Narodila jsem se v dubnu 1951 v Nairobi v Keni. Rodiče pocházeli z Indie a patřili k sikhskému náboženství. Můj táta měl dvě manželky, protože si vzal i svou švagrovou, která ovdověla. Jeho první žena, moje maminka, s tím nemohla nic dělat. Stávalo se, že se jim oběma narodily děti přibližně ve stejnou dobu, a tak jsem vyrůstala s vlastními i nevlastními sourozenci a bratrancem. Dohromady nás bylo sedm dětí. V roce 1964, když mi bylo čerstvě 13, táta zemřel.

Hledám spravedlnost

 Jako dítě jsem často byla svědkem různých neshod a nadržování. Když jsem začala studovat Bibli, došlo mi, že to u nás doma bylo jako v tom příběhu o Lee a Ráchel. Dospělí nás učili, že naši keňští sluhové nejsou to, co my, a nechovali se k nim hezky. Táta chtěl, abychom se spřátelili s našimi sousedy z Evropy, protože podle něj jsme se od nich mohli něco naučit. Taky po nás ale chtěl, abychom se vyhýbali Afričanům, protože si myslel, že od těch se nic naučit nemůžeme. Nesměli jsme se kamarádit ani s Pákistánci, protože ti se považovali za nepřátele. Vždycky jsem měla silný smysl pro spravedlnost a s tátovými názory jsem zkrátka nesouhlasila.

 Sikhismus vznikl na konci 15. století a založil ho guru Nának. Věřila jsem jeho učení, včetně myšlenky, že existuje jenom jeden pravý Bůh. Ale kvůli nespravedlnosti, kterou jsem mezi sikhy viděla, jsem o tomhle náboženství začala pochybovat.

 A to nebyla jediná věc, která mi vadila. Protože byl sikhismus relativně mladé náboženství, často jsem si říkala: Co bylo před tím? Jaký byl původní způsob uctívání, který Bůh schvaloval? U nás doma taky visely kalendáře s obrázky deseti sikhských guruů. Já jsem si ale říkala: Jak vůbec můžeme vědět, jak vypadali? Proč se těm obrázkům moje rodina i ostatní klaní, když sami guruové říkají, že máme uctívat jednoho pravého Boha?

 V roce 1965, to mi bylo 14, se naše rodina přestěhovala do Indie. Život tam byl náročný, protože jsme měli málo peněz. Asi o rok později jsme se rozhodli, že se přestěhujeme do Leicesteru v Anglii. Nemohli jsme odjet ale všichni najednou, a tak jsme se tam po dvou postupně stěhovali.

 V 16 jsem začala pracovat. Dělala jsem různé manuální práce a přitom jsem chodila do večerní školy, abych si dokončila vzdělání. Předtím jsem totiž školu musela přerušit. V práci jsem si ale všimla, že s některými zaměstnanci se nezachází férově. Angličané byli například líp placení než imigranti. A protože jsem měla smysl pro spravedlnost, přidala jsem se ke skupině mladých odborářských aktivistů. Zorganizovala jsem stávku imigrantek za rovné platové podmínky. Přála jsem si spravedlivý svět.

Nacházím odpověď

 Se svědky Jehovovými jsem se poprvé setkala v roce 1968, když dva z nich zaklepali na naše dveře. Slib, že Boží království zajistí rovnost pro všechny, mě okamžitě zaujal. Jeden z těch svědků pak znovu přišel i se svou manželkou. Moje sestra Jaswinder, moje nevlastní sestra Chani a já jsme začaly studovat Bibli. Už po šesti kapitolách jsme byly přesvědčené, že Jehova je pravý Bůh, že Bible je jeho Slovo a že jedině Boží království přinese skutečnou spravedlnost pro všechny.

