Přejít k článku

Přejít na obsah

Svědkové Jehovovi

Vybrat jazyk čeština

 15. KAPITOLA

Bojují za svobodu uctívání

Bojují za svobodu uctívání

NÁMĚT KAPITOLY

Kristus svým následovníkům pomáhá v boji za získání zákonného uznání a za právo poslouchat Boží zákony

1., 2. (a) Co je dokladem toho, že jsi občanem Božího království? (b) Proč někdy musí svědkové Jehovovi za náboženskou svobodu bojovat?

JSI občanem Božího království? Pokud jsi svědek Jehovův, pak určitě ano. A co je dokladem tvého občanství? Není to občanský průkaz ani jiný úřední dokument. Dokladem tvého občanství je to, že Jehovu uctíváš určitým způsobem. Pravé uctívání zahrnuje víc než jen to, čemu věříš. Zahrnuje také to, co děláš – to, že posloucháš zákony Božího království. Pro každého z nás platí, že uctívání Jehovy má vliv na všechny oblasti našeho života, včetně výchovy dětí a postoje k určitým léčebným postupům.

2 Svět, ve kterém žijeme, však naše drahocenné občanství a požadavky s ním spojené někdy nerespektuje. Některé vlády se snaží naše uctívání omezovat, nebo ho dokonce úplně potlačit. Za své právo žít podle zákonů mesiášského království musí Kristovi poddaní občas bojovat. Mělo by nás to překvapovat? Ne. Bojovat za právo uctívat Jehovu často museli i Boží služebníci v biblických dobách.

3. Za co museli Boží služebníci bojovat v době královny Ester?

3 Za dnů královny Ester musel Boží lid bojovat dokonce za to, aby nebyl vyhlazen. Proč? Bezcharakterní ministerský předseda Haman doporučil perskému králi Ahasverovi, aby všechny Židy, kteří žijí v králově říši, nechal pobít, protože „jejich zákony jsou odlišné od zákonů všeho jiného lidu“. (Ester 3:8, 9, 13) Opustil tehdy Jehova své služebníky? Ne, požehnal snahám Ester a Mordekaie, kteří se na perského krále obrátili s žádostí, aby Boží lid ochránil. (Ester 9:20–22)

4. O čem budeme uvažovat v této kapitole?

4 A jak je to dnes? V předchozí kapitole jsme si ukázali, že vlády nebo úřady se někdy svědkům Jehovovým staví na odpor. V této kapitole budeme uvažovat o tom, jak se nám světské autority snaží bránit v našem způsobu uctívání. Zaměříme se na tři oblasti: (1) na právo působit jako organizace a uctívat Boha tak, jak si přejeme, (2) na právo zvolit  si způsob léčby, který je v souladu s biblickými zásadami, a (3) na právo rodičů vychovávat děti podle Jehovových měřítek. V každé z těchto oblastí budeme zkoumat, jak věrní občané mesiášského království za své drahocenné občanství statečně bojovali a jak Jehova jejich úsilí žehnal.

Boj za zákonné uznání a základní práva

5. Jaké výhody nám přináší zákonné uznání?

5 Potřebujeme k tomu, abychom uctívali Jehovu, zákonné uznání od lidských vlád? Ne. Ale pokud takové uznání máme, je pro nás snazší se pravému uctívání věnovat – můžeme se například scházet ve vlastních sálech Království a sjezdových sálech, tisknout a dovážet biblické publikace a svobodně kázat dobrou zprávu. V mnoha zemích jsou svědkové Jehovovi zákonně registrováni, a mají tak stejnou náboženskou svobodu jako příslušníci jiných státem uznaných církví. Co se ale stane, když nás vlády zákonně uznat nechtějí nebo se snaží omezovat naše základní práva?

6. Do jaké náročné situace se počátkem 40. let dostali svědkové Jehovovi v Austrálii?

6 Austrálie. Počátkem 40. let došel generální guvernér Austrálie k závěru, že naše nauky škodí válečnému úsilí. Svědkové Jehovovi proto byli zakázáni. Nemohli se svobodně scházet ani veřejně kázat, byla zastavena činnost betelu a zabaveny sály Království. Nebylo dovoleno ani vlastnit naše biblické publikace. Nějakou dobu proto svědkové museli působit v ilegalitě. Nakonec se však situace vyřešila, když 14. června 1943 Nejvyšší soud Austrálie zákaz zrušil.

