Přejít k článku

Přejít k podnabídce

Přejít na obsah

Svědkové Jehovovi

čeština

Probuďte se!  |  Květen 2014

Hon na čarodějnice v Evropě

Hon na čarodějnice v Evropě

PŘED několika staletími zachvátil Evropu strach z čarodějnictví, který vedl k honům na čarodějnice a popravám. * Týkalo se to převážně Francie, Německa, severní Itálie, Švýcarska, Belgie, Lucemburska a Nizozemska. „Desetitisíce lidí v Evropě a evropských koloniích zemřely“ a „miliony jiných se staly obětí mučení, věznění, výslechů a nenávisti, trpěly pocitem viny nebo měly strach,“ píše se v knize Witch Hunts in the Western World (Hon na čarodějnice v západním světě). * Jak tato paranoia začala? A co ji přiživovalo?

Inkvizice a Kladivo na čarodějnice

Důležitou roli v pronásledování čarodějnic hrála inkvizice. Ve 13. století ji ustanovila římskokatolická církev s cílem „získat zpět odpadlíky a ochránit druhé, aby nezbloudili od víry,“ vysvětluje kniha Der Hexenwahn (Čarodějnická mánie). Inkvizice sloužila církvi jako policie.

Pátého prosince 1484 papež Inocenc VIII. vydal bulu, která čarodějnictví odsuzovala. Také zmocnil dva inkvizitory, Jakoba Sprengera a Heinricha Kramera (známého i pod svým latinským jménem Henricus Institoris), aby toto zlo potírali. Napsali knihu Malleus Maleficarum, což v překladu znamená Kladivo na čarodějnice. Jako autoritu ji přijímali katolíci i protestanti. Obsahovala smyšlené příběhy o čarodějnicích založené na pověrách. Předkládala teologické a právní argumenty proti čarodějnictví a také postupy, jak čarodějnice rozpoznat a zlikvidovat. O Kladivu na čarodějnice bylo napsáno, že je to  „nejkrutější a . . . nejškodlivější kniha v celé světové literatuře“.

Kladivu na čarodějnice bylo napsáno, že je to „nejkrutější a . . . nejškodlivější kniha v celé světové literatuře“.

Pokud byl někdo obviněn z čarodějnictví, nebyly zapotřebí žádné důkazy. Kniha od Pavla Toufara Čarodějnice, hvězdlháři a zlatodějové uvádí, že „oběti čarodějnických procesů nakonec při nejkrutějším mučení zopakovaly, co se jich nelítostní soudci ptali a co chtěli slyšet“.

Kladivo na čarodějnice a papežská bula spustily v Evropě hon na čarodějnice. Přispěl k němu také právě vynalezený knihtisk, který napomohl rozšířit tuto mánii dokonce i přes Atlantik do Ameriky.

Kdo patřil k obviněným?

Přes 70 procent obviněných tvořily ženy, zvlášť vdovy, protože se jich často neměl kdo zastat. Mezi oběťmi byli chudí lidé, staří lidé a bylinářky – především ty, jejichž léčivé prostředky neúčinkovaly. Nikdo se nemohl cítit v bezpečí – bohatý ani chudý, muž ani žena, prostý ani význačný.

Údajné čarodějnice byly obviňovány z nejrůznějších druhů zla. Tvrdilo se, že „působily mráz a přiváděly rány v podobě hlemýžďů a housenek, aby ničily semena a plody země,“ říká německý časopis Damals. Pokud kroupy pobily úrodu, kráva přestala dojit, muž byl impotentní nebo žena neplodná, vina pochopitelně padla na čarodějnice.

Podezřelé osoby byly zváženy, protože se mělo za to, že čarodějnice neváží nic nebo jen málo

Jak se daly poznat? Některé podezřelé byly svázány a vhozeny do „posvěcené“ studené vody. Pokud se potopily, byly považovány za nevinné a vytaženy ven. Pokud plavaly na hladině, pohlíželo se na ně jako na čarodějnice a byly buď na místě popraveny, nebo vydány soudu. Jiné podezřelé byly zváženy, protože se mělo za to, že čarodějnice neváží nic nebo jen málo.

Jinou zkouškou bylo hledání „ďáblova znamení“. V knize Čarodějnice, hvězdlháři a zlatodějové se píše: „Kat, někdy společně s městským felčarem, ale vždy za pečlivého dohledu soudního tribunálu, prohlížel těla obviněných (zejména ve vlasech a ochlupení po těle) a hledal vše, co by se dalo označit za stopu doteku ďáblova drápu nebo ďáblova znamení . . ., což přitom ve skutečnosti byla pouze různá mateřská znaménka nebo obyčejné bradavice, které však soudci či kat propichovali jehlou nebo špendlíkem.“ Pokud místo nebolelo ani nekrvácelo, bylo považováno za znamení od Satana.

Hony na čarodějnice podporovali jak katoličtí, tak protestantští duchovní a v některých oblastech byli protestantští vůdci ještě krutější než katoličtí. Časem však zdravý rozum získával navrch. Například v roce 1631 jezuitský kněz Friedrich Spee, který doprovodil mnoho údajných čarodějnic na hranici, napsal, že podle jeho názoru byly všechny oběti nevinné. Upozornil, že pokud bude lov na čarodějnice pokračovat v nezmenšené míře, nezůstane v Německu jediný člověk. V té době začali lékaři uznávat, že například záchvaty by mohly mít spojitost s nemocí, a ne s posedlostí Ďáblem. V 17. století se počet procesů rapidně snížil a koncem století ustaly.

Můžeme se z té doby plné krutosti nějak poučit? Když lidé, kteří se prohlašují za křesťany, začnou zaměňovat čisté učení Ježíše Krista za náboženské lži a pověry, otvírají dveře nebývalému zlu. Bible předpověděla, že takoví nevěrní muži přivedou na pravé křesťanství hanbu, a upozornila, že se kvůli nim „bude mluvit utrhačně o cestě pravdy“. (2. Petra 2:1, 2)

^ 2. odst. Z čarodějnictví byly obviňovány především ženy, a proto v tomto článku budeme používat ženský rod.

^ 2. odst. Evropské kolonie byly i v Severní a Jižní Americe.