Jak se stalo, že jsem se já, bývalý komunista, stal členem náboženské skupiny, která byla považovaná za nepřítele státu? A jak se během těch let v pracovním táboře a v exilu tříbila moje osobnost? Rád bych vám povyprávěl, jak mi pomohlo to, že se o mě Jehova s láskou staral a školil mě.

 Narodil jsem se v roce 1930 v Tabani, chudé vesnici na severu Moldavska. Rodiče tvrdě pracovali v jednotném zemědělském družstvu, aby se postarali o svých šest dětí. Moc jsme toho neměli. Maminka patřila k ruské pravoslavné církvi a tatínek byl katolík. Často vedli vášnivé debaty o tom, jaké šokující věci dělali kněží.

 Když jsem v 18 dokončil školu, přidal jsem se ke Komsomolu, mládežnické organizaci, která šířila komunistické myšlenky. Jejím cílem bylo vychovat budoucí členy komunistické strany. Brzy mě zvolili tajemníkem místní skupiny. Hodnoty jako bratrství, rovnost a spravedlnost se mi líbily, ale když jsem kolem sebe viděl to bezpráví a korupci, cítil jsem vnitřní prázdnotu.

 Když sovětská vláda a zavírala kostely a rozpouštěla náboženské skupiny, neměl jsem jako aktivní člen Komsomolu na výběr a musel jsem tahle rozhodnutí podporovat. V naší vesnici bylo i několik svědků Jehovových. I když jsem viděl, že jsou to poctiví, hodní lidé, myslel jsem si o nich, že jsou fanatici. Neměl jsem ani tušení, že zanedlouho mi jeden z nich odpoví na spoustu otázek, které mě trápí.

 Jedním ze svědků Jehovových, kteří žili v naší vesnici, byl i můj strejda Dimitrij. Na jaře roku 1952 se mě zeptal: „Georgiji, co chceš se svým životem vlastně dělat?“ Byl jediný, komu na mně záleželo dost na to, aby mi takovou otázku položil. A pravda je, že hlavou se mi honila spousta nezodpovězených otázek. Říkal jsem si třeba: Jestli Bůh existuje, jak se může dívat na všechno to utrpení? V následujících osmi dnech mi na moje otázky pomocí Bible odpověděl. Někdy jsme si o Bohu povídali až do tří do rána.

 Po těchhle rozhovorech jsem se rozhodl, že začnu Bibli studovat a budu to brát vážně. Postupně jsem si uvědomil, že mám nebeského Otce, který mě opravdu miluje. (Žalm 27:10) I když jsem toho z Bible ještě moc nevěděl, moje láska k Jehovovi byla natolik silná, abych udělal zásadní rozhodnutí. I přes výhrůžky místního předsedy jsem vystoupil z komunistické strany. A jenom čtyři měsíce po tom, co jsem začal studovat Bibli, jsem se v září 1952 zasvětil Jehovovi a dal se pokřtít.

 V té době byla činnost svědků Jehovových zakázaná. Chtěl jsem ale dát svoji lásku k Jehovovi nějak najevo, tak jsem se nabídl, že budu doručovat biblické publikace svědkům v různých vesnicích. Bylo to riskantní, protože lidé na vesnicích bývali podezíraví a klidně mohli nahlásit, že se tam pohybuje cizí člověk. Dokonce i někteří svědkové si na mě dávali pozor, protože se báli, že bych mohl být jedním z tajných policejních agentů, kteří pronikli do sboru. Brzy se ale ukázalo, že to tak není. Jenom dva měsíce po křtu mě zatkli a odsoudili za šíření zakázané literatury.

 Ve vazbě jsem byl skoro rok. Během té doby mě často vyslýchali a snažili se zlomit moji víru. V té době už jsem ale Jehovu ze srdce miloval. Nakonec se ve městě Oděsa na Ukrajině konalo veřejné soudní slyšení. Předvolali i moje rodiče a sourozence, kteří v té době nebyli svědky Jehovovými.

