Přejít k článku

Přejít na obsah

Svědkové Jehovovi

Vybrat jazyk čeština

 ŽIVOTNÍ PŘÍBĚH

Jehova nám žehnal v období příznivém i obtížném

Jehova nám žehnal v období příznivém i obtížném

NA SVĚT jsem přišel v březnu 1930 ve vesnici Namkumba, která leží blízko města Lilongwe v dnešním Malawi. Moji příbuzní a přátelé už tehdy věrně sloužili Jehovovi. Já jsem se dal pokřtít v roce 1942 v jedné z našich malebných řek. Dalších 70 let jsem se snažil dělat přesně to, k čemu apoštol Pavel vybízel Timotea: „Kaž slovo, naléhavě se toho drž v příznivém období, v období obtížném.“ (2. Tim. 4:2)

Začátkem roku 1948 do Malawi poprvé přijeli z Brooklynu zástupci světového ústředí svědků Jehovových. Byli to Nathan H. Knorr a Milton G. Henschel. Jejich návštěva mě hodně povzbudila a probudila ve mně touhu sloužit Jehovovi celodobě. Pamatuju si, jak bratr Knorr stál na rozbahněném poli a 6 000 lidí pozorně poslouchalo jeho burcující proslov „Trvalý panovník pro všechny národy“.

O něco později jsem potkal jednu moc milou sestru. Jmenovala se Lidasi a i ona vyrůstala v rodině svědků Jehovových. Zjistil jsem, že má stejný cíl jako já – celodobou službu. V roce 1950 jsme se vzali a v roce 1953 jsme už měli dvě děti. I když k mým povinnostem přibyla odpovědnost je vychovávat, s manželkou jsme se rozhodli, že začnu s pravidelnou průkopnickou službou. O dva roky později mě bratři pozvali, abych sloužil jako zvláštní průkopník.

Brzo poté jsem dostal výsadu navštěvovat sbory jako krajský dozorce. Lidasi mě v tom podporovala a díky tomu jsem se dál dokázal hmotně i duchovně starat o rodinu. * Ale moc jsme si přáli, abychom mohli být v celodobé službě oba dva. Pečlivě jsme plánovali a všech pět dětí s námi spolupracovalo, takže v roce 1960 mohla začít s celodobou službou i Lidasi.

Sjezdy nás připravily na pronásledování

Toto příznivé období nám přineslo spoustu radosti. Sloužili jsme bratrům a sestrám v různých sborech. Naše práce nás zavedla do takových míst, jako jsou krásné svahy pohoří Mulanje nebo klidné pobřeží jezera Malawi, které se táhne skoro po celé délce východní hranice země. Viděli jsme, jak v krajích, kde jsme sloužili, pořád roste počet zvěstovatelů a sborů.

 V roce 1962 jsme se účastnili krásného oblastního sjezdu „Odvážní služebníci“. O rok později znovu přijel bratr Henschel, tentokrát na zvláštní sjezd, který se konal blízko města Blantyre. Bylo na něm asi 10 000 přítomných. Když to vidím zpětně, tyto sjezdy byly přesně to, co jsme v Malawi všichni potřebovali. Duchovně nás posílily a připravily na těžkou dobu, která byla před námi.

PŘICHÁZÍ OBTÍŽNÉ OBDOBÍ

Naše dílo bylo zakázáno a vláda zabavila majetek pobočky

V roce 1964 prošli svědkové tvrdými zkouškami, protože se nechtěli zapojovat do politických aktivit. Při vlně pronásledování bylo zničeno přes 100 sálů Království a přes 1 000 domovů svědků. My jsme ale dál pokračovali v krajské službě, a to až do roku 1967, kdy malawská vláda svědky Jehovovy zakázala. Majetek pobočky v Blantyre byl zabaven, misionáři byli vyhoštěni ze země a hodně místních svědků, včetně Lidasi a mě, se dostalo do vězení. Po propuštění jsme v krajské službě tajně pokračovali.

Jednoho dne v říjnu 1972 zamířilo k našemu domu asi sto členů radikálního politického hnutí známého jako malawský Svaz mládeže. Jeden z nich naštěstí běžel napřed a varoval mě, že mě chtějí zabít. Manželce a dětem jsem řekl, aby se schovaly mezi nedalekými banánovníky. Potom jsem utíkal k velkému mangovníku a vyšplhal na něj. Odtamtud jsem sledoval, jak ničí náš dům a všechny naše věci.

Bratři se nechtěli zapojovat do politiky, a tak jim lidé podpalovali domy

Pronásledování v Malawi bylo čím dál intenzivnější, a tak tisíce svědků utekly ze země. S rodinou jsme utekli taky a do června 1974 jsme zůstali v uprchlickém táboře na západě Mosambiku. Tehdy mě a Lidasi bratři požádali, abychom sloužili jako zvláštní průkopníci v Dómue, malém městečku v Mosambiku blízko malawských hranic. V této službě jsme pokračovali do roku 1975, kdy Mosambik získal nezávislost na Portugalsku. Spolu s dalšími svědky jsme byli donucení vrátit se do Malawi, kde zatím dál zuřilo pronásledování.

