Přejít k článku

Přejít na obsah

Svědkové Jehovovi

Vybrat jazyk čeština

 INDONÉSIE

První sklizeň na západě Jávy

První sklizeň na západě Jávy

Theodorus Ratu

V roce 1933 se Frank Rice zeptal Theodora (Thea) Ratua, který pocházel ze severu ostrova Sulawesi (Celebes), jestli by mu pomohl s provozem skladu literatury v Jakartě. Theo vyprávěl: „To, že jsem se mohl zapojit do vznešené práce pro Boží království, mě nadchlo a začal jsem s bratrem Ricem kázat. Později jsem se připojil k bratru Billu Hunterovi na jeho kazatelské cestě po Jávě a také k posádce lodi Lightbearer, když plula na Sumatru.“ Theo byl první Indonésan, který přijal pravdu. Sloužil desítky let jako průkopník na Jávě, na severu Sulawesi a na Sumatře.

O rok později dal Bill Hunter brožuru Kde jsou mrtví? Felixi Tanovi, který studoval na jedné škole v Jakartě. Felix se pak vrátil domů do Bandungu na západě Jávy a ukázal ji svému mladšímu bratru Dodovi. Oba byli velmi překvapení, když se z brožury dozvěděli, že první člověk Adam neměl nesmrtelnou duši, ale že byl duší. (1. Mojž. 2:7) Felix a Dodo zatoužili dozvědět  se víc, a tak prohledali antikvariáty v Bandungu, aby našli co nejvíc publikací od Watch Tower Society. O tom, co se dozvídali, mluvili se zbytkem rodiny. Když přečetli všechny knihy a brožury, které sehnali, poslali dopis do skladu literatury v Jakartě. Ke svému překvapení se dočkali nejen publikací, ale i povzbudivé návštěvy Franka Rice, který jim je přivezl.

Tanovi

Krátce potom co se bratr Rice vrátil do Jakarty, přijeli do Bandungu na patnáct dní novomanželé Clem a Jean Deschampovi. Felix vzpomínal: „Bratr Deschamp se naší rodiny zeptal, jestli se chceme dát pokřtít. Čtyři z nás souhlasili – Dodo, moje mladší sestra Josephine (Pin Nio), naše maminka (Kang Nio) a já.“ * Po křtu se Tanovi spolu s Clemem a Jean vydali na  devítidenní kazatelskou výpravu. Clem jim vysvětlil, jak mají používat kartu se svědectvím, na které bylo jednoduché biblické poselství ve třech jazycích. Z malé skupinky v Bandungu brzy vznikl druhý sbor v Indonésii.

Papežská čepice

Když kazatelská činnost nabrala na obrátkách, křesťanští duchovní zbystřili. Se svými přívrženci začali psát do novin články, ve kterých napadali nauky a činnost svědků Jehovových. Úředníci z ministerstva pro náboženské záležitosti si proto předvolali Franka Rice, aby se k obviněním vyjádřil. Jeho odpovědi jim přišly uspokojivé, a tak se rozhodli činnosti svědků nebránit. *

Na začátku 30. let většina koloniálních úředníků naší činnosti buď nevěnovala pozornost, nebo ji tolerovala. Když ale v Evropě zesílil vliv nacistického Německa, postoj některých, zejména zarytých katolíků, se začal měnit. Clem Deschamp vzpomínal: „Jeden celník, který byl katolíkem, zadržel zásilku našich knih pod záminkou, že obsahují negativní vyjádření o nacismu. Když jsem si na celní úřad přišel stěžovat, měl dotyčný celník zrovna dovolenou. Zastupoval ho přátelský úředník, který katolíkem nebyl. Ten nám zásilku bez prodlení vydal se slovy: ‚Odneste si toho co nejvíc, dokud je kolega pryč.‘“

Jean Deschampová zase vyprávěla: „Jindy úřady trvaly na tom, abychom v knize Nepřátelé upravili dva obrázky. Vadily jim karikatury svíjejícího se hada (Satana)  a opilé nevěstky (falešného náboženství). Obě postavy měly na hlavě papežskou čepici. * Chtěli jsme ty knihy rozdávat i dál, a tak jsme se sebrali, šli jsme si v tom úmorném vedru sednout na nábřeží a začali jsme procházet tisíce knih, abychom začernili všechny obrázky papežské čepice.“

Obrázky z knihy Nepřátelé, které byly zakázány cenzurou

Zatímco se v Evropě schylovalo k válce, naše publikace dál neohroženě odhalovaly pokrytectví křesťanských církví a jejich snahy ovlivňovat politiku. Duchovní reagovali tím, že vystupňovali tlak na úřady, aby omezily naši činnost. Kvůli tomu bylo několik našich publikací zakázáno.

