Přejít k článku

Přejít na obsah

DAYRELL SHARP | ŽIVOTNÍ PŘÍBĚH

S Jehovou za zády jsme se nenechali ničím zastrašit

S Jehovou za zády jsme se nenechali ničím zastrašit

„Nevydrží ani měsíc!“ Tohle říkali někteří bratři v mém sboru, když jsem se v roce 1956 přihlásil do prázdninové průkopnické. Bylo mi 16 let. Pokřtít jsem se dal o čtyři roky dřív, protože mi to navrhl jeden bratr, kterého jsem měl rád. V té době starší nijak neověřovali, jestli je člověk na křest připravený.

 Ti bratři měli dobrý důvod pochybovat, že v průkopnické vydržím. Nebyl jsem na tom duchovně dobře. Neměl jsem rád službu a každou neděli jsem se modlil, aby pršelo a já do ní nemusel vyrazit. A když už jsem šel, jenom jsem nabízel časopisy. Nikdy jsem při rozhovorech nepoužíval Bibli. Moje milovaná maminka mě uplatila, abych se na shromáždění zapojil do čtení Bible. Nebavilo mě si studovat a neměl jsem žádné duchovní cíle.

 To léto se v Cardiffu ve Walesu konal oblastní sjezd (dneska mu říkáme regionální). A ten mi úplně změnil život. Jeden bratr v proslovu položil několik řečnických otázek. Zněly asi takhle: „Zasvětil ses Jehovovi a dal se pokřtít?“ „Ano,“ pomyslel jsem si. „Slíbil jsi, že budeš sloužit Jehovovi celým srdcem, duší, myslí a silou?“ „Ano.“ „Máš nějaké zdravotní problémy nebo rodinné povinnosti, které by ti bránily v průkopnické?“ „Ne.“ „Je nějaký důvod, proč nemůžeš průkopničit?“ „Ne.“ „Jestli jsi na poslední otázku odpověděl ne, tak proč nejsi průkopník?“

 Najednou se mi rozsvítilo. Došlo mi: Vždyť mně život protéká mezi prsty. Nežiju podle toho, co jsem Jehovovi slíbil, když jsem se mu zasvětil. Nesloužím mu celou duší. Uvědomil jsem si, že když očekávám, že Jehova dodrží svoje sliby, měl bych je dodržet i já. Tak jsem v říjnu 1956 začal s prázdninovou průkopnickou. Dneska se jí říká pomocná průkopnická.

V roce 1959, když jsem sloužil jako zvláštní průkopník v Aberdeenu

 Další rok jsem se pustil do pravidelné průkopnické a přestěhoval se do jednoho sboru, kde bylo 19 zvěstovatelů. Od chvíle, co jsem tam dorazil, jsem měl každý týden proslovy na shromáždění. Bratři mi trpělivě pomáhali, abych svoje proslovy po obsahové a řečnické stránce zlepšil. O dva roky později, v roce 1959, jsem začal sloužit jako zvláštní průkopník v Aberdeenu, daleko na severu Skotska. Po pár měsících mě pozvali do londýnského betelu. Celých sedm let, co jsem tam byl, jsem pracoval v tiskárně a hodně jsem si toho vážil.

 Život v betelu jsem miloval, ale moc jsem si přál být ve zvláštní celodobé službě, při které bych se mohl víc věnovat kázání. Byl jsem mladý, zdravý a ochotný nechat se Jehovou použít kdekoli. Tak jsem si v dubnu 1965 podal přihlášku do školy Gilead, abych se tam vyškolil na misionáře.

 Ten samý rok jsme se se spolubydlícím rozhodli, že pojedeme do Berlína na sjezd. Taky jsme se chtěli podívat na Berlínskou zeď, kterou postavili jen o několik let dřív.

 Během toho sjezdu jsme šli do služby a já jsem měl spolupracovat se sestrou Susanne Bandrockovou. Vzali jsme se v roce 1966 a o dva roky později nás pozvali do 47. třídy Gileadu. Bylo to nádherné! Těch pět měsíců uteklo jako voda. Ze školy nás poslali do Zairu, dnešní Konžské demokratické republiky. Byli jsme z toho v šoku! O té zemi jsme skoro nic nevěděli. Měli jsme strach, ale přijali jsme to a svěřili se do Jehovových rukou.

