Přejít k článku

Přejít na obsah

Svědkové Jehovovi

Vybrat jazyk čeština

Jak mohu žít se svým zármutkem?

Jak mohu žít se svým zármutkem?

„CÍTIL jsem na sobě velký tlak, abych své pocity nedal najevo‚“ vypráví Mike, když vzpomíná na úmrtí svého otce. Mikeovi připadalo, že potlačovat zármutek je mužné. Přesto si později uvědomil, že to nebylo správné. Když tedy Mikeovu příteli zemřel dědeček, Mike věděl, co má udělat. Říká: „Před několika lety bych přítele poplácal po zádech a řekl mu: ‚Vzmuž se.‘ Nyní jsem ho vzal kolem ramen a řekl: ‚Nebraň se svým pocitům. Pomůže ti to, aby ses s nimi vypořádal. Jestli chceš, abych odešel, odejdu, ale jestli chceš, abych zůstal, zůstanu tady. Ale neboj se těch pocitů.‘“

MaryAnne v sobě také cítila nutkání, aby skrývala své city, když jí zemřel manžel. „Měla jsem takové starosti, abych byla dobrým příkladem pro druhé,“ vypráví, „že jsem si netroufala mít normální pocity. Ale nakonec jsem zjistila, že snažit se být silným pilířem pro druhé mi nepomáhá. Začala jsem o své situaci přemýšlet a řekla jsem si: ‚Jestli potřebuješ plakat, plač. Nesnaž se být příliš silná. Musíš ze sebe ty pocity dostat.‘“

A tak Mike i MaryAnne doporučují: Dejte průchod zármutku! A mají pravdu. Proč? Truchlení je totiž nezbytné k citovému uvolnění. Uvolněním pocitů můžete zmírnit tlak, který vás zavaluje. Přirozený projev pocitů, je-li spojen s porozuměním a přesnými informacemi, vám umožní, abyste měli na své pocity správný názor.

Svůj zármutek samozřejmě neprojevujeme všichni stejným způsobem. A na citové reakce pozůstalých mohou mít vliv takové činitele, jako je například to, zda jejich milovaný zemřel náhle, nebo zda k úmrtí došlo po dlouhé nemoci. Ale jedna věc se zdá jistá: Potlačování pocitů vám může tělesně i citově ublížit. Je mnohem zdravější, když svému zármutku dáte průchod. Jak? Některé praktické rady jsou v Bibli.

Jak dát průchod zármutku?

Zármutku je možné prospěšně dát průchod mluvením. Starověkému patriarchovi Jobovi zemřelo všech jeho deset dětí a potkaly ho ještě další osobní tragédie, a on potom řekl: „Má duše rozhodně cítí hnus k mému životu. Chci dát průchod [hebrejsky „uvolnit“] své starosti  o sebe. Chci mluvit v hořkosti své duše!“ (Job 1:2, 18, 19; 10:1) Job už v sobě nedokázal svou starost dále zadržovat. Potřeboval jí dát průchod, musel „mluvit“. Podobně napsal anglický dramatik Shakespeare v dramatu Macbeth: „Žal nemluvící v přetížení běd jen šeptá srdci, aby puklo hned.“

Mluvíte-li tedy o svých pocitech s „pravým druhem“, který vám bude trpělivě a soucitně naslouchat, přinese vám to určitou úlevu. (Přísloví 17:17) Jestliže své zážitky a pocity vložíme do slov, často je snáze pochopíme a snáze se s nimi vyrovnáme. A je-li posluchačem člověk, kterému také někdo zemřel a který se s tímto úmrtím zdárně vyrovnal, možná vám bude moci předat nějaké praktické podněty, jak to zvládnout. Jedna matka, jíž zemřelo dítě, vyprávěla, proč jí pomohly rozhovory s jinou ženou, kterou potkala podobná ztráta: „Velmi mě posilovalo vědomí, že jiná žena prodělala totéž, že z toho vyšla bez úhony, že ještě žije a že se znovu dokázala vpravit do normálního života.“

