Přejít k článku

Přejít na obsah

Svědkové Jehovovi

Vybrat jazyk čeština

 ŽIVOTNÍ PŘÍBĚH

Milníky mého křesťanského života

Milníky mého křesťanského života

V roce 1947 se katoličtí kněží v Santa Aně v Salvadoru snažili poštvat místní lidi proti svědkům. Když jednou bratři pořádali každotýdenní studium Strážné věže, přišlo několik kluků a do otevřených dveří misionářského domova začali házet kameny. Za nimi dorazil dav lidí v čele s kněžími. Někteří v davu mávali pochodněmi, jiní nesli sošky. Celé dvě hodiny zasypávali dům kamením a skandovali: „Ať žije Panna Maria!“ a „Smrt Jehovovi!“ Chtěli vyděsit misionáře a vyhnat je z města. Dobře si na to pamatuji, protože jsem tam tehdy seděla i já. Stalo se to před 67 lety. *

DVA roky předtím jsme s Evelyn Trabertovou absolvovaly čtvrtou třídu biblické školy Strážné věže Gilead. Škola se tehdy konala poblíž Ithaky ve státě New York. Dostaly jsme za úkol společně kázat v Santa Aně. Než se s vámi ale krátce podělím o zážitky z necelých 29 let misionářské služby, řeknu vám, proč jsem se pro takový způsob života vlastně rozhodla.

DUCHOVNÍ DĚDICTVÍ

Narodila jsem se v roce 1923. Moji rodiče, John a Eva Olsonovi, tehdy žili ve městě Spokane ve státě Washington. Byli to luteráni, ale nesouhlasili s naukou o pekle. Nešla jim dohromady s jejich přesvědčením, že Bůh je láska. (1. Jana 4:8) Tatínek pracoval v pekárně a jednou v noci mu jeho spolupracovník vysvětlil, že podle Bible peklo není místem věčného trápení. Krátce potom rodiče začali studovat se svědky Jehovovými a dozvěděli se, co Bible doopravdy říká o životě po smrti.

Bylo mi teprve devět, ale pamatuji si, jak rodiče s nadšením mluvili o nově nalezených pravdách z Bible. Jejich nadšení se ještě znásobilo, když se dozvěděli, že pravý Bůh se jmenuje Jehova,  a když zjistili, že nelogická nauka o Trojici není založená na Bibli. Nádherné biblické pravdy jsem nasávala jako houba a na vlastní kůži jsem zažívala, že pravda člověka osvobozuje. (Jan 8:32) Studium Bible mě proto nikdy nenudilo. Vždycky jsem ji ráda zkoumala. I když jsem byla stydlivá, chodila jsem s rodiči do kazatelské služby. Dali se pokřtít v roce 1934. V roce 1939, když mi bylo šestnáct, jsem tento krok udělala i já.

V roce 1941 s maminkou a tatínkem na sjezdu v St. Louis ve státě Missouri

V létě roku 1940 rodiče prodali náš dům a všichni tři jsme začali sloužit jako průkopníci ve městě Coeur d’Alene ve státě Idaho. Nad opravnou aut jsme si pronajali byt, ve kterém jsme bydleli i pořádali shromáždění. Tehdy mělo vlastní sál Království jen málo sborů, a svědkové se proto většinou scházeli u někoho doma nebo v pronajatých prostorách.

V roce 1941 jsem s rodiči jela na sjezd do St. Louis ve státě Missouri. Neděle byla „Den dětí“ a mladí od pěti do osmnácti let si měli sednout přímo před podium. Bratr Joseph F. Rutherford se v jednu chvíli obrátil na nás mladé: „Všechny . . . děti, . . . které jste souhlasily, že budete poslouchat Boha a jeho Krále, prosím, vstaňte.“ Postavily jsme se. Bratr Rutherford pak zvolal: „Pohleďte, více než 15 000 nových svědků pro Království!“ Ten okamžik mě utvrdil v rozhodnutí, že chci být průkopnicí po celý svůj život.

STOJÍ PŘED NÁMI NOVÉ ÚKOLY

Několik měsíců po tomto sjezdu se naše rodina přestěhovala na jih Kalifornie. Dostali jsme za úkol založit sbor ve městě Oxnard. Žili jsme v malém obytném přívěsu, kam se vešla jenom jediná postel. Moji postel jsme každý večer udělali na jídelním stole. Oproti době, kdy jsem měla vlastní pokoj, to byla docela změna.

Do Kalifornie jsme přijeli krátce poté, co Japonsko 7. prosince 1941 napadlo Pearl Harbor na Havajských ostrovech. Následující den Spojené státy vstoupily do druhé světové války. Vláda nařídila, že v noci musí být zhasnutá všechna světla. Japonské ponorky totiž hlídkovaly u kalifornského pobřeží a naprostá tma jim měla ztížit útok na cíle na pevnině.

