Přejít k článku

Přejít na obsah

Svědkové Jehovovi

Vybrat jazyk čeština

 ŽIVOTNÍ PŘÍBĚH

Navzdory slabosti mám sílu

Navzdory slabosti mám sílu

Jelikož vážím necelých 30 kilo a jsem na invalidním vozíku, málokdo by si při pohledu na mě pomyslel, že bych mohla být silná. Ale přestože moje tělo slábne, vnitřní síla mi pomáhá být stále aktivní. Dovolte mi, abych vám vyprávěla, jak slabost a síla formovaly můj život.

Ve čtyřech letech

Na dětství mám moc hezké vzpomínky. Bydleli jsme ve venkovském domku na jihu Francie. Ráda jsem se houpala na houpačce, kterou mi udělal tatínek, a běhala po zahradě. V roce 1966 k nám začali chodit svědkové Jehovovi a vedli s tatínkem dlouhé rozhovory. O pouhých sedm měsíců později se rozhodl, že se stane svědkem, a zanedlouho dospěla ke stejnému rozhodnutí i maminka. Vyrůstala jsem ve vřelé rodinné atmosféře.

Krátce potom, co jsme se vrátili do Španělska, odkud moji rodiče pocházeli, se u mě objevily zdravotní problémy. V rukou a v kotnících jsem začala mít bodavé bolesti. Po dvou letech, kdy jsme navštívili mnoho lékařů, jsme se dostali k jednomu uznávanému revmatologovi. Ten vážně prohlásil: „Už je pozdě.“ Maminka začala plakat. V chladné ponuré místnosti, kde jsme byli, zaznívaly nezvyklé výrazy jako „autoimunní chronická nemoc“ a „juvenilní polyartritida“. * Bylo mi deset let a moc jsem tomu nerozuměla, ale pochopila jsem, že je to špatné.

Doktor doporučil, aby mě poslali do dětského sanatoria. Strohá budova sanatoria na mě už při příjezdu působila tísnivým dojmem. Vyžadovala se tam přísná kázeň. Jeptišky mi ostříhaly vlasy a oblékly mě do ošklivé uniformy. Jak to tady vydržím? říkala jsem si s pláčem.

JEHOVA SE PRO MĚ STÁVÁ SKUTEČNĚJŠÍM

Rodiče mě vedli k tomu, abych sloužila Jehovovi, a proto jsem se v sanatoriu odmítala podílet na katolických obřadech. Pro jeptišky to bylo těžké pochopit. Úpěnlivě jsem se proto k Jehovovi modlila, aby mě neopouštěl, a brzy jsem pocítila jeho ochranu. Bylo to jako vřelé, pevné objetí milujícího otce.

 Rodiče mě směli krátce navštěvovat každou sobotu. Nosili mi biblické publikace a jejich čtením jsem si upevňovala víru. Děti obvykle nesměly mít vlastní knihy, ale mně to jeptišky dovolily. Mohla jsem tam mít i Bibli a tu jsem si četla každý den. O své naději na pozemský ráj, kde už nikdo nebude nemocný, jsem mluvila s ostatními děvčaty. (Zjevení 21:3, 4) I když jsem někdy byla smutná a cítila se opuštěná, měla jsem radost z toho, že moje víra a důvěra v Jehovu sílí.

Po dlouhých šesti měsících mě lékaři poslali domů. Nemoc se sice nezlepšila, ale já byla šťastná, že jsem zpátky u rodičů. Klouby jsem měla čím dál zdeformovanější a bolesti silnější. Na začátku puberty jsem byla velmi slabá. Přesto jsem se ve čtrnácti letech dala pokřtít a byla jsem rozhodnutá sloužit svému nebeskému Otci, jak nejlépe budu moct. Někdy jsem však měla pocit, že mě Bůh zklamal. „Proč zrovna já? Prosím, uzdrav mě,“ modlila jsem se. „Nevidíš, jak moc trpím?“

Dospívání pro mě bylo náročným obdobím. Musela jsem se vyrovnat s tím, že se moje situace nezlepší. Bylo těžké nesrovnávat se s přáteli, kteří byli zdraví a plní života. Měla jsem pocit méněcennosti a uzavřela jsem se do sebe. Avšak rodina a přátelé mě podporovali. Ráda vzpomínám na Aliciu, která byla o dvacet let starší než já a stala se mou skutečnou přítelkyní. Pomohla mi, abych se nad svou nemoc povznesla a nepřemítala jen o svých problémech, ale zajímala se o druhé.