Biblické příklady ukazují, že k tomu, abyste svůj zármutek vyjádřili, vám pomůže, jestliže své pocity napíšete

A co když vám není příjemné mluvit o svých pocitech? David složil po smrti Saula a Jonatana velice citový žalozpěv, v němž vyjádřil svůj zármutek. Tato smutná skladba se nakonec stala součástí biblické knihy Druhá Samuelova. (2. Samuelova 1:17–27; 2. Paralipomenon 35:25) Někteří lidé podobně zjišťují, že je pro ně snazší vyjádřit se písemně. Jedna vdova vyprávěla, že si zapisuje své pocity a v pozdějších dnech si své zápisky přečte. Objevila, že je to užitečná úleva.

Sdělování pocitů — ať ústní, nebo písemné — vám pomůže dát průchod zármutku. Také to pomůže řešit nedorozumění. Jedna matka, která ztratila dítě, vypráví: „Manžel i já jsme slyšeli o jiných manželských párech, které se po smrti dítěte rozvedly, a nechtěli jsme, aby se to stalo nám. Když jsme se tedy na sebe rozzlobili a chtěli jsme se navzájem obviňovat, popovídali jsme si o tom. Myslím, že jsme si tak byli čím dál bližší.“ Povídáte-li si tedy o svých pocitech, pomůže vám to pochopit, že i když vás postihla stejná ztráta jako jiné lidi, oni mohou projevovat zármutek jinak — každý svým způsobem.

Zármutku je možné dát průchod ještě jinak, totiž pláčem. Bible říká, že je „čas plakat“. (Kazatel 3:1, 4) Takovýto čas rozhodně nastane po úmrtí někoho milovaného. Zdá se, že prolévání slz zármutku je nezbytnou součástí procesu hojení.

Jedna mladá žena vypráví, jak jí blízká přítelkyně pomohla vyrovnat se s úmrtím matky. Vzpomíná: „Moje přítelkyně byla pořád u mne. Plakala se mnou. Povídala si se mnou. Mohla  jsem své city naprosto otevřeně projevit a to bylo pro mne důležité. Nemuselo mi být trapné, že pláču.“ (Viz Římanům 12:15.) Za své slzy byste se neměli stydět. Jak jsme viděli, v Bibli je plno příkladů věrných mužů i žen — včetně Ježíše Krista —, kteří bez viditelných rozpaků veřejně prolévali slzy zármutku. (1. Mojžíšova 50:3; 2. Samuelova 1:11, 12; Jan 11:33, 35)

Zarmoucení lidé v každém kulturním prostředí ocení, když dostanou útěchu

Možná zjistíte, že vaše pocity budou nějakou dobu poněkud nepředvídatelné. Snad vám bez předchozího varování vytrysknou slzy. Jedna vdova přišla na to, že ji dohání k slzám nakupování v supermarketu (něco, co často dělala se svým manželem), zejména když ze zvyku sahala po zboží, které měl její manžel rád. Buďte sami k sobě trpěliví. A nemějte pocit, že musíte slzy zadržovat. Uvědomte si, že slzy jsou přirozenou a nezbytnou součástí truchlení.

Vyrovnejte se s pocitem viny

Jak jsme již uvedli dříve, někteří lidé mají pocit viny, když jim zemře někdo milovaný. To snad vysvětluje, proč měl věrný muž Jákob tak velký zármutek, když ho přesvědčovali o tom, že jeho syna Josefa zabilo „nebezpečné divoké zvíře“. Jákob sám poslal Josefa, aby se podíval, jak se daří jeho bratrům. Jákoba tedy pravděpodobně trápil pocit viny. Snad se sám sebe ptal: ‚Proč jsem poslal Josefa samotného? Proč jsem ho poslal do míst, kde je plno divokých zvířat?‘ (1. Mojžíšova 37:33–35)

Možná máte pocit, že k úmrtí vašeho milovaného přispěla nějaká vaše nedbalost. Může vám prospět už to, když si uvědomíte, že pocit viny — skutečné, nebo domnělé — je normální reakcí na zármutek. A opět, nenechávejte si takové pocity zbytečně pro sebe. Mluvení o tom, jakou vinu cítíte, může vést k velice potřebnému uvolnění pocitů.