7., 8. Jak bratři v Rusku už řadu let bojují za to, aby mohli Jehovu uctívat svobodně?

7 Rusko. Po desítkách let pod komunistickým zákazem byli svědkové Jehovovi v roce 1991 konečně zaregistrováni. A po rozpadu Sovětského svazu získali roku 1992 zákonné uznání v Ruské federaci. Některým našim odpůrcům – především těm, kteří byli spojeni s ruskou pravoslavnou církví – však brzy začalo vadit, jak rychle nás přibývá. V letech 1995 až 1998 tedy proti svědkům Jehovovým podali sérii pěti trestních oznámení. V žádném z těchto případů však státní zástupce nenašel důkaz o trestné činnosti. Odpůrci se nevzdali a v roce 1998 podali žalobu. Svědkové sice nejprve zvítězili, ale jejich nepřátelé se odvolali a v květnu 2001 byl předchozí rozsudek zrušen. V říjnu toho roku pak začalo nové soudní jednání, jehož výsledkem bylo, že roku 2004 byl zrušen registrovaný právní subjekt, který používali svědkové v Moskvě, a činnost tohoto subjektu byla zakázána.

8 Okamžitě se zvedla vlna pronásledování. (Přečti 2. Timoteovi 3:12.) Svědkové zažívali nejrůznější útoky a šikanu. Jejich náboženské publikace byly konfiskovány a bylo  pro ně velmi obtížné si pronajímat nebo stavět místa k uctívání. Dokážeš si představit, jak náročné to bylo? V roce 2001 svědkové podali stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva (ESLP) a roku 2004 poskytli soudu další informace. Rozsudek byl vynesen v roce 2010. Soud jasně rozpoznal, že zákaz svědků v Rusku byl motivován náboženskou nesnášenlivostí, a shledal, že verdikty nižších soudů byly nepodložené. Neprokázalo se totiž, že by se kterýkoli svědek dopustil trestné činnosti. Soud také uvedl, že účelem zákazu bylo zbavit svědky jejich zákonných práv. Toto rozhodnutí podpořilo právo svědků na svobodu vyznání. Přestože ruské úřady s uplatněním zmíněného rozsudku ESLP otálejí, pro Boží služebníky v této zemi jsou podobná vítězství zdrojem odvahy.

Titos Manoussakis (9. odstavec)

9.–11. Jak Jehovovi služebníci v Řecku usilovali o to, aby se k uctívání mohli scházet, a s jakým výsledkem?

9 Řecko. V roce 1983 si Titos Manoussakis v krétském Heráklionu pronajal místnost, aby v ní malá skupina svědků Jehovových mohla pořádat shromáždění. (Hebr. 10:24, 25) Jednomu pravoslavnému knězi se to ale nelíbilo a šel si stěžovat na policii. Proč? Zkrátka proto, že nauky svědků se liší od nauk pravoslavné církve. Státní zastupitelství zahájilo proti bratru Manoussakisovi a třem dalším místním svědkům trestní řízení. Všichni dostali pokutu a byli odsouzeni ke dvěma měsícům vězení. Jako věrní poddaní Božího království považovali svědkové toto rozhodnutí za porušení své náboženské svobody. Proto se nejprve obrátili na místní soudy a pak podali stížnost k ESLP.

10 Nakonec v roce 1996 zasadil ESLP nepřátelům čistého uctívání nečekaný úder. Soud rozhodl, že „svědkové Jehovovi spadají do definice pojmu ‚známé náboženství‘, kterou obsahuje řecký zákon“ a že rozsudky nižších soudů měly „přímý vliv na náboženskou svobodu stěžovatelů“. Soud také uvedl, že řecká vláda nemá právo „určovat, zda náboženské vyznání nebo způsoby, jimiž se toto vyznání praktikuje, jsou zákonné“. Rozsudky proti svědkům byly zrušeny a jejich náboženská svoboda byla obhájena.

