Přejít k článku

Přejít na obsah

Shromáždění na pobřeží nedaleko Suchumi, 1989

 GRUZIE | 1924-1990

Počátky dobré zprávy v Gruzii

Počátky dobré zprávy v Gruzii

 UŽ VE 20. letech minulého století se badatelé Bible usilovně snažili najít v Gruzii lidi, kteří chtěli poznat pravdu. V roce 1924 byla v Bejrútu v Libanonu otevřena kancelář, která měla dohlížet na kazatelskou činnost v Arménii, Gruzii, Sýrii a Turecku.

Ačkoli v té době nějaká semínka pravdy v Gruzii zaseta určitě byla, duchovní růst nebyl vidět hned. (Mat. 13:33) Časem se ale dobrá zpráva o Království začala šířit a změnila život mnoha lidí v téhle zemi.

Toužil po spravedlnosti

Když vypukla druhá světová válka, Vasovi Kveniašvilimu bylo 14 let. Gruzie byla součástí Sovětského  svazu, a proto byl jeho otec povolán do sovětské armády. Vasova maminka už v té době nežila. Vaso se jako nejstarší z dětí musel postarat o sebe a své mladší sourozence, a tak začal krást.

Vaso se stal členem gangu a nakonec se zapojil do organizovaného zločinu. Vypráví: „Připadalo mi, že v podsvětí je víc spravedlnosti než ve vládě nebo ve společnosti vůbec.“ Vaso ale brzy zjistil, že to, co hledá, mu lidé nabídnout nemůžou. Říká: „Toužil jsem po opravdové spravedlnosti.“

Vaso Kveniašvili v roce 1964, krátce po svém propuštění

Vaso byl nakonec za svou kriminální činnost zatčen a poslán do pracovního tábora na Sibiři. Tam se  potkal s jedním svědkem Jehovovým, který byl uvězněný za svoji víru. „Konečně jsem našel to, co jsem hledal,“ vzpomíná Vaso. „Neměli jsme žádné publikace, a tak jsem se snažil zapamatovat si co nejvíc z toho, co mi ten bratr říkal.“

Když byl Vaso v roce 1964 propuštěn, vrátil se do Gruzie a hledal svědky Jehovovy. Mezitím si dopisoval se svým bývalým spoluvězněm. Ten ale po nějaké době zemřel, a tak Vaso ztratil jakýkoli kontakt s Božím lidem. Než se znovu se svědky setkal, uplynula téměř dvě desetiletí. O tom ale později.

Její utrpení se změnilo v požehnání

Shromáždění v lese

Mladá Gruzínka Valentina Miminošviliová zažila hrůzy nacistického koncentračního tábora. Díky tomu se ale setkala se svědky Jehovovými. Jejich neotřesitelná  víra na ni udělala hluboký dojem. Také na ni velmi zapůsobilo, co ji učili z Bible.

Když se po skončení války vrátila domů, začala o tom, co se dozvěděla, mluvit s ostatními. To ale neušlo pozornosti místních úřadů, a tak byla poslána na deset let do pracovního tábora v Rusku. Tam se znovu setkala se svědky Jehovovými a později byla pokřtěna.

Po svém propuštění v roce 1967 se Valentina přestěhovala do západní Gruzie, kde opatrně pokračovala v kázání. Netušila, že se zanedlouho stane odpovědí na něčí úpěnlivou modlitbu.

Jehova vyslyšel její modlitby

Sestra Antonina Gudadzeová se v roce 1962 přestěhovala ze Sibiře do Gruzie, protože se její nevěřící manžel rozhodl vrátit do své vlasti. Na Sibiři, odkud pocházela, se poprvé setkala se svědky, kteří tam byli vyhoštěni. Teď ale žila ve východní Gruzii ve městě Chašuri a najednou byla bez svých duchovních bratrů a sester.

Gudadzeovi v 60. letech

Antonina vzpomíná, jak Jehova odpovídal na její modlitby: „Jednoho dne jsem dostala balíček od maminky ze Sibiře. Uvnitř byla důmyslně schovaná biblická literatura. Duchovní pokrm jsem takhle dostávala dalších šest let. Pokaždé jsem Jehovovi děkovala za jeho vedení, povzbuzení a péči.“

Antonina se ale cítila sama. Říká: „Neustále jsem Jehovu prosila, abych zase mohla být se svými  bratry a sestrami. Do obchodu, kde jsem pracovala jako prodavačka, jednou přišly dvě ženy. Zeptaly se mě, zda jsem Antonina. Podle jejich milého úsměvu jsem poznala, že to jsou moje duchovní sestry. Objaly jsme se a radostí se rozplakaly.“

Jednou z těch sester byla právě Valentina Miminošviliová. Antonina byla nadšená, když se dozvěděla, že v západní Gruzii se konají shromáždění. Přestože to bylo 300 kilometrů daleko, jednou měsíčně tam jezdila.

