Přejít k článku

Přejít na obsah

Svědkové Jehovovi

Vybrat jazyk čeština

 ŽIVOTNÍ PŘÍBĚH

Jehova mi celý život pomáhá

Jehova mi celý život pomáhá

Několik dní po naší svatbě jsme s Evelyn vystoupili z vlaku do mrazivého rána ve městě Hornepayne, které leží v drsné krajině severního Ontaria v Kanadě. Vyzvedl nás jeden místní bratr a s jeho manželkou a synem jsme si dali pořádnou snídani. Potom jsme se brodili sněhem a vydávali svědectví dům od domu. Odpoledne jsem přednesl svůj první proslov v roli krajského dozorce. Na shromáždění se sešlo jenom nás pět.

SKUTEČNOST, že můj proslov v roce 1957 poslouchalo jen pár lidí, mě nijak netrápila. Už odmalička jsem byl totiž hrozně stydlivý. Když k nám domů přišla návštěva, vždycky jsem se běžel schovat, dokonce i v případě, že jsem ty lidi znal.

Tím pádem vás možná překvapí, že většina úkolů, které jsem měl v Boží organizaci, si žádala kontakt s mnoha lidmi – s přáteli i s těmi, které jsem neznal. Po celou tu dobu jsem dál bojoval s pocity nejistoty a nedostatkem sebedůvěry, takže si za své úspěchy nemohu připsat žádnou zásluhu. Spíš to vnímám tak, že Jehova v mém případě splnil svůj slib: „Opevním tě. Skutečně ti pomohu. Skutečně tě budu pevně držet svou pravicí spravedlnosti.“ (Iz. 41:10) Jehovovu pomoc jsem viděl hlavně v tom, jak mě podporovali spolukřesťané. O několika z nich vám povím. Začnu těmi, kteří mi pomáhali ještě jako malému klukovi.

POUŽÍVALA BIBLI A ČERNÝ ZÁPISNÍK

Na naší farmě v jihozápadním Ontariu

S rodiči jsme bydleli na farmě v jihozápadní části Ontaria. Ve 40. letech k nám jednoho slunečného nedělního rána přišla Elsie Huntingfordová. Maminka  šla otevřít, ale tatínek byl stejně stydlivý jako já, a tak jsme společně seděli uvnitř a poslouchali, co se děje u dveří. Tatínek si myslel, že sestra Huntingfordová je podomní obchodnice. Bál se, že maminka koupí něco, co nepotřebujeme, a tak se nakonec zvedl a šel říct, že nemáme zájem. „Vy nemáte zájem o biblické studium?“ zeptala se sestra Huntingfordová. „O to samozřejmě zájem máme,“ odpověděl tatínek.

Sestra Huntingfordová nás nemohla navštívit v lepší chvíli. Moji rodiče krátce předtím vystoupili ze Sjednocené církve Kanady, v níž byli aktivními členy. Proč z církve odešli? Kazatel totiž ve vstupní hale kostela začal vyvěšovat seznam dárců a řadil je podle toho, jakou částkou přispěli. Rodiče neměli moc peněz, a tak se většinou objevovali skoro na konci seznamu. Starší v církvi na ně tlačili, aby dávali víc. A jiný kazatel přiznal, že aby nepřišel o práci, učí při bohoslužbách to, čemu ve skutečnosti nevěří. Z církve jsme tedy odešli, ale pořád jsme měli duchovní potřeby a hledali jsme způsob, jak je uspokojit.

Činnost svědků Jehovových byla tehdy v Kanadě zakázaná, a tak sestra Huntingfordová při studiu nepoužívala nic jiného než Bibli a černý zápisník, ve kterém měla poznámky. Když už si byla jistá, že ji neudáme, začala nám nosit biblické publikace. Po každém studiu jsme je pečlivě schovali. *

Rodiče poznali pravdu díky službě dům od domu a dali se pokřtít v roce 1948

Navzdory odporu a různým překážkám sestra Huntingfordová horlivě kázala dobrou zprávu. To na mě zapůsobilo a pomohlo mi to, abych i já přijal pravdu za svou. Dal jsem se pokřtít 27. února 1949, rok po svých rodičích. Křtil jsem se v plechovém žlabu, který sloužil k napájení dobytka. Bylo mi sedmnáct a dal jsem si za cíl vstoupit do celodobé služby.

