Přejít k článku

Přejít na obsah

Svědkové Jehovovi

Vybrat jazyk čeština

 13. KAPITOLA

„Jehovův zákon je dokonalý“

„Jehovův zákon je dokonalý“

1, 2. Proč mnoho lidí má jen malou úctu k zákonu, ale jaký vztah si můžeme vypěstovat k Božím zákonům?

„ZÁKON je bezedná jáma, ... všechno pohltí.“ Tento výrok se objevil v knize, která vyšla v roce 1712. Její autor napadl právní řád, ve kterém se soudní pře někdy táhly celá léta a přivedly na mizinu ty, kdo hledali spravedlnost. Právní řády a soudní systémy jsou v mnoha zemích tak spletité, tak plné nespravedlnosti, předsudků a nesrovnalostí, že se všeobecně rozšířilo pohrdání zákonem.

2 V protikladu s tím uvažujme o slovech, která byla zapsána asi před 2 700 lety: „Jak já miluji tvůj zákon!“ (Žalm 119:97) Proč k němu měl žalmista tak hluboký citový vztah? Protože zákon, který chválil, nepocházel od žádné světské vlády, ale od Jehovy Boha. Když studujeme Jehovovy zákony, možná stále více pociťujeme totéž co žalmista. Takové studium nám umožňuje nahlédnout do myšlenkových pochodů nejznamenitějšího právnického mozku ve vesmíru.

Nejvyšší Zákonodárce

3, 4. Ve kterých ohledech se Jehova prokazuje jako Zákonodárce?

3 „Je Jeden, který je zákonodárce a soudce,“ říká Bible. (Jakub 4:12) Ano, Jehova je jediný pravý Zákonodárce. Jeho ‚zákony nebes‘ řídí dokonce pohyby vesmírných těles. (Job 38:33, Heger) Božími zákony jsou ovládáni také nesčetní Jehovovi svatí andělé, protože jsou podle svého postavení zorganizováni do skupin a pod vedením Jehovy slouží jako jeho služebníci. (Žalm 104:4; Hebrejcům 1:7, 14)

4 Jehova dal zákony také lidstvu. Každý z nás má svědomí, v němž se zrcadlí Jehovův smysl pro právo. Jako určitý vnitřní zákon nám svědomí může pomáhat, abychom  rozlišovali správné od nesprávného. (Římanům 2:14) Naši první rodiče byli obdařeni dokonalým svědomím, takže potřebovali jen několik zákonů. (1. Mojžíšova 2:15–17) Nedokonalý člověk však potřebuje více zákonů, které by ho vedly k činění Boží vůle. Od Jehovy Boha dostali zákony patriarchové, například Noe, Abraham a Jákob, a pak je předávali svým rodinám. (1. Mojžíšova 6:22; 9:3–6; 18:19; 26:4, 5) Naprosto ojedinělým způsobem se Jehova stal Zákonodárcem tehdy, když prostřednictvím Mojžíše dal zákoník izraelskému národu. Tato sbírka zákonů nám umožňuje podrobně pochopit Jehovův smysl pro právo.

Přehled o mojžíšském Zákonu

5. Byl mojžíšský Zákon těžkopádnou a složitou sbírkou zákonů? Proč tak odpovídáte?

5 Mnoho lidí si patrně myslí, že mojžíšský Zákon byl těžkopádnou a složitou sbírkou zákonů. Taková představa však rozhodně neodpovídá skutečnosti. V celém zákoníku je přes 600 zákonů. Může se zdát, že je to mnoho. Považme však, že koncem 20. století federální zákony Spojených států zaplňovaly více než 150 000 stran právnických knih. Každé dva roky přibude asi 600 dalších zákonů. Pokud se na to díváme čistě z hlediska kvantity, pak hora lidských zákonů je značně vyšší než mojžíšský Zákon. Boží zákon však vedl Izraelity v takových oblastech života, kterých se současné zákony ani nedotknou. Podívejme se na určitý přehled.

6, 7. (a) Čím se mojžíšský Zákon odlišuje od všech ostatních sbírek zákonů a co je největším přikázáním tohoto Zákona? (b) Jak mohli dát Izraelité najevo, že uznávají Jehovovu svrchovanost?