11 Znamenalo toto rozhodnutí, že se situace našich bratrů jednou provždy vyřešila? Žel ne. O několik let později se ve městě Kassandreia začal projednávat podobný případ. Uzavřel se až roku 2012 po bezmála dvanáctileté právní bitvě. Tentokrát se proti bratrům postavil pravoslavný biskup. Státní rada, nejvyšší správní soud v Řecku, však rozhodla ve prospěch Božího lidu. Ve svém rozhodnutí upozornila na skutečnost, že samotná řecká ústava zaručuje svobodu  vyznání, a vyvrátila často opakované obvinění, že svědkové Jehovovi nejsou známé náboženství. Státní rada uvedla: „Nauky svědků Jehovových nejsou tajné, a proto jsou svědkové známým náboženstvím.“ Členové malého sboru v Kassandreie se těší z toho, že dnes mohou pořádat shromáždění ve vlastním sále Království.

12., 13. Jak se ve Francii nepřátelé Božího lidu snažili „výnosem [vytvářet] těžkosti“ a jak to dopadlo?

12 Francie. Někteří nepřátelé Božího lidu se uchylují k tomu, že „výnosem vytváří těžkosti“. (Přečti Žalm 94:20.) Například v polovině 90. let zahájily daňové úřady ve Francii finanční audit sdružení Association Les Témoins de Jéhovah (ATJ), jednoho z právních subjektů, které svědkové Jehovovi v této zemi využívají. Pravý účel auditu odhalil francouzský ministr financí, když prohlásil: „Tento audit může vést k právní likvidaci nebo k zahájení trestních stíhání . . ., což by pravděpodobně destabilizovalo činnost sdružení nebo způsobilo, že sdružení bude muset svou činnost v naší zemi ukončit.“ Přestože audit neprokázal žádné nepoctivé jednání, daňové úřady vyměřily sdružení ATJ přemrštěnou daň. Kdyby byla tato taktika úspěšná, bratři by pravděpodobně byli nuceni uzavřít odbočku a budovy prodat, aby mohli tuto ohromnou daň zaplatit. Pro Boží služebníky to byla náročná situace, ale nevzdali se. Důrazně proti tomuto nespravedlivému jednání protestovali a nakonec v roce 2005 podali stížnost k ESLP.

13 Své rozhodnutí soud vydal 30. června 2011. Uvedl v něm, že vzhledem k právu na svobodu vyznání by stát, s výjimkou extrémních případů, neměl posuzovat legitimitu náboženského přesvědčení ani způsob, jak se toto přesvědčení projevuje. Soud také prohlásil: „Zmíněné zdanění . . . vedlo k tomu, že sdružení přišlo o své klíčové finanční zdroje, což jeho přívržencům bránilo věnovat se v praktických ohledech svému uctívání.“ Soud jednomyslně rozhodl ve prospěch svědků Jehovových. Ti měli velkou radost, že francouzská vláda nakonec daň uvalenou na ATJ vrátila včetně úroků a v souladu s rozhodnutím soudu zrušila zástavní právo k majetku odbočky.

Můžeš se pravidelně modlit za bratry a sestry, kteří v současné době trpí následkem bezpráví.

14. Můžeš se boje za svobodu uctívání účastnit i ty?

14 Podobně jako kdysi Ester a Mordekai, i dnešní Jehovovi služebníci bojují za své právo uctívat Jehovu způsobem, který on sám určil. (Ester 4:13–16) Můžeš se tohoto boje účastnit i ty? Určitě. Můžeš se pravidelně modlit za bratry a sestry, kteří v současné době trpí následkem bezpráví. Takové modlitby mohou být pro naše spoluvěřící, kteří jsou vystaveni těžkostem a pronásledování, velkou pomocí.  (Přečti Jakuba 5:16.) Reaguje Jehova na tyto prosby? Naše soudní vítězství ukazují, že rozhodně ano. (Hebr. 13:18, 19)

Právo zvolit si léčbu v souladu se svým přesvědčením

15. Čím se Boží služebníci řídí, pokud jde o používání krve?

15 Jak jsme si ukázali v 11. kapitole, občané Božího království dostávají jasné biblické rady, jež jim pomáhají vyhýbat se zneužívání krve, které je v dnešní době naprosto běžné. (1. Mojž. 9:5, 6; 3. Mojž. 17:11; přečti Skutky 15:28, 29) Přestože nepřijímáme transfuze, chceme pro sebe i pro své blízké tu nejlepší dostupnou péči, která není v rozporu s Božími zákony. Nejvyšší soudy mnoha zemí uznávají, že lidé mají právo si v souladu se svým svědomím či náboženským přesvědčením zvolit nebo odmítnout určitý způsob léčby. V některých zemích se však v souvislosti s léčbou Boží služebníci dostávají do náročných situací. Podívejme se na několik příkladů.