JEHOVA MI POMOHL SEBRAT ODVAHU

V roce 1952 mě překvapilo pozvání do betelu

Nebyl jsem si jistý, jestli mám s průkopnickou službou začít hned. Myslel jsem si, že bych si na to měl nejdřív našetřit nějaké peníze, a tak jsem si našel práci v kanceláři a současně jsem  pracoval v bance. Byl jsem ale mladý a nezkušený, takže jak rychle jsem peníze vydělal, tak rychle se zase rozkutálely. Bratr Ted Sargent mě proto povzbudil, abych byl odvážný a důvěřoval Jehovovi. (1. Par. 28:10) Přesně takové jemné postrčení jsem potřeboval a v listopadu 1951 jsem začal průkopničit. Měl jsem jen 40 dolarů v kapse, staré kolo a novou aktovku. Ale Jehova se vždycky postaral, abych měl všechno, co jsem potřeboval. Jsem Tedovi moc vděčný, že mi k průkopnické službě pomohl. Získal jsem díky tomu mnoho dalších výsad a požehnání.

Jednou odpoledne koncem srpna 1952 mi zavolali bratři z kanadské odbočky v Torontu. Pozvali mě, abych tam od září začal pracovat. I přes svoji plachost jsem z toho byl nadšený. Nikdy jsem sice v betelu nebyl, ale to, co mi o něm říkali jiní průkopníci, znělo skvěle. A opravdu, od první chvíle jsem se tam cítil jako doma.

„UKAŽ BRATRŮM, ŽE TI NA NICH ZÁLEŽÍ“

Dva roky po svém příchodu do betelu jsem se místo bratra Billa Yacose stal služebníkem sboru Toronto Shaw (dnes se tento úřad nazývá koordinátor rady starších). Bylo mi 23 let a připadal jsem si jako naivní kluk z vesnice. Bratr Yacos mi naštěstí pokorně a láskyplně ukázal, co mám dělat. A hodně mi pomohl Jehova.

Bratr Yacos byl statné postavy, měl dobrosrdečný úsměv a upřímně se zajímal o lidi. Miloval své spoluvěřící a oni milovali jeho. Pravidelně k nim chodil na návštěvu, a to nejen ve chvílích, kdy řešili nějaké problémy. Učil mě, abych dělal totéž a abych s bratry a sestrami spolupracoval v kazatelské službě. Řekl mi: „Kene, ukaž bratrům, že ti na nich záleží. Pak bude jednodušší si navzájem odpouštět.“

NAŠEL JSEM SI OBĚTAVOU A MILUJÍCÍ MANŽELKU

Jehova mi pomohl také tím, že mi dal úžasnou manželku. V lednu 1957 jsem si vzal Evelyn, absolventku 14. třídy školy Gilead. Před svatbou sloužila v kanadské provincii Québec, kde se mluví francouzsky. Tehdy tam měla velký vliv římskokatolická církev, takže Evelyn to ve službě neměla jednoduché. Spoléhala se ale na Jehovu a ve svém působišti věrně vytrvávala.

S Evelyn jsme se vzali v roce 1957

Stejně věrně podporovala i mě. (Ef. 5:31) Hned po svatbě měla příležitost to dokázat. Chtěli jsme si udělat dovolenou na Floridě, ale místo toho mi den po svatbě zavolali z odbočky a požádali mě, abych na týden přijel do kanadského betelu. To se samozřejmě křížilo s našimi plány, ale Evelyn i já jsme chtěli udělat cokoli, oč nás Jehova požádá. Zrušili jsme tedy líbánky a vydali se do odbočky. Evelyn během toho týdne chodila do služby blízko betelu. Byl to úplně jiný obvod než v Québeku, ale zvládla to.

Koncem týdne mi bratři oznámili překvapivou zprávu – jmenovali mě krajským dozorcem v severním Ontariu. Byl jsem čerstvě ženatý pětadvacetiletý  mladík a neměl jsem skoro žádné zkušenosti, ale s Evelyn jsme do toho šli s důvěrou v Jehovu. Spolu s dalšími dozorci, kteří se vraceli do svých krajů, jsme nastoupili do nočního vlaku a zamířili na sever. Tito zkušení bratři nás nesmírně povzbudili. Jeden z nich nechtěl, abychom celou noc seděli na nepohodlných sedačkách, a trval na tom, že máme využít místo ve spacím voze, které si pro sebe rezervoval. Ráno jsme se ocitli uprostřed mrazivé kanadské zimy v městečku Hornepayne, jak jsem vyprávěl v úvodu. Bylo to jen patnáct dní po naší svatbě.

S Evelyn nás čekaly další změny. Během krajské služby jsem koncem roku 1960 dostal pozvánku do 36. třídy školy Gilead. Desetiměsíční kurz měl probíhat v Brooklynu a začínal v únoru 1961. Měl jsem obrovskou radost, která však byla zkalená tím, že Evelyn pozvání nedostala. Stejně jako manželky jiných bratrů byla požádána, aby napsala dopis a uvedla v něm, že je ochotná zůstat v Kanadě, zatímco já odjedu nejméně na deset měsíců do Brooklynu. Evelyn to oplakala, ale domluvili jsme se, že bych pozvání měl přijmout. Byla ráda, že se i já mohu zúčastnit tak hodnotného školení.