O několik měsíců později, v srpnu 1942, jsme se zúčastnili Teokratického sjezdu nového světa v Clevelandu ve státě Ohio. Vyslechli jsme si tam přednášku bratra Nathana H. Knorra s názvem „Mír – může být trvalý?“. Rozebral v ní 17. kapitolu Zjevení, kde je popsané „divoké zvíře“, které „bylo, ale není, a přece se chystá vystoupit z propasti“. (Zjev. 17:8, 11) Bratr Knorr vysvětlil, že „divoké zvíře“ představuje Společnost národů, která v roce 1939 prakticky přestala existovat. Bible ale předpověděla, že tuto společnost nahradí jiná. Mělo to vést k období relativního míru. A přesně to se stalo v roce 1945 – druhá světová válka skončila a „divoké zvíře“ se znovu objevilo na scéně, tentokrát jako Organizace spojených národů. Svědkové Jehovovi tehdy rozšířili svou činnost do mnoha dalších zemí a od té doby jich stále přibývá.

Můj diplom z Gileadu

Díky tomuto proroctví jsem si uvědomila, co je před námi. Když zaznělo oznámení, že se příští rok bude konat první třída školy Gilead, zatoužila jsem stát se misionářkou. V roce 1943 mě bratři  poslali průkopničit do Portlandu ve státě Oregon. Ve službě jsme používali gramofon a lidem u dveří přehrávali krátké přednášky. Pak jsme jim nabízeli publikace o Božím království. Celý rok jsem nedokázala přestat myslet na misionářskou službu.

Když jsem v roce 1944 dostala společně se svojí dobrou kamarádkou Evelyn Trabertovou pozvání do Gileadu, byla jsem nadšením bez sebe. Pět měsíců nás instruktoři učili, jak mít radost ze studia Bible. Moc na nás zapůsobila jejich pokora, která se projevila například tak, že nás občas obsluhovali u jídla. Graduace naší třídy proběhla 22. ledna 1945.

MISIONÁŘSKÁ SLUŽBA

V červnu 1946 jsme s Evelyn a s Leem a Esther Mahanovými dorazili do našeho nového působiště v Salvadoru. Hned jsme viděli, že tamní pole se „bělají ke žni“. (Jan 4:35) Situace, o které jsem vyprávěla na začátku, ukazuje, jak moc kněží zuřili. Jen týden předtím jsme v Santa Aně zorganizovali první krajský sjezd. Na přednášku pro veřejnost jsme se snažili pozvat co nejvíc lidí. Měli jsme obrovskou radost, když jich nakonec přišlo skoro 500. Odpor kněží nás nezastrašil, ale naopak nás posílil v rozhodnutí zůstat ve městě a dál pomáhat upřímným obyvatelům. Přestože je kněží odrazovali od toho, aby četli Bibli, a jen málokdo si ji mohl pořídit, mnozí hladověli po pravdě. Vážili si toho, že se učíme španělsky, abychom s nimi mohli mluvit o pravém Bohu Jehovovi a o jeho nádherném slibu, že na zemi obnoví ráj.

Pět studentů z naší třídy bylo posláno do Salvadoru. Zleva doprava: Evelyn Trabertová, Millie Brashierová, Esther Mahanová, já a Leo Mahan

Jedním z mých prvních zájemců byla Rosa Ascenciová. Když začala studovat Bibli, odešla od muže, se kterým žila. Pak začal Bibli studovat i on. Vzali se, dali se pokřtít a začali Jehovovi horlivě sloužit. Rosa byla prvním člověkem ze Santa Any, který se pustil do průkopnické služby. *

Rosa měla malý krámek s potravinami. Vždycky když šla do služby, krámek zavřela a důvěřovala Jehovovi, že se o ni postará. Když ho po několika hodinách zase otevřela, zákazníci se jen hrnuli. Na vlastní kůži tak zažívala, jak Jehova plní slib z Matouše 6:33. Věrně mu sloužila až do své smrti.

Místní kněz jednou zašel za mužem, který šesti misionářům, včetně mě, pronajímal svůj dům. Varoval ho, že jestli nás tam nechá, on i jeho žena budou vyloučeni z církve. Majitel domu byl vlivný obchodník a už předtím se mu jednání kněží příčilo. Nátlaku nepodlehl, a dokonce knězi řekl, že by mu vyloučení z církve vůbec nevadilo. Ujistil nás, že v jeho domě můžeme zůstat tak dlouho, jak budeme chtít.

VÝZNAMNÝ OBČAN SE STÁVÁ SVĚDKEM

Odbočka postavená v roce 1955

V hlavním městě San Salvadoru jedna misionářka studovala Bibli se ženou inženýra Baltasara  Perly. Tento dobrosrdečný muž ztratil víru v Boha, když viděl, jak pokrytecky jednají náboženští představitelé. V době, kdy se bratři chystali postavit odbočku, se pan Perla nabídl, že se postará o vypracování plánů i o vlastní stavbu, aniž by za to chtěl zaplatit.

