Přejít k článku

Přejít na obsah

Svědkové Jehovovi

Vybrat jazyk čeština

 NAPODOBUJTE JEJICH VÍRU | JOSEF

„Jak bych se mohl dopustit tak velké špatnosti?“

„Jak bych se mohl dopustit tak velké špatnosti?“

JOSEF vdechuje těžký, horký vzduch a vnímá vůni lotosového květu a jiných vodních rostlin. Jde jako zajatec s karavanou obchodníků. Zrovna cestují nížinou rozlehlé delty Nilu. Představte si šňůru lidí, kteří vedou svoje velbloudy podél vodního toku a míří k dalšímu egyptskému městu. Cestou občas vyplaší volavku nebo ibise. Josef znovu vzpomíná na Hebron, svůj domov, který leží v horách bičovaných větrem. Ten je teď stovky kilometrů daleko. Josef se ocitá v úplně jiném světě.

Ve vrcholcích palem a ve větvích fíkovníků klábosí a vřeští opice. Karavanu míjí nějací lidé a Josef jim nerozumí o nic víc než těm vřískajícím zvířatům. Možná se snaží pochytit co nejvíc slov a frází. Stejně se je asi časem bude muset naučit. Tuší totiž, že svůj domov už nikdy neuvidí.

Josefovi je asi sedmnáct nebo osmnáct let, ale už zažil situace, které by daly zabrat kdejakému dospělému muži. Byl tatínkův oblíbenec a jeho vlastní bratři ho ze žárlivosti skoro zabili. Nakonec ho prodali obchodníkům, se kterými teď cestuje. (1. Mojžíšova 37:2, 5, 18–28) Putují už celé týdny. Konečně se blíží do cíle své cesty a na obchodnících je vidět, že se čím dál víc těší, až v obrovské metropoli prodají Josefa a další cenné zboží a pořádně si vydělají. Co Josefovi pomohlo, aby ho nepřemohly pocity zoufalství a úplně se nezhroutil? A co může pomoct nám, aby naši víru nezničily náročné situace, které nám zkomplikují život nebo nám ho úplně obrátí naruby? Od Josefa se toho můžeme hodně naučit.

JEHOVA BYL S NÍM

Josefa „přivedli do Egypta a faraónův dvorní úředník Potifar, velitel tělesné stráže, Egypťan, ho zakoupil z ruky Išmaelitů, kteří ho tam přivedli“. (1. Mojžíšova 39:1) Těch několik slov z biblické zprávy nám pomáhá představit si ponížení, které mladý Josef zažil, když ho znovu prodali. Lidé kolem něj ho brali jenom jako zboží! Představte si Josefa, který jde za svým novým pánem, egyptským dvorním úředníkem. Procházejí rušnými ulicemi plnými obchůdků a míří k Josefovu novému domovu.

Domov? Místo, kam dorazili, by Josef popsal různě, ale určitě ne jako domov. Vyrostl v rodině, která vedla kočovný způsob života. Bydleli ve stanech a často se se svými stády ovcí přesouvali z místa na místo. Ale bohatí Egypťané, jako byl Potifar, žili ve vkusně zařízených domech světlých barev. Archeologové popisují, že si starověcí Egypťané libovali v nádherných zahradách obehnaných zdí. Vysazovali v nich stromy, které poskytovaly stín, a měli tam jezírka, kde pěstovali papyrus, lotos a další vodní rostliny. Některé domy stály v klidné, nerušené části zahrady a měly terasu, kde si mohli Egypťané užívat příjemný vánek. Domy měly vysoká okna kvůli větrání a hodně místností, včetně velké jídelny a části pro služebnictvo.

 Byl Josef nadšený, když to všechno viděl? To těžko. Spíš si ještě víc uvědomoval, jak je sám. Egypťané pro něj byli cizí svým jazykem, oblečením, tím, jak pečovali o svůj vzhled, a nejvíc svým náboženstvím. Uctívali závratné množství bohů, věnovali se okultismu a magii a byli posedlí vším, co se točilo kolem smrti a posmrtného života. Josef měl ale někoho, kdo mu pomáhal, aby se osamělostí nenechal úplně pohltit. Bible říká: „Jehova se prokázal být s Josefem.“ (1. Mojžíšova 39:2) Josef se mu určitě svěřoval se vším, co ho trápilo. A z Bible víme, že Jehova je blízko všem, kdo k němu volají o pomoc. (Žalm 145:18) Co dalšího Josef udělal, aby se přimkl k Jehovovi?

Byl rozhodnutý nepropadnout zoufalství a svoji práci vykonával nejlépe, jak dokázal. Dělal tedy něco, čemu Jehova mohl žehnat, a jeho nový pán si ho brzo oblíbil. Viděl, že mladý sluha má požehnání svého Boha. Díky tomu Potifarova domácnost ještě víc prosperovala. Potifar si schopného Josefa čím dál víc vážil, až nakonec do jeho rukou svěřil úplně všechno. (1. Mojžíšova 39:3–6)

Josef dal krásný příklad mladým lidem, kteří dnes slouží Jehovovi. Ve škole kolem sebe někdy mají lidi, kteří jsou posedlí okultismem a mají pesimistické názory na život. V takových chvílích můžou mít mladí křesťané pocit, že jsou sami a že do takového prostředí nepatří. Pokud něco podobného zažíváš i ty, připomínej si, že Jehova se nezměnil. (Jakub 1:17) I v dnešní době je s každým, kdo je mu věrný a kdo se ze všech sil snaží jednat tak, aby mu dělal radost. Takovým lidem bohatě žehná a ty nebudeš výjimkou.