Uvědomte si však, že i když někoho sebevíc milujete, nemůžete ovládat jeho život ani zajistit, aby vašeho milovaného nepostihl „čas a nepředvídaná událost“. (Kazatel 9:11) Kromě toho jste rozhodně neměli žádné špatné  pohnutky. Chtěli jste například, aby váš milovaný onemocněl a zemřel, a proto jste ho neposlali k lékaři dříve? Samozřejmě, že ne! Zavinili jste tedy jeho smrt? Ne.

Jedna matka, jejíž dcera zahynula při autonehodě, pochopila, jak se má vyrovnat s pocitem viny. Vypráví: „Měla jsem pocit viny, že jsem ji poslala ven. Ale uvědomila jsem si, že takový pocit je absurdní. Na tom, že jsem ji poslala s otcem na nákup, nebylo nic špatného. Byla to jenom hrozná náhoda.“

Řeknete možná: ‚Je to ale škoda, že jsem mnohé věci neřekl nebo neudělal.‘ To je pravda. Kdo z nás je však dokonalým otcem, matkou nebo dítětem? Bible nám připomíná: „Všichni . . . mnohokrát klopýtáme. Jestliže někdo neklopýtá ve slovu, je to dokonalý muž.“ (Jakub 3:2; Římanům 5:12) Uznejte tedy tu skutečnost, že nejste dokonalí. Když se budete v myšlenkách stále zabývat tím, „co by, kdyby,“ nic se tím nezmění, ale může se zpomalit vaše zotavování.

Máte-li nesporné důvody věřit, že vaše vina je skutečná, a ne domnělá, pak uvažujte o nejdůležitějším činiteli, který může váš pocit viny zmírnit — o Božím odpuštění. Bible nás ujišťuje: „Kdyby provinění byla to, na co dáváš pozor, Jah, Jehovo, kdo by mohl obstát? Vždyť u tebe je pravé odpouštění.“ (Žalm 130:3, 4) Nemůžete se vrátit do minulosti a něco změnit. Můžete však prosit Boha, aby vám odpustil vaše minulé chyby. A co potom? Nu, jestliže Bůh slibuje, že vaše minulé chyby vymaže, neměli byste si odpustit i vy sami? (Přísloví 28:13; 1. Jana 1:9)

Vyrovnejte se s pocitem hněvu

Také se do určité míry hněváte, třeba na lékaře, ošetřovatelky, přátele, nebo dokonce na zesnulého? Uvědomte si, že i to je běžná reakce na úmrtí. Váš hněv je možná přirozeným průvodním jevem bolesti, kterou cítíte. Jeden spisovatel to vyjádřil slovy: „Jen tehdy, když si svůj hněv uvědomíte — ne když v hněvu jednáte, ale když víte, že ho cítíte —, se můžete oprostit od jeho ničivých účinků.“

Snad také prospěje, když hněv projevíte nebo ho někomu sdělíte. Jak? Jistě ne nekontrolovanými výbuchy. Bible upozorňuje, že nebezpečný je dlouhotrvající hněv. (Přísloví 14:29, 30) Ale možná zjistíte, že vás utěšuje, když si o svém hněvu povídáte s přítelem, který vás chápe. A někoho prospěšně uvolní, když si ve chvíli, kdy je rozhněvaný, pořádně zacvičí. (Viz také Efezanům 4:25, 26.)