 Rodina se ale tvrdě postavila proti nám. Když táta umřel, hlavou rodiny se stal můj nevlastní bratr. Pod vlivem své matky na nás začal útočit. Moje mladší sestry Jaswinder a Chani často bil a kopal do nich botami s kovovou špičkou. Na mě si tolik nedovolil, protože věděl, že už jsem plnoletá a mohl by z toho mít problém. Ale u mých sester měl pocit, že si může dělat, co chce. Jednou vzal Bibli, otevřel ji a zapálil. Pak jim ji strčil přímo před obličej a řekl: „Poproste toho svého Jehovu, ať ji uhasí.“ V té době jsme na shromáždění byly jenom párkrát, a ještě tajně. I tak jsme opravdu chtěly sloužit jedinému pravému Bohu, Jehovovi. V našich podmínkách se to ale zdálo nemožné. Začaly jsme proto plánovat, že utečeme z domu. Jak?

 Tajně jsme si šetřily peníze, které jsme měly na obědy a na autobus. Taky jsem k tomu přidávala část z mojí výplaty, kterou jsem jinak musela odevzdávat nevlastní matce. Koupily jsme tři kufry, které jsme měly schované v uzamykatelné skříňce mimo domov, a postupně jsme do nich nosily oblečení. V květnu 1972 bylo Jaswinder skoro 18 a měly jsme našetřeno 100 liber, a tak jsme si koupily lístek na vlak do Penzance v jihozápadní Anglii. Když jsme tam přijely, zavolaly jsme z telefonní budky místním svědkům. Bratři a sestry nás srdečně přijali. Dělaly jsme různé práce, třeba i kuchaly ryby, abychom si mohly pronajmout byt a usadit se tam.

 Ve studiu Bible s námi pokračovali jedni starší manželé, Harry a Betty Briggsovi. I když jsme se pořád ještě schovávaly, daly jsme se v září 1972 pokřtít v malém bazénku, který byl pod podiem v sále Království ve městě Truro. Chani začala s průkopnickou a Jaswinder i já jsme ji finančně podporovaly.

Sloužíme tam, kde je to víc potřeba

 I když bylo Harrymu a Betty hodně přes 80, pravidelně jezdili kázat na ostrovy Scilly, které leží poblíž jihozápadního pobřeží Anglie. Dali nám dobrý příklad a my jsme taky chtěly dělat něco podobného. Takže po tom rozhovoru s bratrem Skinnerem v roce 1973, o kterém jsem se zmínila v úvodu, jsme věděly, co máme udělat.

 V lednu 1974 jsme si koupily jednosměrné jízdenky do Nového Dillí v Indii. Tam nám bratr Dick Cotterill umožnil, abychom bydlely jako hosté v misionářském domově. Chani byla v pravidelné průkopnické a i my s Jaswinder jsme ve službě trávily mnohem víc času než předtím.

 Časem nás bratři poslali do státu Paňdžáb, který leží na severozápadě Indie. Nějaký čas jsme bydlely v misionářském domově ve městě Čandígarh a pak jsme si pronajaly byt. V září 1974 jsem začala s pravidelnou průkopnickou a další rok jsem dostala nabídku sloužit jako zvláštní průkopnice. Díky službě jsem si uvědomila, jak moc bychom potřebovali publikace v paňdžábštině, aby se víc lidí mohlo dozvědět o Jehovově lásce a spravedlnosti. Pak nás všechny tři v roce 1976 bratři z indické pobočky pozvali, abychom pomáhaly s překládáním publikací do paňdžábštiny. Neměly jsme žádné psací stroje ani počítače, takže to byla celkem dřina. To, co jsme přeložily, jsme musely ručně napsat, zkontrolovat a opravit. Pak jsme šly do místní komerční tiskárny, která měla zastaralé stroje, kde se musela všechna písmena ručně vysázet.

Ani přes zdravotní problémy neztrácím radost

 Naše okolnosti se ale celkem rychle změnily. Jaswinder se seznámila s jedním bratrem, vzali se a odstěhovali do Kanady. Chani se provdala za německého bratra, který přijel na návštěvu ze Spojených států, a přestěhovala se tam za ním. Já jsem vážně onemocněla a v říjnu 1976 jsem se vrátila do Anglie. Moje maminka a bratr, kterým nevadilo, že jsem svědek, a kteří žili v Leicesteru, mi laskavě nabídli, abych bydlela u nich. Lékaři mi diagnostikovali Evansův syndrom. Jedná se o vzácné autoimunitní onemocnění, které ničí krevní buňky, takže jsem musela podstoupit různé druhy léčby, včetně odstranění sleziny. S průkopnickou jsem musela skončit.

