Přejít k článku

Přejít na obsah

Svědkové Jehovovi

Vybrat jazyk čeština

 ŽIVOTNÍ PŘÍBĚH

Vždy se nám vyplatilo spoléhat na Jehovu

Vždy se nám vyplatilo spoléhat na Jehovu

Život je nepředvídatelný, nejistý a někdy přináší náročné situace. Ale Jehova pomáhá těm, kdo u něj hledají vedení a nespoléhají se sami na sebe. S manželkou jsme si to během našeho dlouhého a uspokojujícího života ověřili mnohokrát. Nejdřív vám krátce povyprávím něco o našich rodinách.

TATÍNEK a maminka se potkali v roce 1919 na sjezdu Mezinárodních badatelů Bible v Cedar Pointu v Ohiu. Ještě ten rok se vzali. Já jsem se narodil v roce 1922 a můj bratr Paul o dva roky později. Moje manželka Grace se narodila v roce 1930. K badatelům Bible patřili i její rodiče Roy a Ruth Howellovi a také její prarodiče, kteří se přátelili s bratrem C. T. Russellem.

S Grace jsme se seznámili v roce 1947 a svatbu jsme měli 16. července 1949. Než jsme se vzali, otevřeně jsme si promluvili o tom, jak si představujeme náš život. Rozhodli jsme se, že nebudeme mít děti a budeme se věnovat celodobé službě. Společně jsme začali sloužit jako průkopníci 1. října 1950 a o dva roky později nás bratři pozvali do krajské služby.

KRAJSKÁ SLUŽBA A ŠKOLA GILEAD

Oba jsme si uvědomovali, že na takový úkol nejsme úplně připravení. Snažil jsem se pochytit co nejvíc od zkušených bratrů a zároveň jsem hledal pomoc pro Grace. Obrátil jsem se na Marvina Holiena, dlouholetého přítele naší rodiny, který sám sloužil jako krajský dozorce, a požádal ho: „Grace je mladá a nemá dost zkušeností. Mohl bys mi doporučit někoho, s kým by mohla chodit do služby a učit se od něj?“ Odpověděl mi: „O někom bych věděl. Skvělá by pro ni byla Edna Winkleová, je to ostřílená průkopnice.“ Grace později o Edně řekla: „Pomohla mi, abych se ve službě cítila uvolněně, abych dobře reagovala na námitky a také abych dobře naslouchala a díky tomu mohla lidem správně odpovědět. Přesně to jsem potřebovala.“

Zleva: Nathan Knorr, Malcolm Allen, Fred Rusk, Lyle Reusch a Andrew Wagner

Sloužili jsme ve dvou krajích ve státě Iowa, které zasahovaly i do Minnesoty a Jižní Dakoty. Potom jsme dostali na starost kraj New York 1, do kterého patřily městské části Brooklyn a Queens. Nikdy nezapomeneme, jak nezkušeně jsme se tehdy cítili. V našem kraji byl  také sbor Brooklyn Heights, který se scházel v sále Království v betelu. Jeho členy bylo mnoho dlouholetých betelitů. Po mém prvním služebním proslovu v tom sboru za mnou přišel bratr Nathan Knorr a řekl mi zhruba toto: „Malcolme, ukázal jsi nám, na čem pracovat, a bylo to na místě. Nikdy nezapomeň, že pokud nám nebudeš dávat laskavé rady, organizaci moc neprospěješ. Jen tak dál.“ Po shromáždění jsem to vyprávěl Grace. Šli jsme nahoru do našeho pokoje a byli jsme tak psychicky vyčerpaní, že jsme se rozplakali.

„Pokud nám nebudeš dávat laskavé rady, organizaci moc neprospěješ. Jen tak dál.“

Po několika měsících jsme dostali dopis s pozváním do 24. třídy školy Gilead. Její graduace měla proběhnout v únoru 1955. Ještě před nástupem nám bylo řečeno, že nás nutně nemusí poslat do zahraničí jako misionáře. Škola nám má spíš pomoct, abychom dobře zvládali úkoly spojené se službou cestujícího dozorce. Gilead byl nádherným zážitkem, ale zároveň lekcí pokory.