6 Zákon vyvyšoval Jehovovu svrchovanost. Mojžíšský Zákon je tedy nesrovnatelný s jakoukoli jinou sbírkou zákonů. Nejvýznamnější z jeho zákonů zněl: „Naslouchej, Izraeli: Jehova, náš Bůh, je jeden Jehova. A budeš milovat Jehovu, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší  a celou svou životní silou.“ Jak měl Boží lid projevovat svou lásku k Jehovovi? Měl mu sloužit a podřizovat se jeho svrchovanosti. (5. Mojžíšova 6:4, 5; 11:13)

7 To, že uznává Jehovovu svrchovanost, dával každý Izraelita najevo tím, že se podřizoval lidem, kteří byli dosazeni do postavení autority nad ním. Rodiče, náčelníci, soudci, kněží a nakonec i král — ti všichni představovali Boží autoritu. Každou vzpouru proti těm, kdo měli autoritu, považoval Jehova za vzpouru proti sobě samotnému. Naproti tomu lidé v postavení autority se vystavovali nebezpečí, že Jehova vzhledem k nim projeví svou zlobu, pokud s jeho lidem budou jednat nespravedlivě nebo opovážlivě. (2. Mojžíšova 20:12; 22:28; 5. Mojžíšova 1:16, 17; 17:8–20; 19:16, 17) Obě strany tedy měly za povinnost podporovat Boží svrchovanost.

8. Jak Zákon podporoval Jehovovo měřítko svatosti?

8 Zákon podporoval Jehovovo měřítko svatosti. Slova „svatý“ a „svatost“ jsou v mojžíšském Zákoně více než 280krát. Zákon pomáhal Božímu lidu rozlišovat mezi tím, co bylo čisté a co nečisté, protože uváděl asi 70 různých věcí, které mohly způsobit, že se Izraelita stal z obřadního hlediska nečistým. Tyto zákony se dotýkaly osobní hygieny, stravy, a dokonce i toho, jak nakládat s odpadem. Přinášely pozoruhodný užitek, pokud jde o zdraví. * Jejich smyslem však bylo ještě něco důležitějšího — totiž přispívat k tomu, aby lid zůstal v Boží přízni, oddělený od hříšných zvyklostí okolních zvrhlých národů. Uvažujme o následujícím příkladu.

9, 10. Která nařízení ohledně pohlavních styků a narození dítěte zahrnovala smlouva Zákona a jaký užitek z těchto zákonů plynul?

9 Nařízeními smlouvy Zákona bylo stanoveno, že pohlavní styky a narození dítěte, a to dokonce v případě osob  v manželství, s sebou přinesou období nečistoty. (3. Mojžíšova 12:2–4; 15:16–18) Taková nařízení nestavěla tyto čisté dary od Boha do špatného světla. (1. Mojžíšova 1:28; 2:18–25) Naopak, zmíněné zákony podporovaly Jehovovu svatost a chránily Boží služebníky před nákazou. Stojí za povšimnutí, že národy, které žily v okolí Izraele, uctívání často směšovaly se sexuálními rituály a s rituály plodnosti. Ke kananejskému náboženství patřila mužská a ženská prostituce. To s sebou neslo mravní úpadek, který se pak šířil dál. Naproti tomu Zákon zcela odděloval uctívání Jehovy od sexuálních záležitostí. * Přinášelo to ještě další užitek.

10 Tyto zákony sloužily k poučení o důležité pravdě. * Jak se vlastně poskvrnění v podobě Adamova hříchu přenáší z jedné generace na druhou? Není to snad prostřednictvím pohlavních styků a rození dětí? (Římanům 5:12) Ano, Zákon Božímu lidu připomínal trvalou skutečnost, že existuje hřích. V hříchu se rodíme všichni. (Žalm 51:5) Potřebujeme tedy odpuštění a vyplacení, abychom se k našemu svatému Bohu mohli přiblížit.

11, 12. (a) Jakou důležitou zásadu práva podporoval Zákon? (b) Jaké záruky, že právo nebude překrucováno, Zákon obsahoval?