16., 17. Co se v průběhu operace stalo jedné sestře v Japonsku a jak Jehova vyslyšel její modlitby?

16 Japonsko. Misae Takedaová, 63letá žena v domácnosti, potřebovala závažnou operaci. Protože byla věrným občanem Božího království, jasně svému lékaři řekla, že si přeje být léčena bez použití krve. Když se proto o několik měsíců později dozvěděla, že během operace dostala transfuzi, šokovalo ji to. Cítila se poškozená a podvedená, a proto v červnu 1993 podala na lékaře a nemocnici žalobu. Tato skromná a mírná žena měla opravdu neochvějnou víru. Přestože byla zesláblá, víc než hodinu odvážně vypovídala před zaplněnou soudní síní. U soudu naposledy byla pouhý měsíc před svou smrtí. Její odvaha a víra si určitě zaslouží obdiv. Sestra Takedaová řekla, že se neustále úpěnlivě modlila k Jehovovi, aby jí v tomto boji žehnal. Důvěřovala, že její modlitby vyslyší. Byla tato důvěra oprávněná?

17 Tři roky po smrti sestry Takedaové rozhodl Nejvyšší soud Japonska v její prospěch – dospěl k závěru, že podání transfuze navzdory jejímu výslovnému přání bylo nesprávné. V rozsudku z 29. února 2000 bylo uvedeno, že „právo se rozhodnout“ musí být v podobných případech „respektováno jako jedno z osobních práv“. Díky tomu, že sestra Takedaová byla odhodlána bojovat za své právo zvolit si způsob léčby v souladu se svým biblicky školeným svědomím, se dnes svědkové v Japonsku mohou nechat léčit bez obav z toho, že jim lékaři vnutí transfuzi.

Pablo Albarracini (18. až 20. odstavec)

18.–20. (a) Jak soudy v Argentině daly najevo, že člověk má právo prostřednictvím pokynů k léčebné péči odmítnout transfuzi? (b) Jak můžeme v otázce krve ukázat, že se podřizujeme Kristově vládě?

18 Argentina. Někdy může nastat situace, kdy své rozhodnutí ohledně léčby nemůžeme vyjádřit osobně, protože jsme v bezvědomí. Jak se na to připravit? Řešením je nosit s sebou právní dokument, který mluví za nás. Právě to udělal  Pablo Albarracini. V květnu 2012 se náhodou ocitl na místě, kde došlo k pokusu o loupež, a utrpěl mnohočetné střelné poranění. Do nemocnice byl dopraven v bezvědomí, takže svůj postoj k transfuzím nemohl vysvětlit. Měl ale řádně vyplněný dokument Plná moc, který podepsal o víc než čtyři roky dřív. Přestože jeho stav byl vážný a někteří lékaři se domnívali, že k tomu, aby přežil, je transfuze nezbytná, nemocnice byla ochotná jeho přání respektovat. Avšak jeho otec, který není svědek Jehovův, si opatřil soudní příkaz, jenž umožňoval podat transfuzi navzdory Pablovu přání.

19 Právník zastupující Pablovu manželku se okamžitě odvolal. Odvolací soud do několika hodin zrušil výrok nižšího soudu a rozhodl, že přání pacienta vyjádřená v pokynech k léčebné péči by měla být respektována. Pablův otec se potom obrátil na Nejvyšší soud Argentiny. Ten však nenašel „žádné důvody k pochybnostem, že [dokument, v němž Pablo odmítl transfuze] byl vyplněn s jasným vědomím, úmyslně a dobrovolně“. Soud uvedl: „Každý právně způsobilý dospělý člověk může dát v předstihu určité pokyny ohledně [svého] zdraví a může přijmout nebo odmítnout konkrétní způsoby léčby . . . Tyto pokyny musí příslušný lékař respektovat.“

Máš vyplněný dokument Plná moc?