 Byl jsem souzený jako někdo, koho oklamali a nalákali do nebezpečné sekty. U soudu chtěli, aby moji rodiče a sourozenci uvěřili, že jsem přišel o rozum. Rodiče byli vystrašení. Plakali a prosili mě, abych od svědků odešel. Já jsem ale zůstal klidný. Řekl jsem mamince: „Neboj se, nikdo mi nepopletl hlavu. Našel jsem to, co jsem hledal celý život, a nikdy se toho nevzdám.“ (Přísloví 23:23) O Bibli jsem toho sice nevěděl moc, ale už jsem znal Jehovu dost na to, abych se ho držel. O šest let později si rodiče začali mojí víry víc vážit a taky se stali svědky Jehovovými.

 Odsoudili mě k 15 letům nucených prací a poslali vlakem do oblasti Kolyma, která byla uprostřed velké sítě sibiřských pracovních táborů. Dozorci nás bili a nechávali hladovět, aby nad námi měli naprostou kontrolu. Na začátku jsem si říkal, jestli to vůbec přežiju.

 V táboře bylo uvězněných dalších 34 svědků. Krátce po mém příjezdu se mě někteří z nich opatrně zeptali: „Jsou ve vaší skupině nějací Jonadabové?“ Hned mi bylo jasné, že jsou to moji duchovní bratři. Kdo jiný by použil takový biblický výraz? Tihle zkušení bratři mě nenaučili jenom to, jak v těžkých chvílích uplatňovat biblické zásady, ale taky mi pomohli zapracovat na mojí křesťanské osobnosti, třeba mít dobrý úsudek.

 V táboře jsem pracoval jako strojník. Jednou se spolupracovník, který se jmenoval Matfej, chlubil, že dokáže zpaměti vyjmenovat 50 svatých. Když jsem o těch jeho svatých utrousil nepěknou poznámku, chtěl mi dát pěstí, ale já vzal nohy na ramena. Později mě naštvalo, že se mi bratři smějou. Vykřikl jsem: „Čemu se smějete? Chtěl jsem kázat!“ Taktně mi připomněli, že naším cílem je říkat lidem dobrou zprávu, ne je urážet. (1. Petra 3:15) Matfej byl politický vězeň, ale obdivoval, jak uctiví jsou svědkové k dozorcům a státním orgánům. Nakonec se o Bibli začal zajímat. Nikdy nezapomenu na tu noc, kdy se dal tajně pokřtít v sudu s ledovou vodou.

 Krátce po našem příjezdu do tábora pozvali mě a další dva mladé bratry na hodiny politické teorie. Nejdřív jsme tam odmítli jít. Mysleli jsme si, že bychom tím ztratili svoji křesťanskou neutralitu. (Jan 17:16) Na dva týdny jsme kvůli tomu skončili v tmavé trestní cele. Po našem propuštění nám starostliví bratři vysvětlili, že když se takových hodin prostě jenom zúčastníme, nemusí to být nutně v rozporu s naší neutralitou. Naopak to můžeme vidět jako příležitost vydat svědectví. Tihle bratři nám s láskou pomáhali, abychom biblické zásady dokázali uplatňovat moudře.

 To, jak mě trpělivě školili, pro mě bylo jasným důkazem toho, že mě má Jehova rád a stará se o mě. Například tam byl s námi uvězněný jeden kněz, který dostal funkci hlavního účetního. Pokaždé když jsme na sebe u jídla narazili, mi řekl: „Nazdar Ďáblův synu!“ Jeden spoluvězeň mi poradil, abych mu sarkasticky odpověděl: „Ahoj tati!“ Bohužel jsem na jeho radu dal a dostal jsem kvůli tomu pořádnou nakládačku. Když se bratři dozvěděli, co se stalo, pomohli mi, abych pochopil, že jsem se nezachoval úplně nejlíp. (Přísloví 29:11) Nakonec jsem se tomu knězi omluvil.

 Než mě poslali do tábora, chodil jsem na křesťanská shromáždění, která se konala tajně, v noci nebo brzy ráno. V táboře ale nebylo kde se schovat. Takže i když nás dozorci mohli vidět, každý den jsme se s bratry sešli, postavili do kruhu a povídali si o verších, které jsme si předtím napsali na papírky. Snažili jsme se zapamatovat si co nejvíc biblických veršů a pravidelně si je připomínat. Když se k nám nějaký dozorce vydal, rychle jsme papírky spolkli.