11 Zákon podporoval Jehovův dokonalý smysl pro právo. Mojžíšský Zákon se v otázkách práva zastával zásady ekvivalence neboli protiváhy. Zákon tedy stanovil: „Duše bude za duši, oko za oko, zub za zub, ruka za ruku, noha za nohu.“ (5. Mojžíšova 19:21) V případě trestné činnosti měl tudíž trest odpovídat zločinu. Tato stránka Božího smyslu  pro právo prostupovala celý Zákon a až dodnes je základem pro pochopení výkupní oběti Krista Ježíše, jak to objasní 14. kapitola. (1. Timoteovi 2:5, 6)

12 Zákon obsahoval rovněž záruky, že právo nebude překrucováno. Například k určení toho, zda je nějaké obvinění platné, bylo zapotřebí nejméně dvou svědků. Trest za křivou přísahu byl přísný. (5. Mojžíšova 19:15, 18, 19) Naprosto jasně bylo zakázáno také úplatkářství. (2. Mojžíšova 23:8; 5. Mojžíšova 27:25) I ve svých obchodních záležitostech se měl Boží lid držet vysokých Jehovových měřítek spravedlnosti. (3. Mojžíšova 19:35, 36; 5. Mojžíšova 23:19, 20) Tato ušlechtilá a nestranná sbírka zákonů byla pro Izrael velkým požehnáním.

Zákony, které zdůrazňují milosrdenství a nestranné zacházení v právních záležitostech

13, 14. Jak Zákon podporoval spravedlivé a nestranné zacházení se zlodějem a jeho obětí?

13 Byl snad mojžíšský Zákon zkostnatělou, nemilosrdnou soustavou pravidel? Rozhodně ne. Král David byl inspirován k tomu, aby napsal: „Jehovův zákon je dokonalý.“ (Žalm 19:7) Dobře věděl, že se Zákon zastával milosrdenství a nestranného zacházení s člověkem. Jakým způsobem?

14 Dnes se zdá, že v některých zemích je zákon shovívavější a vlídnější ke zločincům než k jejich obětem. Zloděj možná tráví čas ve vězení. Oběti však stále postrádají své věci, a přesto musí platit daně, z nichž je zločincům hrazeno ubytování a strava. Ve starověkém Izraeli nebyla vězení, jak je známe dnes. Pokud jde o přísnost trestu, existovaly přesné hranice. (5. Mojžíšova 25:1–3) Zloděj musel poškozenému nahradit to, co ukradl. Kromě toho musel zaplatit něco navíc. Kolik? To bylo různé. Je zřejmé, že soudci dostali volnost v tom, aby zvážili řadu činitelů, například  hříšníkovo pokání. Tím by se vysvětlilo, proč náhrada požadovaná od zloděje je podle 3. Mojžíšovy 6:1–7 mnohem nižší než náhrada předepsaná ve 2. Mojžíšově 22:7.

15. Jak Zákon zajišťoval milosrdenství i spravedlnost v případě člověka, který někoho zabil nešťastnou náhodou?

15 Zákon milosrdně uznával, že ne každé provinění je úmyslné. Když například nějaký muž někoho zabil nešťastnou náhodou, nemusel dát duši za duši, pokud využil možnosti utéci do jednoho z útočištných měst rozptýlených po celém Izraeli. Když způsobilí soudci jeho případ prozkoumali, musel v útočištném městě zůstat až do smrti velekněze. Pak byl volný a mohl žít, kde chtěl. Měl tedy užitek z Božího milosrdenství. Zákon zároveň zdůrazňoval vysokou hodnotu lidského života. (4. Mojžíšova 15:30, 31; 35:12–25)

16. Jak Zákon chránil některá osobní práva?

16 Zákon zaručoval ochranu osobních práv. Uvažujme o tom, jak chránil ty, kdo byli zadluženi. Zákon zakazoval vstoupit do domu dlužníka a vzít si nějaký majetek jako zástavu za půjčku. Věřitel měl zůstat venku a nechat dlužníka, aby mu zástavu přinesl. Tak jeho dům zůstal nedotčen. Jestliže si věřitel vzal jako zástavu dlužníkův vnější oděv, musel ho vrátit do západu slunce, protože dlužník by ho mohl v noci potřebovat, aby se zahřál. (5. Mojžíšova 24:10–14)

17, 18. Jak se v otázkách válčení Izraelité odlišovali od ostatních národů a proč?

