Přejít k článku

Přejít na obsah

Svědkové Jehovovi

Vybrat jazyk čeština

 ŽIVOTNÍ PŘÍBĚH

Nenechal jsem své ruce poklesnout

Nenechal jsem své ruce poklesnout

„TÁTO“, „TATI“, „STREJDO“. Tak mě často oslovují mladí v betelu. A jelikož je mi 89 let, mám to rád. Tato vyjádření náklonnosti vnímám jako součást odměny od Jehovy za to, že jsem v celodobé službě už 72 let. A na základě toho, co jsem ve službě pro Jehovu prožil, rád tyto mladé lidi ujišťuji, že když své ruce nenechají poklesnout, budou za svoji činnost odměněni. (2. Par. 15:7)

MOJI RODIČE A SOUROZENCI

Rodiče žili na Ukrajině, ale emigrovali do Kanady. Usadili se v městečku Rossburn, v provincii Manitoba. Moje milovaná maminka přivedla na svět osm kluků a osm holek, žádná dvojčata. Já jsem byl číslo 14. Tatínek miloval Bibli a každou neděli ráno nám z ní četl. O duchovních si ale myslel, že z lidí jenom tahají peníze. Často v legraci říkal: „Zajímalo by mě, kdo platil za kázání a vyučování Ježíšovi.“

Osm mých sourozenců, čtyři bratři a čtyři sestry, nakonec přijalo pravdu. Moje sestra Rose byla průkopnicí až do smrti. Poslední dny svého života každého povzbuzovala, aby věnoval pozornost Božímu Slovu. Říkala: „Ráda bych se s tebou potkala v novém světě.“ Můj starší bratr Ted byl zpočátku kazatelem a hodně kázal o pekle. Každou neděli ráno ho bylo slyšet v rádiu, kdy posluchačům vtloukal do hlavy, že hříšníci se budou navždy smažit v žáru pekelného ohně. Později ale začal sloužit Jehovovi a dělal to věrně a nadšeně.

JAK JSEM ZAČAL S CELODOBOU SLUŽBOU

Jednoho dne v červnu 1944 jsem přišel ze školy a na jídelním stole našel brožuru Znovuzrození světa. * Přečetl jsem si první stranu, pak druhou a už jsem se od toho nedokázal odtrhnout. Když jsem brožuru dočetl, měl jsem v hlavě jasno – chci sloužit Jehovovi stejně jako Ježíš.

Jak se ta brožura ocitla na našem stole? Můj starší bratr Steve mi řekl, že u nás byli dva muži, kteří nabízeli knihy a brožury. „Koupil jsem tuhle, protože stála jenom pět centů,“ vysvětlil. Ti muži přišli další neděli znovu. Řekli nám, že jsou svědkové Jehovovi a že pomocí Bible  lidem odpovídají na různé otázky. Líbilo se nám to, protože rodiče nás vychovali tak, abychom k Božímu Slovu měli úctu. Ti muži nám také řekli, že svědkové budou mít brzy sjezd ve Winnipegu, kde žila moje sestra Elsie. Rozhodl jsem se, že na sjezd pojedu.

Do Winnipegu jsem šlapal na kole zhruba 320 kilometrů. Po cestě jsem se zastavil ve městě Kelwood, kde bydleli ti dva svědkové, kteří u nás byli na návštěvě. Šel jsem tam na shromáždění a dozvěděl se, co je to sbor. Také jsem pochopil, že všichni muži, ženy i mladí by měli kázat dům od domu, jako to dělal Ježíš.

Ve Winnipegu jsem se potkal se svým starším bratrem Jackem, který na sjezd přijel z Ontaria. Během prvního dne řečník oznámil, že na sjezdu proběhnou křty. S Jackem jsme se rozhodli, že se tam dáme pokřtít. Oba jsme chtěli začít s průkopnickou službou hned, jak to bude možné. Jack se stal průkopníkem už po sjezdu. Mně bylo 16 a musel jsem se vrátit do školy. Do průkopnické služby jsem se ale pustil už další rok.