Josef mezitím dospíval. Z chlapce se stal muž a Bible navíc říká, že byl „krásné postavy a krásného vzhledu“. Na obzoru se ale rýsovalo nebezpečí. Fyzická krása totiž často přitahuje nechtěnou a nepatřičnou pozornost.

Potifarova manželka si všimla mladého, schopného Josefa

NEPODLEHL

Pro Josefa byla důležitá věrnost. Pro Potifarovu manželku ale ne. V Bibli čteme: „Manželka jeho pána začala pozvedat oči k Josefovi a říkat: ‚Lehni si se mnou.‘“ (1. Mojžíšova 39:7) Co na to Josef? Lákalo ho přistoupit na její otevřené návrhy? Z Bible rozhodně nevyplývá, že by byl imunní vůči touhám, které jsou u mladých mužů běžné. Ani se z ní nedozvídáme, že by tato hýčkaná žena bohatého a vlivného dvorního úředníka nebyla atraktivní. Přemýšlel Josef, že se s ní vyspí, a namlouval si, že se o tom jeho pán nikdy nedozví?  Napadlo ho, že taková milostná aférka by mu mohla přinést jisté výhody?

Nevíme, co všechno se Josefovi honilo hlavou. Dobře ale víme, co bylo v jeho srdci. Je to jasně vidět z toho, co Potifarově manželce odpověděl: „Můj pán neví, co je u mne v domě, a všechno, co má, mi dal do ruky. V tomto domě není nikdo větší než já, a neodepřel mi vůbec nic kromě tebe, protože jsi jeho manželka. Jak bych se tedy mohl dopustit tak velké špatnosti a skutečně hřešit proti Bohu?“ (1. Mojžíšova 39:8, 9) Představte si mladého Josefa, jak tato slova pronáší pevným, rozhodným hlasem. Příčilo se mu už jen pomyšlení na to, že by udělal něco tak špatného. Proč?

Jak sám řekl, jeho pán mu naprosto důvěřoval. Dal mu za úkol, aby se staral o celou jeho domácnost, a neodepřel mu nic kromě své manželky. Jak by Josef mohl jeho důvěru zklamat? Něco takového mu bylo odporné. Pro svůj postoj měl ale ještě závažnější důvod – hnusila se mu skutečnost, že by zhřešil proti svému Bohu Jehovovi. Od rodičů dobře věděl, jak se Jehova dívá na manželství a na věrnost manželskému partnerovi. Když Jehova spojil manželstvím první lidský pár, jasně jim řekl, jak si jejich svazek představuje. Muž a žena měli mít blízký vztah a měli se stát „jedním tělem“. (1. Mojžíšova 2:24) Když se někdo pokusil takový vztah narušit, riskoval, že si přivodí Boží hněv. Trest od Boha málem stihl například ty, kdo si chtěli vzít Abrahamovu manželku, která byla Josefovou prababičkou, a Izákovu manželku, která byla Josefovou babičkou. (1. Mojžíšova 20:1–3; 26:7–11) Josef se z těch příběhů naučil, jaký má Bůh názor na manželství, a chtěl podle toho žít.

Potifarově manželce se ale Josefova odpověď vůbec nelíbila. Jen si to představte! Ten sprostý otrok si dovolil říct ne a ještě o jejím návrhu mluvil jako o „velké špatnosti“! Potifarova manželka nepolevovala. Její ješitnost a pýcha dostaly tvrdý úder, a proto byla ještě odhodlanější změnit Josefovo ne v ano. Chovala se podobně jako Satan, když pokoušel Ježíše. Jeho pokus taky nevyšel, ale on se nevzdal. Jenom čekal na další vhodnou příležitost. (Lukáš 4:13) Satan to tak dělá až dodnes, a proto musí být Boží služebníci pevní a odhodlaní vytrvat. Josef takový byl a díky tomu situaci dokázal zvládnout. Potifarova žena to na něj zkoušela „den co den“, ale on byl neoblomný. V Bibli čteme, že jí „nikdy nenaslouchal“. (1. Mojžíšova 39:10) Jenže Potifarova manželka byla svůdnice, která se hned tak nevzdává.