Fern a George Couchovi se mnou a Grace v Gileadu, 1954

Po graduaci jsem dostal za úkol sloužit jako oblastní dozorce. Do našeho území patřily státy Indiana, Michigan a Ohio. K našemu překvapení jsme v prosinci roku 1955 dostali dopis od bratra Knorra. Stálo v něm: „Buďte ke mně naprosto upřímní a otevření. Pokud jste ochotní jít do betelu a zůstat tady . . . nebo nějakou dobu pracovat v betelu a potom sloužit v zahraničí, dejte mi vědět. Ale pokud dáváte přednost oblastní a krajské službě, klidně mi to napište.“ Odpověděli jsme, že s radostí přijmeme jakýkoli úkol. Vzápětí jsme dostali zprávu, že se máme dostavit do betelu.

BÁJEČNÉ ROKY V BETELU

Během těch úžasných let strávených v betelu jsem míval proslovy ve sborech a na sjezdech po celých Spojených státech. Také jsem se podílel na vyučování mnoha mladých bratrů, kteří později dostávali v Jehovově organizaci zodpovědné úkoly. Časem jsem začal pracovat jako tajemník bratra Knorra, a to v oddělení, které organizovalo celosvětové kazatelské dílo.

Při práci ve služebním oddělení, 1956

Zvlášť jsem si oblíbil práci ve služebním oddělení. Měl jsem příležitost spolupracovat s T. J. (Budem) Sullivanem. Mnoho let sloužil jako dozorce tohoto oddělení. Ale spoustu jsem se toho naučil i od dalších bratrů. Jedním z nich byl Fred Rusk, který měl za úkol mě školit. Rád vzpomínám, jak jsem se ho zeptal: „Frede, proč v některých  mých dopisech děláš tolik úprav?“ Nejdřív se zasmál, ale pak řekl zajímavou myšlenku: „Malcolme, když něco řekneš, vždycky to můžeš vysvětlit. Ale když něco napíšeš, a zvlášť když je to jménem služebního oddělení, musí to být co nejjasnější a nejpřesnější.“ Potom laskavě dodal: „Hlavu vzhůru, vedeš si dobře a časem to bude ještě lepší.“

Grace si v betelu vyzkoušela práci v různých odděleních, například jako domovní pracovnice uklízela pokoje betelitů. Práce ji bavila. Ještě dneska, když potkáme některé z těch bratrů, kteří tehdy byli mladí, se smíchem Grace říkají: „Tys mě naučila, jak má vypadat pořádně ustlaná postel. Mamka ti za to byla vděčná.“ Grace ráda pracovala i v oddělení časopisů, korespondenčním oddělení a také v oddělení, kde se kopírovaly magnetofonové pásky. Díky takovým rozmanitým úkolům chápala, že ať už člověk dělá v Jehovově organizaci cokoli a kdekoli, vždycky je to výsada a požehnání. Vnímá to tak až dodnes.

PŘICHÁZEJÍ ZMĚNY

V polovině sedmdesátých let jsme si začali uvědomovat, že naši stárnoucí rodiče potřebují pomoc. Nakonec jsme museli udělat těžké rozhodnutí. Nechtěli jsme odejít z betelu a opustit všechny ty milé bratry a sestry, které jsme měli nesmírně rádi. Ale přesto všechno jsem cítil, že postarat se o rodiče je moje povinnost. Se službou v betelu jsme tedy skončili a doufali jsme, že až se situace změní, budeme se moci vrátit.

Potřebovali jsme peníze, a tak jsem začal pracovat jako pojišťovací agent. Nikdy nezapomenu, co mi na školení řekl jeden manažer: „Tenhle byznys je postavený na tom, že chodíme za lidmi večer, protože právě tehdy jsou doma. Nic není důležitější než být každý večer v práci a snažit se je zastihnout.“ Odpověděl jsem: „Určitě s tím máte bohaté zkušenosti a já to respektuji. Ale mám také povinnosti, které se týkají duchovních věcí. Nikdy jsem je nezanedbával a nehodlám s tím začít ani teď. Některé večery budu věnovat práci, ale v úterý a ve čtvrtek potřebuju být na velmi důležitých shromážděních.“ Nechtěl jsem je kvůli zaměstnání vynechávat a Jehova mi za to opravdu žehnal.