DŮLEŽITÁ POUČENÍ

Společně se Stanem Nicolsonem jsem začal sloužit jako průkopník ve městě Souris v provincii Manitoba. Brzy jsem přišel na to, že průkopnická služba není vždycky procházka růžovou zahradou. Pomalu nám docházely peníze, ale sloužili jsme dál. Jednou jsme se po celodenní službě vraceli domů a byli jsme strašně hladoví a úplně švorc. K našemu překvapení jsme u dveří našli velký pytel plný potravin. Dodneška nevíme, kdo ho tam dal. Ten večer jsme si udělali královskou hostinu. Byla to nádherná odměna za to, že jsme své ruce nenechali poklesnout. Na konci toho měsíce jsem vážil víc než kdy jindy.

O několik měsíců později jsme dostali za úkol sloužit ve městě Gilbert Plains, které bylo od našeho působiště asi 240 kilometrů na sever. Tehdy byla v sálech Království na pódiu velká tabulka, která ukazovala, jak si sbor každý měsíc vedl ve službě. Sborová činnost jeden měsíc poklesla, a tak jsem přednesl proslov, abych zdůraznil, že bratři a sestry by měli sloužit víc. Po shromáždění za mnou přišla jedna starší sestra, která byla průkopnice a jejíž manžel nebyl svědek. Se slzami v očích mi řekla: „Snažila jsem se, ale prostě jsem nemohla sloužit víc.“ Nato jsem měl slzy v očích já a omluvil jsem se jí.

Energickým mladým bratrům, jako jsem byl já, se snadno může stát, že udělají nějakou takovou chybu a pak jsou ze sebe nešťastní. Z vlastní zkušenosti můžu říct, že lepší než nechat své ruce poklesnout je z chyby se poučit a poučení si pamatovat. Když člověk slouží věrně dál, dočká se odměny.

BITVA O QUÉBEC

Bylo pro mě obrovskou ctí, že v 21 letech mě bratři pozvali do 14. třídy školy Gilead, kterou jsme dokončili v únoru 1950. Asi čtvrtina studentů byla poslána do provincie Québec v Kanadě, kde se mluví francouzsky a kde svědkové Jehovovi byli terčem intenzivního náboženského pronásledování. Byl jsem přidělen do města Val-d’Or, které leželo v oblasti, kde se těžilo zlato. Jednoho dne jsme se ve skupině vydali kázat do nedaleké vesnice Val-Senneville. Tamější kněz nám vyhrožoval, že pokud vesnici okamžitě neopustíme, dojde k násilí. Vedlo to k soudnímu případu, ve kterém jsem byl žalobcem. Kněz nakonec dostal pokutu. *

Tento incident a mnoho podobných se staly součástí takzvané „bitvy o Québec“. V této provincii měla už víc než 300 let hlavní slovo římskokatolická církev. Duchovní a jejich političtí spojenci pronásledovali svědky Jehovovy.  Byla to těžká doba a nás bylo málo, ale své ruce jsme nenechali poklesnout. Upřímní obyvatelé Québeku na dobrou zprávu zareagovali. Studoval jsem s různými lidmi, kteří se pak dali pokřtít. Patřila k nim i jedna desetičlenná rodina. Jejich odvaha podnítila i další lidi, aby z katolické církve odešli. Díky naší vytrvalosti jsme bitvu nakonec vyhráli!

ŠKOLÍM BRATRY V JEJICH RODNÉM JAZYCE

V roce 1956 jsem dostal pověření sloužit na Haiti. Většina nových misionářů zápasila s francouzštinou, ale lidé jim naslouchali. Misionář Stanley Boggus prohlásil: „Žasli jsme, jak se lidé všemožně snažili, aby nám pomohli se vyjádřit.“ Zpočátku jsem měl výhodu, protože jsem se francouzsky naučil v Québeku. Brzy jsme ale přišli na to, že většina místních bratrů mluví pouze haitskou kreolštinou. Aby tedy naše služba měla smysl, museli jsme se naučit místní jazyk. Zvládli jsme to a naše úsilí bylo odměněno.

