíce vajíček a v hroznech je lepit na strop své skrýše. Avšak chobotnice skvrnitá si žádné doupě nestaví. Její zářivé barvy totiž varují predátory, aby na ni neútočili. Tato chobotnice pečuje o vajíčka na otevřeném moři, kde je může účinně bránit tím, že útočníka kousne. Její slinné žlázy totiž produkují jed.

Chobotnice je starostlivá matka. Po nakladení vajíček obvykle přestane přijímat potravu. Všechen čas věnuje tomu, že vajíčka chrání, čistí, okysličuje vířením vody, a bojovným postojem odhání případné útočníky. Když se mladé chobotnice vylíhnou, samice zemře, ale do poslední chvíle se o vajíčka stará. Cousteau řekl: „Nikdo nikdy neslyšel o tom, že by chobotnice nechala svá vajíčka nestřežená.“

U většiny druhů chobotnic se mláďata vznesou k hladině a stanou se součástí planktonu. Mnohá poslouží jako potrava jiným živočichům. Mláďata, která úvodní fázi svého života přežijí, se po několika týdnech vrátí zpět na mořské dno. Tam z nich vyrostou dospělé chobotnice a dožijí se asi tří let.

Jak jsou chytré?

Někteří odborníci zastávají názor, že „inteligencí“ u zvířat se myslí schopnost řešit problémy a učit se ze zkušeností. V tomto ohledu je zajímavé, co řekl Cousteau: „To, že chobotnice jsou ostýchavé, je záměrná reakce, jež je založena především na úsudku a opatrnosti. ... Pokud se potápěči podaří dát najevo, že z jeho strany chobotnici nehrozí žádné nebezpečí, její ostýchavost je pryč, a to mnohem rychleji, než u kteréhokoli jiného ‚divokého‘ zvířete.“

Chobotnice mají ze všech bezobratlých živočichů nejrozvinutější mozek. Stejně jako lidé, i chobotnice dokáží zrakem rozeznávat podrobnosti a jejich oči se přizpůsobují změnám v intenzitě světla. Část mozku, která zpracovává zrakové vjemy, a také jemný hmat umožňují chobotnicím, aby dělaly překvapivě bystrá rozhodnutí.

Několik vědců uvedlo, že pozorovali, jak chobotnice dokázala odzátkovat láhev, aby si smlsla na langustě, která byla uvnitř. Jiní odborníci zjistili, že chobotnice dokáže přijít na to, jak odšroubovat víčko sklenice, aby se dostala k potravě, která tam byla. V mořském akváriu v kanadském Vancouveru jedna chobotnice každou noc prolezla vypouštěcí trubkou do vedlejší nádrže a tam si pochutnávala na rybách.

V knize Exploring the Secrets of Nature (Zkoumáme tajemství přírody) se o chytrosti chobotnic píše toto: „Nejvyšší inteligenci sice obvykle připisujeme primátům, ale existují důkazy, že k nejinteligentnějším zvířatům patří i chobotnice.“

V souvislosti s chytrostí chobotnic se nám možná vybaví verš z Bible, v němž se mluví o zvířatech, která jsou „instinktivně moudrá“. (Přísloví 30:24) Ano, chobotnice jsou skutečně divem stvoření. Mezi vědci a potápěči už chobotnice nemá pověst netvora z románu Victora Huga. Ti, kdo studují život chobotnic, žasnou nad tímto chytrým mořských chameleonem.

[Poznámka pod čarou]

^ 6. odst. Jen chobotnice skvrnitá žijící v Austrálii je pro člověka nebezpečná. Její kousnutí může způsobit zástavu dechu.

[Obrázek na straně 15]

Chobotnice kroužkovaná

[Podpisek]

© Jeffrey Rosenfeld

[Obrázek na straně 16]

Vidíte tu skvěle maskovanou chobotnici modrou, která se skrývá přímo pod tlamou dravé ryby?

[Obrázky na straně 16 a 17]

Existuje řada druhů chobotnic různého zbarvení

[Obrázek na straně 17]

Čerstvě vylíhnuté chobotničky směřují k hladině

[Podpisek]

© Fred Bavendam

[Podpisky obrázku na straně 16]

Nahoře vlevo: © Roger T. Hanlon; nahoře: © Jeffrey Rosenfeld