Přejít k článku

Přejít na obsah

Svědkové Jehovovi

Vybrat jazyk čeština

Bratři na schůzce v Tbilisi v roce 1992

 GRUZIE | 1991-1997

„Bůh působil vzrůst.“ (1. Kor. 3:6)

„Bůh působil vzrůst.“ (1. Kor. 3:6)

Genadi Gudadze na počátku 90. let sloužil jako krajský dozorce

 V ROCE 1991 se rozpadl Sovětský svaz, a Gruzie se stala samostatným státem. Politické změny a občanské nepokoje ale způsobily dramatický pokles životní úrovně. Genadi Gudadze, který v těch letech sloužil jako krajský dozorce, vzpomíná, jak lidé skoro celý den stáli frontu na chleba.

S lidmi, kteří čekali ve frontě, svědkové často mluvili o Bibli. Genadi říká: „Zdálo se, že během těch náročných let má o pravdu zájem každý. Dostávali jsme stovky ústřižků s adresami od lidí, kteří chtěli studovat Bibli.“

 Na konci každého shromáždění četl bratr seznam jmen a adres lidí, kteří požádali o návštěvu. Zvěstovatelé se mohli nabídnout, že za nimi zajdou.

Vydávání svědectví lidem ve frontě na chleba v 90. letech

Bratr Levani Sabašvili, který sloužil jako starší v Tbilisi, vzpomíná, jak o návštěvu vytrvale žádali jedni manželé: „Zvěstovatelé si rozebrali všechny adresy, ale o tuhle si nikdo neřekl. Ti manželé bydleli daleko a mnozí z nás už několik biblických studií vedli.“

Za pár měsíců od nich ale přišel další ústřižek. Pak přišel dokonce třetí a tentokrát s připomínkou, že máme zůstat čistí od krve všech lidí. (Sk. 20:26, 27) Levani říká: „Bylo to na Nový rok a lidi jsme během svátků obvykle nenavštěvovali. Bylo nám ale jasné, že tuhle návštěvu už odkládat nemůžeme.“

Ten duchovně hladový pár byli Roini a Nana Grigalašviliovi. Nemohli uvěřit svým očím, když jednoho chladného rána uviděli u svých dveří Levaniho s dalším bratrem. Okamžitě začali studovat Bibli. Roini a Nana dnes společně se svými dětmi slouží jako pravidelní průkopníci.

Neúnavně pátrali po upřímných lidech

Ti, kdo přijali pravdu, byli velmi vděční a svůj čas, energii a prostředky ochotně využívali k tomu, aby se o dobrou zprávu dělili s dalšími. Přestože Badri a Marina Kopalianiovi měli rodinu, patřili k těm, kdo neúnavně pomáhali upřímným lidem v odlehlých vesnicích.

 Společně se svými dospívajícími syny Gočou a Levanim cestovali o víkendech do Dušeti, nádherné hornaté oblasti severně od Tbilisi. Někdy po klikatých cestách jezdili do vesnic vzdálených až 150 kilometrů.

Jedna žena pozvala Badriho a jeho manželku k sobě do práce. Badri vypráví: „Přišli jsme do velké místnosti, ve které na nás čekalo asi 50 lidí. To mě nejprve zaskočilo, ale pak jsem se pomodlil k Jehovovi a začal rozebírat myšlenky o posledních dnech z 24. kapitoly Matouše. Jeden z přítomných se překvapeně zeptal: ‚Proč nám tohle neřekne náš kněz?‘“

Památná slavnost poutá pozornost

Mnoho upřímných Gruzínců se o pravdě dozvědělo díky Památné slavnosti. Například Památná slavnost,  která se v roce 1990 konala u sestry Iai Badridzeové v Tbilisi, vzbudila velkou pozornost sousedů.

V bytě u sestry Badridzeové se na Památné slavnosti sešlo 200 lidí

Sestra Badridzeová nabídla, že je možné Památnou slavnost uspořádat v jejím bytě. Aby tam byl dostatek místa, vystěhovala se svými dětmi nábytek z obývacího pokoje. Jak se jí ale podařilo sehnat dostatek židlí? V Gruzii je běžné, že si rodiny pronajímají stoly a židle na velké rodinné oslavy. Ona si ale chtěla vypůjčit jenom židle, a tak se jí majitelé půjčoven ptali: „A stoly nepotřebujete? Jak budete jíst?“

Nakonec se k sestře Badridzeové do bytu ve 13. poschodí vešli všichni, kdo přišli. Bylo to neuvěřitelných 200 lidí! Není divu, že se mnozí sousedé začali o svědky Jehovovy zajímat.