Bratrům hodně pomohlo to, že vedoucí sbor schválil, aby se Strážná věž a další publikace překládaly do haitské kreolštiny. Účast na shromáždění v celé zemi prudce stoupla. V roce 1950 bylo na Haiti 99 zvěstovatelů a o deset let později už víc než 800! V té době jsem začal sloužit v betelu. V roce 1961 jsem měl radost z toho, že jsem byl jedním z instruktorů školy služby Království. Vyškolili jsme 40 starších a zvláštních průkopníků. Na sjezdu v lednu 1962 jsme způsobilé místní bratry povzbudili, aby sloužili víc, a někteří byli jmenováni zvláštními průkopníky. Ukázalo se, že to bylo právě včas, protože se blížila těžká doba.

Hned po sjezdu 23. ledna 1962 jsem byl společně s misionářem Andrewem D’Amicem v pobočce zatčen. Zároveň nám zabavili uskladněné časopisy Probuďte se! z 8. ledna 1962 (ve francouzštině). V tomto časopise byly citovány francouzské noviny, které podaly zprávu o tom, že na Haiti se praktikuje vúdú. Některým se  tento výrok nelíbil a tvrdili, že článek otištěný v Probuďte se! jsme napsali v pobočce. O několik týdnů později byli misionáři deportováni. * Vyškolení místní bratři si ale vedli výborně. Když o tom dnes přemýšlím, mám spolu s nimi radost z toho, že vytrvali a udělali v duchovním ohledu velký pokrok. V haitské kreolštině dokonce vyšlo Svaté Písmo – Překlad nového světa. O něčem takovém jsme tehdy ani nesnili.

STAVEBNÍ ČINNOST VE STŘEDOAFRICKÉ REPUBLICE

Z Haiti mě bratři poslali jako misionáře do Středoafrické republiky. Později jsem tam sloužil jako cestující dozorce a potom jsem byl dozorcem pobočky.

V té době hodně sálů Království bylo postaveno hodně primitivně. Naučil jsem se, jak v buši sbírat slámu a dělat z ní doškové střechy. Když kolemjdoucí pozorovali, jak s tímto novým řemeslem zápasím, byla to pro ně podívaná. Bratry jsem tím povzbudil, aby se sami do výstavby a údržby sálů Království víc zapojili. Náboženští vůdci se nám posmívali, protože jejich kostely měly na rozdíl od našich sálů plechové střechy. Nás ale nic neodradilo a dál jsme stavěli sály se slaměnými střechami. Pak byli posměvači umlčeni. Hlavní město Bangui zasáhla silná vichřice, strhla plechovou střechu z kostela a odnesla ji na hlavní silnici. Doškové střechy na našich sálech ale vydržely. Aby se dohled nad kazatelskou činností v zemi zlepšil, postavili jsme pobočku a misionářský domov. Zvládli jsme to přesně na den za pouhých pět měsíců. *

ŽENÍM SE S HORLIVOU SESTROU

Náš svatební den

V roce 1976 bylo kazatelské dílo ve Středoafrické republice zakázáno a byl jsem pověřen, abych sloužil ve městě N’Djamena, hlavním městě sousedního Čadu. Pozitivní na té změně bylo, že jsem tam potkal Happy, nadšenou zvláštní průkopnici, která pocházela z Kamerunu. Vzali jsme se 1. dubna 1978. Ten samý měsíc vypukla občanská válka, a tak jsme stejně jako mnoho dalších lidí uprchli na jih země. Když boje skončily, vrátili jsme se a zjistili, že náš dům byl sídlem jedné ozbrojené skupiny. Pryč byly nejenom publikace, ale také svatební šaty Happy a svatební dary. Naše ruce jsme ale nenechali poklesnout. Měli jsme jeden druhého a těšili se na službu, která byla před námi.

Asi dva roky nato byl zákaz ve Středoafrické republice zrušen. Vrátili jsme se tam a sloužil jsem jako cestující dozorce. Naším domovem byl karavan, ve kterém byla skládací postel, sud na 200 litrů vody, lednička na propan butan a plynový vařič. Cestování bylo náročné. Jednou nás během cesty policie zastavila 117krát!

