V srpnu 1967, když mi bylo 18 měsíců, jsem z ničeho nic dostala vysokou horečku. Do té doby jsem byla zdravé dítě. Když jsem se druhý den ráno vzbudila, nemohla jsem chodit. V nemocnici ve Freetownu v Sieře Leone, kde jsem žila, zjistili, že jsem dostala dětskou obrnu, virovou infekci, která postihuje většinou děti do pěti let a způsobuje ochrnutí. Fyzioterapie mi nepomohla. Nohy mi postupně slábly a nakonec už mě ani neunesly. Táta říkával, že jsem „poloviční dítě“. Mohla jsem se pohybovat jenom tak, že jsem lezla po zemi. Připadala jsem si bezcenná a měla jsem pocit, že můj život nestojí za nic.

Těžké dětství

 Vyrůstala jsem s mámou v obytném bloku, kde žilo několik dalších chudých rodin. Lidé mě sice měli rádi, ale já jsem chtěla, aby mě měl rád hlavně táta. To mi chybělo. Někteří si mysleli, že za můj zdravotní stav nemůže nemoc, ale čarodějnictví. Jiní mámě navrhovali, ať mě nechá u dveří domova pro postižené děti. Říkali, že by se jí ulevilo, kdyby se o mě nemusela starat. Maminka to ale odmítla a dělala, co mohla, aby se o mě postarala.

 Protože jsem nemohla stát ani chodit, musela jsem lézt po zemi. Často jsem ale kvůli tomu byla odřená. Nosila jsem proto tlusté oblečení a na ruce jsem si dávala pantofle. Později jsem dostala dřevěné špalíky ve tvaru písmene „U“, které mi lépe chránily ruce. Pohybovala jsem se tak, že jsem se natáhla dopředu, položila jsem špalíky na zem a přenesla na ně váhu. Pak jsem prohnula záda a zhoupla dopředu i nohy. A pak jsem to celé opakovala. Každý takový krok byl velmi namáhavý. Pro ruce a ramena to byla obrovská zátěž. Pohyb byl pro mě tak náročný, že jsem skoro nevycházela z našeho obytného bloku. Nemohla jsem chodit do školy ani si hrát s ostatními dětmi. Bála jsem se, co by se mnou bylo, kdyby se mamince něco stalo.

 Modlila jsem se k Bohu a prosila jsem ho, aby mi pomohl, abych nemusela žebrat. Říkala jsem si, že když budu mít k Bohu blízko a budu mu správně sloužit, tak se o mě určitě postará. Jednoho dne v roce 1981 jsem proto vyšla z našeho bloku, i když to bylo hodně bolestivé, a šla jsem do kostela v naší ulici. Vůbec mi nebylo příjemné, jak se na mě lidé dívali. Pastor mě ani nepozdravil a vyčetl mamince, že sedím na místě, které zaplatil někdo jiný. Rozhodla jsem se, že už tam nikdy nepůjdu.

Jak jsem poznala svého nebeského Otce

 V roce 1984 mi bylo 18 let. Jednoho dne ráno jsem šla jako obvykle nahoru do patra a sedla jsem si k oknu, odkud jsem sledovala, co se děje venku. Pak jsem se ale rozhodla, že půjdu dolů na dvorek, kde obvykle nikdo nebyl. Tam jsem potkala dva muže, kteří kázali dům od domu. Řekli mi, že je před námi krásná budoucnost a já budu zdravá. Přečetli mi Izajáše 33:24 a Zjevení 21:3, 4 a dali mi barevnou brožuru Navždy se těšte ze života na zemi! Pak mi slíbili, že přijdou znovu a řeknou mi víc.

 Když přišli podruhé, řekli, že na příští návštěvu s sebou vezmou misionářku Pauline, která zrovna přijela. S Pauline jsme se časem tak sblížily, že pro mě byla jako druhá máma. Maminka mě ve studiu Bible s mojí „novou mámou“ podporovala. Pauline byla obětavá, trpělivá, laskavá a vždycky ji zajímalo, jak se mám. Naučila mě číst a pomocí knihy Moje kniha biblických příběhů mě postupně seznamovala s milujícím Otcem, který mi tolik chyběl.

 Z toho, co jsem se z Bible dozvídala, jsem byla nadšená. Jednou jsem se Pauline zeptala, jestli bych mohla jít na shromáždění svědků Jehovových, kterému se říkalo sborové studium knihy a a které se konalo v jednom domě kousek od místa, kde jsem bydlela. Pauline souhlasila. Další úterý přišla a počkala, až se vykoupu a obléknu, abychom mohly jít na shromáždění společně. Někdo navrhoval, že bych měla Pauline říct, aby mi zaplatila taxi, ale já jsem byla rozhodnutá dojít tam na svých dřevěných špalících.

 Když jsme byly na odchodu, maminka i sousedi mě s obavami sledovali. Když jsem se přesouvala přes dvorek, někteří sousedi na Pauline zakřičeli: „Proč ji do toho nutíte?“

 Pauline se mě laskavě zeptala: „Chceš jít, Jay?“ To byla chvíle, kdy jsem mohla ukázat, že důvěřuju Jehovovi. (Přísloví 3:5, 6) „Ano!“ řekla jsem. „Je to moje rozhodnutí.“ Sousedi mě tiše sledovali a jak jsem se blížila k brance a nakonec vyšla z našeho obytného bloku, vybuchli nadšením.