17 Zákon upravoval dokonce válčení. Boží lid měl vést války ne proto, aby uspokojil touhu po moci nebo po vítězství, ale proto, aby působil jako Boží nástroj v ‚Jehovových válkách‘. (4. Mojžíšova 21:14) V mnoha případech museli Izraelité nejprve nabídnout podmínky kapitulace. Pokud nabídku město odmítlo, pak ho Izrael mohl oblehnout — ale v souladu s Božími nařízeními. Muži v izraelském vojsku, na rozdíl od mnoha vojáků v průběhu dějin, nesměli znásilňovat ženy ani se podílet na bezohledném vraždění. Měli dokonce  brát ohled na životní prostředí a neměli kácet ovocné stromy na území nepřítele. * Jiná vojska taková omezení neměla. (5. Mojžíšova 20:10–15, 19, 20; 21:10–13)

18 Jste zděšeni, když slyšíte, že v některých zemích procházejí vojenským výcvikem pouhé děti? Ve starověkém Izraeli nebyl do vojska povolán žádný muž mladší dvaceti let. (4. Mojžíšova 1:2, 3) Vojenské služby byl zproštěn dokonce i dospělý muž, jestliže měl příliš velký strach. Na celý rok byl od vojenské služby osvobozen muž, který právě vstoupil do manželství. Bylo to proto, aby před nástupem do této nebezpečné služby mohl zažít narození dědice. Díky tomu mohl mladý manžel, jak vysvětloval Zákon, „rozradostňovat“ svou novomanželku. (5. Mojžíšova 20:5, 6, 8; 24:5)

19. Jaká opatření Zákon obsahoval na ochranu žen, dětí, rodin, vdov a sirotků?

19 Zákon chránil také ženy, děti a rodiny a pečoval o ně. Rodičům přikazoval, aby svým dětem věnovali soustavnou pozornost a poučovali je o duchovních věcech. (5. Mojžíšova 6:6, 7) Zakazoval všechny podoby krvesmilstva, a to pod trestem smrti. (3. Mojžíšova 18. kapitola) Zakazoval také cizoložství, které tak často rozbíjí rodiny a ničí jejich bezpečí a důstojnost. Zákon se staral o vdovy a sirotky a těmi nejsilnějšími vyjadřovacími prostředky zakazoval špatné zacházení s nimi. (2. Mojžíšova 20:14; 22:22–24)

20, 21. (a) Proč mojžíšský Zákon dovoloval mezi Izraelity polygamii? (b) Proč se v otázce rozvodu Zákon lišil od měřítka, které později obnovil Ježíš?

20 V této souvislosti by si však někdo mohl položit otázku: ‚Proč tedy Zákon dovoloval polygamii?‘ (5. Mojžíšova  21:15–17) Když o takových zákonech uvažujeme, musíme vzít v úvahu to, jaká byla doba. Lidé, kteří mojžíšský Zákon posuzují z hlediska dnešní doby a kultury, ho nejspíš nepochopí. (Přísloví 18:13) Na základě Jehovova měřítka vyjádřeného kdysi v Edenu bylo manželství trvalým svazkem jednoho manžela a jedné manželky. (1. Mojžíšova 2:18, 20–24) Nicméně v době, kdy Jehova dával Zákon Izraeli, byly takové zvyklosti, jako je polygamie, už celá staletí zakořeněny. Jehova si byl dobře vědom toho, že jeho ‚tvrdošíjný lid‘ často nebude poslouchat ani ty základní příkazy, jako byly například příkazy zakazující modlářství. (2. Mojžíšova 32:9) Bylo tedy moudré, že si toto období nevybral k tomu, aby upravil všechny jejich zvyklosti související s manželstvím. Nezapomeňme však, že polygamii nezavedl. Mojžíšský Zákon Jehova přesto využil k tomu, aby polygamii u svého národa usměrnil a tak zabránil zneužívání této zvyklosti.