Stáli jsme u postele mojí maminky, když v červenci 1987 zemřela v pečovatelském domě. Vrchní sestřička přišla za Grace a řekla jí: „Paní Allenová, jděte domů a odpočiňte si. Všichni víme, že jste se o svou tchyni celou dobu starala. Můžete mít dobrý pocit a být na sebe hrdá.“

 Betel nám přirostl k srdci, a tak jsme si v prosinci 1987 znovu vyplnili přihlášku. Ale o pár dní později lékaři zjistili, že Grace má rakovinu tlustého střeva. Díky operaci a následné léčbě se úplně uzdravila. Mezitím nám přišel dopis z betelu, ve kterém nám bratři doporučili, abychom zůstali v našem sboru. Byli jsme pevně rozhodnutí ve službě pro Jehovu dál dělat všechno, co je v našich silách.

Po čase jsem dostal nabídku, abych pracoval v Texasu. Řekli jsme si, že teplejší počasí by nám mohlo dělat dobře. A měli jsme pravdu. V Texasu žijeme už 25 let a máme kolem sebe starostlivé bratry a sestry, které jsme si velmi zamilovali.

CO JSME SE NAUČILI

Grace znovu dostala rakovinu tlustého střeva a bojovala i s rakovinou štítné žlázy. Nedávno se k tomu přidala také rakovina prsu. Nikdy si ale nestěžovala a vždycky mě respektovala jako svou hlavu a spolupracovala se mnou. Lidé se jí často ptají: „Čím to je, že máte tak hezké manželství a vyzařuje z vás taková radost?“ Grace vždycky uvádí čtyři důvody: „Jsme nejlepší přátelé, každý den si spolu povídáme, rádi spolu denně trávíme čas a nikdy nejdeme spát, když jsme na sebe rozzlobení.“ Někdy samozřejmě uděláme něco, co se toho druhého dotkne, ale vždycky si dokážeme odpustit a zapomenout na to. Takový přístup opravdu funguje.

„Vždycky se spoléhej na Jehovu a nevzpouzej se proti tomu, co připouští.“

V životě jsme se potýkali s různými problémy a naučili jsme se při tom několik důležitých věcí:

  1. Vždycky se spoléhej na Jehovu a nevzpouzej se proti tomu, co připouští. Nikdy se nespoléhej sám na sebe. (Přísl. 3:5, 6; Jer. 17:7)

  2. Ať už řešíš jakýkoli problém, hledej vedení v Jehovově Slově. Poslouchat Jehovu a jeho zákony je nezbytné. Neexistuje zlatá střední cesta – buď jsi poslušný, nebo nejsi. (Řím. 6:16; Hebr. 4:12)

  3. Na jedné věci záleží nejvíc – získat dobré jméno u Jehovy. Dávej na první místo jeho zájmy, ne hmotné věci. (Přísl. 28:20; Kaz. 7:1; Mat. 6:33, 34)

  4. Modli se, abys byl pro Jehovu co nejužitečnější a mohl ve službě udělat co nejvíc. Zaměřuj se na to, co můžeš dělat, ne na to, co nemůžeš. (Mat. 22:37; 2. Tim. 4:2)

  5. Pamatuj, že žádná jiná organizace nemá Jehovovu přízeň a požehnání. (Jan 6:68)

Já i Grace sloužíme Jehovovi přes 75 let a společně jako manželé už téměř 65 let. Ta desetiletí strávená ve službě Jehovovi byla nádherná. Přáli bychom si a modlíme se, aby všichni naši bratři a sestry mohli podobně jako my zjistit, že spoléhat na Jehovu se vždy vyplatí.