 To první shromáždění jsem si moc užila. Bylo to tak příjemné! Všichni ke mně byli milí, nikdo se na mě nedíval svrchu. Cítila jsem se tam moc dobře, a tak jsem začala chodit pravidelně. Krátce na to jsem se zeptala, jestli bych se mohla účastnit i větších shromáždění v sále Království. Byla jsem chudá a měla jsem jenom dvoje šaty a jedny pantofle. Byla jsem si ale jistá, že svědkové mě neodmítnou. A taky že ne.

 Když jsem se chtěla dostat do sálu Království, musela jsem „dojít“ na konec ulice a jet taxíkem ke kopci, na kterém sál stál. Bratři mě pak vynesli nahoru.

 Sama na sobě jsem zažila, že „Jehova je dobrý“, a chtěla jsem u něj hledat útočiště. Rozhodla jsem se, že na shromáždění budu chodit pravidelně. (Žalm 34:8) V období dešťů jsem často dorazila promáčená a zablácená a musela jsem se v sále převléknout, ale stálo to za to!

 V Ročence svědků Jehovových 1985 vyšel můj příběh. Když si ho přečetla Josette, sestra ze Švýcarska, rozhodla se, že mi pošle tříkolku na ruční pohon, která měla pěkné blatníky a barevná zadní světla. Díky tomu už jsem nemusela lézt po zemi. Když jsem jela na svém luxusním vozítku, děti mě s obdivem sledovaly. Už jsem nebyla na zemi, ale cítila jsem se jako královna. Lidé mě respektovali a nikdo se na mě nedíval s pohrdáním.

Díky Jehovovi mám krásný život

 Bylo pro mě snadné dělat duchovní pokroky, protože jsem vedla jednoduchý život a nežila jsem nemravně. Díky tříkolce jsem se mohla zapojit do kazatelské služby a 9. srpna 1986 jsem se dala pokřtít. Po křtu jsem se cítila tak dobře jako nikdy předtím. Zažívala jsem radost a pocit uspokojení. Začala jsem si vážit sama sebe a získala jsem sebedůvěru, protože jsem konečně měla milujícího Otce a byla jsem mezi lidmi, kterým na mně opravdu záleželo.

 Chtěla jsem Jehovovi nějak oplatit všechno, co pro mě udělal, a tak jsem přemýšlela o pravidelné průkopnické službě. Nebyla jsem si ale jistá, jestli to zvládnu. (Žalm 116:12) Mluvila jsem o tom s Jehovou v modlitbě a rozhodla jsem se to zkusit. S průkopnickou jsem začala 1. ledna 1988 a jsem v ní dodnes. Bylo to to nejlepší rozhodnutí, co jsem mohla udělat. Moji milovaní bratři a sestry mi pomáhají, abych to každý měsíc zvládla. A taky cítím, jak mě Jehova svým svatým duchem podporuje. (Žalm 89:21)

 V průkopnické jsem měla hodně pohybu a to bylo dobré pro moje nohy, i když byly pořád slabé. Po nějaké době jsem zašla na nově otevřenou kliniku. Doufala jsem, že tam budu moct chodit na fyzioterapii a nějaké cvičení. Zdravotní sestra na klinice mi ale řekla, ať to neřeším, že stejně brzy zemřu. Když mi její kolegyně řekla to samé, hrozně mě to vzalo. Šla jsem domů a prosila Jehovu, aby mi pomohl nepropadat beznaději a najít něco, co by mi po zdravotní stránce pomohlo.

 Ukázalo se, že tou nejlepší terapií je pro mě služba. Díky ní jsem měla spoustu pohybu. O pár let později šla kolem sálu Království jedna z těch zdravotních sester, která mi řekla, že brzy umřu. Když mě viděla, byla překvapená, že jsem ještě naživu.

 Navzdory svému handicapu se pořád snažím ve službě pro Jehovu dělat co nejvíc. Bratři mě chválí za to, jak jsem ve službě aktivní, a taky za to, že jsem na shromáždění vždycky mezi prvními. Ráda chodím brzy, protože pak mám čas přivítat se s bratry a sestrami a popovídat si s nimi.

 Jehova je ke mně velmi dobrý a dal mi spoustu krásných věcí. Mám radost, že jsem třem lidem pomohla poznat pravdu a dát se pokřtít. Byla mezi nimi i Amelia, která později absolvovala 137. třídu školy Gilead. Několikrát jsem byla na průkopnické škole, což je úžasný dar od Jehovy. Díky Jehovovi jsem šťastnější, mám větší sebeúctu a víc si věřím. Teď už se za sebe nestydím a lidé mě respektují. Mezi spoluvěřícími mám spoustu dobrých přátel, nejenom ve Freetownu, kde bydlím, ale po celém světě.

 Je to už skoro 40 let, co jsem se dozvěděla, že Bůh pro nás chystá nový svět, kde už nikdo nebude tělesně postižený. Tenhle slib mi stále dodává sílu a moc se těším, až se stane skutečností. Trpělivě čekám na Jehovu, svého Boha, protože vím, že splnění svého slibu nebude odkládat. (Micheáš 7:7) Jsem ráda, že jsem se nevzdala, protože teď mám tolik věcí, za které můžu být vděčná! Jehova mi pomáhá zvládat různé problémy a náročné situace. Když jsem to potřebovala, vždycky mi pomohl. Jsem opravdu šťastná a mám důvod se usmívat, protože mě Jehova zvedl ze země a dal mi krásný život, o kterém se mi dřív ani nesnilo.