Vybrala si chvíli, kdy v domě nebyli žádní sluhové. Věděla, že Josef bude muset přijít, aby mohl dělat svou práci. Konečně nadešla její chvíle. Popadla ho za oděv a toužebně vydechla: „Lehni si se mnou!“ Josef ale neváhal ani vteřinu. Ucouvl, aby se z jejího sevření vytrhl. Ona ho ale držela pevně. Josef se z oděvu vykroutil, nechal jí ho v ruce a utekl. (1. Mojžíšova 39:11, 12)

Při čtení Josefova příběhu si možná vzpomeneme na radu, kterou dal apoštol Pavel: „Prchejte před smilstvem.“ (1. Korinťanům 6:18) Josef v tom dal všem křesťanům výborný příklad. Někdy se nemůžeme vyhnout blízkému kontaktu s lidmi, kteří neuznávají Jehovovy morální zásady. To ale neznamená, že musíme jejich vlivu podlehnout. Je potřeba „utéct“, ať už nás to bude stát cokoli.

Josefa to stálo hodně. Potifarova manželka se chtěla pomstít. Začala křičet a svolávat ostatní sluhy. Tvrdila jim, že ji chtěl Josef znásilnit a že utekl, když se rozkřičela. Nechala si jeho oděv jako důkaz a čekala, až se vrátí manžel. Když Potifar dorazil, nalhala mu to samé. Naznačila, že je to celé jeho vina, protože toho cizince k nim domů přivedl on. Jak Potifar reagoval? „Jeho hněv vzplanul“ a Josefa nechal zavřít do vězení. (1. Mojžíšova 39:13–20)

„NOHY MĚL SEVŘENÉ V OKOVECH“

O tom, jak to tehdy vypadalo v egyptských věznicích, moc nevíme. Archeologové našli jen jejich trosky. Šlo o velké stavby podobné pevnostem, ve kterých byly cely a podzemní kobky. Sám Josef později řekl, že ho dali do „vězeňské díry“, takže to nejspíš bylo strašné, tmavé místo. (1. Mojžíšova 40:15) Z knihy Žalmů se dozvídáme,  že Josef byl vystavený drsnému zacházení. Čteme tam: „Nohy měl sevřené v okovech, hrdlo uvězněné v železech.“ (Žalm 105:17, 18, Bible21) Egypťané někdy použili okovy a spoutali vězňům ruce za zády v místě loktů. Jindy jim nasadili železný límec, který jim svíral krk. Josef hodně trpěl, a přitom neudělal nic, čím by si to zasloužil.

Horší bylo, že nešlo jen o nějakou krátkodobou komplikaci. Biblická zpráva říká, že Josef „zůstal ve věznici“. Na tom strašném místě strávil roky! A nevěděl, jestli se vůbec někdy dostane ven. * Co mu pomohlo, aby nepropadl zoufalství a beznaději, když se dny ve vězení měnily v týdny a pak v měsíce?

Bible nám dává odpověď: „Jehova byl . . . dále s Josefem a poskytoval mu milující laskavost.“ (1. Mojžíšova 39:21) To může povzbudit i nás. Žádné vězeňské zdi, žádné okovy ani žádná tmavá kobka nemůžou Jehovovi zabránit, aby svým služebníkům dával najevo lásku. (Římanům 8:38, 39) Určitě si dokážeme představit, jak se Josef úpěnlivě modlí ke svému nebeskému Otci a svěřuje se mu se všemi svými pocity. Pak cítí, jak ho zaplavuje vnitřní klid, který mu může dát jedině „Bůh veškeré útěchy“. (2. Korinťanům 1:3, 4; Filipanům 4:6, 7) Co dalšího udělal Jehova pro Josefa? V Bibli čteme, že mu pomohl získat „přízeň v očích vrchního úředníka věznice“.

Vězni dostávali různou práci. Josef zase dělal něco, čemu mohl Jehova žehnat. Pracoval tvrdě. Ať dostal jakýkoli úkol, udělal maximum a nechal Jehovu, aby se postaral o zbytek. Díky jeho pomoci si získal důvěru a úctu druhých, stejně jako v Potifarově domácnosti. Bible říká: „Vrchní úředník věznice tedy předal Josefovi do ruky všechny vězně, kteří byli ve věznici; a on se prokázal být tím, kdo dával udělat všechno, co tam dělali. Vrchní úředník věznice se nestaral naprosto o nic, co měl v ruce, protože Jehova byl s Josefem, a co dělal, to Jehova obracel v úspěch.“ (1. Mojžíšova 39:22, 23) Pro Josefa muselo být ohromně uklidňující vědět, že se o něj Jehova dál stará.

Josef ve vězení tvrdě pracoval a Jehova mu žehnal

Co se můžeme od Josefa naučit? Někdy můžou nastat situace, které nám převrátí život vzhůru nohama. Můžeme se taky stát obětí nespravedlnosti. Když se ale budeme stále modlit k Jehovovi, budeme dodržovat jeho morální zásady a budeme se ze všech sil snažit dělat to, co je v jeho očích správné, bude mít čemu žehnat. O tom, jaké další požehnání měl Jehova připravené pro Josefa, se dozvíme v příštích článcích této rubriky.

^ 23. odst. Z Bible vyplývá, že Josefovi bylo sedmnáct nebo osmnáct, když začal pracovat u Potifara, a zůstal tam tak dlouho, že se z něj stal dospělý muž. Mohlo to být několik let. Když byl propuštěn z vězení, bylo mu třicet. (1. Mojžíšova 37:2; 39:6; 41:46)