Přejít k článku

Přejít na obsah

Svědkové Jehovovi

Vybrat jazyk čeština

 KÁŽEME A VYUČUJEME PO CELÉM SVĚTĚ

Oceánie

Oceánie
  • POČET ZEMÍ 29

  • POČET OBYVATEL 40 208 390

  • POČET ZVĚSTOVATELŮ 97 583

  • POČET BIBLICKÝCH STUDIÍ 64 675

Nechávali lidem balíčky publikací

Na mnoho mikronéských ostrovů se dobrá zpráva dostává velmi zřídka. Skupina zvěstovatelů žijících na Marshallových ostrovech si proto naplánovala dvoutýdenní cestu lodí. Vypluli z ostrova Majuro a dostali se na ostrovy Wotje a Ormed, které jsou součástí atolu Wotje.

 Chtěli vydat svědectví co největšímu počtu lidí, a proto si ještě před vyplutím připravili balíčky publikací. Každý balíček obsahoval čtyři časopisy a dvě brožury. Jelikož nevěděli, kdy se na ostrovy zase vrátí, nechali těm, kdo projevili zájem, po jednom balíčku a povzbudili je, aby dali publikace přečíst i příbuzným a přátelům. Během této výpravy rozšířili zvěstovatelé celkem 531 brožur, 756 časopisů a 7 knih.

„Díky, že jste na nás nezapomněli“

Šest svědků z Papuy-Nové Guineje podniklo v únoru 2014 desetidenní kazatelskou cestu do vesnic na sopečném ostrově Karkar. Mnoho lidí na jejich kázání dobře reagovalo a rozšířili 1 064 publikací. Sestra Relvie vyprávěla: „První den služby jsme kázali ještě ve tři hodiny odpoledne. V té době už nám došly zásoby vody, od neustálého mluvení nás bolela pusa a měli jsme v ní vyschlo. Stalo se mi, že jsem mluvila s jednou dívkou a chtěla jsem jí přečíst biblický verš, ale nešlo to. Zrovna v tu chvíli mi nabídla vodu.“

Večer před tím, než odešli z jedné vesnice, se tam konalo velké setkání, na kterém byli i představitelé místní církve. Relvie vzpomíná: „Cítila jsem se jako Štěpán, když měl obhajovat pravdu před Sanhedrinem, jen s tím rozdílem, že posluchači byli přátelští.“ Když těch šest zvěstovatelů domluvilo, vstala koordinátorka luteránské nedělní školy a poděkovala své tetě, která byla jednou ze zvěstovatelek, za to, že do  jejich vesnice přinesla pravdu. Řekla: „Jsi dobrým příkladem, jako ta Samaritánka, co šla říct své rodině o dobrých věcech, které slyšela od Ježíše. Díky, že jste na nás nezapomněli.“

Moc malé na to, aby kázaly?

Kiribati: Teariki a Tueti

Teariki, sedmiletý chlapec z ostrova Tarawa, který je částí Kiribati, byl jednou dopoledne ve službě se svým tatínkem Tuetim. Vstoupili do domu, kde právě byla skupina deseti mužů a žen mezi dvaceti a třiceti lety. Když jim Tearikiho tatínek vydal svědectví, někdo z nich namítl: „Všimli jsme si, že všichni chodíte kázat i s malými dětmi. Proč je berete s sebou? Jsou moc malé na to, aby kázaly o Bohu.“

Tueti odpověděl: „Chcete vidět, jestli můj syn umí kázat? Můžu jít za dveře a vy si poslechnete, co vám řekne.“ Skupina jednomyslně souhlasila: „Ano, chceme ho slyšet.“

Když Tueti odešel, Teariki se těch mladých lidí zeptal: „Víte, jaké má Bůh jméno?“

„Ano, Ježíš,“ řekl jeden z nich. „Bůh,“ řekl druhý. A další řekl: „Pán.“

Teariki navrhl: „Pojďte se podívat, co říká Bible. Když si najdeme Izajáše 42:5, můžeme si to společně přečíst.“ Přečetl ten verš a potom se zeptal: „O kom se tady mluví?“

Jedna mladá žena odpověděla: „O Bohu.“ Teariki pak řekl: „Ano, o pravém Bohu.“ A když si přečteme osmý verš, co nám tento pravý Bůh říká? ‚Já jsem Jehova. To je mé jméno; a nikomu jinému nedám svou vlastní slávu.‘ Všimli jste si, jaké má Bůh jméno?“

 Mladí lidé odpověděli: „Jehova.“

Teď když všichni čekali, co Teariki řekne dál, zeptal se: „A proč je důležité Boží jméno Jehova používat? Podívejme se na to do Skutků 2:21. Píše se tam: ‚Každý, kdo vzývá Jehovovo jméno, bude zachráněn.‘ Takže proč je důležité používat Boží jméno?“

Jedna žena řekla: „Pro naši záchranu.“

V této chvíli se Tearikiho otec vrátil do místnosti a zeptal se: „Tak co myslíte? Umí naše děti kázat? Je správné, že je bereme s sebou?“ Všichni se shodli, že tyto děti umí kázat velmi dobře a že je správné, když chodí do kazatelské služby. Tueti jim pak řekl: „Když se budete  učit o tom, co je v Bibli, budete o ní umět mluvit s druhými tak jako Teariki.“

Dobrá zpráva se dostává do horské vesnice

Jean-Pierre, který pracuje v překladatelské kanceláři v Portu Vile na Vanuatu, letěl v listopadu 2013 na svůj rodný ostrov, aby se zúčastnil krajského sjezdu. Když jeho letadlo dosedlo na přistávací dráhu, přišla k němu skupina zájemců z jižní části ostrova a prosila ho o biblické publikace. Rozdal skoro všechny časopisy, které měl s sebou. Potom za ním přišel jeden duchovní a také ho prosil o publikace. Naléhal na Jean-Pierra, aby přišel k nim do vesnice. Říkal: „Jsme duchovně vyprahlí. Měl bys k nám přijít a odpovědět nám na všechny naše otázky.“ Druhý den po sjezdu se Jean-Pierre časně ráno vydal na dlouhou cestu na strmou horu, na jejímž vrcholku tato odlehlá vesnice leží. Vesničané ho vřele přivítali a Jean-Pierre s nimi začal rozebírat Zprávy Království č. 38, které měly název „Mohou ti, kdo zemřeli, znovu žít?“. Vybízel všech těch asi 30 lidí, kteří ho poslouchali, aby si verše vyhledávali ve svých Biblích. Rozhovor trval skoro sedm hodin. Vesničané skutečně byli duchovně vyprahlí! Jeden 70letý muž prohlásil: „Za celý svůj život jsem neslyšel tak jasné vysvětlení toho, jak je to s mrtvými.“

Jean-Pierre ve vesnici zůstal přes noc. Spal v jedné místnosti s oním pastorem. Když se ráno probudil, viděl, že si pastor čte jeden z našich časopisů. Jean-Pierre se ho zeptal, co si čte, a pastor mu nadšeně řekl, že zrovna čte o Božím království. Souhlasil s tím, že Boží království  nebylo v srdci farizeů, ke kterým Ježíš mluvil u Lukáše 17:21. Dospěl tedy k závěru, že toto království nemůže existovat v něčím srdci, jak to vyučuje jeho církev. Jean-Pierre se vrátil do Portu Vily, ale dál rozvíjí zájem vesničanů po telefonu. Tři bratři z blízkého sboru byli ochotní uspořádat ve vesnici Památnou slavnost a přišlo na ni 109 lidí.

Vanuatu