DVĚ mladé ženy procházely obchodní čtvrtí ve městě Baguio na Filipínách. Všimly si pojízdného stojanu, ale blíž nepřišly. Helen, sestra, která vedle něho stála, se na ně do široka usmála. Ženy pokračovaly dál, ale její úsměv jim zůstal v mysli.

Když později jely domů autobusem, všimly si velkého nápisu jw.org na jednom sále Království. Vzpomněly si, že stejný nápis viděly i na tom stojanu. Vystoupily z autobusu a šly k sálu. Na bráně si přečetly, kdy se tam různé sbory scházejí.

Na jedno shromáždění pak přišly. A koho tam nevidí? Helen! Okamžitě poznaly, že je to ta žena s širokým úsměvem. „Když se ke mně blížily, byla jsem trochu nervózní,“ říká Helen. „Myslela jsem si, že jsem něco provedla.“ Ženy jí ale povyprávěly, co se stalo.

Shromáždění se jim moc líbilo. Byla tam hezká atmosféra, a tak se cítily jako doma. Když viděly, že ostatní po shromáždění uklízí, zeptaly se, jestli by mohly pomoct. Jedna z žen se od té doby odstěhovala do jiné země, ale druhá začala chodit na shromáždění a studovat Bibli. Stačil k tomu jeden úsměv!