HLEDÁM ZPŮSOBY, JAK BÝT UŽITEČNÁ

Když mi bylo osmnáct, moje zdraví se výrazně zhoršilo, a dokonce i křesťanská shromáždění mě vyčerpávala. Využívala jsem ale všechen svůj „volný čas“ k tomu, abych si doma důkladně studovala Bibli. Knihy Job a Žalmy mi pomohly pochopit, že v současnosti se o nás Jehova stará především v duchovním ohledu. Díky častým modlitbám mi dával „moc, která je nad to, co je normální“ a „pokoj, který převyšuje všechno myšlení“. (2. Korinťanům 4:7; Filipanům 4:6, 7)

Ve 22 letech jsem se musela vyrovnat s faktem, že budu na vozíku. Měla jsem obavy, že lidé nebudou vnímat mě, ale jen invalidní vozík s nemocnou ženou. Na vozíku jsem však byla soběstačnější a to, čeho jsem se bála, se ukázalo jako výhoda. Jedna moje přítelkyně, která se jmenuje Isabel, mi navrhla, abych s ní jeden měsíc strávila 60 hodin tím, že budeme s lidmi mluvit o Bibli.

Zpočátku mi to přišlo absurdní. Modlila jsem se ale k Jehovovi o pomoc a s podporou rodiny a přátel jsem tohoto cíle dosáhla. Ten hektický měsíc rychle utekl a já jsem zjistila, že se mi podařilo překonat své obavy a ostych. Tolik se mi to líbilo, že v roce 1996 jsem se rozhodla, že se stanu pravidelnou průkopnicí, to znamená, že každý měsíc budu trávit kázáním 90 hodin. Bylo to jedno z mých nejlepších rozhodnutí – přiblížilo mě to k Jehovovi a posílilo i po fyzické stránce. V kazatelské službě mohu s lidmi mluvit o své víře a pomáhat jim, aby si vytvořili s Bohem přátelský vztah.

JEHOVA MI DÁVÁ SÍLU

V létě 2001 se mi stala dopravní nehoda a měla jsem zlomené obě nohy. Když jsem v hrozných bolestech ležela na nemocniční posteli, úpěnlivě jsem se v duchu modlila: „Jehovo, prosím tě, neopouštěj mě.“ V tu chvíli se mě pacientka na sousedním lůžku zeptala: „Nejste náhodou svědek Jehovův?“ Neměla jsem sílu jí odpovědět, jen jsem přikývla. „Znám svědky. Ráda čtu vaše časopisy,“ řekla. Její slova mě velmi povzbudila. I ve svém žalostném stavu jsem mohla obrátit pozornost na Jehovu. Byla to pro mě velká čest.

Když jsem se trochu zotavila, začala jsem se víc věnovat kazatelské službě. I když jsem měla nohy v sádře, maminka tlačila můj vozík a jezdily jsme po oddělení. Každý den jsme navštívily několik pacientek, zeptaly se, jak se jim daří, a nechaly jim nějaké biblické publikace. Bylo  to vyčerpávající, ale Jehova mi dával potřebnou sílu.

S rodiči v roce 2003

V posledních několika letech se moje potíže zhoršily, a aby toho nebylo málo, zemřel mi tatínek. Pracuji ale na tom, abych si udržela pozitivní postoj. Jak? Kdykoli je to možné, snažím se být s přáteli a příbuznými, což mi pomáhá, abych se nezabývala svými problémy. A když jsem sama, tak si čtu, studuji Bibli nebo kážu po telefonu.

Často zavřu oči a otevřu své „okno“ do nového světa, který Bůh slibuje.

Snažím se také radovat z malých věcí – například z větříku, který ovívá mou tvář, nebo z vůně květin. Jsou to důvody k vděčnosti. Velmi mi pomáhá také smysl pro humor. Jednou jsem byla s přítelkyní v kazatelské službě. Tlačila mě na vozíku, ale pak si chtěla něco zapsat. Najednou jsem začala sjíždět z kopce dolů a zastavila jsem se až o zaparkované auto. Byly jsme obě v šoku, ale když jsme viděly, že se nic vážného nestalo, rozesmály jsme se.

Je mnoho věcí, které dělat nemohu. Říkám jim „odložená přání“. Často zavřu oči a otevřu své „okno“ do nového světa, který Bůh slibuje. (2. Petra 3:13) Představuji si, že jsem zdravá, že chodím na procházky a plně se raduji ze života. Oblíbila jsem si slova krále Davida, který napsal: „Doufej v Jehovu; buď odvážný, a ať je tvé srdce silné.“ (Žalm 27:14) Mé tělo je sice stále slabší, ale Jehova mě posiluje. A tak navzdory slabosti mám stále sílu.

^ 6. odst. Juvenilní polyartritida je druh chronické artritidy, která postihuje děti. Imunitní systém napadá a ničí zdravé tkáně, což vyvolává bolest a otoky kloubů.