Po návratu do Malawi jsme dostali za úkol navštěvovat sbory v hlavním městě Lilongwe. V krajích, kde jsme sloužili, rostl počet sborů, a to i přes pronásledování a další náročné okolnosti.

CÍTÍME JEHOVOVU POMOC

Jednou jsme přišli do vesnice, kde zrovna probíhala politická schůze. Někteří zjistili, že jsme svědkové Jehovovi, a donutili nás posadit  se ke členům mládežnického hnutí známého jako malawští Mladí pionýři. Vroucně jsme se modlili k Jehovovi o pomoc a vedení. Když schůze skončila, začali nás bít. Najednou přiběhla starší žena a křičela: „Prosím, nechte je na pokoji! Ten muž je syn mého bratra. Pusťte je!“ Muž, který schůzi vedl, přikázal: „Nechte je jít!“ Nevíme, jak to ta žena myslela, protože nebyla naše příbuzná. Ale věříme, že Jehova vyslyšel naši modlitbu.

Legitimace politické strany

V roce 1981 jsme se s malawskými Mladými pionýry setkali znovu. Tentokrát nám vzali kola, zavazadla, krabice s knihami a složky se záznamy. Utekli jsme jim a běželi jsme do domu jednoho staršího. I teď jsme se hodně modlili. Báli jsme se kvůli všem těm informacím, které najdou ve složkách. Když se Mladí pionýři do složek podívali, uviděli dopisy z celého Malawi adresované mně. To je vystrašilo, protože si začali myslet, že jsem vládní úředník. Všechny věci proto okamžitě vrátili místním starším v takovém stavu, v jakém je vzali.

Jindy jsme se potřebovali dostat přes řeku, a tak jsme nastoupili na loď. Její majitel byl politický představitel té oblasti a rozhodl se zkontrolovat, jestli všichni cestující mají legitimaci politické strany. Když se k nám blížil, narazil na zloděje hledaného policií. To způsobilo rozruch a prohlížení legitimací bylo u konce. Znovu jsme cítili, že nám Jehova s láskou pomáhá.

ZATČENÍ A UVĚZNĚNÍ

V únoru 1984 jsem byl na cestě do Lilongwe, abych poslal zprávu do pobočky v Zambii. Zastavil mě policista a prohledal mi tašku. Našel nějaké biblické publikace, a tak mě odvedl na stanici a tam mě začal bít. Potom mě svázal provazy a zavřel mě do cely se zloději.

Další den mě policejní náčelník vzal do jiné místnosti, kde sepsal prohlášení: „Já, Trophim R. Nsomba, už nejsem svědek Jehovův, protože chci být propuštěn.“ Odmítl jsem to podepsat a řekl jsem mu: „Jsem připravený nejenom se nechat svázat, ale i zemřít. Pořád jsem svědek Jehovův.“ To policejního náčelníka rozzuřilo a praštil pěstí do stolu takovou silou, že se policista z vedlejší místnosti přiběhl podívat, co se děje. Náčelník mu řekl: „Tenhle muž odmítá podepsat, že už není svědek. Tak ho nechte podepsat, že pořád je svědek Jehovův, a pošleme ho na policejní stanici do Lilongwe.“ Moje milovaná manželka celou tu dobu nevěděla, co se se mnou děje. Teprve o čtyři dny později se dozvěděla, kde jsem.

Na policejní stanici v Lilongwe se mnou zacházeli laskavě. Policejní náčelník mi řekl:  „Tady máte misku rýže, protože jste byl spoutaný kvůli Božímu Slovu. Ostatní lidé tady jsou zloději.“ Potom mě poslal do vězení Kachere, kde jsem zůstal pět měsíců.

Ředitel věznice byl rád, že jsem přišel, protože chtěl, abych tam dělal „kaplana“. Toho současného z jeho funkce sesadil a řekl mu: „Už nechci, abys tady učil Boží Slovo, protože jsi šel do vězení kvůli tomu, že jsi kradl ve své církvi.“ A tak jsem měl za úkol každý týden vyučovat z Bible na shromážděních pořádaných pro vězně.