 Když mě v roce 1959 propustili z tábora, deportovali mě do Karagandské oblasti v Kazachstánu. I když jsem byl pořád v podmínce, poprosil jsem o dvacetidenní propustku, abych se mohl jet oženit. Cestoval jsem do Tomské oblasti v Rusku, kde jsem znal jednu šikovnou a milou sestru Mariu. Jako obvykle jsem šel rovnou k věci. Řekl jsem jí: „Mario, nemám čas na randění. Vezmi si mě!“ Souhlasila, a tak jsme uspořádali malou svatbu. Vážila si toho, kolika zkouškami jsem prošel a jak jsem je zvládl, a chtěla mě ve službě Jehovovi podporovat. (Přísloví 19:14)

 Tehdy v 60. letech jsme nemohli chodit dům od domu, ale snažili jsme se využít každou příležitost, abychom s lidmi mluvili neformálně. O své naději na věčný život na zemi jsme mluvili, třeba když nás někdo někam pozval nebo na dovolené. Příležitosti mluvit s druhými jsme si taky sami vytvářeli. Například jsme chodili do domů, které byly na prodej. Povídali jsme si s majiteli a zkoušeli přejít na duchovní témata. Díky tomu jsme s Mariou začali studovat Bibli se šesti lidmi, kteří se později stali svědky Jehovovými.

 Někdy jsme mohli o svojí víře mluvit v období voleb. Jednou přišla do továrny, kde jsme já a několik bratrů pracovali, tajná policie. Před tisícovkou našich spolupracovníků se nás zeptali, proč se svědkové Jehovovi nezapojují do politiky. Náš mistr a několik dalších spolupracovníků se nás zastali. Řekli o nás, že jsme zodpovědní a pracovití zaměstnanci. To nám dodalo odvahu, abychom svůj postoj vysvětlili, a citovali jsme při tom z paměti několik biblických veršů. Vedlo to k tomu, že čtyři naši kolegové se začali o pravdu z Bible zajímat a ani ne za rok se dali pokřtít.

 Začátkem 70. let se hodně upřímných lidí v Kazachstánu přidalo ke svědkům Jehovovým, a tak jsme si říkali, že by bylo dobré zorganizovat náš první sjezd. Ale jak to udělat, aniž bychom vzbudili podezření úřadů? Rozhodli jsme se, že ho spojíme se svatbou ve vesnici blízko města Almaty. Takže to byl jednodenní sjezd, kde byl ženich, nevěsta a víc než 300 hostů. Moje manželka a několik dalších sester si daly hodně práce s tím, aby to tam vyzdobily a připravily skvělé jídlo. Na hosty ale nejvíc zapůsobily krásné biblické přednášky, které mělo okolo deseti řečníků. Tehdy jsem měl poprvé v životě proslov před velkým publikem.

 Moje milovaná Maria byla celý život skvělou manželkou. Měla klidnou povahu, byla pokorná a službu pro Jehovu měla vždycky na prvním místě. I když to byla silná žena, najednou se u ní rozvinula těžká osteoporóza, kvůli které byla posledních 16 let upoutaná na lůžko. S pomocí naší soucitné dcery Ljudmily jsme se o ni starali až do její smrti v roce 2014.

 Když jsem viděl, jak moje milovaná Maria trpí, cítil jsem se bezmocný. Ale až do posledního dne jsme si spolu četli Bibli a povzbuzující články. Často jsme si povídali o novém světě. A někdy jsem jen tiše plakal u její postele. Ale vždycky když jsme si četli o Jehovových krásných slibech, dodalo nám to klid a sílu jít dál. (Žalm 37:18; 41:3)

 Od první chvíle, kdy jsem si uvědomil, že mě má Jehova rád, jsem už vždycky cítil, že mě podporuje a pečuje o mě. (Žalm 34:19) Když jsem byl nezkušený mladý kluk, dával mi lásku najevo prostřednictvím těch, kdo mi trpělivě pomáhali tříbit moji osobnost. Když jsem zažíval krušné chvíle v pracovním táboře a v exilu, povzbuzoval mě svým Slovem. A když jsem se staral o moji milovanou manželku Mariu, dával mi až do její smrti tolik síly, kolik jsem potřeboval. Opravdu můžu říct, že mě láska k Jehovovi držela celý život nad vodou.