Pravda v západní Gruzii zapouští kořeny

V 60. letech minulého století byli svědkové v různých částech Sovětského svazu pronásledováni. Někteří se proto rozhodli přestěhovat se tam, kde byla situace klidnější. Jedním z nich byl Vladimir Gladjuk, horlivý a dynamický bratr. V roce 1969 se přestěhoval z Ukrajiny do města Zugdidi v západní Gruzii.

Ljuba a Vladimir Gladjukovi

 Ti, kdo přišli do Gruzie, z počátku pořádali shromáždění v ruštině. Chodilo tam ale čím dál víc Gruzínců, a tak se shromáždění začala konat v gruzínštině. Kazatelská činnost byla tak úspěšná, že v srpnu roku 1970 bylo pokřtěno 12 Gruzínců.

Na jaře roku 1972 se Vladimir se svou rodinou přestěhoval daleko na západ do města Suchumi, které leží na pobřeží Černého moře. Vypráví: „Cítili jsme, jak nám Jehova žehná, a byli jsme mu za to velmi vděční. Náš sbor se rychle rozrůstal.“ To jaro přišlo na první Památnou slavnost v Suchumi 45 lidí.

„Hltala jsem každé jejich slovo“

Babuca Džedželavová, které je nyní přes 90 let, byla mezi prvními, kdo v Suchumi počátkem roku  1973 přijali pravdu. Vzpomíná: „Všimla jsem si čtyř žen, které si živě povídaly. Dvě byly jeptišky a další dvě, jak jsem se později dozvěděla, patřily ke svědkům Jehovovým.“ Jednou z nich byla Ljuba, manželka Vladimira Gladjuka, a tou druhou Itta Sudarenková, horlivá průkopnice z Ukrajiny.

Babuca Džedželavová v roce 1979 a 2016

Babuca si dodnes pamatuje, jak na ni rozhovor zapůsobil: „Hltala jsem každé jejich slovo.“ Když zaslechla, že Bůh má jméno, skočila sestrám do řeči a zeptala se, jestli by jí to mohly ukázat v Bibli. Měla tolik otázek, že v rozhovoru pokračovaly další tři hodiny.

Babuca se bála, že už sestry znovu nepotká. Zeptala se jich: „To jen tak odejdete a už se nikdy neuvidíme?“

Sestry jí odpověděly: „Ale uvidíme. Přijdeme příští sobotu.“

Babuca měla velkou radost, když sestry opravdu přišly. Okamžitě s ní začaly studovat Bibli. Na konci studia se Babuca potřebovala znovu ujistit, že se s nimi zase potká. Říkala si: „Konečně jsem ty lidi našla. Už je nesmím ztratit.“

A tak vymyslela plán: „Věděla jsem, že Ljuba je vdaná, a tak jsem se zeptala Itty, jestli je vdaná i ona. Řekla, že ne. Navrhla jsem: ‚Tak se přestěhuj ke mně! Mám dvě postele a mezi nimi lampičku. Takže si můžeme číst Bibli a povídat si o ní celou noc.‘“ Itta s tím souhlasila a přestěhovala se k ní.

 Babuca na tohle období ráda vzpomíná. „Někdy jsem v noci byla vzhůru a přemýšlela o tom, co jsem se dozvěděla. Najednou mě napadla nějaká otázka, a tak jsem vzbudila Ittu a řekla jí: ‚Itto, vezmi si Bibli. Mám na tebe otázku!‘ Itta si promnula oči a odpověděla: ‚Tak dobře, moje milá.‘ Pak otevřela Bibli a ukázala mi v ní odpověď.“ Babuca začala kázat dobrou zprávu už tři dny poté, co se k ní Itta nastěhovala.

Babuca měla dobrou kamarádku Natelu Čargeišviliovou. „Byla z bohaté rodiny,“ vypráví Babuca, „a tak jsem se bála, že jí to bude bránit v tom, aby poznávala pravdu. Naštěstí jsem se ale mýlila. Od prvního rozhovoru byla pravdou nadšená.“ Obě brzy začaly o naději z Bible mluvit se svými přáteli, kolegy a sousedy.