Teplota často dosáhla 50 stupňů Celsia. Na sjezdech bylo někdy těžké sehnat dost vody na to, aby mohly proběhnout křty. Bratři proto museli vykopat v suchých říčních korytech díry a postupně nasbírat dostatek vody. Křest často probíhal v sudu.

SLUŽBA V DALŠÍCH AFRICKÝCH ZEMÍCH

V roce 1980 jsme byli posláni do Nigérie. Tam jsme dva a půl roku pomáhali s přípravami na stavbu nové pobočky. Bratři zakoupili dvoupodlažní sklad, který se musel rozebrat a potom postavit na našem pozemku. Jednou ráno jsem chtěl pomoct s demontáží, a tak jsem vylezl docela vysoko. K poledni jsem začal lézt dolů stejnou cestou, jakou jsem vylezl nahoru. Jenže při demontáži se věci změnily, a tak jsem stoupl do vzduchu a skončil na zemi. Můj stav vypadal docela vážně, ale po rentgenech a lékařském vyšetření doktor řekl Happy: „Nedělejte si starosti. Má jenom zpřetrhané nějaké vazy a zhruba za týden bude v pořádku.“

„Hromadnou dopravou“ cestujeme na sjezd

 V roce 1986 jsme se přestěhovali na Pobřeží slonoviny a i tam jsme cestovali do sborů. Dostali jsme se až nahoru k sousední Burkině Faso. Nikdy bych si nemyslel, že za několik let se Burkina Faso stane načas naším domovem.

Když jsme cestovali do sborů, byl naším domovem karavan

Kanadu jsem opustil v roce 1956 a v roce 2003, tedy po 47 letech, jsem se tam vrátil, tentokrát s Happy a do betelu. Měli jsme sice kanadské občanství, ale cítili jsme, že patříme do Afriky.

Vedu biblické studium v Burkině Faso

Potom v roce 2007, když mi bylo 79 let, jsme do Afriky mířili znovu! Jeli jsme do Burkiny Faso, kde jsem se stal členem zemského výboru. Později tam začala fungovat překladatelská kancelář, nad kterou dohlížela pobočka v Beninu. A v srpnu 2013 jsme byli do betelu v Beninu pozváni.

S Happy v pobočce v Beninu

I když mám nějaké zdravotní problémy, služba je pořád moje srdeční záležitost. Během posledních tří let jsem se díky laskavé pomoci starších a podpoře mé milované manželky radoval z toho, že dva moji zájemci Gédéon a Frégis se dali pokřtít. Dnes horlivě slouží Jehovovi.

Časem jsme byli s manželkou posláni do pobočky v Jihoafrické republice, kde je o mě po zdravotní stránce výborně postaráno. Jihoafrická republika je sedmou africkou zemí, kde sloužím Jehovovi. V říjnu 2017 jsme zažili opravdu mimořádné požehnání. Byli jsme pozváni na zasvěcení světového ústředí ve Warwicku. Na tuto událost nikdy nezapomeneme!

Ročence 1994 je na straně 255 napsáno: „Všechny ty, kdo v tomto díle vytrvávají mnoho let, vybízíme: ‚Buďte odvážní a nenechte sklesnout své ruce, protože existuje odměna za vaši činnost.‘ (2. Par. 15:7)“ Společně s Happy jsme odhodláni řídit se touto vybídkou a povzbuzovat druhé, aby to dělali i oni.

^ 9. odst. Vydali svědkové Jehovovi v roce 1944. Už se netiskne.

^ 18. odst. Víc informací bylo uvedeno v článku „Kněz v Québeku shledán vinným za útok na svědky Jehovovy“ v Probuďte se! z 8. listopadu 1953 na stranách 3 až 5 (česky nevyšlo).

^ 23. odst. Podrobnosti jsou v Ročence svědků Jehovových 1994 na stranách 148 až 150.

^ 26. odst. Další informace jsou v článku „Stavějí na pevném základu“ v Probuďte se! z 8. května 1966 na straně 27 (česky nevyšlo).