Bratři byli ale odhodlaní pokračovat ve své práci. (Sk. 4:20) Velkou pomocí pro ně byl tiskařský stroj, který  dostali z Austrálie. O jedné z jejich taktik vyprávěla Jean Deschampová: „Vždycky když jsme vytiskli novou brožuru nebo časopis, museli jsme jeden výtisk předložit úředníkům ke schválení. Publikace jsme proto vytiskli a předali bratrům hned zkraje týdne. Koncem týdne jsme potom zašli s jedním výtiskem do kanceláře nejvyššího státního zástupce. Když byla naše publikace zamítnuta, smutně jsme svěsili hlavu a rychle jsme šli tisknout další publikaci.“

Bratři a sestry, kteří rozšiřovali zakázané publikace, museli být pořád ve střehu před policií. Často to připomínalo hru na kočku a myš. Například když Charles Harris vydával svědectví v Kediri na východě Jávy, nevědomky zazvonil u dveří místního policejního inspektora.

Ten mu řekl: „Celý den vás hledám. Počkejte tady, zajdu si pro seznam vašich zakázaných knih.“

Charles vypráví: „Zatímco inspektor hledal seznam, nacpal jsem zakázané publikace do skrytých kapes svého pláště. Když se vrátil, podal jsem mu patnáct brožur, které zakázané nebyly. Otráveně mi za ně dal příspěvek a já jsem pak zakázané publikace rozdal jeho sousedům.“

Tisk publikací ve ztížených podmínkách

Když v Evropě vypukla druhá světová válka, přestali bratři dostávat zásilky publikací z Nizozemska. Protože ale tento vývoj událostí předvídali, předem zařídili tisk našich publikací u jedné společnosti v Jakartě. První číslo časopisu Útěcha (dnes Probuďte se!) vyšlo v indonéštině už v lednu 1939 a Strážná věž krátce nato. Později si bratři koupili malý tiskařský stroj a začali  časopisy tisknout sami. V roce 1940 dostali z Austrálie větší stroj, na kterém na vlastní náklady tiskli brožury a časopisy v indonéštině a nizozemštině.

První dodávka tiskařského vybavení právě dorazila do skladu v Jakartě

Nakonec 28. července 1941 byly všechny publikace Watch Tower Society oficiálně zakázány. Jean Deschampová vzpomínala: „Jednou ráno, když jsem v kanceláři psala na stroji, se najednou rozletěly dveře a dovnitř vtrhli tři policisté a nizozemský důstojník v plné parádě – s metály na uniformě, bílými rukavičkami, šavlí a kloboukem zdobeným péry. Nijak nás to nezaskočilo. Tři dny předtím nás totiž náš zdroj o chystaném zákazu publikací informoval. Důstojník s velkou pompou přečetl dlouhé prohlášení a nařídil, ať ho zavedeme do tiskárny, aby mohl zapečetit tiskařský stroj. Manžel mu ale řekl, že přišel pozdě. Stroj jsme totiž den předtím prodali.“

Bible ale zakázána nebyla. Bratři proto pokračovali ve službě dům od domu pouze s Biblí a vedli také studia.  Ale vzhledem k tomu, že se v Asii schylovalo k válce, dostali zahraniční průkopníci pokyn vrátit se do Austrálie.

^ 1. odst. Později přijal pravdu i Felixův tatínek a tři mladší bratři. Jeho sestra Josephine se vdala za Andrého Eliase a absolvovala Gilead. Její životní příběh vyšel v Probuďte se! ze září 2009.

^ 1. odst. Po druhé světové válce se Frank vrátil do Austrálie a založil rodinu. Svou pozemskou službu dokončil v roce 1986.

^ 3. odst. Obrázky byly inspirovány slovy ve Zjevení 12:9 a 17:3–6.