Přejít k článku

Přejít na obsah

Svědkové Jehovovi

Vybrat jazyk čeština

Otázky čtenářů

Otázky čtenářů

Jak probíhá ve sborech jmenování starších a služebních pomocníků?

Když v prvním století apoštol Pavel mluvil se staršími, kteří sloužili ve sboru v Efezu, řekl jim: „Dávejte pozor na sebe a na celé stádo, v němž vás svatý duch ustanovil jako dozorce, abyste pásli Boží sbor, který vyplatil krví svého vlastního Syna.“ (Sk. 20:28) Jakou úlohu má svatý duch při jmenování starších a služebních pomocníků v dnešní době?

Za prvé, pod jeho působením byly do Bible zapsány požadavky, které musí starší a služební pomocníci splňovat. V 1. Timoteovi 3:1–7 je uvedeno 16 požadavků na starší. Další najdeme například v Titovi 1:5–9 a v Jakubovi 3:17, 18. Požadavky na služební pomocníky jsou zaznamenány v 1. Timoteovi 3:8–10, 12, 13. Za druhé, ti, kdo bratry ke jmenování doporučují, a ti, kdo o něm rozhodují, se modlí o to, aby jim Jehovův duch pomohl posoudit, zda určitý bratr tyto požadavky v dostatečné míře splňuje. A za třetí, sám bratr, který má být jmenován, musí projevovat ovoce svatého ducha. (Gal. 5:22, 23) Svatý duch tedy v procesu jmenování působí od začátku do konce.

Kdo ale navrženého bratra přímo jmenuje? V minulosti se všechny návrhy na jmenování nových služebních pomocníků a starších posílaly do místní odbočky. Tam bratři ustanovení vedoucím sborem tyto návrhy posoudili a buď je schválili, nebo zamítli. O svém rozhodnutí odbočka informovala radu starších. Pokud odbočka jmenování schválila, starší to danému bratrovi sdělili a zeptali se ho, zda je ochotný se tohoto úřadu ujmout a zda mu v tom nic nebrání. Nové jmenování nakonec oznámili sboru.

Je pravda, že v prvním století někdy pověřili bratry určitým úkolem sami apoštolové. Například jmenovali sedm bratrů, kteří měli mít na starosti rozdělování jídla vdovám. (Sk. 6:1–6) Těch sedm bratrů ale dost možná sloužilo jako sboroví dozorci už před tím, než dostali tento úkol. Z této zprávy tedy nemůžeme usuzovat, že zodpovědnost jmenovat starší a služební pomocníky měli apoštolové. Takže kdo v prvním století tuto zodpovědnost měl?

Bible nám sice nesděluje všechny podrobnosti, ale přesto z ní můžeme vyvodit, jak tehdy  jmenování probíhalo. Dozvídáme se, že když se Pavel a Barnabáš vraceli ze své první misionářské cesty, „v každém sboru ustanovili starší muže, a když v postech předkládali modlitbu, svěřili je Jehovovi, v něhož uvěřili“. (Sk. 14:23) O řadu let později napsal Pavel svému společníkovi na cestách Titovi tato slova: „Zanechal jsem tě na Krétě proto, abys napravil věci, které jsou nedostatečné, a abys jmenoval starší muže v jednom městě za druhým, jak jsem ti dal nařízení.“ (Tit. 1:5) Zdá se, že tato autorita byla svěřena i Timoteovi, který toho s apoštolem Pavlem dost nacestoval. (1. Tim. 5:22) Z toho všeho vyplývá, že jmenování měli na starosti cestující dozorci, a ne apoštolové a starší muži v Jeruzalémě.

Na základě tohoto biblického vzoru nedávno vedoucí sbor svědků Jehovových upravil postup pro jmenování starších a služebních pomocníků. Od 1. září 2014 tedy probíhá následovně: Rada starších pošle návrh na jmenování krajskému dozorci, který ho důkladně zváží. Když potom do sboru přijede na spolupráci, vyrazí s dotyčným bratrem do služby a bude se ho snažit dobře poznat. Potom věc prodiskutuje s radou starších a udělá konečné rozhodnutí. Každý krajský dozorce má tedy na starosti jmenování starších a služebních pomocníků ve svém kraji. Díky tomu se postup jmenování přiblížil vzoru z prvního století.