V roce 1969 jsme se Susanne absolvovali školu Gilead

 Po mnoha hodinách na letištích a v letadlech jsme dorazili do hornického městečka Kolwezi. Říkali jsme si, proč nás nikdo nepřišel přivítat. Později jsme zjistili, že telegram s informací o našem příjezdu dorazil až dva dny po nás. Na letišti za námi přišel člen ostrahy a řekl nám něco francouzsky. My ale francouzsky ještě neuměli. Žena, která stála před námi, se na nás otočila a přeložila nám to: „Jste zatčení.“

 Strážník, který nás zatkl, přikázal nějakému muži, aby nás všechny odvezl. Ten muž měl staré dvoumístné sportovní auto s kufrem vepředu. Nechápu jak, ale nějak jsme se tam všichni čtyři nasoukali. Cesta byla plná děr a výmolů. Když jsme se po ní kodrcali, otevřená kapota nadskakovala, takže vypadala jako tlama žvýkající naše kufry. Bylo to jako scéna z nějaké komedie.

 Jeli jsme do misionářského domova. Nevěděli jsme, kde je, ale ten strážník ano. Když jsme tam přijeli, nikdo nebyl doma a brána byla zavřená. Všichni misionáři odjeli na mezinárodní sjezdy a na dovolenou. Slunce nám pražilo na hlavu a my jsme si říkali, co asi přijde dál. Nakonec dorazil jeden místní bratr. Když nás uviděl, rozlil se mu po tváři úsměv a my jsme se cítili líp. Strážník evidentně doufal, že od nás dostane nějaké peníze. Ten bratr ho ale znal. Prohodil s ním pár slov, strážník odešel a my se mohli ubytovat.

Před misionářským domovem v Zairu, kam za námi v roce 1971 přijel Nathan H. Knorr

Nesmíme se nechat zastrašit

 Brzy jsme zjistili, že jsme obklopení šťastnými, milými lidmi, kteří toho mají už hodně za sebou. Posledních deset let totiž zemí zmítaly nepokoje a povstání. A pak, v roce 1971, stát oficiálně přestal uznávat svědky Jehovovy jako náboženství. Říkali jsme si, jak to zvládneme.

 Teď jsme se nesměli nechat zastrašit. Bratři a sestry byli pod obrovským tlakem, protože se od všech vyžadovalo, aby u sebe nosili legitimaci a odznak politické strany. Když člověk odznak nenosil, nemohl využívat služby, které poskytovala vláda, a taky mu dělali problémy vojáci a policie. Hodně bratrů přišlo o práci a jejich děti vyloučili ze školy. Stovky bratrů skončily ve vězení. Byla to těžká doba. Naprostá většina svědků to ale zvládla a dál s druhými odvážně mluvili o dobré zprávě.

Potřebujeme vytrvalost

 Se Susanne jsme byli v krajské a oblastní službě, takže jsme strávili spoustu času cestováním po venkovských oblastech. Život na vesnicích s sebou přinášel neobvyklé a někdy trochu náročné výzvy. Chýše byly tak malé, že si v nich člověk sotva lehl. Brzo jsem přestal počítat, kolikrát jsem se praštil do hlavy, když jsem procházel malými dveřmi. Koupali jsme se ve vodě, kterou jsme si nanosili z potoků a řek. Večer jsme si četli při světle svíček. Jídlo jsme vařili na ohništi. Ale brali jsme to tak, že tohle je nefalšovaný misionářský život. Přesně proto jsme sem přišli. Cítili jsme, že jsme v první linii teokratické činnosti.

 Život v rodinách místních svědků nás naučil vážit si věcí, které bychom snadno mohli považovat za samozřejmost – jídla, vody, oblečení a bydlení. (1. Timoteovi 6:8) Všechno ostatní je bonus. Tahle jednoduchá pravda se nám vryla do mysli.

 I když jsme nikdy nezažili tak náročné věci jako apoštol Pavel, někdy jsme měli na našich cestách pocit, že je to zkouška naší víry a pohnutek. Jezdili jsme po cestách, které byly v hrozném stavu a na některých místech skoro ani nebyly. Někdy byly tak kamenité, že s námi auto příšerně nadskakovalo. Jindy zase zapadlo hluboko do písku. V období dešťů jsme často uvízli v bahně, které drželo jako lepidlo. Jednou jsme za celý den ujeli jenom 70 kilometrů a museli jsme auto dvanáctkrát vyprošťovat.