Je sice důležité otevřeně a upřímně mluvit o svých pocitech, přesto však je vhodné určité varování. Je velký rozdíl mezi tím, když své pocity projevíte, a tím, když vinu za ně svádíte na druhé. Není nutné vyčítat svůj hněv a nespokojenost druhým. Při povídání o svých pocitech tedy dbejte na to, abyste nemluvili nepřátelsky. (Přísloví 18:21) Existuje však jedna pomoc, která je pro překonání zármutku nejlepší, a o té si nyní pohovoříme.

Pomoc od Boha

Bible nás ujišťuje: „Jehova je blízko těm, kteří mají zlomené srdce, a ty, kteří jsou zdrcení na duchu, zachraňuje.“ (Žalm 34:18) Ano, k tomu, abyste se vyrovnali s úmrtím milovaného  člověka, vám více než cokoli jiného pomůže vztah k Bohu. Jak? Všechny dosud předložené praktické podněty jsou založeny na Božím slově, Bibli, nebo jsou s ním v souladu. Uplatňování těchto podnětů vám pomůže.

Dále, nepodceňujte hodnotu modlitby. Bible nás vybízí: „Uvrhni své břemeno na Jehovu, a on sám tě podpoří.“ (Žalm 55:22) Jestliže vám dokáže pomoci to, když se se svými pocity svěříte soucitnému příteli, oč více vám pomůže, když své srdce vylijete „Bohu veškeré útěchy“. (2. Korinťanům 1:3)

Není to jen samotná modlitba, která působí, že se cítíme lépe. ‚Ten, který slyší modlitbu,‘ slibuje, že dá svatého ducha svým služebníkům, kteří o něj upřímně prosí. (Žalm 65:2; Lukáš 11:13) A Boží svatý duch neboli činná síla nám může dodat „moc, která je nad to, co je normální“, abychom žili dál. (2. Korinťanům 4:7) Nezapomeňte: Bůh může svým věrným služebníkům pomáhat, aby snášeli všechny problémy, s nimiž se snad setkají.

Jedna žena, které zemřela holčička, vzpomíná, jak síla modlitby pomáhala jí i jejímu manželovi smířit se s touto ztrátou. „Když jsme byli večer doma a zármutek začal být v jisté chvíli nepřekonatelný, začli jsme se společně nahlas modlit,“ vypráví. „Kdykoli jsme museli poprvé něco dělat bez ní — jít na sborové shromáždění, navštívit sjezd — modlili jsme se o sílu. Když jsme ráno vstali a skutečnost nám připadala nesnesitelná, modlili jsme se k Jehovovi o pomoc. Z nějakého důvodu mne opravdu zraňovalo, když jsem měla sama vejít do domu. A tak jsem se pokaždé, když jsem šla domů sama, obracela v modlitbě k Jehovovi a prosila ho, aby mi pomohl zachovat určitý klid.“ Tato věrná žena pevně a oprávněně věří, že tyto modlitby způsobily změnu. I vy můžete zjistit, že v odezvě na vaše vytrvalé modlitby „Boží pokoj, který převyšuje všechno myšlení, bude střežit vaše srdce a vaše myšlenkové síly“. (Filipanům 4:6, 7; Římanům 12:12)

Pomoc, kterou poskytuje Bůh, opravdu působí změny. Křesťanský apoštol Pavel řekl, že Bůh „nás utěšuje ve všem našem soužení, abychom byli schopni utěšovat ty, kteří jsou v jakémkoli soužení“. Je pravda, že pomoc od Boha neodstraňuje bolest, ale působí, aby se bolest dala lépe snést. Neznamená to, že už nebudete plakat nebo že na svého milovaného zapomenete. Můžete se však ze zármutku zotavit. A až se zotavíte, můžete mít díky tomu, co jste prožili, větší porozumění pro druhé. Budete jim moci soucitněji pomáhat, aby se vyrovnali s podobnou ztrátou. (2. Korinťanům 1:4)