Časem se věci změnily k horšímu. Vězeňští úředníci mě vyslýchali a chtěli vědět, kolik svědků je v Malawi. Když jsem jim to neřekl, bili mě tak dlouho, až jsem ztratil vědomí. Jindy se mě zase ptali, kde sídlí naše vedení. Reagoval jsem: „Položili jste mi jednoduchou otázku a já vám odpovím.“ Policisté měli radost a začali nahrávat na magnetofon. Řekl jsem jim, že se o tom mluví v Bibli. To je překvapilo a ptali se: „Kde v Bibli?“

„V Izajášovi 43:12,“ odpověděl jsem. Našli si ten verš a pozorně si ho přečetli: „‚Jste tedy moji svědkové,‘ je Jehovův výrok, ‚a já jsem Bůh.‘“ Přečetli si ho třikrát. Potom se zeptali: „Jak může být vedení svědků Jehovových v Bibli, když je přece v Americe?“ Řekl jsem jim: „I svědkové Jehovovi v Americe jsou přesvědčení, že tenhle verš mluví o tom, kde sídlí jejich vedení.“ Nedozvěděli se, co chtěli, a tak mě poslali do věznice Dzaleka, která ležela kousek na sever od Lilongwe.

POŽEHNÁNÍ V OBTÍŽNÉM OBDOBÍ

Když jsem v červenci 1984 přišel do věznice Dzaleka, už tam bylo 81 svědků. Věznice byla přeplněná. Všech tři sta vězňů muselo spát na podlaze, namačkaní na sebe. My svědkové jsme se časem rozdělili na skupinky. V nich jsme si každý den povídali o verši, který jeden z nás vybral. To nám dodávalo sílu.

Potom nás ředitel věznice oddělil od ostatních vězňů. Jeden strážný nám tajně řekl: „Není to tak, že by vás vláda nenáviděla. Drží vás ve vězení ze dvou důvodů. Jednak se bojí, že by vás zabili Mladí pionýři. A jednak kážete, že má přijít válka, a vláda se obává, že se jí ze strachu rozutečou vojáci.“

Po soudním procesu jsou bratři odváděni pryč

V říjnu 1984 jsme všichni museli k soudu. Každý z nás byl odsouzený na dva roky. Stejně jako dřív i teď nás dali dohromady s vězni, kteří nebyli svědkové. Ale ředitel věznice všem oznámil: „Svědkové Jehovovi nekouří. Takže strážní, nechtějte po nich cigarety ani je neposílejte pro žhavý kousek uhlí, aby vám zapálili. Jsou to  Boží služebníci! Svědkové Jehovovi by měli dostávat jídlo dvakrát denně, protože tady nejsou za nějaký zločin, ale kvůli své víře v Bibli.“

Díky dobré pověsti jsme měli i další výhody. Když byla tma nebo pršelo, vězni nesměli chodit ven. Ale nás strážní pustili z budovy, kdykoli jsme chtěli. Věřili nám a věděli, že se nepokusíme utéct. Jednou se například stalo, že jsme pracovali na poli a strážný, který na nás dohlížel, onemocněl. Tak jsme ho odnesli zpátky do věznice. Protože jsme se vždycky chovali dobře, mohli jsme vidět, jak je Jehovovo jméno oslavováno ústy našich věznitelů. (1. Petra 2:12) *

ZNOVU PŘICHÁZÍ PŘÍZNIVÉ OBDOBÍ

Z věznice Dzaleka mě propustili 11. května 1985. Bylo nádherné znovu se setkat s rodinou. Děkujeme Jehovovi, že nám v tom těžkém období pomáhal zůstat věrní. Máme stejné pocity jako apoštol Pavel, který napsal: „Nepřejeme si totiž, bratři, abyste byli v nevědomosti o soužení, které nás postihlo . . ., takže jsme si vůbec nebyli jisti dokonce svým životem. Vskutku jsme ve svém nitru cítili, že jsme přijali rozsudek smrti. Bylo to proto, abychom neměli důvěru v sebe, ale v Boha, který budí mrtvé. Z tak veliké věci jako smrt nás opravdu vyprostil.“ (2. Kor. 1:8–10)

Bratr Nsomba s manželkou Lidasi před sálem Království v roce 2004

Někdy se nám skutečně zdálo, že to nepřežijeme. Ale pořád jsme prosili Jehovu, aby nám dával odvahu a moudrost a taky abychom zůstali pokorní a mohli dál dělat čest jeho velkému jménu.

Jehova nám neustále žehnal, v období příznivém i v období obtížném. Dnes máme obrovskou radost z nové pobočky, která byla v Lilongwe dokončená v roce 2000, a taky z toho, že je po celém Malawi přes 1 000 sálů Království. Zažít takové požehnání od Jehovy je pro mě a Lidasi tak duchovně obohacující, že nám to připadá jako sen. *

^ 7. odst. Bratři, kteří mají malé děti, už nejsou zváni, aby sloužili jako krajští dozorci.

^ 30. odst. Víc o pronásledování v Malawi si můžeš přečíst v Ročence svědků Jehovových 1999 na stranách 170–223.

^ 34. odst. V době, kdy byl tento článek připravován, bratr Nsomba ve věku 83 let zemřel.