Během naší služby jsme často řešili problémy na cestách

 I když služba na venkově byla náročná, nikdy jsme se necítili k Jehovovi blíž. Naučili jsme se, že s jeho pomocí nemusíme ztratit radost, i když jsme v těžké situaci, se kterou nedokážeme nic udělat. Susanne nemá od přírody dobrodružnou povahu, ale za celou tu dobu si vůbec nestěžovala. Vzpomínáme na to jako na radostné, odměňující období, kdy jsme se toho hodně naučili.

 Během těch let v Zairu mě několikrát zatkli. Jednou mě falešně obvinili z nelegálního obchodování s diamanty. Pochopitelně jsme měli strach, ale říkali jsme si, že pokud Jehova chce, abychom tady sloužili, tak nám pomůže. A on to udělal!

Jdeme dál a nevzdáváme se

 V roce 1980 stát zase uzákonil naši činnost. A o rok později nás pozvali do pobočky v Kinshase. Bylo ale potřeba postavit větší pobočku, a tak bratři sehnali pozemek. Jenže v březnu 1986 prezident překvapivě podepsal dokument, který znovu postavil činnost svědků Jehovových mimo zákon. Výstavba pobočky se zastavila. Netrvalo dlouho a většina misionářů opustila zemi.

Pár let jsme v Zairu sloužili v pobočce

 My jsme ještě chvíli mohli zůstat. Ze všech sil jsme kázali, i když jsme věděli, že nás úřady pořád sledují. Přestože jsme se snažili být opatrní, během jednoho biblického studia mě zatkli. Dali mě do velké místnosti, která vypadala jako hladomorna a ve které se mačkala spousta dalších vězňů. Bylo tam horko, smrad, tma a zatuchlo. Nahoře na stěně byl jediný otvor, kterým přicházela trocha světla a vzduchu. Nějací vězni mě popadli a přitáhli ke svému samozvanému šéfovi. „Zazpívej naši hymnu,“ poručil. „Já ji neznám,“ odpověděl jsem. „Tak zazpívej svoji národní hymnu,“ řekli mi. „Tu taky neznám.“ Pak mě donutil stát asi 45 minut čelem ke zdi. Nakonec se místním bratrům podařilo zařídit, aby mě propustili.

V roce 1987, krátce potom co jsme přijeli do pobočky v Zambii

 Bylo vidět, že situace v zemi se jen tak nezlepší, a tak nás zanedlouho poslali do Zambie. Když jsme překročili hranice, měli jsme smíšené pocity. Cítili jsme smutek a zároveň úlevu. Přemýšleli jsme o těch 18 letech, které jsme tam strávili a o všech těch skvělých misionářích a místních bratrech a sestrách, se kterými jsme sloužili. I když to bylo občas stresující, viděli jsme, že nám Jehova žehná a že je celou tu dobu s námi. Naučili jsme se svahilsky a francouzsky a Susanne trochu ngalsky. Naše služba přinesla krásné výsledky. Měli jsme velkou radost, že jsme mohli víc než 130 lidem pomoct, aby se dali pokřtít. Taky nás hřálo u srdce, že jsme pomohli položit základ pro další růst. A ten byl ohromný! V roce 1993 nejvyšší soud zrušil zákaz z roku 1986. Teď je v Konžské demokratické republice víc než 240 000 zvěstovatelů Království.

 V Zambii jsme zažili stavbu nové pobočky a později i její rozšíření. Teď je tam třikrát víc aktivních zvěstovatelů než v roce 1987, kdy jsme přijeli.

Pohled na areál zambijské pobočky

 Takže jak to dopadlo s tím mladým bratrem, který vypadal, že v celodobé službě nevydrží ani měsíc? Díky Jehovově pomoci a podpoře své milované manželky Susanne jsem v ní strávil už 65 nádherných let. Ochutnal jsem a viděl, že Jehova je dobrý. (Žalm 34:8)

 Víme, že nejsme výjimeční. Prostě se jenom celý život snažíme co nejlíp dodržovat to, co jsme Jehovovi slíbili, když jsme se mu zasvětili. Věříme, že nám bude dál pomáhat, abychom se nenechali ničím zastrašit a abychom patřili k těm, „kdo mají víru a zachrání si život“. (Hebrejcům 10:39)

Se Susanne dál sloužíme v zambijské pobočce

 Podívejte se na video Dayrell a Susanne Sharpovi: Slíbili jsme Jehovovi, že mu budeme sloužit celou duší.