Nezapomenutelná Památná slavnost

V roce 1992 se v různých částech země pronajímaly na Památnou slavnost velké sály. Davit Samcharadze z Gori vzpomíná, že se jejich cestující dozorce zajímal, jak plánují Památnou slavnost.

 Když zjistil, že se chtějí sejít v bytě, zeptal se: „Město má přece velký sál. Proč si ho nepronajmout?“ Byl to sál pro 1 000 osob, a proto si místní bratři, kterých bylo jenom něco přes 100, mysleli, že tak velký sál nepotřebují.

Cestující dozorce ale řekl: „Když každý zvěstovatel přivede deset lidí, zaplníme celý sál.“ I když to vypadalo nerealisticky, zvěstovatelé se rozhodli, že se o to pokusí. K jejich velké radosti a překvapení přišlo na Památnou slavnost 1 036 lidí. *

Horliví průkopníci kážou v nedotčených oblastech

V roce 1992 byla v Gruzii stále ještě řada míst, ve kterých se nekázalo. Jak se ale s biblickou zprávou dostat i do těchto oblastí, když je země ochromená ekonomickou krizí?

Tamazi Biblaia, který tehdy žil v západní Gruzii, vzpomíná: „Sešel se s námi cestující dozorce a probírali jsme, co by se dalo udělat. O zvláštní průkopnické službě jsme toho moc nevěděli, ale bylo nám jasné, že kázat dobrou zprávu je naléhavé.“ (2. Tim. 4:2) Bratři vybrali 16 průkopníků a poslali je na různá místa v zemi, ve kterých měli pět měsíců sloužit. (Viz mapku.)

Místa, na která byli na pět měsíců posláni průkopníci

Pro ty, kdo byli do těchto oblastí posláni, se v květnu 1992 v Tbilisi konala tříhodinová schůzka. Také je pak každý měsíc navštěvovali starší, aby je povzbudili.  Pokud to bylo potřeba, pomohli jim i po hmotné stránce.

Průkopnice Manea Aduašviliová a Nazy Žvaniová byly poslány do města Ozurgeti. Manea, které tehdy bylo 60 let, vypráví: „Věděly jsme, že blízko Ozurgeti žije žena, která má o pravdu zájem. Hned jak jsme přijely, domluvily jsme si s ní schůzku. Když jsme dorazily k ní domů, čekala nás nejen ona, ale i 30 dalších lidí, které pozvala. Ten den jsme zahájily několik biblických studií.“

I v dalších měsících služba přinášela krásné výsledky. Už po pěti měsících se dalo pokřtít 12 lidí.

Jejich obětavost přinesla dobré výsledky

Průkopníci Pavle Abdušelišvili a Paata Morbedadze byli posláni do Cageri. Toto město je v oblasti, kde se dávné tradice mísí s naukami křesťanských církví.

Krajina v okolí Cageri

 Blížilo se drsné zimní období a průkopníkům zároveň končilo pětiměsíční pověření. Paatu pozvali, aby na jiném místě pomohl s překládáním publikací. Pavle se musel rozhodnout, co dál. Vypráví: „Bylo mi jasné, že zůstat na zimu v Cageri bude těžké. Jenže ti, se kterými jsme studovali, potřebovali další pomoc, a tak jsem se rozhodl zůstat.

Bydlel jsem u jedné místní rodiny. Většinu dne jsem byl ve službě. Večery jsem trávil s rodinou u kamen na dřevo v obývacím pokoji v přízemí. A když bylo na čase jít spát, šel jsem nahoru do svého pokoje. Nasadil jsem si kulicha a přikryl se tlustou peřinou.“

Když na jaře za Pavlem přijeli starší, schválili 11 nových nepokřtěných zvěstovatelů. Ti se krátce nato dali pokřtít.

^ 20. odst. V roce 1992 v Gruzii horlivě kázalo 1 869 zvěstovatelů a Památné slavnosti se zúčastnilo 10 332 lidí.