Osamělá „dáma“ Bosporu

OD NAŠEHO DOPISOVATELE V TURECKU

JAKO matka, která postává ve dveřích domu a čeká, až se její blízcí vrátí, i tato osamělá „dáma“ stovky let smutně stojí v místě, kde Bosporský průliv přechází v Marmarské moře. (Viz mapu.) Rychlé proudy a vlny, jež narážejí na skalnaté pobřeží, vypadají jako krajka lemující dolní okraj její sukně. Ze své výhodné pozice tato „dáma“ — Dívčí věž — mlčky sleduje běh dějin. *

Po staletí pozorovala potápějící se lodě, dravé armády, krvavé konflikty a veselou zábavu v paláci. To první, co mnoho lidí napadne při zmínce o Istanbulu, je tato věž — symbol starého města.

Není snadné vysvětlit, co se tolika lidem na této věži líbí. Každý večer při západu slunce stojí nějaký člověk na asijské straně průlivu a přes vodu se dívá na Dívčí věž, která vévodí siluetě Istanbulu. Možná zde postává starý muž, který vzpomíná na to, co prožil, či mladý muž, který pln nadějí sní o tom, co ho čeká v budoucnosti. Nebo tu snad stojí žena, která ztratila někoho blízkého, cítí se osamělá  a myslí na to, že i věž vypadá osaměle. Turecký básník Sunay Akın, který se o této věži často zmiňuje ve svých dílech, jednou řekl: „Nejhorší pohled na Istanbul je z Dívčí věže, protože její krása z ní není vidět.“

Odhalit historii této věže není jednoduché. Čím více totiž člověk pátrá v minulosti této bosporské „dámy“, tím více je zřejmé, že její minulost je skryta pod nánosem tradic a legend.

Rané dějiny tohoto ostrova

První známá fakta se netýkají věže, ale skály, na které je postavena. Město Byzantion (dnešní Istanbul) se během válek mezi Aténami a Spartou postavilo v roce 411 př. n. l. na stranu Sparťanů. Evropská strana Bosporského průlivu se tedy přidala ke Spartě, kdežto asijská strana připadla Aténám. Sparta nakonec válku s Aténami prohrála, ale po krátkou dobu Atéňané nepodnikli proti Byzantiu žádné další akce. Spokojili se jen s tím, že ovládli Bosporský průliv a vybírali od proplouvajících lodí poplatky. Má se za to, že aténský generál a politik Alkibiades postavil na této skále stanoviště na vybírání těchto poplatků. O tom, že by zde již tehdy existovala nějaká věž, však není ani zmínka.

O několik let později se pod vládu Atén dostalo i Byzantion. Protože se Atény obávaly hrozeb krále Filipa II. Makedonského, chtěly v Byzantiu posílit svou pozici, a proto tam vyslaly 40 válečných galér. Velitele této flotily, admirála Harese, doprovázela manželka, která později onemocněla a v Chrysopoli (Üsküdaru) zemřela. Admirál vybudoval na jejím hrobě oltář. Hrob byl údajně na skalnatém ostrově, kde byla později postavena Dívčí věž.

Těžké období

Podle knihy The Book of the Maiden’s Tower (Kniha o Dívčí věži) byla první stavba, která připomínala věž, postavena na tomto útesu až za vlády Manuela I. Komnena (1143–1180). Tehdy zde vznikla malá pevnost vyzbrojená děly.

Když byl v roce 1453 Istanbul dobyt, tato pevnost nebyla zničena a dále sloužila k vojenským účelům. Později k ní byl přistavěn dřevěný maják obrácený k Marmarskému moři. A tak věž stála na své hlídce, zatímco byly psány další krvavé stránky lidských dějin — když v Bosporu proti sobě stály nejen lodě, ale také když s mečem v ruce spolu bojovali jednotliví vojáci. V bojích byly použity i nákladní lodě vezoucí střelný prach a jiné hořlavé látky.

 Během let věž několikrát zpustošilo zemětřesení nebo požár a nakonec v roce 1720 téměř celá lehla popelem. Damat Ibrahim Paša zde potom postavil kamennou věž, která měla věžičku s mnoha okénky a s olověnou stříškou. Když v roce 1829 vypukla cholera, byla věž používána jako karanténní nemocnice. Krátce nato byly v roce 1832 za vlády Mahmuda II. provedeny poslední velké opravy. V roce 1857 převzala maják správní rada, která pověřila jednu francouzskou společnost, aby z věže udělala fungující maják. V roce 1920 zde byl zaveden automatický provoz. Takto byla věž využívána téměř sto let.