Starší a krajský dozorce zvažují, zda určitý bratr splňuje požadavky na jmenování (Malawi)

Kdo všechno hraje roli při jmenování starších a služebních pomocníků? Na „věrném a rozvážném otrokovi“ stále leží zodpovědnost za poskytování duchovního pokrmu. (Mat. 24:45–47) S pomocí svatého ducha proto vyhledává v Bibli zásady, které se týkají toho, jak má být celosvětový křesťanský sbor organizován, a dává pokyny, jak tyto zásady uplatnit. Věrný otrok také jmenuje všechny krajské dozorce a členy výborů odboček. Každá odbočka zase pomáhá na svém území uvádět pokyny vedoucího sboru do praxe. Rady starších mají za úkol pečlivě zvážit, zda bratr, kterého chtějí navrhnout pro úřad ve sboru, splňuje biblické požadavky. Krajští dozorci mají závažnou odpovědnost takové návrhy pečlivě a s modlitbou zvážit a potom bratry, kteří k tomu jsou způsobilí, jmenovat.

Když dobře rozumíme tomu, jak jmenování ve sboru probíhá, jasně vidíme, že svatý duch má při tom důležitou úlohu. Díky tomu máme ke starším a služebním pomocníkům větší důvěru a úctu. (Hebr. 13:7, 17)

 Koho představují dva svědkové z 11. kapitoly Zjevení?

Ve Zjevení 11:3 se píše o dvou svědcích, kteří mají prorokovat 1 260 dnů. Zpráva dále uvádí, že divoké zvíře nad nimi „zvítězí . . . a zabije je“, ale „po třech a půl dnech“ budou k úžasu přihlížejících oživeni. (Zjev. 11:7, 11)

Kdo jsou tito svědkové? To zjistíme, když prozkoumáme pár podrobností z 11. kapitoly Zjevení. Za prvé, svědkové „jsou znázorněni dvěma olivovníky a dvěma svícny“. (Zjev. 11:4) To nám připomíná svícen a dva olivovníky ze Zecharjášova proroctví. Tam se dozvídáme, že tyto olivovníky představují dva pomazané, tedy místodržitele Zerubbabela a velekněze Jozua, kteří „stojí vedle Pána celé země“. (Zech. 4:1–3, 14) Za druhé, tito dva svědkové provádějí podobná znamení jako kdysi Mojžíš a Elijáš. (Srovnej Zjevení 11:5, 6 se 4. Mojžíšovou 16:1–7, 28–35 a 1. Královskou 17:1; 18:41–45.)

Co mají všechny tyto biblické pasáže společného? Mluví se v nich o lidech, které Bůh pověřil, aby vedli jeho lid během náročného období. Dva svědkové z 11. kapitoly Zjevení proto představují ty pomazané bratry, kteří vedli Boží lid v době, kdy bylo zřízeno Boží království. Ti od roku 1914 po dobu tří a půl let obrazně řečeno kázali „v pytlovině“.

Na konci tří a půl let byli tito pomazaní uvězněni neboli symbolicky zabiti. Období, kdy byli obrazně mrtví, mělo trvat „tři a půl dne“, tedy poměrně krátce. Nepřátelé Božího lidu tehdy měli velkou radost, protože se domnívali, že kazatelská činnost byla zastavena. (Zjev. 11:8–10)

Nicméně jak bylo předpovězeno, na konci tří a půl dne byli dva svědkové oživeni. To znamená, že tito pomazaní byli propuštěni na svobodu. Ale nejen to. Obdrželi navíc od Boha prostřednictvím Ježíše Krista zvláštní pověření. Patřili k těm, kdo byli v roce 1919 ustanoveni za „věrného a rozvážného otroka“, aby pečovali o duchovní potřeby Božího lidu v posledních dnech. (Mat. 24:45–47; Zjev. 11:11, 12)

Stojí za povšimnutí, že první dva verše 11. kapitoly Zjevení zasazují tyto události do doby, kdy má probíhat měření neboli prohlídka duchovního chrámu. O prohlídce duchovního chrámu a následném přečišťování se zmiňuje i 3. kapitola Malachiáše. (Mal. 3:1–4) Jak dlouho mělo toto období prohlídky a přečišťování trvat? Od závěru roku 1914 do jara 1919. Toto období tedy zahrnuje oba časové úseky z 11. kapitoly Zjevení – jak 1 260 dní (42 měsíců), tak obrazné tři a půl dne.

Je opravdu skvělé, že Jehova nechal vykonat toto přečišťovací dílo a tak očistil lid „horlivý pro znamenité skutky“. (Tit. 2:14) Vážíme si věrnosti pomazaných křesťanů, kteří v tom náročném období vedli Boží lid a tím naplnili úlohu symbolických dvou svědků. *