Přejít k článku

Přejít na obsah

Tuleni středomořští — Budou dále žít?

Tuleni středomořští — Budou dále žít?

Tuleni středomořští — Budou dále žít?

Od našeho dopisovatele v Řecku

HOMÉR je ve svém eposu Odyssea popisoval, jak se vyhřívají na prosluněných plážích Řecka. V jednom starověkém městě v Malé Asii se kdysi razily mince, na nichž byli vyobrazeni. Ve vodách Středozemního a Černého moře se to jimi jen hemžilo. Dnes však tyto plaché tvory — tuleně středomořské — člověk pravděpodobně již neuvidí.

V průběhu 18. a 19. století byli tuleni středomořští loveni v obrovském rozsahu stejně jako většina jiných mořských savců se srstí. Kvůli jejich kožešině, tuku a masu jich byly pobity tisíce.

Způsobené škody jsou nyní až příliš zjevné. Odhaduje se, že těchto tuleňů zbývá pouze 379 až 530. Možná jsou už těsně před vyhubením. Je však nutné říci, že odhady velikosti populace živočichů jsou „mimořádně neexaktní vědou“, jak uvádí informační bulletin Monachus Guardian.

Je skutečně příliš pozdě na pomoc? Jaké úsilí se na ochranu tuleňů vynakládá?

Namáhavý boj

Kožich tuleně středomořského má charakteristickou barvu, která se podobá barvě hábitu některých řeholníků, a snad právě proto se v několika jazycích v názvu tuleně objevuje slovo „mnich“. Tuleň středomořský žije převážně v mořských jeskyních a mezi obtížně přístupnými útesy na souostroví Severní Sporady v Egejském moři. Menší skupiny těchto tuleňů lze najít podél břehů severozápadní Afriky a portugalských ostrovů Ilhas Desertas. Tato zvířata dosahují délky až tří metrů a váží skoro 275 kilogramů, a proto je tuleň středomořský jedním z největších druhů tuleně na světě.

K jeho výrazným rysům patří kulatá hlava, která je pokryta stříbřitou kožešinou. Tuleň má jiskrné černé oči, čenich se širokými nozdrami, tenké ušní štěrbiny, silné splihlé vousy a mnoho tučných podbradků. Tělo pokrývá krátká černá nebo čokoládově hnědá srst se světlejšími barevnými odstíny na spodní straně. Naproti tomu novorozená mláďata mají na zádech dlouhou tmavou srst a na břiše bílé skvrny.

Boj o přežití těmto tuleňům ztěžuje nízká porodnost. Samice obvykle nerodí víc než jedno mládě za rok. Situaci ještě zhoršuje to, že ne všechny dospělé samice porodí potomka každý rok.

Nízkou porodností se však nedá vysvětlit celá situace. Doktor Dennis Thoney, generální kurátor Newyorského akvária na ochranu přírody, říká: „Tuleni středomořští se sice rozmnožují pomalu, ale tuleni obecní mají stejnou porodnost, a přesto se jim daří velmi dobře. Na zániku tuleňů středomořských tedy rozhodně mají podíl ještě jiné okolnosti.“

Pod tlakem

Představte si, jaká spoušť by nastala u vás doma, kdyby tam vypukl požár. Přišli byste o všechno — o nábytek, oblečení, osobní cennosti a jiné památky. Váš život by se drasticky změnil. V podstatě totéž se stalo s domovem tuleně středomořského. Znečištění, turistický ruch, průmysl a další lidské činnosti mají za následek zničení velké části jeho přirozeného prostředí.

Kromě toho se zásoby potravy pro tuleně značně zmenšují nadměrným rybolovem. Zooložka dr. Suzanne Kennedy-Stoskopfová říká: „Když tuleni nemají dostatek kořisti, kterou se živí, znamená to, že musí vynaložit víc energie, aby se uživili.“ Tuleni tedy nejen utrpěli vážnou ztrátu svého přirozeného prostředí — svého domova —, ale také musí bojovat o to, aby se vůbec uživili.

Dalším následkem nadměrného rybolovu je to, že se tuleni občas zapletou do rybářských sítí a utonou. Častěji je však přímo na místě zabijí rybáři. Proč? Tuleni se totiž naučili krást potravu z rybářských sítí a přitom sítě poškozují. V zápolení o ubývající zásoby ryb tedy stojí člověk proti zvířeti. Tento nerovný boj působí, že tuleni jsou blíže vyhynutí.