21 Mojžíšský Zákon také dovoloval muži, aby se z poměrně široké škály závažných důvodů rozvedl se svou manželkou. (5. Mojžíšova 24:1–4) Ježíš to označil jako ústupek, který Bůh udělal židovskému národu „s ohledem na tvrdost [jejich] srdce“. Ale takové ústupky byly dočasné. Pro své následovníky Ježíš původní Jehovovo měřítko týkající se manželství obnovil. (Matouš 19:8)

Zákon podněcoval k lásce

22. Jak mojžíšský Zákon povzbuzoval k lásce a komu měla být projevována?

22 Dokážete si představit, že by některý současný právní systém povzbuzoval k lásce? Právě lásku mojžíšský Zákon podporoval ze všeho nejvíce. Vždyť jen v 5. Mojžíšově se slova „láska“ či „milovat“ vyskytují v různých tvarech více než dvacetkrát. „Budeš milovat svého bližního jako sám sebe.“ Tak znělo druhé největší přikázání Zákona. (3. Mojžíšova 19:18; Matouš 22:37–40) Příslušníci Božího lidu měli  lásku projevovat nejen sobě navzájem, ale i cizím usedlíkům ve svém středu, a měli pamatovat na to, že také oni sami byli kdysi cizími usedlíky. Měli projevovat lásku chudým a postiženým, měli jim v hmotném ohledu pomáhat a neměli zneužívat jejich tíživou situaci. Dokonce byli vedeni k tomu, aby laskavě a ohleduplně zacházeli s tažnými zvířaty. (2. Mojžíšova 23:6; 3. Mojžíšova 19:14, 33, 34; 5. Mojžíšova 22:4, 10; 24:17, 18)

23. K čemu byl pisatel 119. žalmu podnícen a pro co bychom se mohli rozhodnout my?

23 Měl snad nějaký jiný národ požehnání v podobě takové sbírky zákonů? Není divu, že žalmista napsal: „Jak já miluji tvůj zákon!“ Žalmistova láska však nebyla pouhý pocit. Podněcovala ho k jednání, protože chtěl tento zákon poslouchat a žít podle něj. Dále řekl: „Po celý den se [tvým zákonem] zabývám.“ (Žalm 119:11, 97) Ano, pravidelně trávil čas studiem Jehovových zákonů. Není pochyb o tom, že když to dělal, jeho láska k nim se prohlubovala. Zároveň se prohlubovala jeho láska k Zákonodárci, Jehovovi Bohu. Kéž i nás další studium Božího zákona ještě více přiblíží k Jehovovi, Velkému Zákonodárci a Bohu práva.

^ 8. odst. Například zákony vyžadující zahrabání lidských výkalů, umístění nemocných osob do karantény a řádné umytí potom, co se člověk dotkl mrtvého těla, předběhly dobu o mnoho století. (3. Mojžíšova 13:4–8; 4. Mojžíšova 19:11–13, 17–19; 5. Mojžíšova 23:13, 14)

^ 9. odst. V kananejských chrámech byly místnosti vyhrazené pro pohlavní styky, ale mojžíšský Zákon stanovil, že ti, kdo byli nečistí, nemohli do chrámu ani vstoupit. Vzhledem k tomu, že pohlavní styky s sebou nesly období nečistoty, nikdo je nemohl legitimně zahrnout do uctívání v Jehovově domě.

^ 10. odst. Vyučování bylo základním účelem Zákona. Encyclopaedia Judaica uvádí, že hebrejské slovo pro „zákon“ (tó·rah) znamená „poučování“.

^ 17. odst. Zákon se výstižně ptal: „Což je polní strom člověk, abys jej obléhal?“ (5. Mojžíšova 20:19) Tento zákon citoval Filón, židovský učenec žijící v prvním století, a vysvětlil, že Bůh považuje za „nespravedlivé, aby hněv, který je namířen proti lidem, byl vylit na věci, které se vším tím zlem nemají nic společného“.