20 Bratr Albarracini se plně zotavil. Za to, že měl vyplněný dokument Plná moc, jsou s manželkou velmi vděční. Tímto jednoduchým, ale důležitým krokem dal Pablo najevo, že se podřizuje Kristu, králi Božího království. Udělali jste ve vaší rodině podobná opatření?

April Cadorethová (21. až 24. odstavec)

21.–24. (a) Co vedlo k významnému rozhodnutí Nejvyššího soudu Kanady ohledně transfuzí v případě nezletilých? (b) Proč může být tento soudní případ povzbuzením pro mladé Jehovovy služebníky?

21 Kanada. Soudy obecně uznávají, že rodiče mají právo vybrat pro své děti takovou léčbu, kterou považují za nejlepší. V určitých případech dokonce rozhodly, že i někteří nezletilí jsou dostatečně zralí na to, aby jejich přání ohledně léčebné péče bylo respektováno. To platilo i o April Cadorethové. Když jí bylo 14 let, byla hospitalizována kvůli rozsáhlému vnitřnímu krvácení. O několik měsíců dřív April vyplnila dokument Plná moc, ve kterém uvedla, že jí ani v naléhavém případě nemá být podána transfuze. Ošetřující lékař však její výslovné přání ignoroval a vyžádal si soudní příkaz k transfuzi. April byly vnuceny tři jednotky koncentrátu červených krvinek. Ona sama tento zážitek později přirovnala ke znásilnění.

22 Ve snaze domoci se spravedlnosti se April a její rodiče obrátili na soudy. Po dvou letech se případ dostal až k Nejvyššímu soudu Kanady. Přestože s ústavní stížností  April formálně vzato neuspěla, soud jí přiznal náhradu nákladů řízení a rozhodl ve prospěch jí samotné i dalších zralých nezletilých, kteří chtějí mít možnost si způsob léčby sami zvolit. Soud uvedl: „V souvislosti s léčebnou péčí by mladí lidé do 16 let [což je v Kanadě hranice plnoletosti] měli mít možnost prokázat, zda jejich postoj k určitému druhu zvolené léčby se vyznačuje dostatečnou úrovní nezávislého myšlení a zralosti.“

23 Tato kauza je významná tím, že se Nejvyšší soud zabýval ústavními právy zralých nezletilých. Před tímto rozsudkem mohly kanadské soudy v případě dítěte do 16 let věku dát souhlas s určitým druhem léčby, pokud dospěly k závěru, že taková léčba je v nejlepším zájmu dítěte. Tento výrok Nejvyššího soudu však znamenal, že než soud schválí určitou léčbu proti vůli pacienta mladšího 16 let, musí mu nejprve dát možnost prokázat, zda je dostatečně zralý, aby se mohl sám za sebe rozhodovat.

„Mám velkou radost, že jsem aspoň trochu přispěla ke snaze oslavit Boží jméno a dokázat, že Satan je lhář.“

 24 Zmíněná právní bitva trvala tři roky. Stálo všechno to vynaložené úsilí za to? April je přesvědčená, že ano. Dnes slouží jako pravidelná průkopnice a zdravotně se jí daří dobře. Říká: „Mám velkou radost, že jsem aspoň trochu přispěla ke snaze oslavit Boží jméno a dokázat, že Satan je lhář.“ Z příkladu April je vidět, že i mladí křesťané mohou projevovat velkou odvahu a dávat tak najevo, že opravdu jsou občany Božího království. (Mat. 21:16)

Právo vychovávat děti podle Jehovových měřítek

25., 26. Jaká situace občas nastane v důsledku rozvodu?

25 Jehova svěřil rodičům odpovědnost vychovávat děti podle jeho měřítek. (5. Mojž. 6:6–8; Ef. 6:4) Už to je samo o sobě náročným úkolem. Ještě složitější to ale může být v případě, že se rodiče rozvedou. Jejich přístup k výchově se totiž může diametrálně lišit. Rodič, který je svědek Jehovův, je například pevně přesvědčen, že děti by měly být vedeny v duchu křesťanských zásad. S tím ale druhý rodič, který není svědek, nemusí souhlasit. Rodič z řad svědků by samozřejmě měl uznávat, že ačkoli se rozvodem přerušilo manželské pouto, pouto rodičovské trvá dál.