Zatímco jsem byl v Gileadu, manželka sloužila v kanadské odbočce. Bydlela v pokoji s milou sestrou Margaret Lovellovou, která patřila mezi pomazané. Evelyn to brala jako velkou výsadu. Samozřejmě že se nám hrozně stýskalo, ale s Jehovovou pomocí jsme si na novou situaci zvykli. Evelyn byla ochotná toho hodně obětovat, abychom mohli být pro Jehovu a jeho organizaci co nejužitečnější. To jsem na ní vždycky obdivoval.

Asi po třech měsících školení si se mnou promluvil bratr Nathan Knorr, který tehdy stál v čele celosvětového díla. Zeptal se mě, jestli jsem ochotný školu Gilead přerušit, vrátit se do Kanady a nějakou dobu být v odbočce instruktorem školy služby Království. Řekl mi, že tuto nabídku přijmout nemusím. Pokud chci, mohu Gilead dokončit a stát se misionářem. Také poznamenal, že pokud teď pojedu do Kanady, už mě možná do školy Gilead nikdy nepozvou a časem se nejspíš vrátím do kazatelského pole. Měl jsem si o tom promluvit s manželkou a pak se rozhodnout.

Já jsem ale dobře věděl, jak se Evelyn dívá na teokratické úkoly. Mohl jsem tedy bratru Knorrovi okamžitě říct: „Ať po nás bude Jehovova organizace chtít cokoli, moc rádi to uděláme.“ Takový postoj jsme měli vždycky. Nechtěli jsme si vybírat, ale jít, kamkoli nás organizace pošle.

V dubnu 1961 jsem tedy odjel z Brooklynu do Kanady, abych tam učil na škole služby  Království. Později jsme se stali členy rodiny betel. Po nějaké době přišlo překvapení. Dostal jsem pozvánku do 40. třídy školy Gilead, která se konala v roce 1965. Evelyn musela znovu v dopise napsat, že je ochotná sloužit v Kanadě, zatímco já budu v Gileadu. Ale několik týdnů poté dostala pozvání do školy i ona. Jistě si dokážete představit, jakou jsme měli radost.

Po příjezdu do školy Gilead nám bratr Knorr řekl, že studenti zařazení do kurzu francouzštiny, což jsme byli i my, budou pověřeni službou v Africe. Ale při graduaci jsme se dozvěděli, že se vracíme zpátky do Kanady. Byl jsem jmenován dozorcem odbočky (dnes koordinátor výboru odbočky). Ve svých 34 letech jsem se na to moc necítil, a tak jsem bratru Knorrovi připomněl, že jsem docela mladý. On mě ale ujistil, že to zvládnu. Když mě pak jako dozorce odbočky čekalo nějaké závažné rozhodnutí, radil jsem se se staršími a zkušenějšími bratry z betelu.

V BETELU JSEM SE UČIL I ŠKOLIL DRUHÉ

V betelu mám spoustu příležitostí učit se od druhých. Hodně obdivuji ostatní členy výboru odbočky a vážím si jich. Také na mě měly v mnoha ohledech pozitivní vliv stovky bratrů a sester různého věku, které jsme poznali jak v betelu, tak ve sborech, kde jsme sloužili.

Vedu ranní uctívání v kanadském betelu

V betelu mohu také školit druhé a posilovat jejich víru. Apoštol Pavel řekl Timoteovi: „Pokračuj v tom, co ses naučil.“ Potom ale dodal: „Věci, jež jsi slyšel ode mne za podpory mnoha svědků, ty věci svěřuj věrným lidem, kteří zase budou dostatečně způsobilí vyučovat jiné.“ (2. Tim. 2:2; 3:14) Občas se mě spolukřesťané ptají, co jsem se během své dlouhé 57leté služby v betelu naučil. Odpovídám docela jednoduše: „Ochotně a pohotově dělej všechno, co po tobě chce Boží organizace, a důvěřuj Jehovovi, že ti bude pomáhat.“

Zdá se mi, jako by to bylo včera, kdy jsem přijel do betelu coby nesmělý a nezkušený mladík. Jehova mi po celé ty roky pomáhal a obrazně řečeno svíral mou pravici. Ve chvílích, kdy jsem to potřeboval, mě podporoval zejména prostřednictvím milujících bratrů a sester a jakoby říkal: „Neboj se. Já sám ti pomohu.“ (Iz. 41:13)

^ 10. odst. Zákaz naší činnosti zrušily kanadské úřady 22. května 1945.