Chování svědků při stavbě odbočky ho přesvědčilo, že našel pravé náboženství. Dal se pokřtít 22. července 1955 a jeho manželka Paulina ho brzo následovala. Obě jejich děti věrně slouží Jehovovi. Jejich syn, Baltasar mladší, slouží už 49 let v brooklynském betelu, kde podporuje stále rostoucí kazatelské dílo. Teď slouží ve výboru odbočky ve Spojených státech. *

Když jsme začali v San Salvadoru organizovat sjezdy, bratr Perla nám pomohl získat pronájem velké sportovní haly. Nejdřív jsme využívali jenom několik sektorů. Jehova ale naší činnosti žehnal, a tak náš počet každým rokem rostl, až jsme se tam jednou nevešli. Při těchto radostných příležitostech jsem se vídala s bratry a sestrami, se kterými jsem kdysi studovala Bibli. Představte si, jaký to byl pocit, když mě moji bývalí zájemci seznamovali s mými duchovními vnoučaty – nově pokřtěnými svědky, se kterými studovali oni.

Bratr F. W. Franz mluví k misionářům na sjezdu

Na jednom sjezdu za mnou přišel bratr a řekl, že se mi musí k něčemu přiznat. Nepoznala jsem ho, a tak jsem byla zvědavá. „Byl jsem mezi těmi kluky, co na vás v Santa Aně házeli kameny,“ vysoukal ze sebe. Teď sloužil Jehovovi stejně jako já! Měla jsem z toho ohromnou radost. Při rozhovoru s ním jsem si znovu uvědomila, že celodobá služba je to nejkrásnější, čemu se člověk může v životě věnovat.

První krajský sjezd, kterého jsme se účastnili v Salvadoru

ROZHODNUTÍ, KTERÝCH JSEM NIKDY NELITOVALA

V Salvadoru jsem jako misionářka sloužila skoro 29 let. Nejdřív byla mým působištěm Santa Ana, pak Sonsonate, Santa Tecla a nakonec San Salvador. V roce 1975 jsem se po mnoha  modlitbách rozhodla misionářskou službu ukončit a vrátit se do Spokane. Moji stárnoucí rodiče, kteří stále věrně sloužili Jehovovi, potřebovali pomoc.

Tatínek zemřel v roce 1979. Pak jsem se dál starala o maminku, která slábla a byla čím dál víc odkázaná na pomoc druhých. Zemřela o osm let později, když jí bylo 94. To náročné období mě po fyzické i citové stránce naprosto vyčerpalo. Následkem toho jsem dostala velmi bolestivý pásový opar. Modlitby a Jehovova láskyplná péče mě ale držely nad vodou. Díky jeho pomoci jsem tuto zkoušku vytrvalosti zvládla. Zažila jsem, jak plní svůj slib: „Sám vás budu stále podpírat až do šedin člověka.“ (Iz. 46:4)

V roce 1990 jsem se přestěhovala do Omaku ve státě Washington, kde jsem znovu mohla pomáhat španělsky mluvícím lidem. Několik mých zájemců se dalo pokřtít. Bylo pro mě ale čím dál těžší starat se o dům, a tak jsem se v listopadu 2007 přestěhovala do nedalekého městečka Chelanu. Spolukřesťané z místního španělského sboru se o mě dobře starají a já jsem jim za to nesmírně vděčná. Ve sboru není nikdo jiný mého věku, a tak mě bratři a sestry s láskou přijali za svoji babičku.

Kdysi jsem se rozhodla, že se nevdám a nebudu mít děti, abych se službě Jehovovi mohla věnovat naplno a „bez rozptylování“. (1. Kor. 7:34, 35) Získala jsem ale hodně duchovních dětí. Uvědomuji si, že v dnešní době nemůžu mít všechno. Dávám proto na první místo to, co tam patří – službu Jehovovi celou duší. V novém světě bude spousta času na všechno ostatní. Můj oblíbený text je Žalm 145:16, kde žalmista Jehovovi říká: „Uspokojuješ touhu všeho živého.“

Díky průkopnické službě zůstávám duchem mladá

Teď je mi 91 a pořád jsem celkem zdravá, takže pokračuji v průkopnické službě. Pomáhá mi to zůstat duchem mladá a dává to mému životu smysl. Když jsem přijela do Salvadoru, kazatelská činnost se tam teprve rozbíhala. Přestože Satan našemu dílu zarytě odporuje, dnes je tam přes 39 000 zvěstovatelů. Když o tom přemýšlím, posiluje to moji víru. Je nepochybné, že Jehova svůj lid podporuje svým svatým duchem.

^ 4. odst. Viz anglické vydání Ročenky svědků Jehovových z roku 1981, strany 45 a 46.

^ 19. odst. Viz anglické vydání Ročenky z roku 1981, strany 41 a 42.

^ 24. odst. Viz anglické vydání Ročenky z roku 1981, strany 66, 67, 74 a 75.