26 Rodič, který není svědek, může požádat soud o svěření dítěte do péče, aby tak měl pod kontrolou jeho náboženskou výchovu. Někteří tvrdí, že když je dítě vychováváno jako svědek Jehovův, škodí mu to. Prohlašují, že dítě přichází o narozeniny a další svátky a že v případě vážného úrazu nedostane „životodárnou“ krev. Většina soudů naštěstí neposuzuje, zda je náboženství jednoho z rodičů škodlivé, nebo ne, ale zvažuje, co je v nejlepším zájmu dítěte. Uveďme si několik příkladů.

27., 28. Jaký postoj zaujal Nejvyšší soud státu Ohio k obvinění, že když je dítě vychováváno jako svědek Jehovův, má to na něj negativní vliv?

27 Spojené státy. V roce 1992 se Nejvyšší soud státu Ohio zabýval případem, v němž otec tvrdil, že pokud jeho syn bude vychováván jako svědek Jehovův, bude to na něj mít negativní vliv. Soud nižší instance s tím souhlasil a svěřil syna do péče otci. Maminka Jennifer Paterová sice dostala možnost syna vídat, ale bylo jí nařízeno, že ho nesmí „vyučovat ani nijak vystavovat naukám svědků Jehovových v jakékoli podobě“. Toto nařízení bylo velmi obecné, takže mohlo být vysvětlováno i tak, že sestra Paterová se svým synem Bobbym nesmí mluvit ani o Bibli a o biblických morálních měřítkách. Umíš si představit, jak se cítila? Byla naprosto zdrcená. Říká ale, že se naučila být trpělivá a čekat na to, až bude jednat Jehova. Vzpomíná: „Jehova byl vždycky se mnou.“ Její advokátka, se kterou naše organizace  spolupracovala, se odvolala k Nejvyššímu soudu státu Ohio.

28 Nejvyšší soud se s výrokem nižšího soudu neztotožnil a uvedl, že „základním právem rodičů je vyučovat své děti, k čemuž patří i právo mluvit s nimi o svých mravních a náboženských hodnotách“. Jak soud dále prohlásil, pokud nebude prokázáno, že náboženské hodnoty svědků Jehovových ohrožují fyzické a duševní blaho dítěte, náboženská příslušnost rodiče soud neopravňuje k tomu, aby omezoval jeho právo na výchovu. A o tom, že by náboženské názory svědků negativně ovlivňovaly duševní nebo fyzické zdraví dítěte, soud nenašel žádný důkaz.

Mnohé soudy v otázce práva na výchovu dětí rozhodly ve prospěch křesťanských rodičů

29.–31. Proč jedna sestra v Dánsku přišla o právo na výchovu své dcery a jak v tomto případu rozhodl Nejvyšší soud?

29 Dánsko. Do podobné situace se dostala také Anita Hansenová, jejíž bývalý manžel požádal soud o to, aby mu byla svěřena do péče jejich sedmiletá dcera Amanda. Okresní soud sice roku 2000 Amandu svěřil do výchovy sestře Hansenové, ale její otec se odvolal k vyššímu soudu, který rozhodl v jeho prospěch. Zdůvodnil to tím, že rodiče mají protichůdné životní názory, jež vycházejí z jejich náboženského přesvědčení, a že je to otec, kdo by měl v těchto záležitostech rozhodovat. Sestra Hansenová tedy přišla o právo  na výchovu Amandy v podstatě proto, že patří ke svědkům Jehovovým.

30 Během tohoto náročného období byla často tak rozrušená, že ani nevěděla, o co se má modlit. „Velkou útěchou však pro mě byly myšlenky v Římanům 8:26 a 27,“ vzpomíná. „Pokaždé jsem cítila, že Jehova chápe, co chci říct. Viděl, co prožívám, a vždycky mi byl nablízku.“ (Přečti Žalm 32:8; Izajáše 41:10.)

31 Sestra Hansenová se odvolala k Nejvyššímu soudu Dánska. Ten ve svém rozhodnutí uvedl: „Otázka svěření do péče by se měla rozhodnout na základě individuálního posouzení toho, co je v nejlepším zájmu dítěte.“ Soud také prohlásil, že rozhodnutí ohledně svěření do péče by mělo záviset na tom, jak daný rodič dokáže řešit konflikty, ne na tom, jaké „nauky a postoje“ svědkové Jehovovi vyznávají. K velké radosti sestry Hansenové ji soud shledal jako způsobilou k výchově a vrátil Amandu do její péče.