V době Osmanské říše věž sloužila hlavně jako maják, který lodím ukazoval cestu nejen v noci, ale také ve dne, když byla mlha. Za bouřlivého počasí zde posádky malých lodí hledaly útočiště a přivazovaly své lodě k věži, aby je neodnesly vlny. Při oficiálních slavnostech se zde střílelo z děl.

Osmanský palác občas využíval tuto věž ještě jiným způsobem. Vládní představitelé, kteří byli odsouzeni do vyhnanství nebo k popravě, zde byli drženi, než byli posláni na dalekou cestu nebo na smrt.

Poslání věže se mění

Po roce 1923 již nebyla věž používána pro oficiální účely a fungovala jenom jako maják. V obtížné době druhé světové války byla věž opravena a vnitřní konstrukce byla zpevněna betonem. Potom byla v roce 1965 předána námořnictvu, které ji nějakou dobu používalo jako vojenské radiokomunikační centrum. Ve druhé polovině 20. století mezinárodní námořní doprava v Bosporské úžině zesílila a proplouvalo tudy více lodí a byly také větší. S nástupem velkých lodí skončila éra tiché osamělosti Dívčí věže. Po roce 1983 tuto věž využívalo turecké námořnictvo jako mezilehlé kontrolní stanoviště, odkud byl řízen provoz v průlivu.

Díky jedné neobvyklé zprávě se na samém začátku roku 1989 na tuto bosporskou „dámu“ opět obrátila pozornost. „Dívčí věž je otrávena“ hlásal titulek jedné zprávy, ve které se tvrdilo, že ve věži je skladován kyanid používaný k hubení hmyzu, jímž byla zamořena plavidla v loděnicích. Kyanid byl předtím skladován v jedné budově doků, která byla nedávno zdemolována, a tento smrtelný jed byl uskladněn ve věži, „protože jej nebylo kam dát“. Tak došlo k tomu, že osamělá bosporská „dáma“ byla otrávena. Závažnější bylo, že podle zprávy mohlo dojít k výbuchu kyanidových plynů, což by mělo pro Istanbul katastrofální následky. Situace se vyřešila po osmi měsících velkého tlaku ze strany tisku a televize, když byly kontejnery s kyanidem nakonec převezeny na jiné místo.

Nebylo překvapující, že v květnu roku 1992 se do Dívčí věže vydala skupinka mladých básníků a se souhlasem starosty oznámila, že chtějí z této skoro opuštěné věže udělat kulturní středisko. Vždyť stovky let byla inspirací pro nesčetné básníky a spisovatele. Zanedlouho potom se ve věži začaly konat výstavy uměleckých děl i fotografií a proběhlo zde i mnoho koncertů. Po toto krátké období byla věž prohlášena za „republiku veršů“.

Dívčí věž dnes

Aby tato věž mohla být zpřístupněna návštěvníkům, začalo se v roce 1999 s rozsáhlými úpravami. Potom bylo oznámeno, že za rok bude ve věži jako součást turistického projektu otevřena restaurace a kulturní středisko. Dnes je tedy návštěvníkům a turistům k dispozici restaurace, kavárna s barem, vyhlídková terasa a obchod se suvenýry. Loďky umožňují dopravu z různých přístavišť kolem Istanbulu.

Dlužno říci, že tyto komerční úpravy nebyly mnoha lidmi příliš příznivě přijaty. Přesto ale Dívčí věž neztratila nic ze svého šarmu. Pokud někdy přijedete do Istanbulu, určitě tuto věž navštivte. Na asijské straně Istanbulu si můžete posedět v jedné z mnoha zahradních čajoven, a při popíjení čaje se můžete těšit z jedinečného výhledu na Bospor a na Dívčí věž. Potom si možná vzpomenete na dlouhou historii této půvabné bosporské „dámy“.

[Poznámka pod čarou]

[Mapy na straně 25]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

TURECKO

ISTANBUL

MARMARSKÉ MOŘE

Bosporský průliv

ČERNÉ MOŘE

[Obrázek na straně 25]

Litografie z 19. století

[Obrázek na straně 26]

Restaurace

[Obrázek na straně 26]

Na vyhlídce