Tuleni jsou téměř na vrcholu potravinového řetězce, a proto někteří vědci předpokládají, že tento mořský savec je „indikační druh“. To znamená, že pokud se nedaří dobře jim, je to spolehlivý ukazatel toho, že se nedaří dobře ani zbývající části tohoto potravinového řetězce. Jestliže se to potvrdí, situace nevěstí nic dobrého pro zachování ekosystému v okolí Středozemního moře, protože tuleň středomořský je ze všech evropských živočišných druhů ten nejohroženější.

Přežijí?

Paradoxní je to, že lidé jsou pro tuleně středomořské největší hrozbou a zároveň největšími pomocníky. Na jejich ochranu vznikají soukromé i vládní instituce. Jsou pro ně vyhrazeny chráněné oblasti. Z mnoha průzkumů, které se provádějí v jejich přirozeném prostředí, se poznává, jak je možné těmto nádherným zvířatům pomáhat.

V roce 1988 byla vytvořena Helénská společnost pro studium a ochranu tuleně středomořského (MOm). Výzkumníci pracující pro společnost MOm pravidelně navštěvují místa přirozeného výskytu tuleňů, aby tam sledovali jejich počty a shromažďovali další informace, které se dají využít k jejich ochraně.

Skupina ochránců, která hlídkuje v chráněných oblastech, používá rychlé motorové čluny. Tato skupina také poskytuje informace a instrukce návštěvníkům a rybářům, kteří přijíždějí do řeckého Mořského národního parku na ostrově Alónnisos v souostroví Severní Sporady. Když skupina ochránců najde nemocné nebo zraněné tuleně, poskytne jim nezbytnou veterinární péči a také je dopraví do rehabilitačního centra organizace MOm.

V léčebném a rehabilitačním centru pro tuleně mohou být ubytována osiřelá, nemocná nebo zraněná mláďata. Tam je ošetřují a starají se o ně do té doby, dokud tato zvířata nejsou schopna přežít bez cizí pomoci. Výsledky jsou do určité míry slibné. Po letech prudkého poklesu počtu tuleňů žijících v souostroví Severní Sporady se na této populaci objevují první známky zotavování.

Budou tyto snahy nadále úspěšné? To ukáže čas. Je však jasné, že má-li tento ohrožený druh přežít, je nutné udělat ještě hodně práce. Doktor David Wildt ze Smithsonian Institution našemu dopisovateli řekl: „Mořský život celkově není v nijak skvělém stavu. Problémem je, že skutečně nevíme dost o tom, co v oceánech žije, a rozhodně ještě nevíme, jak tento život máme chránit.“

[Rámeček na straně 17]

Bratranci v nebezpečí

S tuleni se můžeme setkat také v jiných oceánech, ale i tito tuleni jsou ohroženi. Časopis National Geographic píše, že tuleň karibský byl „první tuleň, kterého Kolumbus uviděl v Novém světě. Tuleni rádi pobývají u pobřeží a jsou zužitkovatelní, a proto byli brzy hromadně pobíjeni. ... Poslední zpráva o výskytu tuleně karibského byla zaznamenána v roce 1952.“

Skupina ostrůvků French Frigate Shoals v chráněné oblasti na Havajských ostrovech je možná posledním útočištěm tuleňů havajských neboli laysanských. Doposud sice žije přibližně 1 300 těchto tuleňů, avšak navzdory usilovným snahám o jejich ochranu jsou „sužováni problémy“.

Od jara 1997 asi tři čtvrtiny z 270 tuleňů středomořských, kteří žijí na pobřeží Mauritánie v západní Africe, vyhubila jakási epidemie. Jak uvádí zpráva v časopisu Science News, většina zkoumaných tuleňů byla nositeli „viru spalniček vyskytujícího se u delfínů, tedy viru podobného tomu, který u psů vyvolává psinku“.

[Obrázky na straně 16]

Tuleni se vyznačují mnoha charakteristickými rysy, například kulatou hlavou a širokými nozdrami

Vznikají instituce na ochranu tuleňů

[Podpisek]

Panos Dendrinos/HSSPMS

[Obrázky na straně 17]

Po letech prudkého poklesu počtu tuleňů žijících v souostroví Severní Sporady se na této populaci objevují první známky zotavování

[Podpisek]

P. Dendrinos/MOm

D. Kanellos/MOm

[Obrázek na straně 17]

Tuleň havajský

[Podpisek obrázku na straně 15]

Panos Dendrinos/HSSPMS