 Vroucně jsem se modlila k Jehovovi a říkala mu, že pokud se budu cítit trochu líp, začnu zase s průkopnickou. A to se mi podařilo. I přes to, že jsem kvůli své diagnóze bývala hodně nemocná, přestěhovala jsem se v roce 1978 do Wolverhamptonu, kde jsem kázala převážně paňdžábsky mluvícím lidem. Vyráběli jsme ručně psané pozvánky na shromáždění a v místních obchodech je kopírovali. Pak jsme je předávali lidem, kteří mluví paňdžábsky, a zvali je na veřejnou přednášku. Teď je v Británii pět paňdžábských sborů a tři skupiny.

 V britské pobočce věděli, že jsem v Indii překládala do paňdžábštiny, a tak mě koncem 80. let kontaktovali. Začala jsem dojíždět do betelu v Londýně. Pomáhala jsem tam s přípravou fontů a softwaru a s nastavením pravidel pro používání písma gurmukhí v našich publikacích. Jezdila jsem do betelu, chodila jsem do práce a kromě toho jsem se ještě starala o maminku, která nebydlela úplně blízko. Mít takový nabitý program bylo vyčerpávající, ale byla jsem moc ráda, že můžu takhle pomáhat.

 V září 1991 jsem dostala pozvání, abych se stala součástí rodiny betel a pomáhala s překládáním biblických publikací do paňdžábštiny. Vůbec jsem to nečekala. Připadalo mi, že na to nemám. Byla jsem nemocná a navíc už jsem překročila věkový limit pro přijetí do betelu. I přesto mi ale Jehova tuhle úžasnou příležitost dal. V betelu jsem pracovala moc ráda, ale svoje zdravotní problémy jsem musela řešit pořád. Mnohokrát jsem musela řešit otázku krve, ať už v souvislosti s chemoterapií, nebo nějakou jinou léčbou. Hematologové byli tak překvapení tím, jak se můj zdravotní stav zlepšil, že mě pozvali na seminář, který se konal ve velké londýnské nemocnici a účastnilo se ho asi 40 specialistů z oblasti medicíny. Měla jsem tam 10minutový referát, ve kterém jsem vysvětlila svůj postoj ke krvi. Pak byl prostor na otázky a odpovědi a těch se ujal bratr z oddělení nemocničních informací.

 Moje sestry Jaswinder a Chani mi v té těžké době s láskou pomáhaly. A taky si moc vážím bratrů a sester z betelu i mimo něj za to, jak mě podporovali a jak ke mně byli laskaví. Přes všechny ty problémy mi Jehova dával sílu, abych ve své práci pro něj mohla pokračovat. (Žalm 73:26)

Jehovovo požehnání obohacuje

 Za těch 33 let v betelu jsem měla možnost ochutnat a vidět, „že Jehova je dobrý“. (Žalm 34:8; Přísloví 10:22) Když vidím staré bratry a sestry, jak věrně slouží Jehovovi, chci být jako oni. A dělá mi obrovskou radost, že Jehovovi věrně slouží i mnoho Paňdžábců, se kterými jsem studovala Bibli. Se svou nejbližší rodinou mám dobré vztahy. Moje maminka a bratr sice nejsou svědkové, ale maminka často říká: „Jsi opravdu oddaná Bohu.“ A když jsem nabídla, že odejdu z betelu, abych se o maminku mohla plně starat, bratr mi řekl: „Děláš dobrou práci, zůstaň tam.“ I když maminka žije v pečovatelském domě daleko od betelu, navštěvuju ji tak často, jak to jen jde.

 Kdykoli mě v životě potkalo něco těžkého, v duchu jsem si říkala: Neboj se, Kamal, Jehova je tvůj štít. Tvá odměna bude velmi velká. (1. Mojžíšova 15:1) „Jehova je spravedlivý Bůh“ a já jsem mu moc vděčná za to, že si mě už jako malé holky všiml a naplnil můj život smysluplnou prací. (Izajáš 30:18) A těším se na dobu, až „nikdo z obyvatel neřekne: ‚Jsem nemocný.‘“ (Izajáš 33:24)