32. Jak se Evropský soud pro lidská práva postavil proti diskriminaci rodičů, kteří patří ke svědkům Jehovovým?

32 Různé evropské země. Právní spory, které se týkaly svěření dítěte do péče, se v některých případech neřešily jen u nejvyšších soudů jednotlivých zemí, ale dostaly se až k Evropskému soudu pro lidská práva. Ten ve dvou případech rozhodl, že nižší soudy jednaly s rodičem z řad svědků a s rodičem, který svědkem není, rozdílně, a to jen na základě náboženské příslušnosti. Evropský soud takové jednání označil za diskriminační a prohlásil, že „rozdílný přístup, který je v podstatě založen pouze na náboženské příslušnosti, je nepřijatelný“. Jistá sestra, která z jednoho takového rozhodnutí ESLP měla užitek, vysvětlila, proč to pro ni znamenalo takovou úlevu: „Hrozně mě zraňovalo, když jsem byla obviňována z toho, že svým dětem ubližuji. Přitom jsem se jim jenom snažila dát to, co jsem pro ně považovala za nejlepší – křesťanskou výchovu.“

33. Jak mohou křesťanští rodiče uplatňovat zásadu ve Filipanům 4:5?

33 Svědkové, kteří musí soudní cestou bojovat za právo vštěpovat do srdce svých dětí biblické zásady, se samozřejmě snaží jednat rozumně. (Přečti Filipanům 4:5.) Jsou rádi, že mohou děti vychovávat podle biblických zásad. Zároveň ale uznávají, že odpovědnost za výchovu má i druhý rodič, který svědkem Jehovovým není – pokud tedy tuto odpovědnost přijímá. Jak rodiče z řad svědků ke svému úkolu vychovávat děti přistupují?

34. Jaký užitek křesťanští rodiče mohou mít z příkladu Židů v době Nehemjáše?

34 Poučný je příklad z doby Nehemjáše. Židé usilovně pracovali na opravě a výstavbě jeruzalémských hradeb. Věděli totiž, že tím sebe i členy své rodiny ochrání před okolními  nepřátelskými národy. Nehemjáš je povzbuzoval: „Bojujte za své bratry, své syny a své dcery, své manželky a své domovy.“ (Neh. 4:14) Židé si uvědomovali, jak je tento boj důležitý. Podobně i křesťanští rodiče usilovně pracují na tom, aby své děti vedli k pravdě. Vědí, že děti jsou ve škole i jinde vystaveny negativním vlivům. Podobně negativně mohou působit také média, a to i v prostředí domova. Rodiče, nikdy nezapomínejte na to, jak důležité je bojovat za své syny a dcery – snažte se pro ně vytvořit bezpečné prostředí, ve kterém se jim bude po duchovní stránce dobře dařit.

Důvěřujme tomu, že pravé uctívání má Jehovovu podporu

35., 36. Jaký užitek přináší to, že svědkové Jehovovi bojují za svá práva, a k čemu jsi rozhodnutý?

35 Je jasně vidět, že Boží novodobá organizace má v boji za svobodu uctívání Jehovovu podporu. Při projednávání soudních případů Boží služebníci často vydali úžasné svědectví, a to jak soudcům, tak široké veřejnosti. (Řím. 1:8) Pozitivním vedlejším účinkem těch mnoha právních vítězství je to, že se posílila občanská práva řady lidí, kteří svědky Jehovovými nejsou. My však neusilujeme o sociální reformu ani nám nejde o osobní zadostiučinění. Svědkové Jehovovi se svá práva snaží u soudů obhajovat především proto, aby podpořili pravé uctívání. (Přečti Filipanům 1:7.)

36 Ti, kdo bojovali za právo uctívat Jehovu, nám dali vynikající příklad víry. Kéž nám tyto příklady nikdy nezevšední. I my zůstaňme věrní a důvěřujme tomu, že Jehova nás v naší práci podporuje a že nám bude dávat sílu, abychom mohli i nadále jednat podle jeho vůle. (Iz. 54:17)